Enduro X Race Sušice 2015 – podrobná reportáž

O tomto závodě jsme mnohé slyšeli, měli jsme v plánu se do Sušice na enduro vypravit již dříve, ale nějak nám nebylo přáno. Uplynulý víkend se ale konečně zadařilo a my se vraceli po nedělním závodě domů sice značně unaveni, zato však maximálně nadšeni.

Nedělní sušický závod byl pro nás vlastně první osobní zkušeností se seriálem Enduro X Race, který právě tímto podnikem odstartoval svou druhou sezonu. Napoprvé, před dvěma lety, se sušické enduro jelo pouze jako samostatný závod, který ale položil kořeny již zmíněné Enduro X Race sérii.

Kdybych tento článek psal večer po dojetí do cíle, mysleli byste si nejspíš, že mě pořadatelé uplatili speciální edicí Enduro X Beeru (také že trochu ano), jak moc superlativů bych ze sebe vysypal. Ale vlastně i po zaslouženém odpočinku a ustálení hladiny adrenalinu a endorfinu v krvi v mé hlavně převládá jednoznačně pozitivní dojem.

Takto má vypadat enduro!

Nechci se tu nutně navážet do druhé české Enduro Série, i v rámci tohoto seriálu se jezdí mnohé parádní závody, ale pravdou zůstává, že jsem se z nich skoro pokaždé vracel s pocitem, že dané akci něco chybělo. „Bylo to hezké, ale… Má takhle vypadat enduro? Je tohle to, co chci, nebo bych měl chtít jezdit?“ Cestou z Enduro X Race jsem ale na nic takové nemyslel. Závod se mi líbil od začátku do konce, jeho koncept mi maximálně seděl, počasí bylo perfektní, traily krásné, těžké, přitom jetelné, kolo fungovalo (až na problémy s řetězem, za které si můžu sám), prostě vše klapalo, jedna báseň.

Přečti si pravidla

Popis nedělních zážitků začneme trochu zeširoka. Předtím, než se poprvé vydáte na závody seriálu Enduro X Race, je třeba si přečíst pravidla a seznámit se s několika specifiky, což jsme udělali, i když ne úplně důkladně. V pravidlech se například píše, že je třeba mít integrální přilbu*, chrániče kolen (alespoň kolen) a také chránič páteře nebo batoh s ochranou zad**. Poslední podmínku ne všichni splnili a pořadatelé ji ne zcela důkladně kontrolovali, poněvadž se smířili i s běžnými batohy. Ale konec konců jde o vaše zdraví, nebo ne?!

Pohodová atmosféra na startu…

Překvapivý nástup

Specifikem závodů Enduro X Race je rovněž to, že se startuje v přesně stanovených časech. Vše začne tím, že u registrace dostane každý vedle startovního čísla také samolepku s časy svých startů u jednotlivých RZ, které je třeba dodržet, jinak přicházíte o čas…

Také jsem úplně nevěděl jak to funguje, než jsem si to vyzkoušel na první rychlostce. Ale nepředbíhejme. Závodní den totiž začal tím, že jsme ve stanovený čas (vyznačený na samolepce) dorazili na náměstí, kde stálo startovací pódium a nafukovací brána. Zde se postupně po jednotlivcích či po dvojicích, dle předem stanoveného času, řadili jezdci na pódium, zamávali svým fanouškům a na pokyn moderátora v klídečku odjeli přes řeku dále vstříc transferu na první RZ.

Stejně jsme to udělali i my, jen s tím rozdílem, že jsme se krapet rozdělili, jelikož jsme měli čísla kousek za sebou (132 a 134) – podle toho, jak se kdo přihlásil. Já tedy za mostem na Zeda chvilku počkal, abychom jeli spolu, načež nás dojela ještě jedna početnější skupinka kolegů závodníků. Tak nějak skupinově se jelo až na vrchol Kalovy (727 m), kde byla na malé loučce trochu tlačenice. Startovací komisaři přitom postupně vyvolávali jednotlivá čísla a my se začali připravovat.

Andrea Drengunbáková jezdící za Giant startuje…

Ono to ale nebylo až tak jednoduché. Do startu nám chybělo jen pár minut, a to jsme si večer před tím u piva říkali, jak je ten čas na první přejezd velkorysý. Bylo to celých 50 minut, z čehož mi nahoře zbylo sotva 10, a to jsme se cestou hore rozhodně neflákali. Honem tedy nahodit chrániče, „Že jsem si je blbec nedal na ruce a na nohy již dole na startu,“ ještě jsem si chtěl na řídítka přidělat hodinky, abych pak další přejezdy a starty lépe stíhal, nebo spíš snáze hlídal, na rám upnout kameru…

132, kde seš? Za chvilku jedeš!

No prostě jsem to trochu zazdil, start jsem prošvihl o pár vteřin a nejvtipnější na tom bylo, že řetěz, který jsem den před tím při najíždění trati někde trochu ťuknul o kámen, jsem pro jistotu ráno na náměstí před startem spravoval rezervními články a na vrchu před první RZ jsem ho chtěl ještě zkontrolovat, jednoduše nevydržel a po krátkém traverzu v následném kratším výjezdu jednoduše rupnul!

No nic, to jsou prostě závody. Až tady v tom kalupu jsem si uvědomil, že čas startu je pevný nejen proto, aby to hezky odsýpalo, ale i proto, aby se zpřesnilo měření tím, že se čip na řídítkách pípá jen dole u dojezdu. A když promeškáš start, pak je to tvůj problém a vteřiny naskakují jednom tobě. Starteři tě klidně nechají odpálit to někde mezi dobře v pořadí nastoupenými jezdci, ale takto vzniklá ztráta se prostě nijak odpárat nedá.

I proto jsem si po dojezdu jedničky říkal, že vlastně nezáleží na tom, zda bych řetěz spravoval před startem a ten tím pádem nestihl, nebo na trati. I když poopravit jeden článek předem by bylo asi rychlejší, než v mechu řetěz zkracovat, ale to mi mělo dojít dřív! Nejrychlejší by vůbec bylo hodit řetěz do batohu a sklouznout se do cíle bez šlapání, ale nad tím jsem ani nepřemýšlel, jelikož jsem jedničku neměl najetou, nebo mě to v tu chvíli ani nenapadlo. Každopádně řetěz byl za chvíli (dle výsledků mě to mohlo stát tak sedm minut) na kole, já se zařadil do mezery mezi jezdce a začal si to zase užívat.

RZ1 – čistá krása

Ani nevím, jestli jsme udělali chybu, když jsme si RZ1 neprojeli den předem, protože jsme to ani nestíhali. Jet ji na oči mělo něco do sebe. Kromě rovného začátku, i ten byl příjemný, a jednoho nebo dvou krátkých výšlapů to dolů jelo úplně samo. Krásný hravý trail, zatáčky lemované kameny, tu a tam drsnější technická pasáž, povětšinou slušný sklon a pak několik bonbónků v podobě drsnějších skalek a jednoho velkého balvanu.

Dobrý, teď už jen rovně!

Něco takového na mě křičel kdosi z pod obrovského oblého balvanu, za který nebylo vidět. Vyjel jsem na něj, předem se hrozil co mě čeká za horizontem, a po této hlášce a bleskové kontrole stopy přede mnou a ujištění se, že tam dole není žádný schod, jsem to pustil dolů a jenom držel řídítka. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat na kameře a chtěl bych vidět, jak to vypadá zespodu, jestli bych z toho nechytil závrať, kdybych to znal předem! Takhle jsem to prostě napálil, pak ještě pár zatáček a hurá cíl!

Tak to bychom měli

Uf, první erzeta mě technicky trochu vytrestala, nebo spíš moji techniku a ne úplně dokonale provedenou opravu před startem. „Že jsem ty kombinačky nevytáhl dřív, když už jsem je měl v batohu!“ Jinak mě ale bavila moc a moc, přičemž po celém dni jsem ji vyhlásil svou osobní RZ č. 1!

Jak jsme na start jedničky dupali v klidu, v tempu a bez velkých řečí, tak po jejím završení začaly emoce stříkat skoro ušima. Zed na mě v cíli kolegiálně počkal, dal si mezitím svačinku, i já stihl jeden rohlíček co jsem měl ještě z domova a pak jsme se vydali na druhý, snad možná ještě delší přejezd. Hodinky jsem již měl na řídítkách, samolepku s časy startů na horní trubce, tak jsme se do toho opřeli.

„Fronta“ na start u RZ3

V Sušici, jak se ukázalo, by nebylo špatné znát alespoň zhruba jak erzety, tak i přejezdy, aby člověk tušil, jakou má kde časovou rezervu. Z jedničky na dvojku jsme měli teoreticky čas hodinu a deset minut, ale mínus skoro 20 minut díky mojí opravě a následné svačině jsme nevěděli, nakolik nám zbývající čas stačí. Ostatně moc nepřidal ani pohled na pár jezdců okolo se startovními čísly o pár desítek vyššími.

Někdo tu má najeto!

Taky pak v jednom místě zaznělo: „No jo, tady má někdo najeto,“ když jsme předjížděli v kopci skupinku pochodujících bikerů. „Ne tak docela, hlavně dojíždíme ztrátu kvůli přetrženému řetězu,“ zněla má odpověď, která se ale možná ztratila v hloubi lesa, jak jsme supěli vzhůru vstříc Sedlu. Volnější tempo jsme nasadili až v závěru, když jsme vyjeli z lesa na louku a před sebou viděli Penzion pod Sedlem, kde jsme den před tím parkovali, abychom si tu najeli RZ2 a RZ3.

„25 minut do startu“, hlásil jsem na úpatí finálního stoupání na Sedlo (902 m). „To už dáme, ani se nemusíme honit.“ A skutečně to šlo. Nahoře nám zbylo ještě zhruba deset minut k dobru, což bylo akorát k tomu trochu se vydýchat, v mém případě vyměnit lehký Uvex Quattro Pro za Cratoni Shakedown a zařadit se do fronty k měřičům času. Na podruhé už jsem věděl, jak to chodí. Koukneš se na přesný čas co máš na rozpisu (samolepka na rámu), zařadíš se za startovní čísla co jsou před tebou a čekáš, až přijde tvůj moment. U mě v případě RZ2 třeba 13:05:30.

Pět, čtyři, tři, dva, jedna, JEĎ!

Zaznělo odpočítávání, já si stoupnul do pedálů a v tu pravou chvíli jsem vystartoval vpřed. „Tak takhle to tu chodí! Konečně jedu na čas!“ RZ2 je zcela nová, loni se vůbec nejela, loni neexistovala. Jezdec se kousek vrací po hřebeni Sedla ve směru odkud přijel, objíždí se pár balvanů, krátký výjezd (výběh), hrana a dolů do hustého lesíka. Lesní slalom, dolů otočka, kousek po vrstevnici a pak to začíná. Úzká pěšina, kamení všude okolo, jedna kamenitá sekce, kterou se dalo krásně proletět, když člověk nezpanikařil, dvě trochu zrádné zatáčky, hromada kořenů, zakyselené ruce i nohy, adrenalin na 110%, brzdy pískají, lidé okolo trati cosi řvou, potom rovnější kus cesty, příjemný dropík v tempu a zase na brzdy a CÍL!

Jedna z obávaných sekcí na RZ2, která se dala proletět, že o ní člověk skoro nevěděl (foto: Jiří Fikejz, enduroteam.cz)

Dvojku jsme měli najetou komplet ze soboty, což byla krapet výhoda kvůli několika potenciálně kritickým místům, ale bez snahy trhnout zde traťový rekord by se to dalo dát krásně na oči, jak jsme to ostatně jeli v sobotu při prvním pokusu. Pár kamenů nahoře jsem stejně netrefil jak bych si přál a na pár místech jsem hloupě ztratil rychlost, ale co, hlavně že se bavíme!

RZ3 startuje opět ze Sedla a na přejezd zbývá čistě po dojetí 30 minut. Ale tady to už známe. Kousek po lesní cestě, pak odbočka doprava nahoru, hup dolů ze sedla a jde se tlačit skoro až do Sedla. Ani jsem neměnil helmy, jen tu velkou jsem hodil na řídítka a dal si trochu pěší turistiky. Na vrcholu se už prostor okolo startu dvojky dokonale vylidnil, zato vyrostl hrozen lidu u startu RZ3. Čas? „Té mínus ‚asi‘ 14 minut!“ Zed tedy opřel kolo a že se jde mrknout na rozhlednu. Moc hezká dřevěná s krásným výhledem (BnR Trip Sedlo – Kašperk). Já se mezitím zaměřil opět na svoje kolo.

Nějak mi ten řetěz šustí…

Chtěl jsem ho tedy trochu namazat. Když jsem na něj kapal olej a točil klikami dozadu, koukám, že jsem v tom spěchu na RZ1 protáhl řetěz v kladce pod takovým tím zobáčkem, o který teď drnčí. Normálně bych si nadával a posílal sám sebe do horoucích pekel, ale v „Race módu“ si to člověk snáze odpustí. Takže vše ještě jednou. Nýtovat znova nebudu, to už by asi nevydrželo, „hele, rychlospojka“. Chvilková práce s kombinačkami nepomohla. „Co teď? Že mě to nenapadlo hned, vyhodím spodní kladku, srovnám řetěz a pak to dám zpět.“

Vyšlo to, ruce zase celé od oleje a šmíru, příště si k nářadí přibalím i vlhčené ubrousky nebo rovnou své oblíbené pracovní rukavice. V praxi pomohla trocha vody z vaku, tráva a mech. Pak zpět ke kolu, Zed se výletním tempem vrací z rozhledny, já se pomalu sápu po kolu a kontroluju čas. „Uff, ještě pět minut, to je luxus!“ Stihnul jsem pak udělat ještě pár fotek, prohodit pár vtípků s Andreou Drengunbákovou (rozhovor) a už jsem se šel sám pomalu chystat. Rukavice, velkou helmu na hlavu, sedlo dolů, řetěz na velkou pilu…

Andrea, startovala pár míst přede mnou, to zostra odpálila do RZ3

Ještě že to nikdo neviděl!

Vlastně to bude na videu! Zkrátka, postavil jsem se na start, tři, dva jedna, BUM a letím kupředu. Za mě osobně nejvíce obávaná RZ3 začala kousek po rovince, jeden malinký hrb a kratší stoupání po kořenité cestě. Bez teleskopu jsem rezignoval na šlapání, raději seskočil z kola a chtěl na vrcholek popoběhnout. Jak jsem ale položil nohu na zem, tak se smýkla po kořenu a já najednou ležím na boku v jehličí. Musel jsem se docela přemáhat, abych nepropadl hysterickému smíchu. „To voe, takové peklo před tebou a ty spadneš při chůzi pěšky do kopce, to je vrchol!!!“

Nervy holt pracují. Tak moc jsem myslel na to co přijde za horizontem, že jsem si ustal na mechu. Ale to se stává. Sjezd ze Sedla znám už z loňského výletu (Sedlo – Kašperk), navíc jsme si horní hard-core část RZ3 den předem projeli. Naštěstí! Tohle bych vážně nechtěl jet jen tak na oči. Při rozumném tempu to nebylo až tak těžké, jen bylo třeba se soustředit. Nejzrádnější byla zatáčka u skály, kde bylo nutné otočit se na pětníku poté, co člověk absolvuje dost strmé kořenité schody a jako bonus si nadělí lehce osliznutý kámen, nebo vlastně vícero kamenů naskládaných za sebou.

Mám tu vlastní stopu

V sobotu při „tréninku“ jsem to napodruhé dal docela čistě, v závodě jsem to sjel o trochu hůř, pořád jsem byl ale schopný dole dobrzdit, zatočit a pokračovat dál. Za tímhle bonbónkem přitom následoval další vypečený a z mého pohledu skoro kolmý padák okořeněný další a další porcí ne zrovna slastně vyhlížejících schodů a boulí z všudypřítomných kořenů. Tady jsem měl naštěstí najetou svoji, minimálně psychologicky méně děsivou stopu, která mě hezky dovedla k padlé kládě, kde bylo třeba s kolem uhnout o 90° vlevo. Nebyl to nejčistší a nejrychlejší možný průjezd, ale kdybyste jen tušili, jak jsem byl šťastný, že jsem to sjel celé bez pádu či odšlápnutí. OBROVSKÁ úleva.

V tomto duchu se nesla celá hlavní část RZ3 (foto: Jiří Fikejz, enduroteam.cz)

Touhle sekcí ale RZ3 nekončila. Po tom kořenitém a kamenitém peklu by mi to docela stačilo, ale pořadatelé se rozhodli, že nás poženou ještě kus po rovině po sice hezkém členitém a pestrém trailu, kde se ale muselo šlapat, což se mi bez teleskopu moc nedařilo. Ale projel jsem to, párkrát zalamentoval nad svou leností, „že jsme si to včera sakra celé neprojeli, abych alespoň věděl, jak je to dlouhé,“ a nakonec úspěšně dosáhl cíle.

V cíli jsem počkal na Zeda i na borce co startoval mezi námi, který mě v tom nejprudším místě skoro dojel, pak se ale vyndal a lehl do kamení. Slušně si ohnul brzdovou páku a hlavně si narazil bok. Snad je to jen naražené, že si prý dojde k doktorovi, jestli to bude druhý den moc bolet. Každopádně respekt, že si to dojel celý závod až do cíle!

Trochu zbytečného zevlování na konci RZ3 nás docela vytrestalo, když jsme se rozjeli a já začal počítat minuty do startu další RZ4, kterýžto nebyl až tak blízko a navíc to k němu nebylo jenom z kopce, jak jsme si chvíli naivně mysleli. Stihli jsme to nakonec jen tak tak, nahodit helmu, porovnat se a už se startuje.

Řazení před startem… Mám to za pár!

RZ4 – MTB turistika a překvapivý dojezd

Čtyřka byla taková trochu odpočinková a vlastně i docela zaslouženě. Zase si musím postesknout nad tím, že jsem neměl teleskop, díky němuž by si člověk mohl na rovných pasážích snáze přišlápnout, ale co už, jsem tu hlavně kvůli účasti a reportáži. Zajímavé překvápko nás čekalo na Žižkově vrchu (591 m), kde se do té doby spíše lehce skloněná vlnící se cesta zlomila zprudka dolů, začalo to kamennými schody, pak dvě trochu zákeřné pomalejší vracečky a hurástyl do cíle.

Za čtyřkou se sjíždělo zpět do Sušice, kde na vyprahlé, hladové a znavené bikery čekala občerstvovací stanice se vším, co bylo potřeba. V rozpisu na rámu byl dokonce zapsán doporučený čas, jaký zde člověk může strávit, konkrétně 20 minut. My vyskočili zpět do sedla o něco dřív a dobře, že jsme tak udělali. Po pár kilometrech na asfaltu jsem ucítil a uslyšel povědomé lupání v řetězu, zavelel jsem tedy „Stop“ a už nevím po kolikáté jsem tahal z batohu nářadí. Trochu se povolil jeden spoj na řetězu, důsledkem mojí rychlé opravy. Pomohla chvilka s kombinačkami a jelo se dál.

Svatobor – čirá krása!

Poslední dva kousky, tedy RZ5 a RZ6, měly shodně start nahoře na vrcholu Svatobor (845 m), což je mimochodem naprosto úžasné místo s nádhernou starou horskou chatou a rozhlednou na vrcholu. O fous níž je o poznání méně pohledný vysílač, avšak výhled na šumavské vrcholky, dolů na Sušici a do dalších směrů vám svou strohou funkcionalistickou architekturou nezkazí. No jo, ale to je všechno až nahoře. Nejdřív bylo potřeba se do těch skoro devíti set metrů vyškrábat z necelých pěti set od Sušice. A že to nebylo zadarmo! Ale pohoda, čas jsme docela měli, tempo jsme nasadili turistické a vrchol vzali výletně pěšourem.

Vyhlídka na startu RZ5 – těžká pohoda

RZ5 a RZ6

Poslední dvě erzety jsme si také prošli večer předem. Tedy RZ5 jsme sjeli komplet a horní půlku RZ6 jsme šli alespoň pěšky odspoda nahoru, což za to rozhodně stálo, i když už se slušně smrákalo. Pětka začíná na krásné vyhlídce a padá po otevřené louce dolů. Na začátku kamenné schody, které byly v sobotu večer po lehkém odpoledním dešti docela slizké, v neděli na odpoledním slunci dokonale vyschly a držely naprosto luxusně. Zkrátka jako sjíždět schody někde na sídlišti.

Po průletu loukou jsme zmizeli v hustém lese, kde se trail krásně klikatil. Jeden dropík z většího balvanu jsme se rozhodli neskákat, i když by to asi v tempu nebylo nic hrozného. Další středně velký prkenný drop už jsem vyslal, stejně jako asi dva kamenité. Kdo si to má pamatovat? Jeden menší brodík, šup, hup a je tu cíl. Hezké to bylo, skoro čisté DH! Povzbudil jsem Zeda a společně jsme koukali, jak dva borci lepí a další minimálně dva dojíždí po ráfku do cíle. „Defekt je VŽDY chyba jezdce,“ hodnotil své dílo jeden z nich!

Druhé stoupání na Svatobor bylo psychicky i fyzicky docela úmorné, já si ale pod návalem adrenalinu a endorfinu i tak pobrukoval a hlásil všemožné blbosti a vyprávěl staré historky po sté dokolečka, až jsme se nakonec pěšourem vyšourali znovu pod rozhlednu. Opět s příjemnou rezervou cca 10 minut a hlavně s nadšením, že už to bude brzy celé za námi.

Pětka začínala touto krásnou loučkou, kde to vedlo „trochu z kopce“

RZ6 – teď už jedu těžkého turistu

Šestka byla proklatě dlouhá, celý Svatobor téměř od vrcholu k patě, a to jsme znali jen horní půlku. Naštěstí ale tu horší s pár záludnostmi. Na startu jsem byl trochu nervózní, jelikož začátek byl hodně strmý. Jak jsem se rozjel, tak to ze mě vše rychle spadlo. Na pár rovnějších místech jsem si i sednul na sedlo a snažil se trochu vydýchat a docela to pomáhalo. Pár menších dropíků, nebo spíš schodů jsem poslal, ten největší jsem z respektem objel, abych o pár metrů dál v uzavřené rokli mezi stromy zjistil, že ten druhý prkenný drop byl možná podobně velký jako ten první, co jsem z něj měl takový respekt.

Ale fajn, třeba se tím zase o kus posunu… Pak přišel na řadu jeden transfer co jsem suše projel a už jsem se těšil na bonusovou skalku. Tu jsme si večer před startem naštěstí najeli, takže jsem věděl kudy a že to jde. Zleva se to evidentně skáče a není to nic hrozného, jen je třeba chytit správnou stopu už pár metrů před touto skalkou. Zprava se tato skalka dala každopádně krásně sjet, i když to byl v trochu vyšším závodním tempu docela hukot.

Spodní polovina RZ6 už byla docela na pohodu. Pár dvojáků jsem suše objel, nějaký table snad i trochu skočil, přírodní houpáčky jsem si hezky užil, v závěru trochu tápal, jelikož jsem nevěděl jak za křovím přesně trail vypadá a nakonec jsem se vyřítil z jiného křoví a z klopenky, abych zjistil, že musím na metru zastavit a nechat si pípnout čip. Trochu nečekané… „To už je konec? Já chci ještě,“ zahlásil jsem do publika. „Ok, tak si to vyšlápni nahoru ještě jednou,“ reagoval pohotově pořadatel.

Opět jsem počkal na své souputníky a už podruhé viděl borce na prázdném zadním kole, jak znovu opakuje starou pravdu o defektu a vině jezdce. Nyní již stačilo sjet dolů na náměstí, občerstvit se pivem, salátem či gulášovou polévkou, pokecat s pár lidmi, cvaknout něco fotek, vyhřát se na odpoledním slunci, zatleskat vítězům, povzbudit Aleše (hlavního pořadatele a otce Enduro X Race) slovy absolutní chvály, zabalit saky a paky, mazat do kempu, narvat vše do auta a pálit domů za rodinami.

A ještě jeden pohled na start RZ5. Šestka startovala jen o kousek vedle v lese.

Enduro X Race Sušice – shrnutí

Dokončuji tento článek a už to jsou dva dny od samotného startu, emoce tedy již zchladly a hladina emotivních látek v těle, těch přírodních samozřejmě, již také klesla k normálu. Stále ve mně ale zůstává pocit poctivé bikeřiny, nešizené celodenní dřiny a celkově skvělých zážitků. Pokud jsem doposud polemizoval nad tím, jak by měly enduro závody obecně vypadat, pak jsem v Enduro X Race našel „svoji“ odpověď.

Jistě, že za mé nadšení může i řada dalších faktorů. Jet to samé za deště nebo jen čerstvě po dešti, tak budu skřípat a cvakat zubama od toho, jak bych byl vyděšený z náročnosti tratě. Takhle to ale fungovalo krásně. Žádná rychlokvaška na dvě tři hodiny stylem bum, bum prásk a zase domů, ale poctivá celodenní šichta. Start v 11 hodin a konec v 17 hodin přesně dle rozpisu byl tak akorát, aby člověk celých těch 42 km, 1450 výškových metrů a šest erzet objel.

Trochu moc šlapání

Zaslechl jsem, jak někdo trochu naříkal na příliš mnoho šlapání na přejezdech. Což chápu, ale… I to je enduro! Nejsme přeci voňavky, co se celý den vozí na laně a dolů pak sjíždí čistě za asistence gravitace. Enduro je komplexní disciplína, která tě musí prověřit po všech stránkách. Vydat se na Enduro X Race bez tréninku by byla smrt, nebo alespoň slušný očistec. Ve výsledku bylo ale na většinu přejezdů dost času, že se do kopce závodit rozhodně nemuselo, proto jsme také řadu úseků šli pěšky a jen si v klidu povídali.

Pozávodní pohoda, salátek, gulášek a pivíčko

A přesně dané časy startů mají také něco do sebe. Jednak člověk na startu samotném ani na startech jednotlivých RZ zbytečně nestepuje, jelikož předem ví, kolik má času a ne, že by se jen zařadil někam do fronty, aby pak náhodou nebyl úplně posledním startujícím. Jasně, je to trochu stres, i když jak se to vezme. Hodinky na řídítkách vlastně vozím jen když vím, že potřebuju chytit vlak zpět domů, když třeba spěchám do školky, zde jsem je měl na kole celý den.

Člověk na ně každou chvíli koukne, aby věděl, kolik mu ještě zbývá času, obvykle to ale bylo tak, že jsem se ujistil o dostatečné časové rezervě. Takže mě to vlastně spíš uklidňovalo než stresovalo. Ve výsledku jsme tak na startu erzet nečekali nikdy déle jak 15 minut, což stačí na zotavení, trochu klábosení a obhlídku kola. Trochu těsné to bylo na transferu mezi RZ1 a RZ2, ale to bylo vinou roztrženého řetězu a velkorysé svačiny. Trochu fofr jsme měli také mezi RZ3 a RZ4, kdy jsme tento transfer lehce podcenili, zakecali se na konci RZ3 a pak na knop stíhali start další rychlostky. To ale byla naše blbost.

Takhle mě to baví

Je to tak! Sice jsem si opakovaně říkal, proč se o víkendu někde honit, když přes týden člověk neustále něco stíhá (nebo spíš nestíhá), kouká na hodiny a honí každou minutu. Když si to ale dobře rozložíte, zas takový stres to není. Pevně stanovené časy jsou navíc spravedlivým soudcem pro všechny. Čas prostě neukecáš. Člověk musí mít trochu najeto, v případě sušického endura nahoru i dolů, ale proto se tomu říká závody!

Štastní, že jsme živí i z toho, jak moc jsme si tento den užili!

Z dávných dob své účasti na nejednom maratonu si pamatuju, jak jsem vždy ke konci skřípal zubama, jelikož jsem netušil, co vše mě ještě může potkat na posledních 10 kilometrech. Tady má člověk v ruce mapu, jednotlivé RZ si ideálně projel předem a ví, do čeho jde. Už se opakuju, je to prostě dřina, ale tak to má být. Když už někam jedete přes půl republiky, nechcete přeci obkroužit dvě tři hodiny a jet zase domů. Nebo možná chcete, já byl ale rád, že jsem konečně mohl strávit na kole skutečně celý den od rána do večera a nemusel jsem svůj program krájet na práci, rodinu a cyklistiku.

Vyhlášení vítězů – Prokop, Fikejz, Tejchman, Vitko

Foto: Tom Kutin, enduroteam.cz

Speciální edice Enduro X Beer doma moc dlouho neotevřená nevydržela…

Mapa závodu – větší – největší…

Foto: Martin Šmíd | kompletní Martinova galerie – martinsmid.eu

Foto: Jakub Douda (fotoJD.cz)