Cannondale Jekyll 27,5 4 – TEST

Jekylla od Cannondale tak nějak povědomě vnímám jako starého známého, když se ale nad tím blíže zamyslím, zjišťuji, že jsme ho vlastně nikdy neprotáhli plnohodnotným testem. Tedy až nyní! A že si s námi užil a že dostal za uši, jak se u enduro mašiny sluší a patří!

Moderní enduro stroje jsou vpravdě univerzální biky, které toho musí vydržet a dokázat hrozně moc. Chceme od nich, aby nás bez většího trápení vyvezly na kopec, nebo alespoň převezly po zvlněné cestě od jedné vyhlášené lokality k druhé a pak se lusknutím prstu změnily téměř až v DH či FR bestie. Přitom by se neměly ztratit ani na středně náročném hravém trailu. Nesmí být prostě moc těžké, ale ani moc křehké, aby to vše vydržely. To, co chceme po moderním enduru, ještě nedávno musely zastat minimálně dvě kola!

Kolo z teleskopických trubek

„Jo, tohle vše byste chtěl na svém kole dělat? To asi nepůjde dokud někdo nepostaví kolo z teleskopických trubek.“ Tak prý na podobné požadavky ještě před pár lety reagoval jeden prodejce (tuhle hlášku mám, tuším, z jedné z diskuzí pod článkem). Dnes je ale vše jinak! Endura jsou neskutečně komplexní kola, která se za své umění nestydí říct o pořádný kopec tvrdě nastřádaných korunek. Proto nás velice zajímalo, jak na tom může být nejdostupnější enduro od Cannondale – Jekyll 27,5 4 prodávaný za 84 999 Kč – www.cannondalebikes.cz

Jasně, jasně, je to hrozná pálka za základní model, ale… „Je to Cannondale“, tedy již z principu drahé kolo, má vlastní originální tlumič a tak vůbec. Chybí mu sice teleskop a má o několik koleček navíc (převody 3×10 jsou v této kategorii a při této ceně docela ostuda, ještě že přestavba na 2×10 není až tak drahá), jinak jde ale o komplexní a maximálně funkční kolo.

Obhajoba před bikovým tribunálem

Těch pár výčitek stran osazení se ale dá do jisté míry pochopit. Teleskop v této třídě bude lepší, když si vyberete a koupíte svůj, než abyste na kole měli nejzákladnější model, jenž by byl spíš k vzteku než k užitku, i když záleží na přístupu. Převody 3×10 sice lákají svým velkým rozsahem, avšak dobře sestavená skladba 2×10 nabídne téměř to samé. Přesto jsme ale schopni vzít trojpřevodník na milost už jen díky tlumiči DYAD, který jednoduše neexistuje v ekonomické verzi. A taky s ohledem na přítomnost vidlice RockShox Pike, která dokáže rozehřát srdce kdejakého bikera.

Zkusil co šlo!

Než se vrhneme s Jekyllem do terénu, rád bych poukázal na to, co vše si tento bike s námi v průběhu třech týdnů skutečně intenzivního testování stihl zažít. Začal jsem jednou rychlou vyjížďkou na lokálních trailech, abych měl základní poznatky o chování tohoto kola v dobře známém prostředí. Pár dní nato si jej půjčil Zvolouš a jedno odpoledně Jekylla drtil na Monínci a v jeho okolí. Poté jsme si tento stroj opět předali, já ho odvezl na západ, tam mu strašně nakládal na supertechnických trailech, hledal jeho i svoje limity a zároveň jsme se zde oba připravovali na následnou účast na Enduro X Race v Sušici! Takže žádné flákání, kámo!!!

Tuhost zadní stavby je podpořena takovými prvky jako je tato velká dutá osa horního ramene!

Drcený jak Horákovic Milena

„To nejlepší ze sebe vydáš drcená jak Horákovic Milena…“ (Čokovoko). Toto heslo platí pro Cannondale Jekyll takřka dokonale. Zejména v jeho základní podobě s hliníkovým rámem a hmotností okolo 14,5 kg. Není to až tak moc na základní enduro, ale přesto poznáte, že máte v ruce kus materiálu. Co jsem chtěl ale říct bylo, že se Jekyll na „takové to normální“ ježdění za barákem úplně nehodí. Ne, že by jej nezvládal, jen se nedokáže v takových podmínkách rozparádit jako mnohé pro dané použití přímo navržené trail-biky, což je ale zcela pochopitelné!

Vždy ale záleží na přístupu a stylu pilotáže. Ony vlastně stačí i středně náročné traily, abyste se dokázali s tímto panáčkem náležitě bavit. Když totiž Jekylla pevně sevřete a budete ho drtit, odpoví vám náležitou reakcí v podobě raketově stoupající hladiny adrenalinu v krvi! Nejdřív je ale třeba se do terénu nějak dostat… V takovém případě vás uvítá poměrně krátký enduro posed s polohou řídítek, která není ani moc nízko, ani příliš vysoko. Spíš mi připadalo, že mám ruce o fous níž než u jiných kol, ale jen do doby, než zmizela celá sedlovka v rámu.

Dřív jsem hodně brblal nad systémem dvoukomorového tlumiče Cannondale/Fox DYAD, zde již druhé generace RT2. Z tohoto vesmírného systému NASA nejsem z principu nijak moc nadšený, či přesvědčený o tom, že tohle je přesně tím co chceme, pravdou ale zůstává, že to funguje, že jsem si na to zvykl a že se mi skoro chce zvolat, „je to skvělé!“

Jak změřit sag u inverzního (roztahovacího) tlumiče? Poslouží tato nenápadná měrka. Jen občas mázněte vodící očko, aby za jízdy nepískala.

Jsem to vůbec já?

Sám zírám, co zde píšu, ale byl bych pokrytec, pokud bych nepřiznal, že jsem si na pravidelné využívání dvou režimů tlumiče DYAD obrovsky zvykl a díky jeho krásně přístupné a navíc pohodlně ovládané páčce (zatlačit pro snížení zdvihu, klepnout z boku pro uvolnění) jsem jej využíval skoro pořád. „Když už to tu je…“

Rozdíl mezi polohami XC a DH nebo také zdvihy 160/95 mm není až tak radikální jako u Canyou Strive a jeho řešení Shape Shifter, ale zase se to celé úžasně snadno ovládá, jak se už začínám opakovat. Onu kouzelnou páčku jsem přitom používal v zásadě tak, jak byl celý systém navržen. Přiškrcený mód pro výjezdy a přesuny po rovině, režim „full open“ pro vše ostatní. Rozdíl mezi těmito dvěma módy přitom není jen v délce zdvihu a tedy i pocitové výraznější progresivitě na kratším kroku či separátně nastavovaném odskoku, ale také v hodnotě sagu, tedy míře, jak hluboko zůstává tlumič ve zdvihu.

Opakování je matkou moudrosti a otcem sériové výroby

Znova opakuji, že skok mezi polohami není až tak velký jako u německého konkurenta, ale poznat docela je. Nejlépe se pozná, když si na kole jen tak sedíte, přepnete z DH na XC a trochu se pohoupete v sedle. Tlumič se pak jakoby napumpuje, ztvrdne, střed se zvedne a základní úhly se napřímí – ideál pro přejezdy a výjezdy. Zůstaňte sedět a uvolněte páčku, DYAD ať se vrátí zpět do režimu „full travel“. V tu chvíli krásně poznáte, jak si celá zadní partie, vlastně celé kolo, znatelně sedne. Jak se tlumič ponoří, zde přesněji roztáhne, citlivost vzroste a základní úhly se znatelně položí.

Separátní nastavení odskoku pro obě komory tlumiče (snížený/plný zdvih) je díky velkým kolečkům docela dobře přístupné

Toto „kosmické hejblátko“ se dá využívat různými způsoby. Normální je nastavit si základní tlaky, upravit odskok pro plný a snížený zdvih a takto jezdit. Někteří závoďáci to ale dělají jinak! Odskok na komoře pro nižší zdvih záměrně utáhnou nadoraz, čímž se funkce zadku při přepnutí na „XC“ prakticky zmrazí a vy máte k dispozici maximálně pevný rám pro silové výjezdy včetně upravené výjezdové geometrie.

Já si jel to svoje

Výše popsaný postup jsem také zkoušel a dokonce jsem byl schopen s kolečkem odskoku kroutit přímo za jízdy ze sedla, ač to manuál ke kolu výrazně nedoporučuje. To proto, aby vám ramena zadní stavby neušmikla prstíky. Ale jde to, alespoň když člověk jede po asfaltu. Ve výsledku je stejně lepší najít si svou polohu a řídit se poučkou „nastavit a nechat být.“ Já si tedy nakonec nastavil „normální odskok“ a používal Fox DYAD tak, jak praví příručka.

V učebnicovém případě nastavení není zadek ve výjezdech (v XC módu) úplně mrtvý, ale není ani extra citlivý a aktivní. Docela dobře to funguje, i když jej zapomenete přepnout a vrhnete se z kopce dolů. Možná vás to ani nevytrestá či nevykopne ze sedla. Každopádně jsem se chtěl dostat k tomu, že jsem obě polohy průběžně střídal jak v režimu výjezd/sjezd, tak i ve výjezdech a na přesunech. Někdy mi prostě bylo příjemnější se na pohodovém přesunu nechat rozmazlovat aktivnějším odpružením, jindy, když se cesta zlomila více do kopce nebo když se jelo po zpevněném povrchu, jsem řadil nižší zdvih.

Nastavení tlumiče není snadné: zcela vypustit negativní komoru, natlakovat pozitivní a poté znovu naplnit vzduchem negativní

Jdeme drtit traily!

Tolik snad k možnostem přepínání tlumiče Fox/Cannondale DYAD RT2, teď už se přepněme do DH režimu a pojďme si to náležitě užít. Už v článku „první dojem“ jsem se zmínil, že mi Cannondale Jekyll 27,5 připadá tak trochu jako ze staré enduro školy a za tím si stojím i nyní. Je prostě celý víc hozený na zadek než třeba dříve testovaný Giant Reign (ten je v tomto směru dost radikálním opakem Jekylla) nebo i český Author Patriot EVO. V tomto směru má docela blízko ke koncernovému bratru GT Force X, přestože jsou oba rozdílným druhem enduro šelmy.

Pravdou v každém případě zůstává, že skoro všichni, kdo si na Jekylla sedli, řekli téměř to samé: „To je hustá motorka!“ Ano, Jekyll není troškař, i on si díky systému přepínání zadní stavby může v režimu plného zdvihu dovolit výraznější extrémy, výraznější příklon k DH strojům, než jak je tomu u endur bez pomocných páček, čudlíků a přepínačů. V otázkách ovládání vždy hodně záleží na zvyku a vkusu. Zvyk je u mě veličina dokonale relativní, jelikož kola neustále měním a střídám i víckrát za jeden týden, proto vlastně není a ani by neměl být můj vkus jednostranně zaměřený.

Horní rameno zadní stavby vzbuzuje respekt…

Mám rád když to leží

Přiznávám ale na rovinu, že mám rád endura s krátkou stavbou a hodně položenými úhly. Důvod je naprosto jasný: „Činí mě lepším jezdcem.“ Nebo se spíš za jejich řídítky méně bojím, víc věřím samotnému stroji a spíše se pouštím do věcí, které mi jinak nahání husí kůži. Cannondale Jekyll byl toho dokonalým příkladem. V hlubokých hvozdech kousek od naší rodinné chalupy na západě republiky jsem s Jekyllem projel a sjel věci, které jsem při své poslední návštěvě stejného místa s velkým respektem obcházel. A najednou to šlo nějak samo.

Podobný dojem jsem měl i po důkladném tréninku a posouvání vlastních hranic na startu závodu Enduro X Race v Sušici. Řadu věcí, co jsem zde sjel na oči, a jiné věci co jsem znal a normálně bych je snad ani nechtěl zkoušet, šly nějak samy. Přitom se mi ale zas tak často nestávalo, že bych se tímto posunem zbavil respektu z daného místa, lehkého mrazení na zádech či majáčku v hlavě „tohle už je docela extrém!“

Pojďme si to shrnout

Cannondale Jekyll je hodně stabilním kolem, které v plném zdvihu sedí hezky u země a nebojí se ani radikálně strmých sjezdů. Přitom ale není úplně tupý, přijde-li na zatáčky. Respektive záleží o jaké zatáčky a v jaké rychlosti se jedná. Jeho rozvolněné úhly se pochopitelně odráží ve skutečnosti, že se do výrazně utažených toček neláme úplně snadno. Je zde prostě trochu delší a také potřebuje svůj prostor a setrvačnost, než ho hodíte z jednoho oblouku do druhého. Naopak když se pořádně rozvášníte a opřete se ideálně do hezky postavené klopky nebo jen vhodně vybržděné točky, můžete si být jisti, že vás podrží. Ostatně jak už to tak bývá u podobně postavených kol – čím rychleji jedete, tím živější se řízení zdá být.

Fox DYAD – odpružení z NASA

„A teď něco z jiného soudku, ze soudku odpružení.“ I v tomto ohledu je Jekyll hodně svérázným kolem. Vše začíná již jeho nastavením, kdy musíte absolvovat poněkud zdlouhavý proces, než se doberete požadovaného nastavení. Nad to vše si inverzní (roztahovací) tlumič Fox DYAD řekne o mnohem vyšší tlaky, než jsme běžně zvyklí. Po chvilce laborování to tam ale narvete a můžete se začít bavit.

U Triggera 29 i Triggera 27,5 jsem na postup foukání tlumiče dost nadával, zde se mi už ani nechce. Jednak se nemíním opakovat, jednak jsem s nastavením Jekylla vlastně neměl problém. Prostě jsem doma před první vyjížďkou kouknul na tabulku doporučených tlaků vzadu na sedlové trubce, podíval se o řádek výš než kde se nachází moje hmotnost (nižší tlaky, jak radí ostřílení borci), tyto tlaky do tlumiče narval a pak už na nic nesahal! Ještě jsem si zkontroloval sag na speciální plastové měrce na levém boku tlumiče a byl jsem spokojený.

Párkrát mě sice napadlo, že by možná neškodilo přidat pár psíků navíc, ale pak jsem tyto úvahy zaplašil, abych po chvíli zjistil, že mi to takhle sedí. Zadek Jekyllu je docela aktivní tak nebo tak. Nemůžu o něm hovořit jako o super citlivém, začátek není jako z pohádky o babiččině péřové peřině, ale ani nejde o žádné natřásalo, které by vám z krabice mléka v batohu cestou domů utlouklo kostku másla.

Jekyll je dílo ďábla 😀

Jen mu dejte za uši!

Zkrátka a dobře, Cannondale Jekyll, podobně jako Triggery, funguje nejlépe, když dostává pořádně za uši. Krok zadní stavby je krásně hluboký a spolyká vážně hodně. Zprvu jsem si musel zvykat na to, že se na přírodním pumptracku – v houpácích a dloubácích (anglicky G-out) – kolo slušně propadá a odpružení tak trochu rozvlní. Ale jde hodně o zvyk. Když to ale pošlete rovně dolů pořádným lesním bordelem, máte najednou pocit, že vám na kopci vyměnili kolo za jen o trochu menší sjezďák.

Nejvíc se mi to potvrdilo v Sušici na RZ5, což bylo solidní DH na malých kolech. Držet řídítka, neklepat zuby a pálit to dolů co to dá. Nádhera! Zadek Jekyllu navíc poměrně slušně zvládá i tvrdé dopady a jiné velké pecky. Neměl jsem sice pocit, že by progrese na konci zdvihu rostla vysloveně plynule, ale něco tam je. O doraz zadní stavba rozhodně nemlátí, spíš budete mít dojem, že poslední centimetr dva obhospodařuje elastomer, což neberu jako výtku, spíš naopak. Ani hodně tvrdé pecky nejsou na pedálech úplně tvrdé, spíš slušně dotlumené.

Zajímavě koncipovaná patka přehazovačky uchycená na dvojici šroubků. Jakoby ji tam někdo domontoval až dodatečně

KOMPONENTY

Tolik snad o samotném kole a teď ještě hoďme oko na ostatní klíčové prvky, v první řadě na vidlici RockShox Pike v montážní verzi RC. Na to, jakou je Pike ikonou, nechodil v tomto případě až tak super mechově jak by mohl. Třeba jako Manitou Mattoc na našem redakčním RB. Ale o to lepším byl parťákem zadní stavbě. Chybělo mi malinko z pověstné citlivosti z kraje zdvihu, ale zase to pěkně létalo uprostřed a bez řečí až na konec.

Nevím jestli byl uvnitř nějaký Bottomless Token, tipnul bych si že snad i ano. V každém případě jsem došel k zajímavému poznání. Zaprvé mě trochu překvapilo, že po aplikaci doporučeného tlaku byla vidlice skoro až prkenně tvrdá, proto jsem ufukoval a ufukoval, až jsem dosáhl požadovaného stavu. Pak jsem ještě objevil, že stačí rozdíl +/- 10-20 psi, aby byl Pike pověstně lineární a chodil až ke korunce, nebo na konci krapet přitvrdil a nechal si tak centimetr dva pro horší časy.

Nižší tlaky jsem logicky vozil na snazší traily, vyšší zase na DH pekla. Dofukoval jsem třeba i na startu endura v Sušici, kde se mi o fous více stability sakra hodilo, především na RZ3 kolmo dolů po kořenech a kamenech. Takže jsem byl nakonec dost spokojený, jelikož mi Pike nabídl vše, co jsem v různých situacích požadoval.

Když se to shrne, je dobře, že se šetřilo jinde, než na postu vidlice – RockShox Pike RC

Brzdy Shimano SLX

Teď jistě čekáte, že budu zase brblat na brzdy Shimano, ale opak je pravdou. S Jekyllem jsem toho najezdil opravdu hodně a krom toho, že bych byl radši za krapet silnější samotnou páku brzdy, si na kotvy SLX nemůžu stěžovat. Pevné, jisté, spolehlivé, krásně čitelné, výkon mi nikde nechyběl, jen jednou se mi jedna brzda krapet napumpovala, ale nikdy se nepropadla. Prostě to funguje a už tomu snad i sám začínám věřit! To je ale posun!!!

Obutí

Na kole by dle tabulek měl být vepředu Hans Dampf 27,5×2,35“ a vzadu pak nový Nobby Nic 2,25“, ale v praxi přišlo kolo s Nobíkem na obou kolech. Nebylo to zlé, nový Nobby je takový hubenější a o něco užší Hans. Na hlíně bez připomínek, na kamení a kořenech, hlavně trochu mokrých, už to nebyl až takový zázrak. Hlavně pohled na hubeného Nobbyho usazeného v macatém Piku nebyl nic moc. Proto dopředu záhy putovala Kenda Nevegal nové generace (testujeme pro MBAction), díky níž se na přední kolo přes řídítka a vidlici koukalo hned lépe. A také to krásně sedělo! Jen zadek se mi pak v extrému párkrát smýknul, ale nic tragického. Hlavně žádný defekt, říznutý bok nebo tak něco. A to jsem tam měl duše!

Nová generace Schwalbe Nobby Nic vypadá dobře, jede dobře a drží solidně. Na takovéto kolo by to chtělo ale něco ostřejšího. Koukněte už jen na to, jak zde trpěly jednotlivé špunty

3×10

Bylo to nutné? 2×10 by vypadalo tisíckrát lépe a tak vůbec, ale je to jasné, cena, cena a cena! Kašpárek se mi sice mockrát v horách hodil a nestěžoval jsem si na něj, jen by to celé nemuselo tak klepat a také by bylo krásné, kdyby o řazení člověk nemusel tolik přemýšlet.

Teleskop? Není!

A chybějící teleskop jsem časem také skousnul. Sice by mi na pár erzetách v Sušici hodně pomohl, ale na druhou stranu tady ani jinde jsem nejel vyslovený závod, takže jsem se celkem v klidu smířil s přístupem „pro výjezdy a přejezdy sedlo nahoru, pro zbytek nadoraz dolů!“ A že šlo zasunout skoro až k zámku!

Tři převodníky jsou dost old-school, naštěstí u vyšších verzí Cannondale Jekyll je už jen 2×10 nebo 1×11

Praktické poznámky

Nedá mi to, abych nepřipomněl holou skutečnost, že si specifický a značně svérázný tlumič Fox/Cannondale DYAD vyžádá i trochu speciální péče. Zaprvé potřebuje ke svému provozu výrazně vyšší tlaky než konvenční tlumiče (pro 80kg jezdce okolo 340 psi), proto ke kolu potřebujete speciální vysokotlakou pumpu, která by ale měla být součástí nového kola. Dalším „zádrhelem“ je, že nelze tlumič DYAD jen tak ladit tím, že jej trochu přifouknete nebo ufouknete. Vždy, když chcete změnit jeho nastavení, je nutné zcela vypustit negativní komoru, natlakovat pozitivní a poté teprve znovu naplnit negativní.

Aby toho nebylo málo, tak starší pumpičky Cannondale mívaly pojistný šroubek nebo páčku, jejichž pomocí se daly tlaky celkem snadno a přesně nastavit. U pumpy, co jsme my měli nyní k dispozici, byla pouze běžná šroubovací hlavice, proto jsem občas sváděl boj s tím, abych pumpičku dostatečně rychle odpojil, aby mi neuniklo příliš mnoho tlaku z té či oné komory. V praxi jsem ale tlumič jednou nafoukal a bylo hotovo. Pak jsem na něj sahal až ve chvíli, kdy jsem chtěl hodnoty v komorách na konci testu ze zvědavosti přeměřit.

Ještě jedna drobnost mě napadla. Když jsem kolo sestavil a vzal na první vyjížďku, dost mě rozčilovalo pískání, které vycházelo z tlumiče při každém jeho roztažení. Chvíle pátrání nakonec odhalila (vlastně až druhý den ráno) příčinu vpravdě banální! Trochu skřípala plastová tyčka sloužící jako měrka sagu. Stačila kapka olejíčku do vodícího očka a bylo ticho! V průběhu testu jsem očko mazal už jen jednou, takže se nebojte, že by se toto vrzání vracelo každou hodinu.

Tabulka doporučených tlaků pro tlumič včetně postupu, jak celý ten kosmodrom správně nafoukat

Cannondale Jekyll 27,5 4 – závěr

Ve vztahu k tomuto kolu jsem prošel v průběhu let několika stádii, která radši nebudu jednotlivě popisovat. Nyní, když jsem měl ale možnost důkladně ho prověřit v terénech, kam přesně takové kolo patří, zůstává mi z toho všeho v hlavě vlastně jen velké nadšení. Cannondale Jekyll 27,5 není kolem pro běžné výletníky, ale ani kolem bez chybičky, či možná lépe řečeno bez skvrny na jinak zářivém vysvědčení. Není to lehké pírko (není to karbon), nemá teleskop, naopak má až moc převodů, tlumič je zbytečně složitý, ale… Dohromady to prostě funguje!

Jekyll na středních kolech není úplně tím typem všestranného endura moderní doby, na kterém objedete absolutně vše a jiné kolo doma nepotřebujete. Je to spíše tvrdý dříč, který si sice s vámi odtrpí přejezdy a výjezdy (až tak hrozné utrpení to také není), aby se pořádně odvázal vždy, když se stezka zlomí strmě dolů. Cannondale Jekyll je endurem hrubého zrna, kolem, které se bude zdát na běžné stezce šedým „ňoumou“, aby všem později na pořádném kopci ukázalo, zač je tomu Jekyll. A že má to zdánlivě nesmyslné přepínání na tlumiči? Dejte si s ním jeden den v kopcích a uvidíte, že jste za něj rádi, tak jako jsem byl i já!

Více o tomto kole najdete na webu
www.cannondalebikes.cz

Aktuální cenu a dostupnost si můžete ověřit na
www.koloshop.cz

Geometrie Cannondale Jekyll 27,5

Foto: Štěpán Hájíček