Cannondale Jekyll 4 – Enduro zbraň v základním balení (test)

Cannondale Jekyll je takové netradiční kolo, které má svůj specifický příběh. Od začátku se hrálo na to, že Jekyll by měl mít i svého Hyda, ale kde ho vzít? Celá myšlenka tohoto modelu proto byla postavena na proměnné geometrii, což je prvek, který Jekyllu zůstal od jeho počátků dodnes. Nejnovější model je ale hodně vzdálen výchozímu bodu, na němž Jekyll před lety začínal.

První Jekyll dokázal měnit svou osobnost díky tlumiči, který byl v rámu usazen ve velké matici a na svém těle měl závit. Otáčením této matice, respektive tlumiče, bylo možné plynule měnit geometrii celého kola a rovněž i jeho projev. Neotřelý nápad! Další generace Jekyllu vyměnila zdlouhavé šroubování za extravagantní roztahovací tlumič, který v sobě skrýval vlastně dva samostatné tlumiče. Jeden byl určen pro lehčí terén, druhý pro pořádné enduro!

Jednodušeji, ale stále vlastní cestou!

Nejnovější podoba stoje Cannondale Jekyll celé toto kouzelné řešení dále zjednodušuje, jelikož využívá na pohled konvenční tlumič Fox, k němuž je jako bonus připojena přídavná komora (Gemini). Ta dokáže nabídnout do značné míry to samé jako předchozí generace Jekyllu, vše ale v konstrukčně jednodušší podobě.

Díky přiblížení se konvenčním dílům dnes proto nic nebrání tomu, aby si (nejen) teamoví jezdci mohli měnit originální tlumiče za standardní kousky, obvykle za pružiny. Jmenovitě třeba Jerome Clemenz, který je podporován značkou RockShox, vozí tlumič RockShox Super Deluxe Coil s dálkovým ovládáním lockoutu, které nahrazuje přepínání jednotlivých režimů na původním tlumiči Fox.

Berte to jen jako lehké vysvětlení na úvod, kdyby někdo nevěděl, proč se Jekyll jmenuje Jekyll a proč se jeho vývojáři tolik snaží vymýšlet všelijaká řešení pro změnu chování a geometrie – zkrátka minimálně proto, aby dostáli jménu tohoto stroje.

Podoba nejen náhodná

Ještě jedno menší technické zastavení, než se vrhneme na jízdní dojmy. Pokud byste vedle sebe postavili starší a nejnovější model Cannondale Jekyll, pak by vás při pohledu na základní obrysy jeho zadní stavby mohlo napadnout, podobně jako mě, že se vývojáři u nové generace vlastně příliš nesnažili. Nechali totiž všechna ramena víceméně na původním místě. Pouze se zbavili extravagantního roztahovacího tlumiče, který byl pod velkým horním ramenem a nasadili do rámu klasický stlačovací, který „jen“ přehodili dopředu a připevnili jej z druhé strany!

Oficiální obhajoba tohoto přístupu a této koncepce hovoří například o snaze vytvořit v rámu dostatek prostoru pro bidon, který se u nové generace montuje do prostoru, kde byl dříve tlumič. Konkrétně nad střed, na sedlovou trubku. Sice to není úplně po ruce, ale když si představíte půl litru vody, tedy 500 g umístěných těsně nad klikami, tak máte hned zajímavý argument o chytře vymyšlené koncepci s cílem dostat těžiště kola co nejníže a co nejblíže středu. Tedy s flaškou nebo s nářadím v rámu!

Ať už je to jak chce, přestože si myslím, že šlo dost možná o snahu zachovat maximum z původní kinematiky a „pouze” se vyměnil tlumič, ani při loňské prezentaci tohoto stroje a jeho bratra Cannondale Trigger, jsem se pravdu nedozvěděl. Ale je to vůbec důležité? Nejdůležitější je, alespoň podle mého, jak to celé funguje a zda použitá konstrukce plní vše, co bylo slíbeno.

reklama

Velký, ale můj!

Testovaný Cannondale Jekyll 4 byl jedním z kol, které se na mě poslední dobou nahrnuly ve větší velikosti, než kde je moje optimum. Tedy M! Už jsem si ale zvykl, nakonec mě to příliš netrápilo, proto jsem eLko pokorně přijal za své. Pravdou je, že již za řídítky (800 mm) jsem měl pocit, že mám v rukách pořádný kus kola, což se potvrdilo i při jízdě.

Cannondale Jekyll byl celkově velký, ale vlastně dost příjemným způsobem. Jeho posed odpovídá rámu velikosti L, ale rozhodně není přehnaně dlouhý nebo jinak přerostlý. Už jen z kokpitu má ale člověk dojem, že je Jekyll takový hrubý a hřmotný, jako by to snad ani nebyl Američan, ale Seveřan, či snad přímo vikingský válečník. Hotový Björn Lodbrok, syn Ragnara Lodbroka, pokud sledujete seriál Vikingové 😉

Pokud si uvědomíme, že se jedná o poměrně hrubé enduro se 170 mm vepředu a 165 mm vzadu, dojdeme ke zjištění, že je to vlastně dobře. Tedy že je faktor „hromburácnosti“ tím, co hraje jezdci do karet. Alespoň v tom smyslu, že se za řídítky Jekyllu cítíte jistě a sebevědomě, že mu nemáte problém věřit a nebojíte se „svěřit mu svůj život“!

Takhle hrubý? To mě baví!

Skutečně, nejen díky rozměrům a charakteru posedu, ale též díky hrubým plášťům moderního standardu Maxxis WT (Wide Trail) kombinujícím šířku 2,5“ vepředu a 2,4“ vzadu, rovněž díky širokým řídítkům a dalším aspektům, je Cannondale Jekyll až nevídaně sebevědomý. Čím je terén náročnější a cesty rozbitější, či svahy strmější, tím pro něj i pro vás lépe. Velkou roli v jeho neohroženosti hraje geometrie, která je velice zajímavou směsí různých vlivů a trendů.

První, co vás zaujme při pohledu do tabulky „tělesných údajů“ je úhel hlavy 65°. Ano, dnes to již není mezi endury žádný radikální údaj, a místy ani v nižších zdvihových kategoriích (zejména poté, co se Specialized vytasil s modelem Stumpjumper Evo s hlavou 63,5°), ale stále se jedná o dost položenou vidlici. Když jsem nový Jekyll zkoušel poprvé loni ve Finale Ligure (představení / jízdní dojmy), přemýšlel jsem nad tím, zda jsem do té doby jel na kole, které by mělo až takto volný úhel hlavy? Myslím, že ne! Alespoň ne na kole s jednokorunkou náležící do kategorie enduro (FR a DH mašiny nepočítám).

Zpět ale k tématu ovládání a mixu různých přístupů a nápadů. Vezmeme-li to od hlavy, což se již stalo, pak onen bohatě skloňovaný údaj 65° má vliv na skutečně vysokou stabilitu a jistotu prakticky kamkoliv přijedete. Dodnes si vzpomínám, jak jsem zrovna na položenou hlavu pěl oslavné chorály už když jsem Jekyll poprvé proháněl ve Finale (tehdy to byla moje první návštěva toho místa). Zejména, když se za horizontem nečekaně vyloupnul kolmý sešup (a nebyl jeden), kde mohl člověk udělat jediné – pevně sevřít gripy a povolit brzdy!

Ve Finale mi loni právě mimořádná stabilita a jistota Jekyllu hodně pomáhala poprat se s místy, které jsem si ani nestihl prohlédnout, ani jsem se nestihl vylekat a jen jsem to pustil dolů stejnou stopou jako můj předjezdec. Ano, letos jsem většinu z oněch perliček dal i na RB Bandit 675 a také to bylo v pohodě!

Každopádně při tomto srovnání jsem si na mnoha místech vybavil, o kolik suverénnější a jistější byl na řadě míst právě Jekyll. Tato teorie se mi přitom dokonale potvrdila i doma na mých lokálních trailech, kde jsem sjel, co mě jen napadlo. Tedy včetně nezvyklých stop, zkratek a zlepšováků, kterým se obvykle vyhýbám. Loňský příklad z Finale mi ale přijde takový barvitější.

Asymetrický = kratší a tužší

Základy, důvody a výhody stabilního řízení jsme si probrali více než zevrubně, jenže člověk obvykle nejezdí jen rovně dolů po strmých skalách a jiných pekelných záležitostech. Občas je potřeba také zatáčet! Z předchozího textu by se mohlo zdát, že kličkování nebude zrovna silnou stránkou Jekyllu. Opak přitom není úplnou pravou, ale ani vyslovenou lží.

Pomineme-li efekt spíše delší přední části (Reach M/L – 447/469 mm) a celkově o něco výš položeného středu (349 mm – všechny velikosti), měli bychom zaměřit pozornost zejména na extrémně krátkou zadní stavbu – 420 mm! Ta totiž s kolem pořádně cvičí. Samozřejmě, že jízdní vlastnosti nedělá jen jeden parametr, ale celá souhra všech klíčových veličin, silně netradiční rozměr tohoto prvku je ale za jízdy rozhodně znát.

Tohoto mimořádného rozměru bylo možné dosáhnout zejména díky asymetrické konstrukci zadní stavby (Ai), kdy je zadní náboj (s ním i řetězová linka) posunut o 3 mm ven, tedy dále od podélné osy kola. To umožňuje jednak dosáhnout výraznější symetrie výpletu zadního kola (vyrovnaný sklon drátů a vyrovnané napětí = tužší kolo), ale právě i zkrátit celou zadní stavbu. Přínos pro jízdní projev je pak nejen v tuhosti zadní partie jako takové (zadní stavba i zadní kolo), ale také v ovládání.

Otočíš se na pětníku na zadku!

Kam to celé směřuje? Jde mi o to, abych si připravil půdu pro následující popis.  Výrazně zkrácený zadek a spíše delší přední část znamená, že lze Cannondale Jekyll ovládat jak čistě moderním stylem, kdy kolo převážně naklápíte a netočíte řídítky, ale i postaru, přes zadek. Jak si občas pomáhám lyžařskými termíny „carving“ a „patky“. Druhou cestu má přitom Jekyll, alespoň dle mých dojmů a zkušeností, v mnoha situacích radši, nebo se jí alespoň nebrání. Člověk jednoduše posouvá těžiště zatáčkách spíše k zadnímu kolu, aby se předek krapet nadlehčil a dalo se s ním lépe pracovat.

Když to hodně přeženu, je to podobný efekt, jako byste do zatáček jezdili v manuálu a celý stroj otáčeli čistě na zadním kole bez přičinění řídítek. Je to samozřejmě hodně nadnesené přirovnání, ale nenapadá mě, jak to lépe vysvětlit. Zní to možná složitě a nezvykle, ale po chvíli soužití o tom člověk ani nemusí přemýšlet a jen si začne užívat, jak moc dokáže být Jekyll stabilní v zatáčkách i v přímém směru a jak suverénně dokáže ze své stability vystoupit, aby se položil tu do jedné, tu do druhé zatáčky.

Aby bylo jasno, tento přístup vyžaduje výraznou iniciativu jezdce! Cannondale Jekyll vás nebude poslouchat, pokud jej budete jen lehce pobízet otěžemi. Když mu ale pořádně zabodnete ostruhy do slabin, uvidíte, jak velké rodeo dokáže předvést. Toto přitom platí jak u základní hliníkové verze (aktuálně testováno), ale též u vrcholného karbonového provedení (jezděného loni v rámci prezentace).

Jen s tím levnějším hliníkem má člověk více práce už jen s ohledem na jeho hmotnost (rovných 15 kg), což zároveň neznamená, že karbonové verze skáčou do zatáček jako mušky při nárazovém větru! Doplnit bych chtěl ještě tolik, že díky delšímu předku a položené hlavě je řízení na běžných trailech s minimálním sklonem někdy docela zvláštní a jakoby lehce opilé, což jsem popisoval již v souhrnu svých prvních dojmů z jízdy. Jako vždy jde ale především o zvyk, přičemž se na Jekylla zvyká velice dobře!

Prostý, ale účinný

Přestože je značka Cannondale známa řadou originálních a důmyslných systémů, řešení či konstrukcí – za všechny jmenujme střed BB30, díly vyrobené z jednoho bloku materiálu OPI, asymetrické zadní stavby Ai (použito na Jekyllu) nebo třeba vidlice Lefty, tak co se týká zadního odpružení, vsází Američani na prostou klasiku. Vzpomínám si na jednu reportáž ze sídla Cannondale, kde se nad výkresy řešily všemožné podoby zadního zavěšení, Cannondale ale, minimálně v produkční podobě, vždy nakonec skončil u jednočepu a jeho různých variací.

Výjimky potvrzující pravidlo by se možná našly, ale je jich jako šafránu. Vzpomeneme-li na počátky řady Cannondale Scalpel, pak se nám vybaví zadní stavba postavená na principu nezávislého čtyřčepu, která ale hned několik bodů otáčení nahradila pružností karbonových planžet. Takže to čtyřčep byl i nebyl! Konstrukčně nejsložitější řešení představovaly modely Super V DH s víceprvkovým zavěšením, existovala i verze s převodovkou, ale to jsou vážně jen střípky.

Co se týká Jekyllu, pak se ani s novou generací nedočkáme žádného zásadního překvapení, jelikož i zde figuruje prostý přepákovaný jendočep, který je ve svém principu téměř shodný s podobou a konstrukcí předchozího modelu. O tom již byla řeč výše. Přitom v dnešní době posedlé „virtuály na tisíc způsobů“ se, při troše pátrání, stále najde hromada „falešných čtyřčepů“, jejichž králem může být třeba Kona, ale právě i Cannondale a jeho řešení. Vadí vám to? Mně nikoliv!

Nějak to vypadá, nějak to chodí!

To jsme ale až příliš zevrubně zabrousili do „bohapusté teorie“ a nechali se strhnout obecnými úvahami. Více vás nejspíš zajímá, jak to celé funguje a k čemu je vlastně ono dálkové ovládání tlumiče a jeho přídavná komora Gemini dobrá. Vězte tedy, že Jekyll a jeho zadní stavba fungují, nyní se budeme chvíli bavit o otevřené módu „Flow“, tak nějak normálně, neutrálně, slušně či uspokojivě.

Zadní partie je solidně vnímavá a bez řečí pobírá i menší nerovnosti. Není to ale zároveň žádný vyslovený mecháč, či nafukovací balónek z pouti, nebo snad hopík, který by létal z jedné strany místnosti na druhou. Jekyll a jeho odpružení je takové příjemně neutrální, umírněné, přitom ale plně funkční, aktivní a dostatečně účinné.

O jiných systémech toho obvykle napovídám víc, zde se mi nějak nedostává slov. Není to proto, že bych se chtěl vyhnout kritice, té není potřeba, je to spíše dáno tím, nakolik je projev zadní stavby nenápadný. Je to takový tichý dříč, který si odmaká svoji šichtu, vyfárá celý zaprášený z dolu a jde si domů odpočinout na gauč s pivkem v ruce.

Jel by, ale…

V jistém protikladu k neutrálnímu projevu zadního odpružení, zejména z hlediska „pérování“, je jeho projev při šlapání, tedy efektivita a stabilita. Obě kritéria přitom zvládá Jekyll velice dobře. Ani s otevřeným tlumičem přepnutým do plně aktivního módu (se zdvihem 165 mm) se zadek při šlapání zbytečně nehoupe, navíc krátká zadní partie je příjemně tuhá a celé to slušně jede vpřed.

Na rovinatějších stezkách a pěšinách si budete nejspíš říkat, že je až s údivem, nakolik svižný dokáže tento Cannondale Jekyll být, když se do toho jezdec trochu víc opře. Slabší je to ale v prudších, či delších výjezdech, kde se sice efektivita neztrácí, snažení jezdce ale v takových místech lehce sráží celková hmotnost 15 kg, hrubé pláště a celková hřmotnost tohoto stroje. Mnohdy ale stačí jen zvolit rozumné tempo a vyjdete všude kam potřebujete.

Každopádně pro zpříjemnění výjezdů lze využít jako bonus páčku na řídítkách, která ovládá komoru Gemini. Loni na prezentaci nám bylo kladeno na srdce, že lze mód se sníženým zdvihem (Hustle – 130 mm) a progresivnějším krokem využít i na lehčí traily a místa, kde je potřeba více manévrovat, více šlapat, nebo kde se hodí ostřejší nástup a rychlejší reakce. V praxi se ale člověk často přistihne, že tuto srandičku využívá hlavně ve výjezdech jako chytrý lockout.

Ovládací páčka pochází od Shimana a je na dnešní dobu ergonomicky dost tragická. Ale když už to tam je! Člověk ji ze zvědavosti občas vyzkouší a pak začne aktivně využívat. Když totiž přepnete na Hustle mód, tlumič se trochu napumpuje, geometrie se nepatrně napřímí a zadní partie o kousek ztuhne. Vše jsou efekty, které ve výjezdech rozhodně oceníte.

S Hustle módem lze skutečně jezdit i lehčí traily a šlapavé úseky, budu se opakovat, ale a připomenu, že jsem si tuto „fíčuru“ šetřil na výjezdy a plně otevřený Flow režim jsem řadil vždy, když jsem zrovna nestoupal nebo nedupal po rovině. Na to, jak páčka hloupě trčí do prostoru, mě bavilo alespoň to, že do ní v zavřením stavu stačilo zlehka klepnout a ona se sama otevřela. Pak už jsem jen sevřel řídítka a zbytek… To už jsem vám popsal myslím více než dostatečně.

KOMPONENTY

O zadním odpružení jsem toho napovídal možná méně než obvykle, alespoň po praktické stránce, zatím jsem se ale ani slůvkem nezmínil o vidlici Fox Float 36 Performance se 170 mm kroku. K mému potěšení náleží tento Lišák do skupiny nejnovějších vidlic řady Float s rozšířenou negativní komorou EVOL (Extra VOLume), kterou jsem již vícekrát chválil, a ještě se o ní letos nejednou zmíním – minimálně soudě dle testovacích kol, které mám v plánu hodnotit po Cannondale Jekyll 4.

S novou generací a s EVOL komorou jakoby se vidlice Fox 36 zbavily svých letitých neduhů, čímž byl nedostatek citlivosti a mnohdy i nedostatek stability na konci kroku. Aktuální kolekce se naopak vyznačuje velice slušným začátkem, který se minimálně blíží jiné velké americké konkurenci. Pravda, pro udržení mechovosti začátku zdvihu je zapotřebí vidlici poctivě čistit a mazat, čerstvě nastříkaná silikonem nebo Fork Juicem chodí vždy o poznání lépe než po celém dni v akci, ale oproti starším kouskům je to stále velká paráda.

Co zůstalo zachováno ze starších generací je výrazná aktivita, výkonnost a jistota ve středním rozsahu a při drsné jízdě náročným terénem. V takových místech si Fox 36 jen spokojeně odfukuje a maká „o106“! Na konci svého snažení pak nehází přehnaně rychle fintu do žita, jak se možná dříve inspiroval u českého národa, ale nově zůstává s hlavou vztyčenou stát na hranicích a brání svoje území. Řečeno méně alegoricky, progrese na konci kroku je velice solidní, vidlice je stabilní, jistá, dno ale není zbytečně nedosažitelné. Za mě velké mezigenerační zlepšení!

Brzdy Shimano Deore MT500

Bude to znít sice hloupě, ale Jekyll 4 je vstupním modelem této řady, i přesto, že jeho cena byla stanovena na neskromných 81 999 Kč! Je to prostě Cannondale… Jako základní model musel Jekyll 4 udělat určité ústupky a kompromisy, kdy jeden z nich najdete na postu brzd. Kotvy od Shimana z řady Deore sice nejsou vysloveně špatné, fungují jistě a spolehlivě, navíc oproti jiným jsem neměl pocit, že by byly přehnaně náladové. Avšak na poměrně velký, těžký a často dosti agresivně pilotovaný Jekyll nemají tolik síly, kolik by si toto kolo zasloužilo.

Pokud bych měl zůstat u značky Shimano, tak Deore brzy vyměním za čtyřlístky Zee, nebo dokonce Saint s tím, že kdo by chtěl ušetřit, může si nechat původní páky a pouze k nim připojit větší třmeny. Plus bych se možná časem zamyslel i nad kotouči s chladičem IceTech, jen tak pro strýčka příhodu a pro situace, kdy se s Jekyllem vypravíte na Gardu, do Finale a na jiná místa se skutečnými kopci!

Pláště Maxxis WT

Obutí Maxxis je dnes skutečně v kurzu a není se čemu divit. Netuším, zda je to dáno výjimečně výhodnými podmínkami pro OEM nákup, nebo zda je to odpověď na volání jezdců, ale mně to rozhodně nevadí. Maxxis mám rád a gumy jako je Minion DHF a DHR II mi vysloveně sedí. Osobně je i nadále mým favoritem všeuměl High Roller II, ale ani Minion DHF se rozhodně neztratí. Jen mi přijde, že má radši spíše sušší a pevnější povrch než měkkou hlínu. Ve finále záleží, kde a co jezdíte a podle toho obouváte.

Každopádně Minion DHF v provedení WT a v šíři 2,5“ byl krásně vzrostlým balónem, který stále jistě vedl, přitom byl komfortní, jistý a neohrožený. Zadní Maxxis DHR II se pak solidně odvaloval, hlavně ale jezdci zajišťoval skoro až ultimátní grip při záběru. Prostě dobré gumy jsou základem úspěchu!

Střípky – sedlovka a řazení

Co nám ještě zbývá na seznamu? Ano, sedlovka TransX Dropper, která fungovala za všech okolností jistě a spolehlivě bez výraznějších záseků a problémů. Problém má jen jeden! 120 mm zdvihu je u moderního endura, navíc velikosti L, zoufale málo! Já to s ní přežil, pokud by to ale bylo moje kolo, tak „okamžitě letí z domu“, nebo ji hodím na Gravel bike a na její místo jde něco s krokem alespoň 150 mm!

Nakonec zde máme řazení Shimano SLX 11s. Nad ním jsem již také nejednou lkal pohřební písně. Funguje, řadí, nezlobí a zvyknete si, nebude-li jiná možnost. Ale není vysloveně přesné, ani rychlé. Řadit s ním nahoru o více poloh najednou téměř nejde, cvakat jednu polohu za druhou je zase dost zdlouhavé. No nic, i tento kousek by šel brzy z domu a na jeho místo by nastoupilo řazení Shimano XT, což by nebyla žádná zásadní investice. 

Jinak si ale na převody stěžovat nemůžu. Převodník Cannondale SpideRing velikosti 30 zubů a kazeta Shimano SLX 11-46 zubů mně osobně zajistily zcela dostatečný rozsah. Rozhodně mi nechyběly dostatečně lehké převody, zároveň jsem nezažil, že bych neměl co řadit při přesunu po asfaltové rovince.

Cannondale Jekyll 4 – závěr

Už starší generace Jekyllu byla kolem zajímavým a v terénu dosti výkonným. Poslední dobou ale dost rychle zastarávala. Nová varianta tohoto modelu je ale rozhodně hrdým nástupcem, s nímž může Jerome Clemenz nadále prohánět a porážet nejrychlejší jezdce světa v rámci závodů EWS. Nový Jekyll na závodech doma i ve světě letos drtí kupříkladu i domácí Cannondale KUR Sport team v čele s Milanem Myšíkem.

Odbočkou do závodní podoby endura jsem chtěl jen názorně demonstrovat, že tyto stroje byly postaveny tak, aby obstály i na nejnáročnějších tratích světa při nejtvrdší myslitelném zacházení. Pravdou je, že i mně se Cannondale Jekyll jevil jako stroj, s nímž je jistě radost prát se o každou vteřinku a setinku na závodních tratích. Sice mu nebude vadit, když s ním budete jezdit své středně náročné traily běžnou rychlostí, přesto z něj docela výrazně čiší chuť po pořádné divočině. Dokonce bych řekl, že čím rychlejší a tvrdší jízdní styl na něj aplikujte, tím lépe Jekyll reaguje.

Mě osobně se na tomto kole asi nejvíc ze všeho líbí geometrie, která šikovně kombinuje moderní prvky v podobě delšího předku a volnějšího úhlu hlavy, základ vysoké stability a skoro nekonečné jistoty za řídítky, s nezvykle krátkou zadní stavbou. Díky ní se Jekyll, při tom správném přístupu, docela snadno láme i do vcelku utažených zatáček a neprotestuje ani když jedete prudké svahy pomalejším šoupavým tempem.

Co se týká odpružení na to si musí udělat názor každý sám. Zadní partie Jekyllu umí být slušně aktivní, celkově ale počítá s tím, že budete celému kolu pořádně nakládat. Pak ze sebe vydá to nejlepší, co dokáže. A co přepínání režimů a ovládání komory Gemini?

Asi bych přežil, kdyby to tam nebylo, ale… Ovládací páčka je jaká je, i tak jsem se ji naučil aktivně využívat ve snaze ulehčit si zejména ve výjezdech, aniž bych musel tlumič vysloveně zamykat. Když si pak představím, že bych onu páčku vyměnil třeba za nedávno představené ovládání RockShox TwistLoc™ ve stylu GripShift, dovedu si představit, že bych komoru Gemini a ony dva režimy dokázal aktivně využít i při závodech pro rychlou úpravu projevu kola, tedy pro přepínání Flow módu v těžkých rychlých pasážích a řazení Hustle režimu na šlapavých úsecích.

Cannondale Jekyll 4 – základní údaje

Cena: 81 999 Kč
Hmotnost: 15 kg (cel. L, bez pedálů)
Zdvihy: 170/165 mm (P/Z)
Kokpit (řídítka/představec): 780/40 mm
Tlaky (vidlice/tlumič): 70/240 psi (jezdec 85 kg vč. výbavy)

 Více o tomto kole najdete na webu cannondalebikes.cz

PLUS

• Velká stabilita a výrazné sebevědomí
• Jistota vedení i v těžkém terénu a ve strmých pasážích
• Vyšší hmotnost se zde pozitivně odráží právě v pocitu důvěry v kolo, i když to pálíte dolů hlava nehlava (Cannondale Jekyll mi umožnil opět pokořit pár mých „Personal rekordů“ na Stravě)
• Hodně mě bavil mix ovládání kombinují delší předek a položenou vidlici s extra krátkou zadní stavbou
• Ovládací páčka komory Gemini je sice nepříliš praktická, když si ale zvyknete na možnost snadno a rychle přepínat dva dostupné režimy tlumiče, bude vás to nejspíš bavit a budete rádi do výjezdů a na rovinách volit Hustle mód, který přitvrdí zadní stavbu a lehce napřímí základní úhly
• Pláště Maxxis DHF a DHR II jsou vděčnou klasikou, která nezklamala ani v tomto případě a v moderním rozměru WT (2,5“ a 2,4“ – P/Z). I díky nim bylo ovládání celku v těžším terénu mimořádně jisté.
• Poslední generace vidlic Fox s komorou EVOL udělala velký skok kupředu a mně už pomalu dochází argumenty, pokud bych chtěl toto odpružení nadále kritizovat
• Chod zadního odpružení je vcelku nenápadný, rozhodně zde ale platí, že čím více mu nakládáte, tím větší divadlo vám předvede!

MINUS

• Motám se okolo toho stále dokola, ale ovládací páčka tlumiče je vážně pitomá! Hloupě trčí do prostoru, zapleveluje kokpit a při zmáčknutí lehce překáží při řazení! Vyřešit by to mohlo ovládání RockShox TwistLoc™, což by byla slušná spása!
• Teleskopická sedlovka by si zasloužila vyšší zdvih už v základu!
• Řazení Shimano SLX je dost měkké a nepříliš přesné, vyměnit páčky za XT a bude vyřešeno!
• Brzdy Shimano Shimano Deore MT500 s disky průměru 180 mm fungovaly jistě a spolehlivě, pro krocení takto hřmotného a agresivního kola by ale potřebovaly zesílit. Začal bych u předního disku průměru 203 mm, nebo je možná hned vyměnil za Shimano Zee.
• Pokud by vás trápila asymetrie zadního kola, pak nezoufejte. Posun ráfku o 3 mm na jednu stranu by měl zvládnout každý normální set kol bez nutnosti přeplétání a výměny paprsků.

Foto: Štěpán Hájíček