Rock Machine 2018 – první testy modelů příští sezóny

V předchozím článku jsme se po teoretické stránce podívali na novou kolekci Rock Machine 2018, která je plná zajímavých nových modelů. Několik vybraných kol se nám podařilo na této akci i osobně vyzkoušet a zde je kratší souhrn našich jízdních dojmů a praktických postřehů.

Víceméně hned po příjezdu na místo nám bylo předesláno, že si ten den příliš neodpočineme, pokud se vysloveně nepostavíme k testování zády, jelikož je zde řada zajímavých novinek, které stojí za to vyzkoušet. Prošli jsme si tedy nejprve novou kolekci, udělali pár fotek, a jelikož jsme byli jezdit na svých kolech již ten den dopoledne, nebylo nutné se ani převlékat, stačilo naladit stroje a vyrazit.

V místě konání akce, u Hotelu Jezerka kousek od břehu Sečské přehrady, bylo vyznačeno několik testovacích okruhů pro silniční a horská kola, vedoucí zejména ke zřícenině hradu Oheb. My jsme ale naše testování pojali poněkud jinak a jelikož místní prostředí není pro nás ničím neznámým, vyrazili jsme přesně na druhou stranu. Drželi jsme se modré turistické značky a užívali si parádní technický a čistě přírodní trail opepřený nekonečnými spletenci odhalených kořenů.

Stejnou trasu jsme projeli vícekrát s několika různým stroji, díky čemuž bylo zajímavé sledovat, jak se to které kolo v takto náročném terénu chová. První na řadě byl Rock Machine Blizzard 70-29, poté jsme se soustředili na elektriku a postupně zkusili elektrický Blizzard v podobě modelu INT* e50-27+ a INT e90-27+. Kratičkou zkušenost jsme pak udělali i s gravel bikem Rock Machine Gravelride 700.

*zkratka INT neznamená „internacionální“ specifikaci, ale Integrovanou baterii a vlastně i pohon Shimano

Rock Machine Blizzard 70-29

Kompletně přepracovaný Blizzard na velkých kolech jsem si letmo vyzkoušel již loni při novinářské testovací akci na Ještědu, tehdy to byl ale ještě prototyp, a hlavně se o něm nesmělo mluvit. Pssst! Na Seči jsem proto do jisté míry tušil, co mě čeká. Stroj s koly průměru 29“, se zdvihem 120 mm, který se na jedné straně tváří poměrně sportovně, když ale proniknete do jeho tajů, zjistíte, že se jedná o velice příjemnou trailovou hračku.

Trailově jsme také naší krátkou vyjížďku pojali a vyslali Rock Machine Blizzard 70-29 mezi nejostřejší kořeny, co v okolí známe. Já jsem tradičně sáhl po velikosti M (17“), kamarád, který mě doprovázel, si vzal Lko (19“). Jak ale později zhodnotil, lépe by mu nejspíš sedla velikost XL (21“). Já jsem naopak tradičně někde mezi velikostmi, s Mkem jsem se cítil jako jedna ruka, když jsme si zkusmo prohodili kola, zjistil jsem, že by mi problém rozhodně nečinilo, ani kdybych sedlal větší rám 19“.

Tím jsem chtěl říct, že skok mezi těmito velikostmi není nikterak zásadní, posed na tom či onom rozměru má ale svá specifika a proto záleží, kdo je na co zvyklý. Co nám sedlo oběma byl celkový projev tohoto stroje i jeho geometrie.

Na Rebu s Tokeny!

Zprvu jsme trochu laborovali s vidlicí RockShox Reba (120 mm), která pro správné trailové vyžití vyžaduje o kus nižší tlak, než kolik uvádí tabulka na levé noze. Rebu je obecně lepší „vytunit“ větším počtem tokenů, pokud nechcete mít tvrdý začátek a měkký konec, ale spíše naopak. Toto sem ale až tak úplně nepatří, na to rozhodně nebyl čas!

Mně se podařilo nastavit si kolo během chvilky poměrně slušně k obrazu svému a ani jsem netrpěl případnou menší citlivostí vidlice. Naopak mi přišlo, že předek reaguje na velké a všudypřítomné kořeny až překvapivě aktivně a snaživě. Hodně udělají i samotná velká kola a příjemné byly i nestandardně použité pláště WTB Trail Boss (29×2,25“). U sériového kola budou lehčí a rychlejší pryže WTB Nine Line ve stejném rozměru. To je skoro škoda, ale zase obutí si každý snadno doladí podle svých požadavků.

Hodně se mi také líbil projev zadní stavby, který krásně korespondoval s mým extra aktivním nastavením vidlice. Zkrátka obě jednotky polykaly, či alespoň tlumily velké vystouplé kořeny jedna báseň. Přesně tak, jak bych od tohoto kola se systémem Floating Pivot Suspension čekal poté, co jsem si jej dosyta osahal a oblíbil na enduro stroji Blizzard 90-27 (model 2017) při testu z kraje letošního léta.

Když se sjede dobré s dobrým

Toto řešení je skutečně dobře vyladěné a funguje i zde minimálně tak dobře, jako na velkém Blizzardu (enduro 160 mm), či na tlustém Blizzardu (27,5+ – 140 mm). Těžko vynášet absolutní soudy po půl hodině v sedle na trailech, kde jsem byl naposled před několika lety, ale první dojem je skutečně výtečný.

Výtečná se zdá být po tomto letmém setkání i efektivita daného nezávislého závěsu, jelikož Blizzard 70-29 měl obrovskou chuť vyrazit s každým záběrem vpřed. Skvěle se tak sešlo několik faktorů dohromady. Zábavná a náročná přírodní stezka, kolo, které ochotně poskočí kupředu, když se opřete do pedálů, zároveň se nepotácí mezi kořeny, ale naopak poslušně drží zvolenou stopu, či se pohotově vyhýbá rychle se střídajícím nástrahám záludné stezky vinoucí se podél vody.

Chvilku jsem si musel zvykat na pocit živějšího řízení v menších rychlostech, což je vcelku klasický projev velkých kol, jinak se mi ale líbilo i celkové pojetí řízení, které bylo krásně poslušné, zároveň však trailově klidné a stabilní.

*Pro doplnění pár údajů týkajících se geometrie Blizzardu 29 u velikosti M: úhel hlavy – 69°, sedlový úhel – 74°, efektivní délka horní trubky – 602 mm, dosah (reach) – 429 mm, délka zadní stavby – 437 mm, rozvor – 1142 mm.

Abych to zase nepřehnal?!

Já vím, zase se možná moc rozplývám, ale je fakt, že pro sportovně trailové vyžití je už jen tato kategorie skutečným požehnáním. Velká kola pomáhají s prostupností, aktivní odpružení drží pláště hezky u země, kolo jako takové zbytečně nedrncá a ruce se neklepou, přitom to celé krásně jede, když se jezdec jen trochu snaží.

Obávám se, že letos už test 29“ Blizzardu asi nestihneme, ale rozhodně jej budu muset zařadit do kalendáře testů na rok 2018. Jen si k němu asi objednám hrubší pláště, aby potenciál tohoto stroje nezabily pneumatiky s drsností dezénu blízkou hadí kůži.

Rock Machine Blizzard INT e90-27+

Při druhém kole našeho testovacího okruhu jsme se rozhodli vyzkoušet, jak funguje doposud jen teoreticky obletovaný Blizzard s pohonem Shimano Steps E8000. Tedy s motorem a systémem, s nímž jsem rovněž zatím neměl tu čest jinak než u stojanu někde na výstavce.

Elektrický Blizzard („moto-Blizzard“) jsem přitom zkusil nejprve ve verzi INT e50-27+, kde mě trochu limitoval projev vidlice SR Suntour Aion 35 (asi by bylo potřeba si ji lépe nastavit), ale také absence teleskopické sedlovky. Každopádně už při této zkušenosti jsem nestačil zírat, jak moc tahá pohonná jednotka Shimano!

Neříkám, že to je nejsilnější systém, co jsem doposud jezdil, k takovému hodnocení by člověk pomalu potřeboval měřící stolici, Každopádně Shimano Steps „dává“, minimálně pocitově, opravdu hodně, až jeden žasne! Ono to bude do značné míry i rámem, který si dal za cíl především ultimátní tuhost, což se zjevně povedlo.

Základní level / Vyšší level

Jízda s Blizzardem INT e50-27+ pro mě byla takovou prvotní seznamovací zkušeností, poté mi v rukou přistál Rock Machine Blizzard INT e90-27+, což byla o dost jiná písnička. Vepředu figuroval můj oblíbený RockShox (nová generace řady Revelation připomínající v mnoha směrech nový Pike se vážně povedla), navíc zde byl konečně teleskop, a hlavně další moje osobní premiéra – elektronické řazení Shimano XT Di2. *K němu se samostatně vyjádřím na konci článku.

Posed a ovládání se u elektrických kol podobného ražení vlastně dost těžko hodnotí. Člověk totiž většinu času jede se sedlem výrazně níž, než jak by jezdil bez motoru, včetně strmých výjezdů. Celkově jezdí jinak, rychleji, více agresivně a stará se hlavně o výběr stopy a využití motoru než o běžné věci, co řešíte za řídítky bez asistence Voltů a Wattů.

O posedu se tedy nebudeme bavit (měl by být z 98 % stejný jako u Blizzardu 27,5+) a snad ani o geometrii se mi v tuto chvíli mluvit nechce. Minimálně krom faktu, že se nejen na papíře, ale i pocitově shoduje na 98 % s klasickým Blizzardem na tlustých kolech. Ovládání takto bytelného a úctu budícího kola je přesto jiné, jelikož je zde motor a hlavně hromada hmoty, která promlouvá do řízení ať chcete či nikoliv.

*Opět letmý souhr hodnot geometrie Blizzardu INT velikosti M: úhel hlavy – 66°, sedlový úhel – 74°, efektivní délka horní trubky – 605 mm, dosah (reach) – 426 mm, délka zadní stavby – 434,4 mm, rozvor – 1185 mm.

Jako v lidskou silou poháněném světě

Když jsem se ale v hlavě snažil oddělit projev setrvačnosti celého stroje a projev samotné geometrie, musím uznat, že jsem si v mnoha situacích připadal jako s běžným trailovým kolem s tlustými plášti. Solidní je obratnost a výtečná je stabilita. Celkově mi připadá, že se kolo ovládá tím lépe, čím rychleji jede. Netrpí ale neduhy nekonečně dlouhé zadní stavby jako mnohá konkurence. Ostatně údaj 434,4 mm, není z říše elektro-autobusů, ale hodnotou běžnou v lidskou silou poháněném MTB světě.

Jedna z věcí, co mě na tomto kole zaujala a pohltila, byla jeho schopnost stoupat. Nic zvláštního u elektrokola?! Každopádně zlí jazykové údajně tvrdí, že elektrokolo musí mít delší zadní stavbu a více postavenou sedlovou trubku než jeho nemotorový ekvivalent… Blbost! U Rock Machinu Blizzard INT nic takového není, a přesto ve výjezdech exceluje! 100% kopie nemotorového bratra je i Rocky Mountain Altitude Powerplay a ten vyjede i po stěně paneláku! V zásadě tedy stačí lehce zasunout sedlovku, snížit tímto těžiště a dupat!!! Óóóóó, to je ale motokros!

S eBikem se člověk brzy přistihne, že jezdí o dost jinak a že řádí na místech, kde by jinde jen suše točil nohama. Blizzard INT k tomu navíc dává velkorysý prostor, jelikož jeho geometrie umožňuje si s kolem patřičně pohrát, jeho odpružení je více než dostatečně výkonné, tlusté gumy toho také dost požerou, přitom díky sofistikovanému závěsu i motoru samotnému si nemusíte dělat hlavu s tím, že by po zábavném sjezdu přišel mučivý výjezd.

Naopak, na technické výjezdy se člověk někdy těší pomalu víc než na sjezdy, kdy se na brzdách, v rukou a na řídítkách přeci jen projeví větší masa japonské elektrocentrály uvnitř extra masivního rámu.

Lze mu vytknout něco krom jeho existence?

Jestli má toto kolo nějaké zápory, tak je to ona celkově větší hmotnost někde přes dvacet kilo, se kterou se ale perou i kola řádově dražší a postavená klidně i na karbonovém rámu. Co mě osobně trápilo byla hlavně filozofická otázka smysluplnosti takovéto „bestie“.

V případě, že člověk má nějaké zdravotní či tělesné omezení, je elektrokolo jednoznačnou spásou. O tom není sporu! Na druhé straně, přestože je jízda na eBiku zábavná, jiná a vzrušující, stále vnitřně bojuju s otázkou, proč bych měl já sám chtít elektrokolo? Snad na nějaké dojíždění za prací či jinými povinnostmi, jinak jsem ale rád, že si dokážu udržet dostatečnou kondici, aby mě cyklistika bavila i bez elektrického asistenta.

Toto je ale téma, o kterém bychom mohli debatovat nekonečné hodiny a také, že jsme s ním strávili již hromadu času v redakci při různých cestách a vlastně doposud nepřišli na nic konkrétního :-O

Shimano Steps E8000

Celkem rád bych vám pověděl ještě něco málo o pohonu Shimano Steps E8000 jako takovém. Už z principu se mi libí, že používá víceméně klasické kliky, a hlavně klasický rozměr převodníků, a nikoliv mikro kolečko jako „nejmenovaná“ konkurence. Velkou chválu si rovněž zaslouží minimální prodleva při záběru, kdy výkon motoru dostanete na zadní kolo ani ne po čtvrt otáčce kliky.

Vcelku klasický mi přijde projev, kdy se síla motoru mění částečně podle toho, jak silně šlapete, více ale podle frekvence. Jednoduše lehčí převod a vyšší kadence znamenají vyšší elektrickou wattáž posílanou na zadní kolo. Naštěstí mě tento projev nikterak nepřekvapil, proto jsem byl schopen ovládat kolo k plné spokojenosti během krátké chvilky.

Vcelku rozumně odstupňované jsou tři režimy dopomoci (Eco, Trail a Boost). Už na Eco Shimano Steps E8000 slušně zabírá a když více roztočíte kliky, rozhodně vás nebude trápit nedostatečná rychlost či slabá podpora. Jednou jsem si dokonce omylem přepnul na Eco před strmým výjezdem a nahoru jsme se přesto dostal. Nástup síly motoru nebyl až tak agresivní jak u Boost módu, ale výkon a točivý moment mi rozhodně nechyběly.

Na co Trail, když okusíte Boost?

Trail mód je vcelku rozumný přechodový stupeň, který tu a tam využijete, alespoň dokud neokusíte zběsilost Boost režimu! V první chvíli si člověk říká, jestli to není až zbytečně ostré a že by tolik energie z motoru s tak razantním nástupem mohlo být pro nezkušeného pilota až nebezpečné. Křivka výkonu je zde skutečně ostrá, ale lze s ní pracovat a lze si na ni zvyknout. Navíc když se tímto projevem člověk jednou namlsá, jen těžko se mu řadí dolů.

Ovládání Shimana Steps E8000 je v případě Blizzardu INT řešeno páčkami Shimano Di2. To samo o sobě zní lákavě, jelikož jde o páčky situované na postu ovládání přesmykače. Avšak tím, že jsou přepínače (páčky) nad sebou a hlavně blízko sebe, není ovládání až tak intuitivní, jak by si člověk myslel. Zprvu jsem se musel dost zamýšlet nad tím, která páčka výkon přidává a která ubírá. Když jsem zvládl toto, bojoval jsem zase s jejich polohou a vzájemnou blízkostí.

Jasně, kdysi jsme řadili výlučně dvěma páčkami nad sebou, ale to už je biková prehistorie. Od té doby máme RapidFire a jiné vymoženosti. A hlavně tehdy byla páčka pro odřazení maličká, páčka pro pohyb přehazovačky/přesmykače nahoru zase o dost větší. Jedna šla zlehka, do druhé se člověk musel opřít. V principu jde ale hodně o zvyk a konec konců, pokud vysloveně nezkoušíte, co vaše kolo dokáže, zase tak často režimy motoru neměníte, aby vás to muselo trápit.

Hlavně je zde díky tomuto řešení prostor pro ovládání teleskopu a na řídítkách vám netrčí do vzduchu žádná nevzhledná krabička s tlačítky. Každé řešení má něco do sebe, tak proč hanit zrovna tuto cestu. Navíc displej Shimano Di2 je krásně schovaný za řídítky a rozhodně nehyzdí kokpit jako jiné velkoplošné obrazovky většiny konkurence.

Rock Machine Gravelride 700

Opakuju to stále dokola… V rámci prezentace Rock Machine 2018 jsem se svezl maličko i na modelu Gravelride 700, ale všeho všudy vlastně jen kousek na parkovišti a pak kus po louce, když jsme hledali místo na jeho focení. Gravelride je druhem kola, které buď pochopíte a propadnete mu, nebo pro vás již navždy bude představovat slepou vývojovou větev. Mě osobně tento koncept není proti srsti, rád si toto kolo půjčím ke klasickému testu, jak jsme se již u Seče domluvili, a rád mu dám prostor, aby ukázal, co umí.

Zatím mám pocit, že má tento bike (silnička to zrovna není) poměrně příjemný posed, který jezdce nenutí přehnaně ohýbat záda. S trochu nižším tlakem v pláštích mi přišlo, že je potřeba více energie, než Gravelride na asfaltu nabere tu správnou rychlost. Ale to bude hodně o hledání ideálního tlaku. Na první dotyk lehce živější se zdálo být ovládání, ale tady to chce opravu více času na seznámení.

Každopádně posed, úchop, teleskopická sedlovka a široké, i když víceméně hladké pláště naznačují, že se tomuto stroji bude nejvíce líbit mimo zpevněné vesty. Minimálně na štěrku, jistě i v městské džungli a na dlažbě, či na lesních pěšinách mezi kamením a kořeny. Skoro až brutálně silné se zdají být hydraulické kotouče SRAM a zvyknout si bude třeba po čase i na SRAMácké řazení (sada Apex 1 HRD). Takže si počkejme, co přinese důkladný test s dostatkem času pro nastavení, experimentování a nespoutané řádění v lese, na silnici i po městě.

Elektronické řazení Shimano XT Di2

V textu výše jsem již zmínil, že jsem si na Blizzardu INT e90-27+ poprvé vyzkoušel elektronické řazení Shimano XT Di2. Byla to vlastně jen krátká zkušenost a musel jsem toho řešit víc najednou (režimy pohonu, projev motoru, teleskopickou sedlovku atd.), ale něco málo postřehů jsem si z této zkušenosti odnesl.

Zaprvé jsem si uvědomil a v reálu i potvrdil, že delší mechanický krok páček, který jsem dříve kritizoval, je věcí téměř nezbytnou. Takto alespoň cítíte v ruce odezvu, i když se pohybujete v náročnějším terénu. S micro-spínači by byl člověk ve skutečném lese asi ztracen. Za druhé jsem ale musel opět bojovat s tvarem, pozicí a logikou řazení, jako u ovládání režimů motoru.

Logika změny převodů je vcelku zřejmá, tedy jako za starých časů s dvojicí páček nad sebou. Ne zrovna šťastný jsem ale z podoby páček, či přesněji z jejich tvaru. Rozhodně ne vždy se mi dařilo najít tu správnou páčku na první pokus. Možná by stačilo pohrát si s objímkou a najít páčkám optimální polohu. Co mě dále trápilo byla možnost řadit jen po jednom převodu. Ano, vím, že stačí páčku podržet a přehazovačka bude řadit, dokud ji zase nepustím, ale na to není v terénu obvykle čas a prostor.

Přehnaně kritický?

XTR Di2 umí v obou směrech řadit o dvě polohy, což jsem znovu zkoušel na stojanu na veletrhu Eurobike a musím říct, že minimálně pocitově je to mnohem příjemnější než neustálé cvakání jedné polohy za druhou na XT Di2. Když už jsem se tak hezky rozjel, tak mě dost rozčilovalo, jak řazení s každou změnou hlasitě pípne. Jasně, je to někdy praktická zpětná vazba, ale je to zároveň dost otravné. Pevně věřím, že to jde v nastavení někde vypnout!

Když jsem teď celý systém Shimano XT Di2 rozcupoval, těžko se bude pokračovat s kladným hodnocením. Zkusme to…. Řazení je krásně rychlé, mimořádně přesné, spolehlivé a snadné. I tak se ale s elektronikou na tomto postu nějak nedokážu smířit. Je to možná letitým zvykem na jasnou mechanickou odezvu. Je fakt, že se s Di2 člověk nemusí prát s lankem, či promazávat vedení a podobně, navíc u elektrokola nemusí řešit samostatné napájení řazení. Osobně ale zatím nenacházím příliš argumentů k tomu, abych měl chtít elektronické řazení na své kolo… Zlatý SRAM GX Eagle!

Na druhou stranu, pokud bych si pořídil Rock Machine Blizzard INT e90-27+, kde je Shimano XT Di2 nainstalované, asi těžko bych se dostal do stádia, že bych měl tendenci jej sundat a vyměnit za mechanickou klasiku. Asi bych to prostě přestal řešit a snažil se zvyknout si na poněkud jiné ovládání. Možná bych výhledově přemýšlel o nákupu páček XTR Di2 pro jejich vícepolohové řazení, ale hádám, že to nebude až tak zanedbatelná položka, jako když jsem tuhle měnil na svém kole páčku SRAM NX za GX!

Tolik úvodní hodnocení strojů Rock Machine z kolekce 2018. Klasické testy se již pomalu plánují a já se těším, kterou z novinek si ozkouším jako první. Aktuálně to vypadá na Rock Machine Gravelride 700, což jistě bude zajímavá zkušenost, už jen proto, že toto kolo budí značné kontroverze. Ale to je svým způsobem lepší, než kdyby vás nechávalo zcela lhostejnými.

Foto: Štěpán Hájíček