Snow x race 2015 – na vlastní kůži

16.2.201517.2.2015 Štěpán Hájíček komentářů: 8 Aktuálně, Fatbike, Závody, Zážitek

Fatbiky (snowbiky) nebo také „tlustá kola“ jsou svým způsobem kontroverzním fenoménem dneška. Nemyslím si, že by se z nich kdy stala masová záležitost, na druhou stranu ale nehodlám stát bokem vývoje. Proto, když se naskytla příležitost zúčastnit se osobně prvního fatbikového závodu u nás, nemohl jsem odmítnout!

Jak s oblibou říká Kuba D.: „Zkusit se má vše!“ I proto se nebráním novinkám současné doby, jako jsou fatbiky (test Mongoose Argus | test a zážitek v sedle Specialized Fatboy Expert) nebo třeba elektrokola („Jak vybít Lapierre Overvolt FS„). Ujít jsem si proto nemohl nechat ani již zmíněnou premiéru fatbikového klání v ČR. Ke startu tohoto závodu jsem se přitom dostal tak nějak spontánně.

Před časem mi psal Aleš Hrabý – zakladatel a pořadatel seriálu Enduro x Race a stejně tak i jeden z otců projektu Snow x Race – a prosil mne, zda bych mohl na web vložit pozvánku na tento zimní závod. „Jasně, proč ne, taková akce se mi líbí,“ zněla má odpověď. Aleš pak reagoval hned druhou nabídkou: „Hele a nechceš si to taky zkusit? Kolo bychom ti klidně půjčili na místě.“ Přemýšlel jsem asi deset vteřin… „Jo, jedu!“

Krásná vyhlídka (hotel)

Muži, co zírají na… (nebe)

Od tohoto pozvání uplynulo pár týdnů a já celou dobu bedlivě sledoval předpověď a studoval sněhové podmínky na Šumavě, kde se závod konal. Start pod vrcholem Javorník a cíl ve městě Sušice. Ještě týden před startem to vypadalo ideálně, když i Prahu a okolí pokryla bílá peřina. Alespoň na chvíli. V týdnu se ale naplno projevila inverze, v noci mrzlo, přes den se do toho opíralo sluníčko. Dle předpovědního serveru Yr.no bylo na Šumavě průměrně -5°C v noci a +5°C přes den. Dle místních se pak teplota v půlce týdne na Javorníku vyšplhala i na +12°C!

Poručíme větru, dešti… Leda, že by ne!

No nic, počasí člověk neovlivní, stejně jako chřipkovou epidemii, které jsem se jen tak tak vyhnul, když v týdnu před závodem lehla manželka a pak i syn. Z rodinného víkendového výletu na sluncem zalitou Šumavu tak rázem sešlo, ale já se svých závodních, tedy spíše reportážních ambicí nehodlal vzdát! Proto jsem se rozhodl pro účast v závodě alespoň na otočku (ráno z Prahy do Sušice, večer zpět).

Cestu nemá cenu popisovat

I když byla docela dobrodružná, jelikož jsem nechal navigaci schválně spočítat nejkratší cestu, kde snad od Příbrami po Rábí nebyl jediný rovný úsek silnice delší jak 500 m! Ale byla to sranda! Ráno jsem tedy na čas dorazil do Sušice, zde se potkal s Alešem a pár dalšími lidmi, naložili jsme nějaká kola, já si vzal tašku s oblečením a jelo se na kopec. Start závodu byl pod vrcholem Javorník ve stejnojmenné obci, tedy nějaký 950 metrů nad mořem (Javorník – vrchol 1066 mm).

reklama

Error, group does not exist! Check your syntax! (ID: 4)

Krásná vyhlídka

Zázemí závodu bylo v Hotelu Krásná vyhlídka hned pod lyžařským svahem. Proč se hotel jmenuje zrovna takto je jasné! Zde jsem si vyzvedl svůj stroj – Scott Big Ed – chvíli se pral s výměnou pedálů, převlékl se, vyfasoval číslo, mapu a základní instrukce, kolo si seřídil, na řídítka upevnil navigaci Holux Funtrek 132 do níž jsem si večer před závodem nahrál trasu a pomalu se přemístil do prostoru startu – na javornický svah nad hotelem. Zde jsme působili jako dobří exoti a byli za slušnou atrakci. Když se začali kolegové fotit, jeden z kolemjdoucích si půjčil moje půjčené kolo a začal se fotit s nimi.

„Na ochozu hotelu Krásná vyhlídka“

„To žluté co leze z ráfku, to není duše, že?“ Zněla jedna z otázek. „Ale kdybych to propíchnul…“ Dobrej nápad! „A jak se na tom jede? Je to o hodně těžší než na běžném kole?“ Podobných dotazů bylo více, já na ně slušně odpovídal, až jsem skoro nestihl start. Tak rychle kameru na hlavu, pár předstartovních fotek, „Minuta do startu!“ „Sakra, ještě si potřebuju srovnat v batohu pár věcí, kamera běží, rukavice na ruku, sednout na kolo, přehodit…“ „Tři, dva, jedna, STÁÁRT!“

„Skupinové foto před startem“

Trochu fofr

Ale zas nebyl čas na předstartovní nervozitu. Prostě skočit do sedla a jede se. Celý závod začínal výjezdem k rozhledně na Javorníku (z cca 950 m do 1066 m). Naštěstí se jelo po silnici, která vedla celkem pozvolně nahoru a sněhem byla pokrytá až nahoře a navíc hezky ujetým. Startovat to rovnou kolmo po sjezdovce, to by bylo maso!

Brzy po opuštění startovního prostoru jsem si uvědomil, že tento cca 23 km dlouhý a do jisté míry orientační závod (žádné značení po cestě, jelo se čistě podle GPS navigace), bude skutečným „šlapacím“ závodem a ne jen dobrodružnou kolektivní vyjížďkou převážně z kopce. Že mi pár metrů po startu odjelo pár chrtů včetně Tomáše Kutina (enduroteam.cz) mě nepřekvapilo, ale docela boj byl udržet se v druhé početnější skupině, což jsem po čase vzdal.

Samé výmluvy…

Nemám rád rychlé nástupy a jsem spíše vytrvalostní typ, navíc jsem se před startem vůbec nerozjel, takže mi cestou na Javorník pěkně tuhly nohy. Ale to je můj problém a moje výmluvy, proč to nejelo líp. Každopádně nahoře u rozhledy se povrch zásadně změnil. Silnice skončila a začal konečně terén. Sněhu tu bylo docela dost, tedy jak kde. Byla to taková zvláštní směs z části odtátého, poté zase zmrzlého sněhu s tvrdší krustou navrchu. Zkrátka pokud člověk nejel po koleji ujeté od závodníků před sebou, neměl moc šanci udržet se v sedle.

Stačilo totiž vyjet kousíček ze stopy a přední kolo už klouzalo bokem a udržet rovnováhu bylo dost problematické, ne-li nemožné. Proto jsem si také na pár místech popoběhl a tam, kde se cesta více zvedala jsem se o jízdu skoro ani nesnažil. Ale byla to sranda. Tady se navíc ještě dalo jet čistě „na oči“ a hlídat si stopu od fatbiků jedoucích přede mnou. Avšak v místech, kde se stopy poněkud rozcházely jsem si začal uvědomovat – jelikož jsem byl v lese již víceméně sám – že se musím navádět sám a musím tedy průběžně hlídat trasu v navigaci.

Pak se to zlomilo

Po chvilce se cesta konečně zlomila dolů a já si i se sedlem nahoře začal sněžnou jízdu pořádně užívat. Nebylo to nic triviálního míhat se mezi stromy, v kontrastu světlo/stín sledovat stopu a držet směr, aby mi přední kolo někam neulétlo. Ale jak se jednou Scott Big Ed rozjel, jel jako buldozér a nic moc ho nepřekvapilo ani nerozhodilo.

Ta máš ale svítivé ráfky… (Author Su-Mo)

Doprava, doleva?

Na konci prvního sjezdu byla širší cesta a stopy nikde, koukám do navigace, „Aha, tak tady spíš tu levou cestu, pak se to stočí doprava.“ K mému překvapení jsem po chvíli před sebou spatřil skupinku jezdců, která mi ve výjezdu zmizela a s níž jsem se již psychicky rozloučil i proto, že jsem cestou zastavil a sundával kameru z helmy, protože mě rozčilovalo, jak mi mávala s helmou. A najednou byla tahle skupina zase na dohled a já začal znovu závodit.

Úsek na úpatí Královského kamene (1058 m) byl poněkud rozrytý a tedy na sněhu i docela technický. Díky tomu početná skupinka zpomalila a já měl šanci ji dojet nebo se alespoň přiblížit. Ale nebylo to zadarmo. Když jsme se po chvíli vymotali z lesa a napojili se na širší lesní cestu, začalo se zase závodit. Nejprve zlehka, pak se začalo tempo stupňovat. Cesta se počala lehce svažovat a já zavětřil šanci. Skupinku jsem dojel a zařadil se do ní.

Ujímám se vedení!

Byl to slušný hukot a cvrkot, jelikož jsme nejeli rozhodně pomalu. Přitom jsem ale stále cítil respekt, když jsme se hnali po udusané zasněžené cestě, kde se tu a tam objevila ledová plotna. Přišlo mi to místy docela nebezpečné, ale nakonec se nestalo, že by sebou někdo švihnul o zem. Občas trochu klouzání, nožka vyhozená do zatáčky, jinak pohoda.

Když jsme míjeli hrad Kašperk, vzpomněl jsem si na svoje místní putování z konce sezony, využil zaváhání vůdce smečky a skupinku, kterou jsem pronásledoval a v posledním úseku ztratil, jsem hravě předjel. Na chvíli jsem si tedy užil roli vůdce a byl rád, že se terén změnil z široké cesty na lesní a polní pěšiny, kde se opět dalo jet jen v jedné vyjeté stopě. Pořádná sranda přišla až na louce před obcí Humpolec, kde ujetá stopa zmizela, nebo se spíš rozpadla. Najednou bylo potřeba se „přebrodit“ přes sněžnou pláň, kde sice vrstva bílé pokrývky nebyla nijak vysoká, ale vzhledem k tvrdé krustě na jejím povrchu se i s fatbikem jelo hodně ztěžka. Ale pořád to bylo snazší než jít pěšky.

Na startu…

Dobrá taktika, slabá navigace

Já si naštěstí na startu podfouknul gumy a tak jsem se se sněhem vcelku úspěšně pral, i tak jsem se brzy dostal téměř na nejlehčí převod a připadal si jako ledoborec. Byl to ale poctivý boj a já se snažil zvolna mířit k místu, kde se dle navigace trasa opět setkávala s širší cestou. Moje taktika jet po louce trochu nahoru a ke konci zase dolů se osvědčila a já z louky vyjížděl jako první, pak jsem ale v Humpolci navigačně zaváhal a celá smečka pronásledovatelů se prohnala okolo dřív, než jsem se vrátil zpět do stopy.

V tomhle místě jsem už pomalu rezignoval na závodní ambice. „Ano, v technických sekcích jim můžu trochu ujet nebo je dojet, ale na rovině mě stejně převálcujou.“ Na svůj vkus jsem začátek závodu dost přepálil a teď se začaly dostavovat následky. Když jsem pak minul ještě jednu odbočku a musel se znovu vracet, řekl jsem si, že teď už pojedu vážně na pohodu. Jenže to nebylo jen tak. Pár luk, kde se cesta spíše zvedala a kde se pomalu ztrácel tvrdý zmrzlý povrch a vystřídalo jej rozměklé bahno ze mě rychle vysály poslední zbytky morálních sil a pak už se jelo jen na vůli.

Roztál jsem jak led

Po chvíli se to ale naštěstí zase zlomilo a trasa začala prudce padat po otevřené louce, kde již po sněhu nebylo ani památky. Byl to docela mazec. Nejdřív jsem to pustil téměř kolmo dolů a pak se dost zhrozil, když jsem zešikma vletěl do vyjetých kolejí. Už jsem se viděl jak válím sudy, ale naštěstí to tak nedopadlo. Scott Big Ed s vidlicí RockShox Bluto to nějak pobral a já jen doplachtil na konec louky s nohou vyhozenou do strany – „Bože, díky za platformy!“

Tenhle divoký sjezd končil v Janovicích, odkud se jelo po vrstevnici okolo kopce, kde bylo pár slušně umrzlých ploten, dolů k Divišovskému potoku a pak opět nahoru na kopec bez jména… Tady jsem si říkal, že už to snad zahodím. Věděl jsem podle profilu, že mě ke konci čeká jeden výjezd a ne úplně malý. Chvíli jsem se snažil šlapat, pak jsem to ale na rovinu vzdal a tlačil. „Hlavně nesmíš zastavit, jinak vytuhneš,“ běželo mi hlavou. Opakoval jsem si chvíli tuhle mantru, až se cesta zase trochu srovnala, já zařadil nejlehčí převod a pomaloučku polehoučku se vracel do tempa.

Scott Big Ed

Dolů to byla paráda

Jakmile jsem jednou dosáhl vrcholu a našel tu správnou cestu, pěšin tu bylo povícero a na hlíně už skoro žádné stopy vidět nebyly, dočkal jsem se momentu, kdy se to konečně zlomilo opět dolů! Na normálním kole by to bylo asi lepší, na fatbiku na hlíně jsem se trochu pral s „medovým“ řízením, ale nakonec jsem zjistil, že to stačí pustit rovně, pak to sice poskakuje nahoru dolů, ale zase to přejede skoro vše.

Konec sjezdu byl v Divišově, pak krosnout hlavní silnici vedoucí ze Sušice do srdce Šumavy a zase hurá do lesa, tedy spíše sušického lesoparku. Jak jsme nahoře začínali na sněhu za slunce, uprostřed projížděli mrznoucím mlžným oparem, tak tady dole to zase vypadalo jako že už bude jaro. Bavilo mě, že trasa vedla cik cak lesem po pěšině „nepěšině“, projel se jeden středně hluboký brod (asi, aby si člověk umyl zablácená kola), a po chvíli přišel asfalt a přes mostek otočka přes Otavu a parkem hurá směr Sušice.

Dostali ho na asfaltu!

Dle vyprávění v cíli byl právě tento konec vedoucí po asfaltu místem, kde Tomáš Kutin ztratil své celkové vedení. Celou dobu jel v čele a svým pronásledovatelům (Petr Cirkl a Radek Mádl) ukazoval cestu. Taky si to kluk den před startem celé projel a dobře udělal. „Z kopce jsme mu absolutně nestačili, na rovině jsme ho pak vždycky dotáhli a tady na konci jsme ho chudáka nakonec pěkně oprášili. To si vlastně ani nezasloužil, za to, že nás celou dobu vedl. Ale závod je závod.“ Zhodnotili finále sami kluci, co brali zlato a stříbro.

Já už se jen šoural

V mém případě byla závěrečná rovinka těžká pohoda. Vyjížděl jsem mimo cestu, abych se nemusel tolik trápit na měkkých „tlustokolech“, na asfaltu zkoušel jak se chovají obří pláště Kenda Juggernaut Sport 26×4,5“ a tak nějak v klidu dojel do cíle, abych si pod obloukem „na oko“ a „pro kamery“ zaspurtoval!

Scott Big Ed – Kenda Juggernaut Sport 26×4,5“

Řízení v medu

V rámci tohoto blbnutí jsem zjistil, že se Kendy Juggernaut Sport 26×4,5“ chovají zase úplně jinak něž ostatní fatbikové gumy, co jsem zatím jezdil. Vee Rubber se s nižším tlakem hodně deformuje a strhává řízení, Specialized Ground Control je celkem předvídatelný plášť a stejně tak i Kenda. Zatáčení na asfaltu je s ní poměrně plynulé a předvídatelné, prudší změny směru ale vyvolávají pocit, jakoby byla povolená ose nebo něco jiného v řízení. Jakoby řízení reagovalo se zpožděním. Jak říká Kuba: „Řízení v medu.“

Snow x race 2015 – závěr

Závod jsem tedy úspěšně dokončil, nikde nelehnul, na začátku se trochu zavařil, až se mi v jednom místě do krku nahrnuly trávící šťávy a nakonec se hodil do klidu a jen si užíval pohyb v neznámém terénu, navigaci podle GPS Holux na řídítkách a trasu jako takovou. „Tak jaké to bylo?“ Ptali se mě Aleš Hrabý (Enduro X Race) a Zbyněk Toula (Javornické okruhy). „Jo dobrý, bavil jsem se, jen to bylo krátké, nemyslíte?“ Nadhodil jsem otázku, jelikož mi přišlo, že jsem v cíli vlastně moc brzy.

A je tu cíl!

Kluci ale říkali, že i jiné fatbikové závody ve světě bývají v délce kolem 20 km. Když si vzpomenu co se mnou udělalo 18 km na silvestra v Jeseníkách… Ale je jasné, že za pocit příliš krátkého závodu může počasí, jelikož bylo příliš sucho a málo sněhu. Jet to o týden dřív na čerstvé nadílce, celkový čas by se jistě o dost prodloužil.

Pro zajímavost, nejrychlejší trojka (Petr Cirkl, Radek Mádl a Tomáš Kutin) to dala v čase 1:02 hod, a já se toulal v lese 1 hodinu a 24 minut. Škoda toho počasí, na druhou stranu, nahoře bylo sněhu celkem dost a uprostřed bylo krásně namrzlo, aby to mělo dostatečnou fatbikovou atmosféru. Proto si myslím, že se závod jako takový povedl a že tento nultý ročník může být základem zajímavé tradice. Za rok by v republice mohlo být o dost víc fatbiků (přihlásilo se kolem 20 lidí, nakonec startovalo sedmnáct) a snad i trochu větší zima, takže by to mohlo být celé zase o poznání zajímavější. Držím palce do dalších let!

Vyhlášení výsledků

Výsledky závodu:
1. Petr Cirkl 1:02:20
2. Radek Mádl 1:02:30
3. Tomáš Kutin 1:02:45
4. Marek Bělovský 1:08:20
5. Pavel Kočer 1:15:30
6. Pavel Schwarz 1:15:32
7. Ondřej Uher 1:15:33
8. Jaroslav Babka 1:15:40
9. David Prušák 1:15:41
10. Tomáš Klapka 1:18:43
11. Štěpán Hájíček 1:24:04
12. Jakub Mikeš 1:27:00
13. Kamil Bartoš 1:52:40
14. Ervín Sušánek 2:25:37
15. Jan Pochop 2:25:37
16. Filip Karásek 2:25:52
17. Jaromír Lojza 2:25:52

Více fotek najdete na facebooku Snow x race

SCOTT BIG ED – jízdní dojmy

Co napsat o kole, na které jsem si sedl těsně před startem a pak řešil hlavně to, jak se dostat do cíle a ne až toliko, jak kolo samotné jede? Ono hodnotit fatbiky není vůbec snadné, jelikož zde obrovskou roli hrají použité pláště. O Kendách na Scottu jsem se již zmínil, jinak mi kolo jako takové přišlo povedené a přiměřené svému účelu. Spíše sportovnější posed, poměrně vyvážené řízení, které nebylo ani divoké, ani toporné a navrch odpružená vidlice…

Scott Big Ed

RockShox Bluto – jízdní dojmy

„Co ta vidlice, myslíš že to má u takového kola vůbec smysl?“ Padla jedna z otázek v cíli. Nemyslím si, že je to od věci, pokud na fatbiku nechcete jezdit pouze v hlubokých závějích, ale srovnání s běžným kolem není snadné. Bluto chodí 100 mm, což v kombinaci s velkou gumou dělá docela divy. Nebo se spíš divíte, co se vepředu děje. Spojují se zde totiž dva faktory – odskakující balonová pneumatika a krátkozdvihá vidlice. Občas jsem vážně nevěděl, zda vidlice používá svůj zdvih k tomu, aby utlumila terénní rázy, nebo naopak krotila skákající přední kolo.

RockShox Bluto – není bláto!

Jízda na fatbiku s odpruženou vidlicí je určitě pohodlnější než s pevnou vidlicí. V místech, kde jsem chvíli vedl nebo naopak skupinku stíhal jsem si říkal, že to musím pořádně napálit a využít svůj odpružený potenciál, což se mi celkem dařilo. Zkrátka s odpružením, ať již krotí kameny, terénní výmoly nebo jen skákající přední kolo, je řízení fatbiku v členitějším terénu jistější. Už jen když chytíte větší muldu a ono vás to neklepne přes prsty, ale jen se to celé zakymácí a mulda zmizí za vámi, to je fajn pocit!

Fatbiky jsou zkrátka pole neorané nebo spíš nedostatečně probádané. Možná bych jim nechal jejich maximálně jednoduchou celo-pevnou podobu a odpružení nasadil až na blížící se mezistupeň 27,5+ a 29+ (kola s větším průměrem, širšími ráfky a plášti v šíři okolo 3“). Ale počkejme si, co nám v průběhu roku jednotlivé firmy představí a jak to bude na Eurobiku vypadat. Zda budou převládat fatbiky a „pluska“ se mihnou tu a tam, nebo z nich bude další „globální hit“?!

Trasa závodu Snow x race 2015