Jak vybít Lapierre OverVolt FS 500 (zážitek)

Ano, tento titulek zní poněkud kontroverzně, ale musím vás hned zkraje ujistit, že se tentokrát nehodlám navážet do elektrokol jako takových, ani do elektrizace cyklistiky obecně. Mám sice k tomuto trendu své osobní výhrady, jedním dechem ale dodávám, že mě jízda na OverVoltu obrovsky bavila.

Tedy, jízda! Když to jelo, bylo to zajímavé, jiné a zábavné, pokud bylo ale potřeba kolo někam přenést, vytáhnout ze sklepa, naložit či vyložit do auuuta. „Sakra, proč je to tak těžké?“ Když sečtu všechny naměřené hodnoty (rám 18,2 Kg, baterie 2,4 a přední kolo 2,56 – 0,42 Kg pedály), dostávám se na hodnotu cca 22,7 kg, což není vůbec málo.

Baterka je zanedbatelná

Překvapivě se zdá, že nejtěžší ze všeho je motor Bosch. Ale možná je to dáno celkovou pevnější konstrukcí, kabeláží, těžkými gumami atd. Jak si jinak vysvětlit handicap zhruba pěti kilo poté, co vezmeme v úvahu hmotnost celého kola bez baterky? To by dalo asi 20 Kg, a vezměme v úvahu předpoklad, že by obdobné kolo bez elektropohonu vážilo necelých 15 kg. Baterie, ač bychom ji automaticky očerňovali jakožto základní zdroj nadměrné hmotnosti, nehraje překvapivě v tomto představení klíčovou roli.

Naložit motorku

Manipulace s touto motorkou není vážně snadná. Už jen zmíněné nakládání/vykládání do a z auta bylo za trest. A to jsem kolo nedával na střechu, jen ho pokládal naplocho do kufru. To je ale daň za komfort či možnosti, jaké elektrické kolo samo o sobě skýtá. Jeho popis si přitom nechme na příště, dnes bych se chtěl věnovat hlavně jízdním dojmům.

Zárodek myšlenky

Už když jsem Lapierre OverVolt zkoušel poprvé – prezentace Schindler 2015 v Novém Městě na Moravě – dostal jsem nápad, že až ho budu mít doma, zkusím vyrazit někam podél řeky, či spíše podél železniční tratě a vyzkouším, „kam až to dojede?“ A to se mi nakonec i povedlo, i když s takovou dohrou, jakou jsem původně neměl v plánu.

Jak to vše začalo?

Původně jsem si představoval, že pojedu podél Berounky směr Beroun, abych byl na dohled a hlavně na dojezd od zdejší železniční tratě, kde jezdí osobáky zpět do Prahy každou půl hodinu. Když ale došlo na věc, zjistil jsem, že nemám tolik času, abych se autem přesunul do blízkosti Smíchovského nádraží, a tak jsem se radši vydal rovnou do terénu a za cílovou destinaci si zvolil Vrané nad Vltavou, alternativně pak Davli. Chvíli jsem uvažoval také o Kamenném Přívozu…

To jsem si ale nakonec rozmyslel, ani ne tak proto, že by se tam nedalo dojet „na jednu baterku“, ale kvůli tomu, že jsem to nějak přirozeně stočil dolů k Vltavě. Níže se podívejte na trasu, kudy jsem jel, a když si můj elektrovýlet otevřete na webu cykloserver.cz a prohlédnete si profil, zjistíte, že jsem kolo, motor ani baterku vůbec nešetřil.

Doma to hlásilo dojezd 61 km na Eco! Tak kam až to vystačí?

Nečekaná úprava plánu

Opět totiž v mojí mysli došlo na úpravu plánu v živém přenosu. Z cesty ve stylu „zkusím dojet co nejdál“ jsem přešel do režimu „dám tomu pořádně za uši a uvidí se, co to vydrží“. On byl totiž tento přerod mého myšlení tak nějak přirozený. Zprvu jsem si říkal, že kouzlo elektriky spočívá v tom vézt se hezky po lehce zvlněných cestách, užívat si rychlost, lehkost šlapání a fakt, že se u toho moc nezapotím.

Jenže…

…pak jsem začal lépe chápat, jak ten elektrický pohon funguje – potřebuje určité otáčky klik, aby ze sebe vydal maximum a jeho pomoc přestane při rychlosti 25 km/h a vyšší. Zkusil jsem tedy zdolat jeden prudší kopec a byl jsem „ztracen“. Ač jsem jel na slabším ze dvou u Lapierre a Ghostu osazovaných motorů Bosch (řada Active 48 Nm, silnější Performance umí až 60 Nm), nemohl jsem si stěžovat, že by to do kopců netahalo.

První praktické „podání si rukou“ s plným výkonem motoru nastalo, když jsem opouštěl údolí Písnického potoka a vzal to prudce doprava nahoru ještě před rybníkem Kalibárna. Tenhle kratší, ale poměrně výživný výjezd obvykle objíždím, když už jsem ale měl tu elektriku…

Kamera, klapka, jedéém!

Roztoč nohy

Kopec jsem vyjel poměrně hravě, i když jsem už zde začal narážet na skutečnost, že omezené převody kola jako takového (1×10) nedovolí v prudkém stoupání roztočit nohy až tak rychle, aby motor zabíral naplno a vy dané stoupání vyletěli jako blesk. Ale přestože jsem šlapal poměrně pomalu, bylo znát, že motor tahá a hlavně taká souvisle, a tak mi zásadním způsobem pomáhá překonat mrtvý bod. Proto se mi zadní kolo málokdy protočilo, a když už se tak stalo, hned se zase chytlo. Moje chvil kové povolení záběru nic nezkazilo, naopak motor toto zaváhání „lidského faktoru“ díky své setrvačnosti vykryl a já se vezl a vezl.

Uber plyn!

V kopcích, jako byl tento, jsem záměrně používal režim „TURBO“, aby se motor předvedl, co umí. Když jsem ale vyjel nahoru a začal se motat po více technických trailech, musel jsem zvolit slabší „Sport“ nebo „Tour“, jelikož jinak Bosch tahal až moc. Zejména v místech, kde bylo třeba tu krapet zrychlit a tu zase ubrat, se mi příliš nehodilo, že mě motor hnal vpřed třeba jen vteřinu poté, co jsem přestal šlapat. Nebo alespoň ne na plný výkon. Při nižší úrovni asistence se tyto výkyvy daly mnohem lépe zvládat, kolo mě netlačilo ven ze zatáček a ovládání celku bylo přirozenější.

Máš to po ruce

Naštěstí je dálkové ovládání výkonu umístěno na řídítkách těsně vedle gripu a po chvilce zvyku lze za jízdy jednotlivé režimy přepínat rukou, aniž byste zásadním způsobem uvolnili sevření řídítek a zároveň aniž byste spustili oči z trailu před vámi. Je to jako s řazením či teleskopickou sedlovkou. Vše se dá krásně zautomatizovat. Blíží se kopec „klik, klik a je tam TURBO“, jsem nahoře, potřebuji citlivě manévrovat, „klik, klik a je tam Tour“.

Defekty se nevyhýbají ani elektrokolům – tohle musel být velký trn nebo hřebík (Jarovské údolí)

Tohle bych tlačil!

S elektrikou pod zadkem se dalo vyjet vážně hodně! I kopce, před nimiž běžně smekám a tlačím je již odspodu. Třeba z Károvského údolí směr Lhota. Tady to tedy byla slušná makačka, jelikož udržet nohy v rotaci dostatečně rychlé na to, aby motor vůbec něco dělal, nebyla vůbec legrace, ale dalo se. Přesto namísto toho, abych to udýchaný vzdal po padesáti metrech, padl celý kopec na jeden zátah (jen se zastávkou na záznam videa).

Exploring bike

Když jsem o tom pak přemýšlel, respektive když jsem později vymýšlel kudy dál, začal jsem pod vlivem aktuálně nabitých poznatků koncipovat svou cestu úplně jinak než obvykle. Zkusil jsem neprobádané cesty nebo se vydal hledat spojnice mezi místy, které znám z dřívějška. Právě zde jsem odhalil, minimálně pro sebe, největší přínos elektriky na horském kole.

Určitou doposud nepoznanou svobodu pohybu, vědomí, že i když vyjedu tenhle kopec a ono to náhodou nebude nahoře nikam pokračovat a já se budu muset vrátit, nebo pokud bude nahoře jen nějaká nudná spojnice a já ve finále zjistím, že lepší by bylo jet to celé obráceně, tak mě vlastně nemrzí, že jsem plýtval svou energií zbytečně. Neplýtval jsem totiž svými silami, jako spíše volty a ampéry a ty se zase snadno doma dobijí.

Kilometr 35! Baterie končí! Že jsem jí dal ale co proto!

Pak to najednou zhaslo!

Poté, co jsem se přiblížil Vranému nad Vltavou a ukazatel stavu energie mě informoval, že v baterce stále ještě něco zbylo (jedna čárka z pěti), neodolal jsem pokušení a uhnul na neznámou cestu s vidinou toho, že opět najdu nějakou zajímavou propojku mezi známými místy. A to se mi skutečně povedlo. Avšak poté, co jsem dosáhl vrcholu, mi začal ukazatel dojezdu hlásit, že mi do úplného vybití zbývá dojezd:

3, 2, 1…

Ten jeden kilometr tam byl ještě docela dlouho, jelikož jsem postupně snižoval výkon motoru z Turba na Sport, Tour až Eco. Jelikož jsem byl už skoro nahoře, říkal jsem si, že když to kiksne, mám stále na výběr, jestli spadnu dolů do Davle nebo do Vraného. Pak najednou: „Vrrrrrr, stop!“ A ticho!

Tiše doufám

Než k tomu došlo, tiše jsem doufal, že přijde ještě nějaké varování, symbol baterky se rozbliká, že už je to fakt blbé, ale ještě chvilku to pojede. Jenže když už to hlásilo asi tři kilometry dojezd 1 km, bylo vlastně logické, že to pak kikslo ráz na ráz. „No nic, už jen malý brdek tady přes osadu a pak frčím až do Davle hezky z kopce.“ Nebál jsem se toho, trochu se zapřel, řekl si, že konečně ten den udělám něco pro svou kondici a od ujetého kilometru 35 už šlapal jen za své.

Davle na dohled. Teď už jen dolů k nádraží…

Koukni se na budík!

Cesta dolů do Davle byla v pohodě, podél vody to taky šlo, tak jsem si jen zkontroloval čas a vyrazil do města pořídit si něco k snědku, než pojede můj vlak. Jaké to ale bylo překvapení, když tak přijíždím s bagetou v ruce na nádraží, které zeje prázdnotou. „Vždyť jsem tu před chvílí viděl hlouček lidí? Že by jeli všichni na druhou stranu?“ Ne! To jsem se jen špatně podíval na hodiny, protože vlak jel ve 14:47 a nikoliv ve 14:57, jak jsem si mylně myslel. „Co teď? Další vlak jede za hodinu! To by sice stačilo na poklidný oběd, kdybych jen nespěchal do jeslí!“

Jedu po ose

Co naplat, na prázdném perónu jsem si v klidu snědl svou bagetu a s plným břichem se rozhodl pro dojezd zpět po ose podél vody. „Jak těžké to může být? Nebyl to až takový „průser“, jak jsem se trochu bál. Lapierre OverVolt na to, jak je těžký (protože je tak těžký), jede po rovině poměrně snadno. Má totiž velkou setrvačnost. Stačilo tedy držet rozumné tempo, dokázal jsem jet okolo 25 km/h, a pak to docela odsýpalo.

Vzal jsem to po silnici přes Měchenice, pak přes železniční most do Vraného, tady mi bylo trochu úzko, ale žádný vlak naštěstí nejel. Zde jsem trochu trpěl na malých kopečcích, které bych si normálně ani nepřipustil. Když jsem pak dosáhl náměstí ve Vraném, zalehl jsem za řídítka a užíval si obrovskou setrvačnost cestou dolů k řece. Víte vůbec, že to je z kopce?

Hele, kde je ten vlak?

Šťastný konec

Po všech možných peripetiích skončil můj elektrovýlet vlastně poměrně šťastně. U Zbraslavi mě napadlo, že bych se mohl zbavit nepříjemného kopce od řeky nahoru na Lhotku tak, že dole v Modřanech sednu na tramvaj a nechám se vyvézt na kopec k meteorologickému ústavu. Zvláštní, tohle by mě nikdy jindy nenapadlo. Tak jsem i učinil a byl za to obrovsky rád, jelikož tenhle kopec by mě rozebral na šroubek. Když ne fyzicky, tak jisto jistě psychicky. Pak se už stačilo jen lehce přehoupnout přes kopec a od jeho hrany až domů jsem ani jednou nešlápl a užíval si nenáročný dojezd.

Lapierre OverVolt FS 500 (zážitky) – závěr

Stále mi připadá, že jsou elektrokola spíše výtvorem pro důchodce (bez urážky) a také, že mi to jeden soused potvrdil. Když jsem tohle kolo myl, on ho obdivoval a v průběhu hovoru utrousil, že z jejich party důchodců-cyklistů má již dobře pět až šest lidí elektrokolo. „Je to super, já to zatím ušlápnu, ale jednou… Jen na auto ta kola musíme nadávat ve dvou.“

Kdyby to nestálo tolik peněz, vlastně bych se ani nebránil tomu, mít jedno elektrické kolo s rozumnou geometrií a zdvihy doma v garáži. To na Lapierre OverVoltFS 500 sedí, i když proč ne třeba hadrtail? Na jarní či podzimní objevování, na tahání dětského vozíčku a tak podobně. Jenže to aby měl člověk příjem jako saudský šejk a stejně tak velkou garáž na všechna kola, která mu náhodou padnou do oka. Pak už rovnou můžu začít sbírat vozy Ferrari z limitovaných sérií.

Elektrokola jsou tedy, dle mého, stále dost specifickou kategorií pro specifickou skupinu uživatelů, ale oči bych před nimi úplně nezavíral. Teď mě jen napadlo, jaké by to bylo mít elektrické enduro, vzít ho na Gardu, nechat se motorem vytáhnout nahoru a pak se vozit dolů? Vzhledem k tomu, že je zde jen jedna lanovka, jinak jste odkázáni na své nohy, poměrně drahý shuttle nebo své kamarády s autem? Ale už by to asi nebyl takový zážitek jako nastoupat 1600 m na 30 Km hezky za své! A i ten jízdní projev cestou dolů je o dost jiný! O tom ale příště…

Více informací o tomto kole najdete na webu
www.lapierre-bike.cz

Cenu a dostupnost si zkontrolujte na e-shopu
MojeKolo.cz

Lapierre OverVolt FS 500 – cesta sta brodů from BikeAndRide.cz on Vimeo.

Foto: Štěpán Hájíček