Whyte T-130 Carbon RS – specialista do trail center?!

Nedávno se mě někdo zeptal: „Hele, co je zač ten Whyte? Ještě loni jsem tu značku snad ani neznal a letos je jí najednou všude plno?“ Co jsem mu měl říkat? Nejsnazší bylo vysvětlit základní kostru historie a pak jej odkázat na naše představení a následně test modelu S-150, s nímž jsme praktické seznamování s britským Whytem zahájili. Nyní pokračujeme pěkně našlápnutou trailovou zbraní Whyte T-130.

„Té stotřicítka“, prosím nepleťte si jej s legendárním ruským tankem T-34, je kolem s poměrně zajímavým osudem, či přesněji příběhem svého zrození. Obvykle se totiž trailbiky rodí tak, že se vezme sportovní základ, přidá se mu trocha zdvihu, zpevní se rám, poladí geometrie a je vystaráno. Samozřejmě to nemusí být pravidlem, ale…

Whyte T-130 šel přesně opačnou cestou, tedy variantou odlehčování enduro strojů vyšší zdvihové kategorie. Nebo vlastně jak se to vezme. Jeho vývojáři, soudě dle firemních hesel i vlastní praktické zkušenosti, si zřejmě na úplném začátku připravili jeden velký kotel, zhruba velikost, jakou by použil Obelix pro kančí polévku, a začali do něj sypat různé protichůdné ingredience. Vše pak postupně vařili na mírném ohni a krok za krokem vylepšovali bylinkami a exotickým kořením.

Výsledkem je kolo, jehož geometrie je více než nápadně inspirována svalnatějšími enduro modely, odpružení byla do vínku dána vysoká míra aktivity, karbonový rám se snaží celý stroj odlehčit a zpevnit zároveň, navíc je mu dána jiskra, jaká by zažehla i srdce po tisíce let spícího autobota!

Kurz natahování rukou…

Vtip tohoto kola je prostě v tom, že se jeho tvůrci snažili vytvořit dostatečně agresivní, jistý, zároveň však lehký, hravý a výbušný celek. Při „kompromisním“ zdvihu 130 mm nad oběma koly to zní na jedné straně odvážně, na straně druhé logicky. Překvapením dnešní doby je snad pouze fakt, že se Whyte T-130 točí na kolech středního průměru 27,5“ a nikoliv na rychle v oblibě stoupajících devětadvacítkách. Zatím…

Mně to rozhodně nevadí! Nejsem sice zapřisáhlý odpůrce velkých kol, když se to dobře sejde, tak se jim rozhodně nebráním, střední průměr mě ale baví o něco víc. Minimálně od nějakých 130-140 mm výš. S menšími koly zkrátka nemůžete pokaždé letět kudlu rovně dolů, ale musíte se aktivně zapojit do dění okolo vás. To už zase odbíhám… Co jsem chtěl dopředu nastínit je fakt, že jsem zase jednou dostal do ruky rám velikosti L, přestože by mi osobně bylo bližší Mko. Ale jiný vzorek k dispozici nebyl, proto se nezmůžu na nic jiného než na filmové: „Já to tedy beru, šéfe!“

Větší velikost pro mě nebyla vysloveně problém, jen jsem si musel chvíli zvykat na delší posed, který sice odpovídá tomu, co byste u trailově-sportovního kola této velikosti očekávali, na mě byl ale, při prvním osahávání, dlouhý až dost. Ale zvykl jsem si a po chvíli soužití jsem již nijak netrpěl, naopak mi později přišlo, že jsem více dopředu skloněné pozici nad řídítky přišel docela na chuť.

Whyte má v oblibě využívat obrácenou logiku značení svých kol, kdy je dominantní název modelu zvýrazněný  na spodní trubce, značka výrobce je pak lehce potlačená.

Whyte rovněž produkuje řadu vlastních komponentů, přičemž někdy přiznává, že například představec pochází od značky Promax.

Mimochodem „paroháč“, tedy symbol značky Whyte, mi přijde jako geniální nápad pro logo. Jednoduché, výrazné a snadno zapamatovatelné!

S vysokou hladivou v krvi

V první řade mi delší posed přišel vhod všude tam, kde bylo hlavním úkolem šlapat. Ať již při přesunu někde po rovině, v táhlém stoupání nebo na lehce se vlnícím trailu, kde měl člověk chuť a potřebu neustále přiživovat tempo a držet v blízkosti bodu varu vysokou míru adrenalinu v krvi. Tím, jak člověk na kole o něco víc leží, zejména v porovnání s uvolněnými trailbiky a rozvolněnými endury, má prostě lepší úhel trupu vůči stehnům a zapojení příslušných svalových skupin je o poznání efektivnější. Alespoň tak mi to vždy vtloukali do hlavy a já to přijal za své.

Ale rozhodně nejde jen o posed, který vám pomůže s efektivitou šlapání. Dostatečně nadupaný a výbušný je již samotný rámový základ, který při soustředěném otáčení klik působí jako postupně uvolňovaná euforická droga. Pravda, zadní stavba Whytu T-130, ostatně jakož i primární vyladění vidlice RockShox Pike, preferují ve velké míře citlivost a aktivitu před absolutní efektivitou. Přesto, nebudete-li se v sedle mrskat jako opice po výprasku elektrickým obuškem, ucítíte neustálou chuť a touhu zrychlovat, stoupat či se jen vrhat do akce.

Kdo není z hlediska šlapání vyslovený stylař, ale spíše bruslař či hokejista, ten bude zřejmě rád za snadno dostupnou páčku blokace na tlumiči RockShox Monarch DebonAir RT (metrika teprve přijde, vyčkejte…). Ta jej umí snadno a rychle zkrotit a vy pak můžete bušit do pedálů hlava nehlava, hokejka nehokejka. Při výrazně čistším stylu šlapání ale nic takového není třeba, stále si můžete užívat vysokou míru aktivity a snahu zadní stavby lepit hnané kolo neustále k zemi, aniž byste obětovali cokoliv z výkonnosti či efektivity.

Zní to sice trapně povědomě, ale při správném stylu šlapání je skutečně znát, že je základní kinematika vyladěna s velice slušnou mírou efektivity, k níž přispívá i nemalá tuhost rámu. Pouze je kombinována s extra jemně a aktivně naladěným tlumičem a, jak je u Whytu zvykem, na „tisíckrát“ utěsněnými ložisky a extra namazanými čepy zaručujícími hladký a ničím neškrcený chod celé zadní stavby.

Testovaný Whyte T-130 pomalu ale jistě vyhlíží svého nástupce, proto se nelze divit, že zde ještě figuruje klasický tlumič RockShox Monarch v nemetrickém rozměru.

Nenápadným pracantem je toto sympaticky malé horní raménko, které působí skoro až titěrně, ale podle všeho je pevné víc než dost.

Teprve při bližším pohledu vám dojde, že jsou horní vzpěry spojeny přímo s tlumičem, tedy bez pomocné vidličky a podobných řešení. 

Kočičí drápky

Hovoříme-li o efektivitě, kterou si ale musíte primárně zasloužit, nebo o lehkosti jízdy, snadném stoupání a radosti při „střádání výškových metrů“, přidejme jako bonus poznání, že si Whyte T-130 velice rád zahraje na ultimátního vrchaře a velice rád zasekne své drápky i do těch nejnáročnějších a nejvíce vyhlášených výjezdů a výjezdíčků, maturit a jiných liboveček. Stačí jej držet hezky „pod krkem“ nebo alespoň „pod plynem“, nepolevovat v tempu a stoupat až k nebi.

Škola zatáčení – vše znovu od začátku!

Před dalším pokračováním svého textu jsem se na chvíli zahleděl do tabulky geometrie, abych své chystané tvrzení podložil konkrétními čísly, ale koukám, že jednotlivé hodnoty v tabulce nevypadají nijak drasticky, mimořádně, že zkrátka až tak radikálně nevybočují z řady, jak bych si, čistě dle svých zkušeností ze sedla, dopředu myslel.

Hlava s úhlem 67°, sedlový úhel 73,5°/73,3° (M/L), zadní stavba dlouhá 420 mm, rozvor 1156,5/1176,5 mm (M/L), délka hlavy 110/120 mm (M/L) nebo Reach 449/467 mm (M/L). To nezní nijak dramaticky. Nebo snad ano? Či to jsou jen hodnoty, na které jsem zvyklý z jiných kategorií? Už z toho mám trochu guláš v hlavě, tak radši zůstanu jen u popisu praktických postřehů a teoretizování nad tabulkami nechám někomu jinému…

O co tady zase kráčí je letos již tolikrát omílaná písnička o moderní prodloužené geometrii, o MTB carvingu, a tedy o zatáčení naklápěním celého stroje, nikoliv kroucením řídítky. V případě stroje Whyte T-130, podpořeno velikostí L, jsem tento efekt vnímal dosti výrazně a trvalo mi určitý čas, než jsem tomuto specifickému stylu řízení přišel opět na chuť.

Člověk musí zkrátka zapudit tendence řešit vše přes řídítka, která se zejména v menší rychlosti zdají být paradoxně dost živá až neukázněná. Když ale zklidníte svou mysl a rovněž i ruce, které necháte jen lehce odložené na gripech, zjistíte, že stačí drobné korekce polohy vašeho těžiště, přesouvání váhy ze strany na stranu a kolo reaguje samo, skoro automaticky a v konečném důsledku přirozeně. Skoro jako by jej řídil autopilot z Tesly a ne vaše vědomí.

reklama

Než jsem na to (zase) přišel…

…bojoval jsem se zdánlivě nedotáčivým řízením v rychle projížděných zatáčkách a zároveň s až přílišnou živostí předního kola ve chvíli, kdy jsem potřeboval manévrovat v krizové situaci visící (s nervy na drátku) na brzdách a stojící téměř na předním kole. Tyto situace se ale člověk naučí do značné míry eliminovat, naučí se více si hlídat plynulost jízdy (flow), lépe číst a odhadovat terén a zatáčet o pár pikosekund dřív, než je normálně zvyklý.

Výsledkem je čistší jízda, méně záseků a v konečném důsledku i lepší časy, ať si je měříte na Stravě, nebo někde v rámci závodu. Rozhodně netvrdím, a asi ještě chvíli nebudu, že tento způsob ovládání kola je ideální pro všechny bez rozdílu. Když jej ale pochopíte a vstřebáte jej, může vám pomoci výrazným způsobem zkultivovat váš jízdní styl. Pomůže vám rovněž dostat se snáze přes náročné sekce, jelikož je stabilita delšího rámu s rostoucím tempem vskutku excelentní. Mnohdy tak stačí jen sevřít řídítka, zatajit dech a najedou máte za sebou sekci, ze které jste měli dlouho strach, či s ní měli negativní zkušenosti z minula.

Limity moje a jeho

Je to o zvyku, souznění a pochopení, ale když na to přijdete, budete si nově objevené flow užívat při každé jízdě. Limity, na které jsem narazil, byly již lehce nastíněné. Pomalé a strmé trialové sekce nejsou pro Whyte T-130 tím pravým ořechovým, to už je lepší danou sekci proskákat nebo proletět v tempu a doufat, že to ustojí pláště a že bude dole kde a na čem zabrzdit. Pokud si na to troufáte? Jiný limit pro mě představovaly extra utažené vracečky a místy až bazénky, kde se člověk otočil skoro o 180°, nebo taky pomalu o 360°!

Na taková místa člověk narazí na Telnických stezkách, kam jsem Whyte T-130, krom jiného, také vytáhl. Tento limit byl ale v mnoha ohledech dán na moje zvyklosti vyšším rámem. V extra uzavřených klopenicích jsem se totiž snažil pokládat zejména samotné kolo, jak jsem to u strojů s delším rámem již vícekrát popisoval, a to do takové míry, až jsem kolenem narážel na horní rámovou trubku. Případně jsem místy v podobném duchu narazil na sedlo, které bych v zasunutém stavu mohl mít ještě o kus níž.

Stačil by ale vlastně jen menší rám s nižší horní rámovou trubkou, který by mi více sedl i po jiných stránkách a bylo po problému!

Konstruktéři z Whyte musí být skutečnými puntíčkáři, jinak by je zřejmě nenapadlo protáhnout tenký pásek pryžové ochrany vidlice až k hlavnímu čepu.

Normy, normy, normy…

Proč řezat závit do měkkého hliníku, když lze použít snadno výměnné kameny?  

Trailparkové orgie

Jinak bylo ale kroucení zašmodrchaných tobogáů v Telnicích velkým zážitkem pro mě i pro Whyte T-130. Neméně dobře jsem se na tomto kole vyřádil na trailech v Jedovnicích, kde jsem si kolo při čistě náhodném a neplánovaném setkání přebíral po konci Velo Test Festu. K tamním stezkám mám sice svoje výhrady, které nebudu radši znovu veřejně rozmazávat, ať nekazím pozitivní ladění tohoto článku, s Whytem T-130 jsem si ale ježdění na stezkách v Moravském krasu maximálně užil.

Celkově jsem totiž získal dojem, že byl tento bike navržen primárně pro trailová centra jako je to zdejší, či pro uhlazené zakroucené parádičky, jaké najdete na mnoha místech v Telnicích. Mít tak možnost vytáhnout jej na Klínovec do tamního Trailparku!!! Svérázná trailová geometrie, odpružení, které je aktivní a „umí“, ale kterého není zbytečně mnoho, lehoučký a krásně tuhý rám a skoro až neukojitelná touha řádit, to vše mi přišlo jako ideální recept pro tento druh bikového vyžití.

Žere i kamení a kořeny…

Ale nenechte se mým tvrzením tak úplně zmást, protože Whyte T-130 samozřejmě umí jezdit i v klasickém otevřeném terénu, není to kolo, které by bez cíleně budovaného singltreku a jemně vyhlazené stezky nedalo ani ránu. Zároveň, i když se pohybujete v otevřené přírodě, brzy sklouznete k tomu, že vašemu biku více sedí hladší, rychlejší traily s výrazným flow (sorry, ale dnes mi toto slůvku připadá maximálně výstižné), než vyslovená terénní pekla, mordory a rockandrolly…

Ono je to dáno již pocitem lehkosti a svým způsobem křehkosti tohoto stroje, který je vázán především ve vaší hlavě (nebo alespoň v té mojí). Pocit potřeby opatrnějšího přístupu se dostaví i při pohledu na vcelku běžné pláště (Maxxis High Roller II/Crossmark II v šíři 2,3/2,25“ – P/Z). Ne, že by HR II byl nějakým ořezávátkem, ve variantě 3C Maxx Terra Protection drží krásně, jen ta šíře 2,3“ v dnešní době „wétéček“ (Maxxis WT – Wide Trail s šíří obvykle 2,5“) působí najednou nějak hubeně!

O tuhosti přední čísti rámu snad není třeba pochybovat, vnitřní vedení lze vnímat jako nezbytný prvek moderní cyklistiky.

Klasická objímka jistící sedlovku? Fuj, kdo by se s něčím takovým obtěžoval?

Trochu jako kus staré pneumatiky vypadá ochrana spodní části dolní trubky. To ale není kritika, naopak uznání!

Lehčí než se zdá

Ostatně již jen hmotnost, která leží pocitově o dost níž než faktických 13,4 kg (vel. L, bez pedálů) a přeci jen skromnější zdvihy (130 mm) mě osobně v určitých ohledech limitovaly. Limitovaly mě v rychlosti na výrazně rozbitých sekcích, kde jsem cítil, jak moc se odpružení snaží, ale již nemá kam ustupovat. Daná místa jsem obvykle sjel a nakonec i docela v pohodě, ale pořád jsem měl v zorném poli malé varovné světýlko připomínající, že Whyte T-130 má své limity reálně jinde než klasická endura, s nimiž se pocitově za řídítky (do jisté míry) srovnává.

Když se vrátím třeba na Telnické stezky, které mě s Whytem T-130 vážně bavily, tak zde jsem se na vybraných sekcích při druhé a třetí jízdě cítil o dost lépe a s každým dalším pokusem jsem posouval své hranice toho, nakolik daleko chci T-130 vědomě postrčit. Jedním z faktorů uvolnění byla výměna pedálů z nášlapů na volné platformy, mezi první a dalšími jízdami. Pomohla také skutečnost, že při opakovaném pokusu již člověk věděl co jej čeká, mohl si tedy více dovolit, přičemž těžší sekce snáze proletěl po špičkách ostrých kamenů, než že by drkotal s brzdami zaťatými jako pěsti boxera v ringu skokově mezi nimi.

Ale to už jsme si vlastně řekli. Teď to jen shrnout. V rukou zkušeného letce najdete limity tohoto stroje jen těžko, protože se s ním řada nejzáludnějších sekcí dá jednoduše proplachit. Běžný smrtelník ale bude radši za traily bez výrazných rolet, hrbolů a spletených anakond odhalených kořenů, kde to jednoduše může pustit a nemusí se bát, že jej v půlce zastaví rock garden, kterou tam zrovna nečekal!

Zkratka SCR (Single Chain Ring) upozorňuje na fakt, že zadní stavba rozhodně nepočítá s využitím přesmykače!

34 zubů převodníku mi přišlo víc než dost, ale vzhledem k tomu, jak snadno a zlehka Whyte T-130 stoupá…

Nadlehčování netřeba

Pokud si nalistujete můj test stroje Whyte S-150, najdete v něm stať popisující jak neskutečně jemný, citlivý a aktivní je krok jeho zadní stavby. Až člověk jenom zírá! Hodně podobné je to i v případě modelu T-130, jen je zde pocit z aktivity zadní stavby do jisté míry omezen jejím rozsahem 130 mm.

Každopádně počáteční citlivost je excelentní, stejně jako u vidlice RockShox Pike, proto se na běžně rozbité cestě člověk vůbec nemusí obtěžovat s nějakým nadlehčováním či odsedáváním, ale může v klidu sedět a soustředit se plně na svůj výkon. Onu vysokou vnímavost není snadné zkrotit při šlapání, ale to už sem znovu tahat nebudu.

Posuneme-li se po křivce průběhu zdvihu zadní stavby o kousek dál, pak nás čeká poměrně plochý a značně rychlý průlet středním rozsahem, jelikož je tlumič u Whyte T-130 v této části zdvihu minimálně stejně aktivní jako na jeho začátku. Někdy může být výraznější aktivita a tendence k většímu zhoupnutí na středně velkých boulích nebo v zatáčkách až trochu kontraproduktivní, zde ale hodně záleží na zvyku, přizpůsobení a očekávání jezdce.

Na doraz na doraz!?

Vzhledem k tomu, nakolik lineárně na mě působila zadní partie u vícekrát zmiňovaného modelu S-150 jsem čekal, že to bude hodně podobné i zde. Dokonce jsem na to byl upozorněn s tím, že je to tak schválně. Nevím, zda někdo vložil token do vzduchové komory tlumiče, ale s těžko krotitelnou linearitou chodu jsem problém rozhodně neměl.

Dostat se ke dnu zadní stavby nebylo vysloveně nemožné, ale zároveň to nebyl přehnaně častý jev. Celkově jsem měl naopak pocit, že je zadní partie vcelku příjemně progresivní, že si poslední milimetry zdvihu šetří pro chvíle, kdy dojde na lámání chleba, aby je mohla aktivně využít a místo chleba nepraskl třeba rám!!!

reklama

KOMPONENTY

Již párkrát jsme se dotkli schopností vidlice RockShox Pike RC se 130 mm kroku až přemýšlím, co dalšího bych vám o ní měl ještě vyprávět. Kdo měl rád staršího Pika a jeho projev, ten bude, ze stále ještě relativní novinky, dozajista nadšen.

Snad ještě vyšší míra citlivosti než tomu bylo u předchůdce, vysoká aktivita a rozumný dojezd v blízkosti konce zdvihu i bez berličky v podobě tokenů, které snižují objem hlavní komory, zvyšují progresivitu a zároveň ubírají na citlivosti začátku kroku. Starší modely RockShox Pike či Yari někdy doladění tokeny potřebovaly, u nové generace mi přijde, že toto odpružení chodí nejlépe ve zcela „nezatíženém“ stavu.

RockShox Reverb Stealth

Jak na jedné straně často a rád chválím odpružení RockShox, řazení SRAM a mám vcelku slabost i pro brzdy SRAM, tak sedlovky RockShox Reverb nepatří zrovna mezi moje favority. Ale chápu, že jsou často brány jako logická volba, když je celé kolo SRAMizované. V případě Whytu T-130 jsem s Reverbem neměl žádné výrazné problémy, chodil čistě, hladce a spolehlivě a když se povolilo příslušné kolečko, tak i dost rychle. Jen mě trochu otravovala jeho klasická hydraulická páčka.

Rád bych někdy zkusil moderní verzi páčky 1X, ale co jsem si ji tak osahal, alespoň „na sucho“ na vystavených kolech nebo u kamaráda na jeho biku, asi bych tomuto řešení nepropadnul ani tak. Řada jiných sedlovek s mechanickým vedením chodí lépe a s menším odporem a jejich lankové ovládání se, dle mého názoru a zkušenosti, servisuje snáze než plná hydraulika Reverbu. Navíc u této sedlovky, vzhledem k výrazně ztenčené síle jejích bočních stěn, musí člověk dávat pozor na sílu stažení v rámu.

Když se totiž zapomenete, může se stát, že se píst sedlovky zarazí o upínací objímku a sedlovka nevyjede celá, nebo má od určitého bodu výrazné potíže s roztažením. Lidé z Whytu na tento efekt často upozorňují a radí utahovat integrované stahování sedlovky postupně, po menších krocích a mezi tím kontrolovat chod sedlovky.

SRAM Guide RS

Dost bylo hanobení sedlovky Reverb, pojďme raději chválit brzdy SRAM Guide RS. Nebo jak se to vezme. Jejich náladovost mě dnes již nijak nezaskočí, ale občas umí potrápit. Trápila mě chvilku i na Whytu, ale s postupem času jsem díky jemnému štelování jejich krok vyladil k vlastnímu uspokojení. Když se pak Guidy konečně zase chytly, byla to paráda. Lehký krok, precizní dávkování, vysoká brzdná síla. Mě tyhle kotvy prostě baví!

Brzdy SRAM Guide RS mi jednoduše padnou do ruky, o páčce sedlovky Reverb to ale říct, bohužel, nemůžu. 

Jinak je ale sedlovka po funkční stránce víceméně bez námitek. Poměrně příjemné bylo také sedlo s výraznými logy Whyte. 

SRAM GX Eagle

A baví mě i řazení SRAM GX Eagle 1×12. Sice jsem chvilku v myšlenkách lamentoval nad velikostí převodníku (34 zubů), který posouval spektrum převodů až zbytečně vysoko k výrazně silovému stylu jízdy, ale nakonec to žádné zásadní utrpení nebylo. Vzhledem k tomu, jak Whyte T-130 krásně uháněl vpřed a jak ochotně a zlehka stoupal, jsem si na těžší spektrum převodů skoro ani nevzpomněl. Navíc vyměnit převodník za menší (např. 32 zubů) není úkonem pracným, ani finančně zásadně náročným.

Maxxis High Roller II / Crossmark II

Již dříve zmiňované pláště byly jedním z mála míst, kde jsem cítil jisté limity. Nebo jak to přesně pojmenovat? Když si člověk zvykne na pláště šířky 2,5“, přijde mu Maxxis High Roller II v rozměru 2,3“ na běžně širokém ráfku až dost štíhlý. Držel a vedl ale excelentně, jak bych od svého oblíbeného dezénu čekal.

Příjemným překvapením pro mě byl možná i poprvé osobně testovaný Crossmark druhé generace. Jeho předchůdce jsem si hodně cenil jako výtečného XC univerzálu, Crossmark II mi pak přijde více směrový, což v mých očích lehce kolidovalo s umístěním na zadním kole.

Po jízdní stránce si ale nemůžu stěžovat. V trailcentrech na pevných či zpevněných stezkách držel krásně, snadno se odvaloval a choval se zcela čitelně. Výraznější limity jsem nezaznamenal ani v otevřeném terénu. Problém by mohl nastat za deště, ale ten jsem letos na jaře již sakra dlouho nepotkal. Za mě tedy palec nahoru za mix rychlosti a velice slušného záběru.

Kola na ráfkách RaceFace AR-30

Poslední zastávku věnujme ráfkům Race Face AR-30, což je prvek, který obvykle samostatně nehodnotím, zde ale udělám menší výjimku. Nejde jen o ráfky, ale o celý set postavený na nábojích Whyte, drátech DT Swiss a ráfcích od Race Face. Vše k sobě velice hezky ladí, vše také velice dobře funguje. Tato kola totiž byla příjemně lehká, pevná, dobře reagovala a hlavně pomáhala celému stroji v jeho výbušnosti ať již při jízdě v tempu po stezkách či do kopce.

Whyte T-130 Carbon RS – závěr

Budete-li se snažit uchopit, zařadit či konkrétně zaškatulkovat Whyte T-130, dost možná narazíte na problém, že se do zažitých kategorií moc dobře nevejde. Že často přečuhuje klidně i na více stran, že má tendence propojovat jednotlivé kategorie a překvapovat s každým dalším kilometrem v sedle, s každou další motohodinou za řídítky.

Pokud bych měl najít jedno nejlépe vyhovující zařazení, pak bych jej viděl jako ideální stroj do trailcenter se stezkami s převážně vyhlazeným povrchem. Zde vám totiž jeho zdvih bude dokonale dostačovat, zpříjemní vám jízdu, dotlumí dopady a vyhladí případné menší nerovnosti. Vypilovaná geometrie, preferující flow a pořádnou rychlost, vám zase umožní zvyšovat tempo s každým dalším okruhem, s každou další návštěvou, až se začnete bát, že se přestáváte bát, nebo až začnete v ostřejších zatáčkách svlékat bezdušové gumy!

Ve volném terénu na přírodních stezkách lze rovněž dosáhnout stejné míry uspokojení z rychlosti, stability a výrazně agresivního projevu, jen je třeba vybírat pěšiny, které nejsou vysloveně rozmlácené. Dojde-li na náročnější lesní techniku, pak budou rozhodující vaše jezdecké schopnosti a dovednosti.

Pokud jste natolik vyspělými piloty, že dokážete rozbité úseky proskákat, nebo alespoň kolo odlehčit, abyste nerozsekali na hadry svoje pláště, pak vás pustí skutečně daleko. Pokud se ale začnete věšet až příliš silně na brzdy, pak se vám nepodaří ujet vlastnímu strachu a brzy poznáte limity tohoto stroje i své vlastní.

Whyte T-130 Carbon RS – základní údaje

Cena: 116 990 Kč
Hmotnost: 13,4 kg (vel. L, bez pedálů)
Tlaky (vidlice/tlumič): 70/160 psi (jezdec cca 85 kg vč. výbavy)
Kokpit (řídítka/představec): 760/50 mm (vel. L, *liší se u jednotlivých velikostí)
Zdvihy: 130/130 mm (P/Z)

Více o tomto kole najdete na domácím webu www.whyte.cz a zabrousit můžete i na mezinárodní stránky www.whyte.bike 

PRO

  • Lehkost jízdy, chuť zrychlovat a chuť stoupat (vyžaduje zamčení tlumiče nebo extra klidný styl šlapání)
  • Vysoce aktivní, vnímavé a komfortní odpružení na obou frontách
  • Solidní progrese tlumiče i vidlice – nebojte se příliš častých výletů na dno jejich kroku i při pohybu v náročnějším terénu
  • Ovládání delšího rámu je věcí zvyku, když vám ale přejde do krve, bude jízda s ním jedna velká radost
  • Příkladná je stabilita v přímém směru výrazně posilující s rostoucí rychlostí
  • Do zatáček je potřeba kolo pokládat o trochu dříve, pak se ale v oblouku drží jako pitbul zahryznutý do rukávu modelového padoucha
  • Brzdy SRAM Guide RS, mají-li dobrou náladu, fungují jedna báseň
  • Kombinace plášťů Maxxis High Roller II a Crossmark II je, zejména na suchu, velice dobře sladěná – přispívá na jedné straně rychlosti a lehkosti jízdy (Crossmark II), na straně druhé se stará o jisté vedení stopy (High Roller II) a jistý styk s podkladem
  • Příjemně lehká, tuhá a pohotově reagující jsou kola postavená na nábojích Whyte a ráfcích Race Face

PROTI

  • Limity tohoto kola jsou hlavně ve vaší hlavě a ve vašich schopnostech pilotáže
  • Geometrie postavená na spíše delším rámu nenahrává pomalým trialovým sjezdům, kde může být řízení místy dost nervózní. Hodně záleží na přístupu jezdce
  • Sedlovka RockShox Reverb chodila čistě a spolehlivě, její ovládání páčkou s pomalejším chodem a větším odporem je ale poněkud mimo v porovnání s nejednou moderní konkurencí kontrolovanou lankem
  • Pozor také na utahování sedlovky v rámu, při přílišném přetažení se nemusí plně roztáhnout
  • Zprvu jsem se lekl převodníku s 34 zuby, pak jsem ale zjistil, že Whyte T-130 jede tak snadno a zlehka, že jsem nedostatek lehkých převodů skoro ani nezaznamenal

Foto: Štěpán Hájíček

Líbí se vám článek? Podpořte nás na vaší sociální síti. Díky