Yeti SB5c – TEST

Koncem roku 2015 jste si nejspíš všimli, že jsme měli k dispozici na test exkluzivní enduro mašinu legendární značky Yeti, model SB6c. Ano, jenže jsme narazili na problém, že velikost L je pro hlavního testera moc velká! Naštěstí se ale velice rychle našla náhrada v podobě univerzálního trailbiku Yeti SB5c.

Je totiž vcelku známou věcí, že kola Yeti jsou spíš větší než stejnou konfekční velikostí označené stroje konkurence. Ono eLkové Yeti SB6c se tak svými rozměry, snad vyjma délky sedlovky, může měřit s řadou rámů velikosti XL. Ale nebojte, dva jezdci z bližšího okruhu redakčního jsou dostatečně velcí, proto se snad dostane i na bližší pohled na Yeti SB6c. V každém případě druhá testovačka Yeti SB5c byla naštěstí ve velikosti M, což by mohlo svádět k myšlence, že já jako „eMkový“ jezdec, bych měl sedlat spíše Yeti velikosti S! To už by bylo ale zase moc. Tedy vlastně málo…

EMko u SB5c je také o něco větší, až jeden kamarád, který se na něj u mě před domem letmo posadil, prohlásil, že se mu jeho posed líbí, jelikož mu připomíná jeho postarší eLkový stroj. Ale to vlastně není až tak důležité, nebo je naopak velice důležité. Tedy proto, abyste si v případě, že se do těchto strojů od sněžného muže bezmezně zamilujete, dobře rozmysleli a hlavně ozkoušeli správnou velikost rámu.

Chvíli nahoru, chvíli dolů

Ve svém zkráceném hodnocení Yeti SB6c jsem se snažil letmo vysvětlit, v čem spočívá kouzlo originálního systému zavěšení Switch Infinity, které je názorně vykreslené ve videu níže. Zprvu, když se na Yeti z rodiny SB podíváte zboku, si možná budete myslet, že se jedná o přebarvený a zbytečně složitý jednočep s podivnou klecí okolo středu. Situace se má ale zcela jinak, jelikož pohyblivých dílů a bodů otáčení a posunu je zde hned několik.

Nebudu vás více napínat! V principu se jedná o hodně originální variaci na téma systémů obecně označených pojmem dual-link, tedy se dvěma kratšími rameny a pevným zadním trojúhelníkem (např. VPP, dw-link, Maestro a další). Řada klíčových částí je zde přitom oku běžného a nezasvěceného pozorovatele šikovně skryta. V první řadě jde o šoupátko v oblasti středu, v druhé pak o klasické rameno, víceméně kolmé, které je šikovně zamaskováno za obloukem spojujícím vzpěry zadního trojúhelníku.

U kola od exkluzivní značky čekáte, že bude plné zajímavých detailů jako je třeba toto plastické k rámu nýtované logo na hlavové trubce. 

Jak funguje Switch Infinity?

Je to vlastně vcelku jednoduché, i když to vypadá zprvu složitě. Horní raménko slouží jako určitý vodící prvek, který ovládá ostatní části. Tím je myšlen tlumič a především samotný prvek Switch Infinity. V reálu se jedná o dva paralelní písty, které jsou volně usazené a mohou si „bez omezení“ plavat nahoru a dolů. Tedy pokud odpojíte horní raménko a tlumič. Skrz tyto písty přitom vede osa hlavního čepu zadní stavby, se kterou je záměrně hýbáno nahoru a dolů a to doslova!

V prvotní části zdvihu se celá zadní stavba otáčí kolem hlavního čepu, ten ale zároveň nuceně putuje pomalu směrem vzhůru. Trajektorie jeho posunu je přitom skloněna lehce dozadu. Díky tomu je zadní partie vysoce stabilní při šlapání, zároveň i vysoce vnímavá a aktivní, jak nám praxe potvrdila. Ve chvíli, kdy tlumič dosáhne přibližně druhé třetiny svého kroku se výtah nesoucí hlavní čep na chvíli zastaví, aby dále cestou k dorazu změnil směr putování zase směrem dolů.

Při návratu do výchozí polohy je tomu přesně naopak (nejdřív lehce nahoru a pak hodně dolů), proto to vypadá, jakoby hlavní čep zadní stavby popisoval ležatou osmičku, která je znakem systému Switch Infinity. Onen závěr stlačení, kdy jde plovoucí uložení hlavního čepu směrem dolů, je přitom nakonfigurován s ohledem na vysoký nárůst progrese v poslední fázi zdvihu, což je klasický rukopis strojů Yeti.

Pro porovnání jak vypadalo řešení Switch Infinity první generace (excentr vlevo) a jak jeho současná podoba (šoupátko vpravo), jehož funkce je nejlépe vidět na videu níže.

SWITCH INFINITY from Yeti Cycles on Vimeo.

Kde ses vyloupl?

Yeti SB5c není kolem, které by na zem spadlo z čistého nebe. Jeho předchůdcem byl stroj, který místo na pístech usazeného čepu používal excentr, kterýžto měl na starosti vlastně to samé. Řešení s písty se ale, zejména na karbonovém rámu, ukázalo jako lehčí, pevnější a méně náročné na údržbu. Slovy praxe stačí, pokud se o šoupátko u středu budete normálně starat, umývat jej a občas jej lehce stříknete silikonem. Nad to je potřeba už jen každých cca 40 hodin provozu promáznout oba pístky doporučenou vazelínou pomocí integrovaných maznic. A to je celé!

Pokud by vás zajímalo jaké další stroje Yeti využívají technologie Switch Infinity, pak je to dříve testované poctivé závodní enduro na 160 mm (Yeti SB6c), pětka, která existuje i v podobě levnějšího karbonového rámu (Yeti SB5 Enduro) s nižší cenou a váhovou penalizací cca 300 g a nakonec je k mání ještě varianta Yeti SB4,5c. To je model postavený na 29“ kolech se zdvihem zadní stavby 114 mm, který je určen pro vidlice se zdvihem 130-140 mm.

Abychom byli v našem výčtu skutečně poctiví, dodejme, že dnes testované Yeti SB5c disponuje zdvihem 127 mm (5“), kdy se dopředu doporučuje použít vidlice s délkou kroku 140 nebo 150 mm. Zní to možná trochu nevyváženě, ale buďte si jisti, že funkce zadní stavby, geometrie i celkové zpracování rámu odpovídají i poměrně nesmlouvavému použití ve skutečně náročném terénu.

Horní raménko je efektně „maskováno“ za vzpěrami zadní stavby. Konstrukce této části je poměrně štíhlá, aby zůstal dostatek prostoru pro nohy, přesto je vše dostatečně bytelné a tuhé.

Vím o čem mluvím

Je to tak, Yeti SB5c si se mnou (s námi) za dobu testu užilo své. Začalo to společnou vyjížďkou se Zedem směřující na technické traily v okolí Černošic (mapa a GPX data). Následně mi Yetina dělala společnost v Krušných horách, abych se později vrátil do okolí Prahy a potrápil ji ještě na dalších spíše náročnějších lajnách a zároveň si vychutnat její rychlost a lehkost na běžných lesních pěšinách či v rámci rychlých přesunů po vlastní ose.

Moje první osobní zkušenost s Yeti SB5c ale patří do Krušných hor, kde to prostě miluju a kde bylo v lese lépe, než na běžných cestách topících se pod návalem vody z nečekané podzimní oblevy (popsáno a zachyceno v praktickém představení Cannondale Slate). Již zkraje jsem tedy nedal Yetině příliš šanci hrát si na slečinku, naopak jsem od ní požadoval od prvního okamžiku, hned po výjezdu na první kopec, akci od dorazu k dorazu.

Přeskočím-li prvotní hodnocení posedu a ovládání – ještě se k nim vrátím – pak se musím hned začít rozplývat nad tím, jak SB5c funguje i v těžkém a značně členitém terénu. 150mm vidlice dodává tomuto kolu patřičnou jistotu a výkon na pozici předního odpružení, Switch Infinity a karbonový rám se pak starají o vše ostatní. A to tak že dokonale!

Hlavní čep zadní stavby není s rámem spojen napevno, ale prochází tělem „šoupátka“ tvořeného „volně“ se pohybujícími pístky, jejichž výrobu si vzal na starosti Fox. Údržba je přitom velice snadná – prostá očista, občas trochu silikonu a čas od času doplnit maznicemi vazelínu.

Nech se hýčkat…

Zadek funguje jednoduše božsky. Na rovině a v kopci je luxusně neutrální, je sice docela vnímavý na pohyby jezdce, nikterak ale na tah řetězu. Přitom ale okamžitě ožije, jakmile se zhorší povrch a bezprostředně vás zahrne kupou komfortu, citlivosti a nesmlouvavé akce. Zadní stavba Switch Infinity svým zdvihem na druhé straně zbytečně neplýtvá. Nebo jak kdy a do jaké míry.

V rozsahu první třetiny až dvou se zadek rád více zhoupne, obvykle ale jen tehdy, když projedete nějaký výmol natupo v sedle. V akci se projev odpružení zdá být naopak vysoce vyvážený a dávkovaný přesně podle aktuální potřeby. Vletíte-li mezi kořeny, „bum, prásk“ a je vyřešeno. Potřebujete zrychlit? Stačí šlápnout a odpovědí je vám jasná odezva zadního kola. Zaskočí vás drop, velký šutr nebo jiná rozměrnější překážka? Ona prostě někam zmizí jak kdyby zadek chodil o dost víc než jen necelých 130 mm!

Vážně, hlavně v Kruškách jsem zíral, jaký diktát si nechá Yeti SB5c líbit, kolik balvanů dokáže sežrat a jak krásně, jemně a s rozumem dotlumuje v mém podání i ne zcela ideálně doskočené polety či jen přistání za hranou dropu. Mám-li něco kritizovat, pak je to snad jen extra vysoká míra progrese na konci kroku, kdy je pístnice tlumiče jen výjimečně setřena dále než za hranici druhé třetiny kroku. Skoro vždy zde zůstává „bezpečnostní mezera“, která jistí „tvůj zadek“ i zadek kola. Tedy spíš zadní kolo!

Odmyslíte-li si klec nad středem, vypadá zadní stavba na Yeti SB5c krásně jednoduše, přestože se jedná o vysoce sofistikovaný systém. Jak se ostatně říká mezi inženýry: „Co dobře vypadá, to obvykle i dobře funguje.“ 

„Nemusí se nám to líbit, můžeme o tom diskutovat…

…ale to je asi tak vše, co proti tomu můžeme dělat.“ Toto téma se už minimálně jednou rozezvučelo v komentářích pod testem RB Bandit 675. Ano, mnozí vyžadují plnou aktivitu od kraje ke kraji tlumiče. U Yeti jí ale jen těžko dosáhnete a to říkám i s vědomím toho, že tlumiče Fox nemají faktický konec kroku na konci pístnice samotné, ale klidně i o 5-10 mm výš. Asi aby byl vždy vidět nápis Kashima Coating u nejvyšších verzí, nebo aby se prostě neošoupal 😀

Já se ale ptám: „Je tohle skutečně špatně?“ Nebo jinak: „Je špatně, když máte v sedle pocit, že zadek chodí paradoxně víc než jen sotva 130 mm a přitom tomu v praxi tak není?“ Za sebe říkám ne! V tomto případě určitě ne. Stejně jako stále dokola obhajuju menší reálnou pracovní plochu vidlice Manitou Mattoc, která ale v ruce působí mnohem aktivněji a jistěji než většina moderních Foxek i Piků.

Vidlice Fox 34 se zdvihem 150 mm tomuto kolu rozhodně sluší a posouvá jeho schopnosti dopředu. I u ní ale bylo znát, jak už to u Foxů bývá, že je jí nejlépe při pořádné „vysokohorské“ zátěži…

Jak se dostanu na kopec?

Zatraceně snadno! Už nejednou zaznělo, že je zadní stavba Switch Infinity pod šlapáním náramně poslušná. Je to vlastně docela zvláštní pocit. Řada jiných vysoce efektivních systémů totiž působí při šlapání tvrdě až nečinně, i když se i tak umí na překážce pohnout. Yeti ale budí dojem neutuchající aktivity, kterou vyvolává skutečně jen terén nebo nanejvýš nemístné pohyby v sedle. Přitom jako by šel řetěz úplně jinou cestou, jakoby na to, jestli se zadek pohne na tomhle či tamtom kořenu, neměl žádný vliv. A to vlastně i bez ohledu na skutečnost, zda máte zařazen větší či menší převodník. Klobouk dolů!

Se stoupáním a přesuny rovněž souvisí posed a ovládání, které ale promlouvá do celkového projevu samozřejmě i cestou dolů. Pozice jezdce je spíše delší, i když hodnota délky horní trubky 602 mm u velikosti MD není nijak omračující. Pocitově ale máte ruce o něco výš a dál než byste čekali, i s ohledem na 150mm vidlici. Ale to nějak nevadí, či mi to nevadilo poté, co jsem si vyměnil 70mm představec za více „enduro-specific“ 60mm Chromag Ranger.

O tom, že je na kole o 10 mm vyšší vidlice než je obecný základ u tohoto modelu (150 mm namísto 140 mm, oboje „schváleno“ výrobcem), jsem paradoxně začal přemýšlet až poté, co jsem na tuto skutečnost narazil při diskuzi se zástupcem wonderfullbikes.cz, díky nimž jsem se k testovačkám Yeti vůbec dostal.

U Yeti SB6c jsem si říkal, jestli na něj lze vůbec namontovat přesmykač a koukám, že zde se pro něj místo našlo. Bez něj, s řazením 1×11, by ale kolo vypadalo o poznání lépe. Výbava je ale volbou konkrétního majitele. 

Když o tom tak přemýšlím…

V Krušných horách, kde jsme měli s Yeti své první rendez-vous, jsem neměl ani na chvíli pocit, že by se delší vidlice jakkoliv negativně promítla do jízdních vlastností celku. Naopak jsem si užíval extra stability a jistoty, díky níž jsem se s chutí pustil i do sekcí, z nichž mám stále respekt. Nedal jsem je ale všechny, jelikož jsem se na pár místech bál, že bych při ne zcela povedeném doskoku mohl Yeti rozmlátit na trsátka o kámen nebo o strom!

Když jsem se pak vrátil do Prahy a zdejšího okolí, začal jsem si uvědomovat, že 150mm vidlice přeci jen posouvá trailové řízení více k enduru, ale jen lehce. Na rovině se totiž někdy projeví vysoká stabilita a jistá neochota „urvat se“ do zatáčky či pomalejší přechod do náklonu. Tento projev střídá vysoká jistota v zatáčce a doplňuje jej pocit vysoké tuhosti a lehkosti rámu, díky čemuž lze základní projev geometrie jednoduše přemoci silou a vůlí.

Závěrem budiž zmíněno, že na traily kolem Prahy bych volil spíše 140 mm nad předním kolem, ať je SB5c hezky živé a rozverné, do hor bych se nebál nasadit 150 mm a 34 mm silné nohy. Nebo i 35 mm když na to dojde… Jinak působí ovládání tohoto kola naprosto přirozeně, jistě a suverénně. Člověk se nemusí nic učit, jen usedne do sedla, uchopí větve řídítek a v tu chvíli jakoby bylo kolo prodlouženou součástí jeho těla.

„Už to nebudu omílat stále dokola, je to prostě nádhera a budete-li mít někdy tu možnost, určitě jej zkuste!“

Pro spojovací můstek vzpěr již místo nezbylo, i tak je ale zadní stavba tuhá víc než dost. Místa pro zadní plášť je přitom tak akorát. 

KOMPONENTY

Vzhledem k tomu, že se stroje Yeti staví primárně na zakázku, nebo že se dozdobují již předem nakonfigurované sety, nemá příliš smysl zabývat se osazením. Co se mi líbilo byly brzdy SRAM Guide R, kterým se budu více věnovat samostatně později, jelikož brzdiče Guide RSC se vyhřívají na redakčním RB IQ 575. Překvapením pro mě bylo řazení SRAM X9 2×10, jelikož jsem zvyklý potkávat se poslední dobou buď s Shimanem s dvěma převodníky, nebo se SRAMem a jediným převodníkem.

Menší zmínku věnujme ještě tlumiči Fox Float EVOL nejvyšší řady Factory v provedení Kashima Coating. Na to, jak mě nejnovější generace tlumičů Fox s extra velkou komorou (EVOL) poslední dobou spíše štvala, byl toto již druhý kus z řady Factory, proti němuž nemám větších námitek. Že by opět vznikala propas mezi základními produkty Fox Performance a Factory? Nebo je vše dokonale odladěno k použitému systému?

Nejspíš trochu tak i tak. Už jen proto, že jsem se zde spokojil s tlakem 230 psi, namísto 250 psi u jiných kol s EVOL tlumičem (Ghost SLAMR/Lapierre Zesty AM). Každopádně tady to fungovalo, což ale není důvod, abych nad tlumiči EVOL nadále nelámal hůl a naopak z ničeho nic jásal.

Z Foxu Float EVOL z Factory Series jsem měl rozhodně lepší pocit než z jeho levnějších bratříčků. Stále ale nejsem přesvědčen o tom, že je zvětšená komora (Extra VOLume) nutná už jen kvůli vysokým tlakům (zde 230 psi) a dle návodu zdlouhavému foukání.

Praktické poznámky

Využiji další části textu, abych vám vysvětlil ještě jednu záležitost týkající se Foxů EVOL. Jak mě nedávno informoval jeden pozorný čtenář v diskuzi, čerstvý majitel Ghostu SLAMR s tlumičem Fox EVOL. V návodu se píše, že má EVOL rozšířenou „toleranci maximálního tlaku“, tedy že oproti klasickým tlumičům s limitem 300 psi zvládne až 350 psi. To je podobné jako u tlumičů RockShox v provedení DebonAir a je to vlastně logická podmínka, aby na kolech s tímto tlumičem mohli jezdit i „metráčci“.

Druhou „peckou do zad“ je doporučení foukat tlumič v krocích po cca 50 psi, alespoň v závěru, a mezi tím jej vždy zhruba dvacetkrát stlačit o alespoň jednu třetinu zdvihu. To proto, aby se vyrovnaly tlaky v pozitivní a negativní komoře! A teď mi řekněte, kdo je tak pečlivý, že si to vůbec nastuduje, když mu to v obchodě neřeknou, a kdo je tak pečlivý, aby to do puntíku dodržel! Jo, Fox zase jednou něco vymyslel… Já samozřejmě tlumič zde, ale i u dříve testovaných kol, běžně dofoukal na potřebnou hodnotu a víc neřešil. A vcelku to fungovalo…

Při stylovém vyrovnaném šlapání není třeba na tlumič vůbec sahat. Kdo má ale ve výjezdech a při přesunech radši tvrdší odezvu, ten bude rád za krásně přístupnou páčku, která umožňuje v několika krocích naladit intenzitu kompresního útlumu. 

Jedna stylová noční fotka těsně před tím, než jsem si zabalil fidlátka a nechal Krušné hory až do jara za svými zády…

Yeti SB5c – závěr

Když jsem sedlal SB6c a byl smutný z toho, že ji kvůli přílišným rozměrům rámu nemůžu dát pořádně za uši, trochu jsem začínal tušit jaký má toto kolo potenciál, což se mi v sedle menší SB5c do puntíku potvrdilo. Tohle je zase jedno „nadkolo“, tedy stroj o kterém byste rozhodně měli snít. Neříkám, že se mi líbí každý jeho detail, to je vždy otázka vkusu, mně se hlavně líbí jak Yeti funguje. Líbí se mi, že bez „keců“ jede po rovině i do kopce – a to hezky v tempu – a z kopce dolů pak vysloveně letí. Líbí se mi, jak je zadek efektivní a přitom je maximálně aktivní a vnímavý.

Přijde mi sice skoro až nemožné, alespoň s mým jízdním stylem, dostat tlumič blíže k dorazu (zkoušel jsem i nižší tlak a nic), na druhé straně v pozici jezdce mě ani jednou netrápil pocit, že by zadek nestíhal nebo byl jeho rozsah nedostatečný. I když mě zprvu více lákalo zdvihově vyšší a svalnatější SB6c, musím uznat, že vlastnit pětku by bohatě stačilo. Doladit si kokpit hezky „na krátko“ a „na široko“ (představec třeba 50 mm a řídítka 780 mm), tak s tímto kolem objedu snad vše na co se jezdecky cítím. Jen občas by mě trápil pocit, že bych mohl lehký karbonový rám někde rozštípat o strom či skálu, ale s tímto pocitem „do toho člověk jde“ asi s jakýmkoliv kolem, do něhož nasypal své usilovně nastřádané úspory!!!

>

Kde se (taky) testovalo

Foto: Štěpán Hájíček