Představení polského endura – EMTB.pl

1.7.201411.7.2014 Štěpán Hájíček 1 komentář Aktuálně, Enduro, Enduro závody, Reportáž, Zážitek

Enduro sezóna je u nás i ve světě sice v plném proudu, avšak pokud nepatříte mezi špičku, nejspíš se na velké světové a evropské závody obvykle podíváte až v neděli večer, kdy se objeví první reportáže a fotogalerie. Přitom se ale těsně za hranicemi nabízí možnosti, kterak si způsobit nevšední enduro zážitky.

Pokud vás totiž láká poznat něco jiného, než jen „české enduro,“ a není ve vašich možnostech objíždět Evropu a navštěvovat velké závody, rádi vám dodáme trochu inspirace ze sousedního Polska.

Text – Jakub Šourek
Díky nové sérii Scott Enduro X Race máme letos nově možnost podívat se v rámci „domácího“ seriálu závodů i na Slovensko. Poměrně známé jsou i německé závody v těsné blízkosti našich severozápadních hranic, jako například Mad East Enduro. O čem se ale u nás moc nemluví je enduro polské. Přitom jsou zde pořádány hned dvě série – Enduro Trophy a Joyride EMTB. Všechny závody z obou sérií se přitom konají taktéž velice blízko českých a slovenských hranic.

Důvod je prostý

Polské roviny příliš podmínek pro enduro vyžití natož pak závody nenabízí, naopak Česko-Slovensko-Polská hranice je k tomu naprosto ideální. Od Jizerek přes Jeseníky až po Tatry se letos uskuteční hned 7 závodů. Některé z nich bych vám rád blíže popsal a skrze své osobní zkušenosti představil druhou jmenovanou sérii – Joyride EMTB.

Doufám, že někoho z vás nadchnu pro návštěvu jedné z níže popsaných lokalit. Ať už v rámci některého z plánovaných závodů, nebo jen tak z chuti poznat nové místo pro bikování a trošku dát kotel brzdovým destičkám.

Kdo za tím stojí?

Enduro závody a komunita vznikaly v případě tohoto seriálu takříkajíc „odspoda,“ tedy prostřednictvím stejnojmenného fóra EMTB.pl Z jeho řad vykrystalizovala skupinka nadšených lovců krutých trailů, skupinka ochotná zorganizovat závody pro ostatní přátele lačné bikového extrému. Z toho všeho pramení vysoce osobitá nálada a pospolitost mezi většinou účastníků, navíc se zde jednotlivé akce nenesou tolik v závodním duchu jako u nás, ale jsou spíše přátelským setkáním s bonusem měřených úseků.

Zároveň se zde příliš nenosí diskuze o tom, zda tahle eRZeta byla až příliš strmá a technická nebo ten a ten výšlap moc dlouhý. Jednoduše je v této komunitě cítit všeobecná a sdílená chuť „zažít si to nejostřejší“ co krajina a vůle organizátorova nabídne. To mě na většině závodů u nás chybí a dělají se proto kompromisy. Nechť si to přebere každý sám…

reklama

Error, group does not exist! Check your syntax! (ID: 4)

U nás jsem alespoň trošku podobné a technicky náročné tratě a uvolněnou atmosféru a nadhled zažil snad jen na rychlebském enduru, které se ale letos již nejspíš konat nebude. Dodám snad jen, že kromě libovolné helmy je jen na vás, čím se v Polsku vybavíte. Také mimo závodění je komunita kolem EMTB.pl fóra velmi aktivní v organizování společných i vícedenních výletů a vyjížděk, v pořádání cykloškol a podobně.

Świeradów Zdrój

Świeradów Zdrój – fotogalerie
Právě z důvodů zazávodit si a navíc levně, blízko, přesto „v zahraničí,“ jsem se vloni na jaře vypravil ochutnat první závod EMTB série do Lázní Świeradów. Městečka sdílejícího s ČR část tras Singltreku pod Smrkem. Moje původní myšlenka byla spojit v jednom víkendu závod a další den se pohoupat na nových úsecích Singltreku. Jak naivní…

V pátek, den před závodem, se bylo možné zaregistrovat a zaplatit startovné v budově Singltrek centra. Start, parkoviště, kancelář a zároveň občerstvovačka závodu byla v sobotu už nad městem Swieradow. To vše soustředěno kolem nafukovacího stanu MAVIC. Organizátoři na první pohled milí a nadšení.

Závod byl pro mě překvapující svou nekompromisní hrubostí a syrovostí a zároveň velice vřelou, uvolněnou a přátelskou atmosférou. První dva transfery na start RZet byly ale zlé. Vedly kolmo vzhůru po sjezdovce, která, krom toho, že to byl krpál jak hovado, byla rozbahněná od jarního tání sněhu, jenž se sem tam ještě připomínal ve své pevné podobě, a proto se dalo jen a pouze tlačit.

Podobně na tom byly samotné RZety, kdy se stezky velmi různorodě měnily v potok, bahenní lázeň nebo koryto kamenného splazu! Tady pochopíte, že nejste na závodě v boji s ostatními, ale na závodě se sebou samým a v boji s tratí. Tohle na Singltreku fakt nezažijete. Start první RZety byl napravo od horní stanice lanovky na hoře Stog Izerski, trať pak vedla dolů po turistické značce.

Druhá RZeta krásně ilustrovala chuť organizátorů hledat co nejšílenější traily a její start bych dnes jen stěží znovu našel. Vytáhl jsem kolo z houštiny, kam mě zavedly šipky a najednou tam byl hlouček nažhavených závodníku a časoměřič. Tuhle trať si ani moc nevybavuju, protože to byl fakt guláš kamení a jarního bláta a už po pár metrech vzaly za své poslední zbytky čistoty. Možná by to šlo přisoudit mé dosavadní nezkušenosti, ale nic tak drsného jsem ještě nejel. Nepomohl ani kousek stoupání po Singltreku, než se z něho uhnulo dolů do čerstvého lesního bordelflow.

Třetí RZeta byla na odpočinutí a vedla celá po Singlu. Od trojky se pak pokračovalo na protější kopec Sepia Gora. Přejezd byl hodně dlouhý a táhlý a konečně se dalo s někým déle povídat bez ztráty vědomí a něco se dozvědět o polské enduro scéně.

Na vrcholku byl krásný výhled do okolí a navzdory tomu, co už všichni absolvovali, tu bylo dost veselo a všichni vypadali šťastně – samozřejmě proto, že je čekal další naklepávací mejdan po kamenech, ke kterému se přidaly ještě kořeny. Už to ale nebylo takový HC jako RZ 1 a 2, o to větší potěšení bylo si to sjet. Dole pak čekal cíl a restaurace.

Hospodský si mnul ruce, protože než organizátoři všechno na startu a na trati sbalili a dostali se k vyhlášení výsledků, bylo dost pozdě. Ale nelze jim to mít za zlé. Uspořádat takhle dobrý závod jen v pár lidech, navíc čistě svépomocí, to je vážně umění! Na kvalitě závodu a hlavně zážitku to jinak nic neměnilo.

Rozhodně jsem byl ze závodu nadšený a s velkou hrdostí jsem si hned na integrálku přilepil logo EMTB a i když sem byl zbitej jak pes ze všech pádů, věděl jsem, že hned jak se dostanu ke kalendáři, kroužkuju datum příštího závodu, o kterém mi spoluzávodníci povídali. A také jsem měl jasno, že na druhý den rezignuji na houpání se na Singltreku.

JoyRide EMTB Enduro Swieradow Zdroj from EMTB.pl on Vimeo.

Mierozsów

Mierozsów – fotoreport
„Mirošov jest vjecej strmy i bardzo trudny“ říkali už na jaře ve Swieradowě. Není lepší pozvánky! Taktéž městečko v pohraničí, v Sudetech, natěsno přilepené k naší společné hranici. Zřejmě vulkanická síla s úmyslem vytvořit endurovitost nejhrubšího zrna zde ze země vztyčila skutečně nádherné hory. Nebo sem rovnou z nebe nasypaly kuželovité kopečky hrubého červeného štěrku. Ale to předbíhám. Už ráno, když jsem se chystal na cestu do Polska, jsem cítil v žaludku, že tohle bude zase NĚCO!

Základna závodu byla tentokrát docela velkolepá a celá akce měla zjevné požehnání od města, načeš během dne k závodníkům dvakrát promluvil sám pan starosta. Zázemí, kancelář závodu, parkoviště, nocleh i afterparty poskytla moderní budova sportovní haly. Opět byla ve vzduchu cítit silně koncentrovaná dobrá nálada a přátelská atmosféra.

Odtud se závod vypravil do parku na kopci nad městem, kde začínala první trať – městský prolog. Parkem, zahradami, sem tam schody a cíl na náměstí. Do toho hloučky místních zvědavých i fandících obyvatel. Super zážitek! Následovala „spanilá jízda“ za město v závěsu za organizátorskou limuzínou, kde z kufru hleděly objektivy kamer a foťáků. Poté z asfaltu do pole a do kopce do lesa.

První přírodní trať byla tak na seznámení se s terénem a až na pár strmých úseků se jednalo o fajn svezení. Pak ale následoval dost dlouhý a ke konci hodně těžký výstup na hřeben, přes který se táhne státní hranice. Jeden kolega Čech poznamenal, že se zde jelo i MTB Trilogy, takže to už možná bude prověřená trasa.

Výhled na obě strany hřebene stál opravdu za to. Následující RZeta vedla padákem dolů do údolíčka z vrcholu kopce Kozina (796 m.n.m) a zpátky na vrchol Kopice (803 m.n.m.), což všechny plicní sklípky velice potěšilo. Takový kilometrový „Účko“. Tím se ale ušetřily metry při stoupání na další start.

Na kopci Wlostowa se příroda skutečně vyřádila. Sjezd z něj je, aspoň z mého úhlu pohledu, fakt klenotem endura, dodnes nepřekonaným. Po modré turistické značce. Po lehkém začátku, kde nabereš rychlost, přijdou kořenové schody a pak mezi skálami se kola zaboří do červeného hrubého štěrku. Zakousnutý na brzdách a daleko za sedlem slajduješ jak na prkně skoro až dolů. Koktejl adrenalinu a endorfinu i přes případné držkopády pak dole každého rozjásal a nadšení tepalo těly všech. Já se smál rovnou za jízdy, i v leže. Prostě neuvěřitelné.

Dole pro jistotu kromě občerstvovačky čekali také záchranáři s připravenými nosítky, ale myslím, že tentokrát jim stačily jen náplasti a septonex. Další tři RZety se nesly v podobném duchu strmosti a divočiny, ale toho tekoucího kamení a surfování už bylo o něco méně. Za zmínku určitě stojí hodně dlouhý padák z vrcholku Bukowiec, po červené značce. Od cíle poslední RZety se závodnictvo trousilo zpátky ke sportovní hale, kde kromě srandy u vyhlašování vítězů a přehlídky zranění a následků pádů byla i opíkačka buřtů u ohně a kamarádská atmosféra u pivka asi ještě hodně dlouho po setmění.

JoyRide EMTB Mieroszów 13.07.2013 from EMTB.pl on Vimeo.

Další dva závody EMTB se mi loni už nějak nehodily do kalendáře, nebo to bylo dál, než bych skousnul. O to víc jsem se ale těšil na letošní sezónu. To nabralo na intenzitě hned, jak jsem viděl termínovku a spolu s ultimátním Mierozsówem se objevily dvě úplně nové lokality.

Sérii 2013 vyhrál mazácky Marcin Motyka na Cultu za tým AGang.pl. Druhý byl Michal Makowski, kterého zmiňuju proto, že se teď na Ještědu vešel do první desítky. Takže doufám, že letos exportujeme nějakou schopnou konkurenci do Polska i my Češi!

Ślęża Góra

Ślęża Góra – fotoreport
První letošní závod třídílné EMTB série se konal začátkem dubna v lokalitě masivu hory Ślęża, která je nepřehlédnutelným prvkem v rovinatém Dolním Slezsku, poblíž Wrocławi. Centrum závodu bylo v areálu kempu ve vesničce Sulistrowiczki, které je ideálním výchozím bodem pro výpravu vzhůru na vrchol – po žluté turistické značce. Z něho vedly první dvě RZety (po červené a modré turistické). Sjezdy z horní část Ślęży jsou jedna velká parádní rock garden, kde není o místa k rozbití rozhodně nouze a bohužel tu několikrát došlo i na záchranáře. Mě to naštěstí stálo jen patku s šaltrem. Byla to zkrátka velká naklepávačka, kde si užijete i na sjezďáku!

RZ 2 byla nejtechničtější a nejnáročnější z celého závodu. A předčilo to i moje dosavadní, byť omezené, zkušenosti. Tohle místo opravdu stojí za návštěvu! Druhá půlka byla naopak až nezvykle umírněná. Tratě vedly ze sousedního o něco nižšího kopce Radunia. RZety byly až nezvykle pohodové. O technické pasáže sice nebyla nouze, ale už se jelo spíš po vlnitých, čerstvě vyhrabaných lesních trailech, které se různě napojovaly na lesní cesty a pěšiny, kde se i při jízdě na oči dalo sem tam pustit brzdy, nebo se naopak opřít do pedálů a z plných plic si užít vůni lesa!

Dojet už byla sranda – v porovnání se začátkem, kde po prvních pár metrech létaly těla i kola vzduchem, a kde zazněly nadávky, smích i zasloužený potlesk obecenstva borcům, co to dali čistě.

V cíli, v areálu kempu, byli na cyklisty připraveni. Občerstvení, mytí kol a podobně. Vedle hlavní enduro akce zde probíhala i předváděčka partnera závodu – demo day výrobce kol Kellys, pod jehož patronací probíhaly i doprovodné atrakce pro rodiny závodníků a návštěvníky. Např. závod dětí, trénink techniky na pumptracku, techniky XC i nějaká silniční vyjížďka.

Před, během i po vyhlášení vítězů závodu se závodníci i s rodinami družili kolem ohniště a doplňovali síly i tekutiny, což opět dotvářelo srdečný a přátelský charakter polských enduro závodů, kontrastující s drsným a náročným charakterem tratí.

Tato lokalita má velký bikový potenciál, který je rozvíjen partou místních nadšenců, jež se zde snaží zbudovat areál v duchu Rychlebských stezek, přičemž byl samotný závod realizován s jejich přispěním. Na netu jsou k nalezení pod názvem SuliWoods (jakože Sulistrowiczki a les). Držím borcům palce, ať se jim traily hrabou před očima a ať jejich flow nadchne v budoucnu co nejvíc bikerů.