Enduro Série 2013 – #3 Špičák

Po čase jsme se zase dočkali – třetí letošní závod Enduro Série a druhý, kterého jsme se osobně účastnili, se odehrál v neděli 8.9. na šumavském Špičáku. Dost jsem se na tuhle akci těšil, hlavně kvůli místu konání. Byl jsem hodně zvědavý, kudy pořadatelé natáhnou trať, jak to bude celé těžké atd.

Tyhle věci jsem ale začal řešit až tak v půlce závodu. Ráno se totiž vše seběhlo tak rychle… Nejeli jsme tentokrát na místo den předem, jelikož jsme se byli v sobotu podívat na pražském Petříně na první ročník městského DH – Prague Downtown (PGDT). Byl jsem pak rád, že jsem se večer stihl zabalit, připravit si svačinu do batohu a přestože jsem měl budík nastavený na 6:45, tak jsem do postele zalezl až okolo jedné hodiny!

Druhý den mi v krevním řečišti zřejmě ještě koloval Monster ze sobotního PGDT, byl jsem taky možná plný předstartovního vzrušení, takže mi brzké vstávání snad ani nevadilo. Zabalit posledních pár věcí, nezapomenout svačinu v lednici, kolo už je v autě, tak jen nastartovat a jede se pro Kubu.

Dokud nezavolal Makýna

Cesta na Špičák takhle po ránu v neděli byla i přes četné uzavírky plynulá a poměrně rychlá. Časování docela vycházelo až do doby, než volal Lukáš, který byl na Špičáku už den předem, jelikož to byl začátek jeho týdenní dovolené. „Jsem tu na registraci, co vám tam mám napsat?“ ptal se Lukáš, alias Makýna.

Když jsme mu nadiktovali naše nacionále, tak ještě dodal: „Hele, máme čísla 14, 15 a 16, takže prý startujeme okolo 10:15!“ Polkl jsem naprázdno. „A sakra, před chvílí jsme minuli Klatovy, je 9:36 a nahoru do Rudy to je docela kus.“ Myslel jsem, že dostaneme zase čísla okolo stovky, že startovat budeme kolem 11 hodin, takže budeme mít před startem ještě dost času na toaletu, svačinku, převlečení, nafasování testovacího kola Specialized pro Kubu atd. Dupnul jsem tedy na plyn, vytočil svůj japonský dvoulitr k hranici sedmi tisíc otáček a valil to v rally stylu nahoru na kopec.

Enduro je volná disciplína

Enduro je naštěstí více o zábavě než o absolutní disciplíně. Nakonec jsme vše celkem stihli. Nevím, v kolik přesně jsme byli na startu, ale proběhli jsme mezi borci s čísly okolo třicítky. Uvolněně posedávající a celou akci komentující Pepa Dressler si neodpustil malé rýpnutí, které jsme mu samozřejmě ihned a několikanásobně vrátili. Ostatně náš příchod byl opět docela velkolepý. Úsměvy od ucha k uchu, vzájemné hecování, vtípky lítaly na všechny strany, prostě týmová pohoda jak má být.

První (ne)erzeta na zahřátí

Na start první regulérní RZty se jelo lanovkou, aby ale diváci měli na startu alespoň nějakou atrakci, vymysleli si pořadatelé malou zahřívací a neměřenou erzetku. Sjel se malý svah, skočil jeden dřevěný dropík, přejel jeden velbloud, přeskákalo pár kládiček, další lávka s malou houpačkou a šup na lanovku. Tam byl čas na další spršku vtipů, kontrolu výbavy, zda něco důležitého nezůstalo v autě a také čas pro oblečení chráničů Leatt 3DF, které jsem stačil pouze nacpat do batůžku Osprey. Na to jak je malý… Ony i ty chrániče jsou dost skladné, takže nebyl problém, neb foťák jsem nechal v autě a v batohu měl jen nářadí, svačinu a Drifta.

A teď už na ostro

Nahoře jsme pustili lano, sledovali cedulky T1 (transfer 1) a po chvilce dobržďovali u hloučku bikerů čekajících na start odpípnutím čipu. Po menších zmatcích a další sadě hlášek, která pobavila široké okolí, fotce s namazaným chlebem v ruce a toaletě v místní chráněné krajině, jsme se zařadili do fronty. Těsně před startem jsem zjistil, že má Kuba docela měkká kola. „Na, půjč si pumpu, já pojedu před tebou a dole mi ji zas vrátíš. Ať to necvakneš hned na první RZ“, vydal jsem pokyn, dopnul batoh, nasadil rukavice a vydal se na trať.

Blátem a jehličím

První část první RZ byla docela divoká. Po neudržované lesácké cestě kolmo dolů, pár větších hrbů, pár bahenních lázní. „Tam dole bacha, je tam louže a bere to přední kolo“, vyslechl jsem si radu od jednoho z přihlížejících a snad i fotografujících. Pak trasa odbočila do lesa a já si užíval příjemnou cestu po lesním mechu. Šup, šup a první erzeta končí. Zastavuju, čekám na kluky a koukám, že se tu Ivana Pechoutková co jezdí za AGang pere se zadním kolem. „Teda, mám tam mlíko, ale asi to nějak nefunguje nebo co? To bude nejspíš na duši, co?“

Vždy připraven…

Když jsme zjistili, jaká je její vybavenost, jali jsme se pomáhat. „Rukou to asi nesundám, má někdo montpáky? A duši s malým ventilkem? Já mám asi jen autoventilek…a k pumpičce jsem někde měla redukci…“ No nic, udělali jsme si ranní rozcvičku a velkou modrou značku do našich modrých životů. S bezdušovkou od Rubeny jsme se prali asi čtvrt hodiny, ale nakonec úspěšně vše poskládali zpět. Po lehkém transferu na RZ 2, který vedl z kopce po asfaltce, jsem před dalším odečtením čipu Ivaně ještě jednou vyndal zadní kolo z rámu a dotáhl náboj, jelikož se tam objevila nehezká vůle.

RZ 2 a RZ 3

Druhá erzeta byla…jaká? Celkem krátká, ale po hezké lesní pěšině, pár menších skočků, prostě pohoda. Dole jsme se zase všichni sjeli a vyrazili vzhůru. Tentokrát již ve čtyřech spolu s Ivou jako její bodyguardi, kdyby měla zase technické potíže. RZ 3 byla docela vtipná – po štěrku, spíš po rovině, jen lehce z kopce, takový více rozdrolený singltrek. Tady jsem si cestou dokonce snížil zdvih vidlice na Giantu Trance SX, jelikož se 160 mm vepředu je to docela chopper. Super na sjezdy, ale pro točitý singl zbytečně pomalé.

A teď? Až nahoru pánové!!!

Nikdo nás předem nevaroval, že transfer na RZ 4 bude zahrnovat výjezd na Špičkák z 80% jeho výšky. Naštěstí to ale bylo převážně po asfaltu, takže jsem to přežil i s nejlehčím převodem pouze 36×36 zubů. Poslední úsek mi ale dal zabrat. Sranda byla, když jsme se od horní stanice lanovky pustili dolů na start RZ 4. Jel jsem za Kubou a ten se zase chytil někoho jiného. Až později jsme zjistili, že ten někdo byl prostý návštěvník bikeparku. Sjeli jsme tak o pár serpentin pod start RZ 4 a museli se vracet. No jo, v zápalu boje…

Cože? Minuli jsme start?

Když už jsme se dobabrali zpět na start RZ 4, potěšilo nás, že tu kamarádi ještě čekají. Všichni se přitom rozcvičovali, navlékali chrániče, i Makýna pevně utahoval integrálku. „O co taky jde, co nás tam čeká?“ ptali jsme se sami sebe i nahlas nejbližšího okolí. „Vy to fakt jedete na oči?! Teď se jede až dolů a velká část je bikeparkem a místy po klasické DH lajně!“ Takovou odpověď jsem možná ani nechtěl slyšet.

Iva jela jako první, pak vystřelil z boxu Makýna, Kuba a já to završil. Bylo to těžké, pár krutě trialových sekcí, které jsem naštěstí díky 160 mm vepředu sjel. Šílenci s dvoukorunkou to nejspíš skáčou, ale to je holt jiná liga. Oni zase nemusí jezdit do kopce. Drncal jsem si tedy na jistotu dolů, něco málo skočil, ale spíš se držel na zemi.

Skočím, ležím!

A pak jsem potkal Kubíka. Defekt předního kola, krvavé pravé předloktí a lehce nepřítomný výraz. „Co se stalo?“ ptám se. „Ani nevím, dám si wallride, skočím dolů a najednou ležím. Ale asi dobrý, jen mě bolí zápěstí. Jo a myslím, že nemám pumpu.“ Vyndal jsem tedy opět svou stařičkou pumpičku, aby ten den už podruhé někomu pomohla, ověřil si, že je Kuba v cajku a jel dál.

Trochu si přišlápni!

V tomhle místě už jsem jednou byl a pamatuju si, že „červenou lajnu vlevo“ jsme záměrně nejezdili, protože nám přišla zbytečně těžká. A přesně tudy vedla RZ 4. Byl to mazec, těžký DH mezi šutry. Chvála bohu za každý milimetr ze 160 na vidlici Fox 34 Talas. Využil jsem všechny do jednoho. Brzdy Deore docela trpěly, stejně tak i moje ruce a nohy, ale… Sjel jsem to celé bez pádu. To co jiní skáčou, jsem povětšinou projel se zadkem olizovaným vzorkem zadní gumy, ale přežil jsem, to je důležité. Dva skoky jsem vynechal. U jednoho mě odradil pokřik „tady si trochu přišlápni!“, u druhého jsem byl málo rozjetý a nevěděl, co je za červeně označenou hranou.

Už to končí?

Když jsem míjel místo konce RZ 3, myslel jsem si, že už je konec. „Ohni to dolů a opři se do toho!“ křičel pořadatel nebo jiná z míhajících se postav. Za chvíli jsem byl v cíli RZ 4. Konec už nebyl tak hrozný, ale i tak to byl mazec. Tohle bylo regulérní DH na kole, které pro takový účel nebylo postaveno!!!

Kuba nedorazí…

Dole čekal Makýna a Iva, relaxovali a sdělovali si vzájemně zážitky. Přidal jsem se do jejich kroužku hned poté, co jsem jim oznámil, že Kuba to balí. Chvilku jsme si oddychli, možná bych si dal i ten chleba, co jsem měl celou dobu v batohu, ale nějak nebyl čas. Limit 2,5 hod, 6x RZ a do toho naše pauzy s opravou kola, minutí startu apod. „Radši už pojedeme, ať to stihneme, ne?“

Tahle je do počtu

Na start RZ 5 to bylo docela do kopce, částečně po sjezdovce, proto jsme druhou půlku už regulérně tlačili. Pátá erzeta mě docela štvala. Sešup rovně dolů, pak hoňka po jehličí a v blátě po rovině, doleva na širší lesní cestu, trochu se rozjet, hup, šup a je cíl. „Ta byla spíš do počtu“, zabrumlal jsem si pod fousy, když mi dole odpípli čip. A zase tlačit. Pár šílenců ještě skočilo do sedla a na start poslední RZ šlapalo, my s Makýnou na to ale rezignovali.

Teď už bude pohoda

Před startem RZ 6 jsme trochu poklábosili, já rozdal přátelům hrst hroznového cukru a postupně jsme se zase nasoukali do chráničů, nechali se odpípnout a mastili dolů. Šestou RZ už mám trochu v mlze. Pár pěkných lávek, velké šutry, pak jeden, podle mě už skoro zbytečný transfer lehce do kopce, takže jsem se jen zbytečně zakyselil. A pak vrrrrmmm dolů do cíle. „A právě dorazil Štěpán Hájíček – Enduro Sérii jezdíme na oči. Jak se jelo a jel si opravdu na oči?“ Zeptal se mě hned za cílem speaker. „A a a aano, uf uf, jistě, na oči.“ Dostal jsem ze sebe celý zadýchaný. „Jinak to ani nemá smysl, že Robe?“ dodal jsem a šel si vyklepat ruce a nohy.

Zazvonil zvonec

Takový byl můj den na Špičáku. Poté následovalo pár povinností, rozhovor s přáteli, zjištění, že Kubu vezmu radši na rentgen, aby mu jeho zafačované zápěstí zkontrolovali atd. Ivana přinesla slíbené pivo za pomoc a taky novou duši, jako náhradu za tu, kterou jsem jí po první RZ věnoval. Šel jsem ještě nafotit AGanga Patriot Jirky Fikejze, který opět vyhrál (gratulujeme) a pak…

Dáme si ještě jednu?

„Hele, zbyla mi od včera ještě jedna jízda, nedáš si to se mnou ještě jednou?“ ptal se Makýna. OK! Koupil jsem si jednu jízdu, předal foťák se slovy „cvakněte mi prosím něco z vyhlašování,“ a pak jsme skočili znovu na lano a na závěr dne si dali červenou dolů.

Jede se domů

Cesta zpět domů, přemítání a hodnocení závodního dne. Zase jsem si to užil, i když to bylo na zcela jiné úrovni než enduro na Zadově. A co Most, to zas bude úplně jiné než Špičák nebo Zadov? Je zajímavé sledovat ten rozptyl. Jsem rád, že mě kluci dokopali na Zadov. Před lety jsem se zařekl, že závody už jezdit nebudu. Ale enduro je jiné. Baví mě ty tratě, baví mě pohoda a kecání na přejezdech, nevadí mi lidi okolo, protože jich je jen sto a ne tisíc. Je to prostě pohoda. Enduro je pohoda. Pokud takové zůstane, budu jedině rád. Už teď spřádáme plány, že se příští rok zaregistrujeme jako tým „BikeAndRide.cz – Jezdíme na oči“ a objedeme celou sérii.

Jezdíme na oči

Ano, jezdíme. Lukáš trochu podváděl a v sobotu si něco málo najel, my to ale s Kubou vzali poctivě. Nejde nám o pozice v cíli a výsledný čas. Toužíme po troše vzrušení a dobrodružství a to se nám při jízdě na oči docela daří. Jen si je třeba dávat sakra bacha, aby si člověk něco neudělal. Jet „pro srandu“ na oči se dá, závodit ale „na oči“ je hop nebo trop. To si profíci prostě nemůžou dovolit. Ještě klika, že jsme jen banda vysmátejch paviánů, kteří se jízdou na kole hlavně baví.

Tak za pár týdnů v Mostě, přátelé.

Trasa Endura na Špičáku

*A na závěr tu máme ještě video – sestříhané první tři RZ a kousek čtvrté do místa kde…