FOX Enduro Race Malá Morávka – Krásná si! (report)
Enduro závod na Malé Morávce si moje sympatie získává zhruba od roku 2015 velmi postupně. Zalíbení v erzetách ale graduje a s letošní novinkou v Karlově můžu Morávku s čistým svědomím zařadit mezi moje oblíbené podniky domácí Enduro Série.
Text: Andrea Drengubáková / Foto: Zuzana Schedová (zuzkafoti – FB), Jára Sijka, Tomáš Rucký
Po posledních závodech na Klínech, kde jsem měla pocit, že jsem zapomněla jezdit na kole, jsem si na Morávce spravila chuť, ačkoli jsem zajela stejný výsledek. Dobrý pocit z jízdy je zkrátka základ bez ohledu na to, co na to říká časomíra.
K Morávce už tak nějak neodmyslitelně patří noční prolog, který jsem ale snad úplně poprvé jela za světla. Ano! Konečně mám s sebou světlo, dokonce se docela dlouho s Tomem patláme s lepením svítících brček na dráty, a já to jedu za světla!
Ale nestěžuju si, poprvé jsem v prologu viděla do zatáček a nebylo to vůbec špatné. Z loňských ročníků mám prolog v hlavě zafixovaný tak, že stačilo pěkně skočit přescesťák, pak už jen pár zatáček a byl cíl. Tentokrát byl přescesťák možná tou nejjednodušší překážkou na trati.
reklama
Po něm totiž následoval dvojáček rovnou do klopenky! Pak „něco jako dvoják“ s následným odjezdem v odkloněné zatáčce a následně jakási boule, kterou jsem neuměla skočit jinak než na předáka!
Když jsem se ale, při tlačení kola na start, dívala, nebyla jsem jediná, kdo z toho pseudoskoku odjížděl po předním. Takto postavená trať měla dva výsledky: 1) Mošnovo naražená žebra a 2) diváky rovnoměrněji rozprostřené, než když „hrozila krev“ jen na přescesťáku.
Já si to odjela ve večerním svižném módu s nechtěným vycvaknutím na přescesťáku. Když jsem si ale myslela, že jako první toho dne na přescesťáku předvedu ukázkové rozstřelení, zacvaknul se mi při dopadu kufr do nášlapu sám, jako by mě chtěl jenom poškádlit.
Pak už jen přeďák na zmíněné bouli a zbytek jsem na svůj vkus dojela docela dobře, za což mohl hlavně kotel fanoušků, kteří tu každého vyhecovali do maximálních otáček. Opravdu bych potřebovala, aby byl kotel po celé délce každé erzety!
Nedělní závod začíná docela zostra sjezdovou erzetou, která se v sobotu dohromady třikrát v jednom prudkém místě přeznačila, takže jsme i trochu zvědaví, jak bude vypadat nedělní finální úprava. Levotočivou zatáčku krátce po startu jsem si v sobotu zkoušela snad 5x, přesto se mi až v závodě podaří projet ji úplně nejhůř!
Jdu do skoro nulové rychlosti a jelikož jsem pozdě v zatáčce, ještě si vycvaknu pedál, který pak klasicky nohou hledám ještě dalších několik metrů. Já vím, po Klínech jsem slibovala, že si pořídím jiné. Ale taky jsem si slíbila, že budu trénovat, haha… Takže mě neberte vážně!
Do techniky alespoň správně trefuju pravou horní stopu, sice ne v bůhví jaké rychlosti, ale prostě na dámičku v růžovém. Následuje možná nejzajímavější a technicky nejnáročnější pasáž celého závodu, tedy lesní prudký sešup, kde se pod kolo sem tam nachomýtne kořen, kámen, nebo vybrzděná díra.
Strašně moc si tu cením kotel fanoušků, který mě motivuje se soustředit a nevyndat se před nimi přes řídítka a držím se tu plánu „nebláznit a kolo kontrolovat“. Pasáž se mi tedy podaří projet bez výrazné chyby, takže se bez problému dostanu do spodní pasáže, která už moc z kopce není, proto je potřeba šlápnout zde do pedálů, a hlavně se včas vyhýbat stromům!
Od včerejška tu podle mě vyrostly nové nebo jich je v té vyšší závodní rychlosti kolem nějak moc, naštěstí se s žádným blíže nespřátelím a cíl protínám v dobrém naladění. Povede-li se první erzeta, povedou se i další!
Jediná druhá erzeta chutná po XC, a kdyby tu člověk nešlapal, tak ho do cíle nesveze ani setrvačnost, ani gravitace. V horní části udělám snad o půlku zatáček víc, než jich tam ve skutečnosti je – nějaké části jsou oproti předešlým ročníkům předělané a mozek to nechce akceptovat. Když přijíždím do nejvíc šlapací pasáže, přemýšlím, jestli dupat ve vyhlazených terénních vlnách, nebo mimo vlny, kde to ale drncá po kořenech.
Nakonec zvolím kompromis a prostřídám obě možnosti s tím, že uvolním nahromaděné závodní emoce a nahlas hekám – jednak tím, že to šlapání je fakt náročné, jednak si prostě asi potřebuju trochu zakřičet. Tenis chápu!
Trať se proplétá v hrabance, v kořínkách, občas to okoření klopenka a občas to chce do toho zase šlápnout. Výsledkem je, že v cíli se musím opřít o kolena a v předklonu čekám na infarkt. Až když jsem bezpečně ujištěná, že bych nemusela omdlít, vydám se k občerstvovačce – mému prvnímu jídlu dne.
Ráno jsem totiž zvesela nakráčela do restaurace u nástupu lanovky s tím, že si sám k snídani jejich borůvkový koláč. Ten ale „překvapivě“ po sobotě došel a než abych ujídala z občerstvovačky, ještě než vjedu do závodu, to jsem si radši dala půst.
Jenže stačily tyhle dvě erzety na lačno a já dostala pěkný hlaďák a protože jsem už svojí chvilku „otevřeného žaludku“ propásla, dokážu si strčit do pusy jen čtvrtku pomeranče. To jen k tomu, že po zbytek dne mi bylo docela šoufl.
Třetí erzeta je ovšem moje oblíbená a je jako dělaná pro mého Ghosta Framra, který tyhle hravé erzety jede za mě! Jede se mimo bikepark v lesním terénu a má to flow, takže to člověk nemusí nikde moc lámat. Start je zpestřený přejezdem přes šutr, kde u jezdců startujících před námi sledujeme, jestli si při jeho objíždění ohnou šaltr nebo si škrtnou středem u jeho přejíždění.
Před startem ještě Kubu Říhu startujícího přede mnou s vážnou tváří upozorním, že si kdyžtak křiknu, až ho dojedu. Okolí se tomu zasměje, načež Vojta Bláha povídá:
Tohle jsem řekl před lety ze srandy Jirkovi Fikejzovi a vůbec se nesmál.
Tomu se ale zase musíme smát my, takže do erzety vjíždím uvolněná a beru to rovnou přes kámen bez větších potíží. Krásně se trefuju i na střed následující rock garden, který je vkuse vysypaný kameny a dá se na něm udržet flow.
Přišlápnout si musím až v druhé části rock garden, kde už se to ale trochu čeká. A pak už to je jen zábava! Plynulé zatáčky, kořeny, které se dají přeskočit nebo prosvištět, lesní palby rovně dolů… Flow si užívám tak, že zapomenu, že to je závod a jede se o čas, takže pro formu zašlapu až do mírného kopečku těsně před cílem.
Čtvrtá erzeta je úplně nová a jede se v mladičkém bikeparku Karlov ve vedlejším údolíčku. Na pořadu dne je trať, která se mi v sobotním tréninku líbila, ale ze které si moc nepamatuju! Zase! Nicméně Max mi ji na startu dokáže zpaměti popsat, a ještě mě upozorní na kratší vnitřní stopu někde pod větvemi.
Asi bych teda mohla jezdit závody na oči a jen si před startu pokecat s Maxem 😁
Začátek představuje plynulá lesní trať skoro bez zatáček, pak následuje hravá kamenitá pasáž, do které se mi povede najet v příjemné rychlosti, takže kola se převalují přes kameny bez velké práce. Díky tomu jedu docela čistou stopu, až kolem slyším chlapy fandit: „Krásná si! Krásná si!“. To jakože jsem si hezky namalovala oči, nebo že jedu krásně?
Díky chlapi, zbytek rock garden nevím, jak projedu, protože přemýšlím výše popsaném!
Trať je kromě kratičkého mírného výjezdu pěkně puštěná z kopce, takže na rozdíl od jiných erzet je tu člověk trošku na rukách. Trochu se to na mě podepíše, takže hrabanku v prachu jedu trošku opatrněji, než bych chtěla, nic to ale nemění na tom, že mě tahle trať baví. Navíc podle Maxova popisu trefím i kratší stopu pod větvemi, díky trenére!
Na poslední pátou erzetu jedeme zpátky do Kopřivné a jelikož se tentokrát nikde nejede lanovkou (takže nikde nečekám 40 minut ve frontě), stíhám na pohodu i limit závodu. Sice jsem na startu ještě trochu nervózní, abych udržela pozornost do poslední erzety, na druhou stranu se těším do cíle na pivo, které by mi mohlo vyspravit bolavý žaludek.
Než odstartuju, tak mi kolemjdoucí pán pochválí moje hekání v druhé erzetě. Sakra, u toho byli lidi? To bych si to asi i rozmyslela… Také poslední erzeta si zaslouží chválu! Po pár cik-cak zatáčkách po sjezdovce vletí trať do lesa, kde je pěkně puštěná z kopce v nenáročné kořenovité technice. Jediné, co mě tu mrzí je, že se neodhodlám víc pustit brzdy, protože by to tady asi docela v pohodě šlo.
V prostředku ezety je pěkný technický padáček, který jsem i přes rady kluků odmítla jet pohodlnější stopou (vyjet si ven doprava a zalomit to, čímž bych si krásně usnadnila výjezd) a pustím to po prostředku rovně dolů. V pravotočivé zatáčce si pak musím trochu pomoct smykem zadního kola, abych se otočila správným směrem, což nakonec stejně vyhodnotím jako zábavnější způsob projetí.
reklama
Síly sice dochází, ale jde o poslední erzetu, takže do ní dávám všechno a dupu, co se do mě vejde. Když před cílem vyjíždím z lesa, řadím trochu těžší převod a mám v plánu pořádně zaspurtovat po louce, která se tu svažuje mírně do kopečka…
Jenže…hned prvním šlápnutím přetrhnu řetěz. „Neééé, já nemám řetěz…“!
Zakvílím a odevzdaně si sednu, protože jsem řetěz přetrhla naposledy před deseti lety a nějak jsem nevěděla, co se s tím vlastně dělá. Ne, pumpování mě nenapadlo. V tomhle okamžiku mi ovšem Michal Hoffmann pořídí fotku, která vyvrací veškeré mé řeči o závěrečném race modu (viz níže).
Do závěrečných cik-cak zatáček po sjezdovce se tedy soustředím, abych co nejméně brzdila, a kupodivu jsem je lépe možná nikdy neprojela! V cíli mi řetěz rovnou opraví nejochotnější mechanik Michal Hovorka z Giantu a ani výsledkově mě řetěz nijak neovlivnil, takže šlo jen o závěrečné zpestření a ze závodu převládá spokojený pocit!
PS: Občerstvovačka v Karlově velmi potěšila! Palec nahoru za ní! 😉
Text: Andrea Drengubáková / Foto: Zuzana Schedová (zuzkafoti – FB), Jára Sijka, Tomáš Rucký
Výsledky Enduro Race Malá Morávka 2019
