Mistrovství Slovenska v Enduru 2019 | report A.D.
Protože jsme zrovna pracovali na reportu ze slovenského resortu Malino Brdo, a do Braniska to bylo něco málo přes hoďku, rozhodla jsem se jet omrknout slovenský mistrák v enduru. A nebylo to nic pro čajíčky. Zkrátka pořádné enduro, ovšem s občerstvovačkou skoro za každým rohem.
(Text: Andrea Drengubáková / Foto: SPEN 2K19, Tom Rucký)
Start i cíl mistráku byl u motorestu Branisko a vše se jelo „za své“, takže moje poslední EWS se 4 lanovkama byla proti 40 km po svých procházka růžovou zahradou. Transfery (až na jeden 😱) byly ale v pohodě jetelné a s partou kamarádů utíkaly jak nic. Tak pojďme na konkrétní erzety!
Ač se mi celkově erzety líbily, jednička nebyla vůbec můj šálek kávy. Na druhou stranu chtěla po potenciálním mistrovi v enduru přesně to, co by jako mistr měl ovládat. Tedy technické zatáčky, zavřené zatáčky po výjezdu z komprese, zapeklité zatáčky… No zkrátka jednička byla hlavně o zatáčkách na přírodním uzoučkém lesním trailu, který kromě techniky prověřil také kondici.
reklama
Ke konci trati totiž nechyběl výjezd do kopce, ve kterém jsem si jak jinak, než vykopla o muldu pedál, nicméně nechtěla jsem se vzdát, takže jsem se dvakrát odrazila a znovu nacvakla. Bohužel se něco podobného opakovalo ještě asi dvakrát, takže by bylo bývalo rychlejší, kdybych rovnou slezla z kola a danou sekci vyběhla!
Každopádně tahle erzeta byla maximálně náročná na koncentraci, protože tu nebylo ani jedno hluché místo a na každém centimetru se něco dělo. Já se teda za celou erzetu snad ani na chvíli nedokázala dostat do rytmu, chyběla mi dravost a taky fyzička na neustálé přišlapávání (teda kdo jel plynule, tak si nepotřeboval přišlapávat, ale já jela stylem brzda-plyn…jen ten plyn chyběl!).
Na druhou erzetu jedu ve společnosti Kiki Havlické, která má z jedničky podobné dojmy jako já. Dvojka už je trochu víc puštěná, záludnosti jí ale nechybí. Krátce po startu se křižovalo pomyslné hluboké koryto, takže kompresi střídala ostrá zatáčka s krátkým výjezdem. Kdo si dokázal z tréninku zapamatovat trať, ten měl vyhráno. Bohužel to nebyl můj případ…
Na trati mi chybělo možná trochu víc mlíka, být závody u nás, tak se řeší milion možností, kudy si trať zkrátit. Tady organizátoři asi spoléhali na ducha fair play a držení se v přirozené linii trailu.
Na jednu stranu jste občas v té slovenské džungli hledali trail, na druhou stranu tenhle závod připomínal návrat ke kořenům endura, kdy nešlo o žádné najíždění tratí, ale svým způsobem i o to, jak si biker s nepříliš známým trailem operativně poradí. Vše bylo taženo hlavně v lesní hrabance, takže žádné ohrané bikeparky. Krom toho, že si tu 20x vycvaknu nedobrovolně pravou nebo levou nohu, jednou si vrazím sedlo do břicha a do cíle jedu s vycvaklýma oběma nohama, tu jinak nic extra nevyvádím.
Naopak mě dostane, že když mě lidi u trati vidí sjíždět sjezd (ano, vidí copatou holčičku v růžovém), tak zúčastněně křičí „šikovná, šikovná, šikovná!“. A to i ve chvíli, kdy zastavuju a zadní kolo si nadzvedávám přes hráz šutrů, abych si náhodou neodřela šaltr 😀 Nicméně děkuji všem fanouškům na trati! 👍
O první a druhé erzetě jsem už z tréninku věděla, že se na nich budu trochu trápit. Nejvíc jsem se těšila ale na erzetu Carbon Killer, která vedla po ortodoxní turistické cestě plné šutrů, což je přesně moje gusto. Nepředvídatelná trať, kterou můžete jet pokaždé jinak, v prudkých pasážích se musíte hecnout, pustit brzdy, protože jinak ta kola přes kameny nepřevalíte…
Dle mého by se mistr Slovenska v enduru dal určit i na základě této jedné erzety.
Večer před závodem ale někteří závodníci proti této erzetě protestovali, že je v race módu až moc přísná a je tam složitý přístup pro záchranáře. Nevím, jestli by se u nás s tímhle přístupem jezdilo každoročně Trilogy 😜 Vždyť enduro závody nejsou jen o tom, že jedete čistě lajnu. Je to i o tom, že na trati může být překážka, se kterou je potřeba se poprat.
Buď slezu a půjdu pěšky, nebo se hecnu a sjedu to. A pokud to nakonec přece jenom sjedu, budu na tenhle závod vzpomínat daleko víc, než na jiné jednoduché závody. Mluvím z vlastní zkušenosti po Trilogy! Koneckonců, šaltr si můžete urvat i při jízdě za barákem. Každopádně tahle erzeta byla nakonec ponechána jen eliťákům, ženám a „veteránům“ se zrušila.
Čtvrtou erzetu už si dáváme zase všichni a za mě opět jedna z lepších, ne-li nejlepší! Úvod je trochu podobný Carbon Killeru, akorát kamení je tu uvolněné, takže z kopce dolů jedete zároveň vy i masa šutrů. Když ale nezpanikaříte, tak vás to pěkně podrží.
V závodě už se tam navíc vyjezdila drážka, takže mě to donutilo ke konci brzdy ještě trochu pustit! Málem jsem se ale hned zase rozbila o nějaký kámen a jen tak tak to před obecenstvem se stříkancem v trikotu vyrovnala!!!
Pak se prostřídalo všechno, co se zde dalo vymyslet. Zatáčky v roští, palba kořenovitou cestou, šlapavý úsek a najednou si všimnu, že vidím na záda Kiki jedoucí přede mnou. Místo, aby mě to povzbudilo, tak mě to rozhodí. To jedu asi zbytečně rychle, ne?
Poté přilítnu do zavřené prudké zatáčky, zamknou se mi řídítka a jdu k zemi
Při vstávání si všimnu Kiki kousek ode mě a v cíli se dozvídám, že tam prý sebou řízla úplně stejně! Traťový rozhodčí tu musel mít deja vu, akorát, že já na rozdíl od Kiki stihla ještě zahlásit „Do prdele, to sem si mohla myslet!“. Do cíle už ale máme naservírované krásné hrabankové flow, takže přijíždíme stejně s rohlíkem na obličeji.
Pátá erzeta startuje opět na nějakém vrcholku východoslovenské divočiny a dolů se klikatí doslova slalomem ve stromečkovém bludišti. Kdo nestíhal zatočit, měl smůlu! Rychlá palba se tu mohla zbytečně vymstít. V půlce erzety jsme si dvakrát střihli sprintík do kopce, u kterého jsem si teda myslela, že musím mít vypuštěná kola. Zbytek erzety se vlnil po lesním hravém trailíku s poměrně vysokým fun factorem až do cíle.
Poslední erzeta mě svojí čerstvou hrabankou dostala už při sobotním tréninku. Konečně se mi tady v zatáčkách dařilo „šredit“, až ode mě lítala hlína! Samozřejmě, než jsme se dostali k této zábavné části, tak nám tam „loupli“ jeden výjezd! Sice mírný, ale pěkně táhlý vedoucí po lesní cestě.
Pak už ale byly bikerské žně… Hrabanka tu z trailu lítala na všechny strany a já si fakt užívala drifty zadním kolem. Do zatáček se tu navíc tentokrát dalo pěkně opírat, takže to vybízelo k vyšší rychlosti! Ale samozřejmě se tu našla i jedna prudká zavřená potvora, kde nebyl problém vyslat to přes řídítka… Opět jsem k tomu neměla příliš daleko, ale naštěstí se mi díky smyku kola na poslední chvíli stočila správným směrem. Do cíle už to bylo za odměnu!
reklama
Abych to shrnula. Závod byl sice docela z ruky (Branisko je až za Spiššskou Novou Vsí), na druhou stranu erzety byly opravdu výživné vytvořené ve stylu „pure enduro“! To sice místy zahrnovalo i XC sekce (bohužel pro mě), ale zase chápu, že mistr republiky v enduru musí umět i šlapat! Že jo?
Skvělá byla bezkontaktní časomíra na čipy a občerstvovačka skoro po každé erzetě, takže si člověk svoje jídlo skoro ani nemusel vozit v batůžku. Štědré prize money (za druhé místo bylo 70 eur…) považuju za velmi příjemný bonus a luxusní završení celé této parádí akce!
