Enduro X Race Sušice 2018 – MČR Enduro (reportáž #1)

Svoje poněkud rozpačité pocity a nepříliš ambiciózní vstup do kolotoče letošního Mistrovství České Republiky v Enduru v rámci sobotního tréninku, daný celkovou únavou, jsem vám již popisoval v pondělním úvodníku. Pojďme tedy navázat zhruba tam, kde jsme skončili.

Foto: Štěpán Hájíček (galerie vyhlašování) / Michal Hoffman (Flickr) / Meteostanice Chotěšov

Tento rok, podobně jako při našich předchozích návštěvách Sušického Enduro X Race, jsme se rozhodli pro spaní „na punk“ v autě. Oproti minulým rokům, kdy jsme si obvykle vyhlédli místečko někde na kopci za městem s parádními výhledy, jsme to tentokrát „zapíchli“ v okrajové části Sušice. Důvod byl vcelku prostý. Náš start byl stanoven na 9:17, respektive 9:18 (startovní čísla 36 a 37)!

Nebudu vám tvrdit, že to je nějak dramatický čas, najde se řada akcí, kde se musí vyrážet na trať i podstatně dřív, každopádně já měl z této hodiny trochu respekt. Znám se a vím, že po ránu nejsem zrovna nejrychlejší, navíc kdyby šlo jen o to převléknout se, nabalit věci a vyrazit. Jenže ono bylo potřeba i přerovnat auto, proměnit jej z ložnice zpět na dodávku, posunout se na náměstí atd.

Nebudu to více zdržovat, prostě jsme to málem nestihli! Nejdřív snídaně v poklidném tempu, následně pravidelná kontrola času a postupně stále se zvyšující tempo příprav, aby se vše stihlo. Start jsme dali, ale bylo to „o prsa“! Vyzvednout čip, připnout jej na zápěstí… „Na které? Jo, pravé! Aha. A to je všechno? Fakt jen na ruku?“ A pak už Michal Berka hlásil moje číslo a jméno, já tedy vyjel na pódium, zamával davu a druhý ročník MČR v Enduru pro mě odstartoval.

Hodinka na zahřátí

Přestože letos pořadatelé zvolili výrazně jinou časomíru než minulé roky, německá technika Sport Ident s fotobuňkou na startu i v cíli, pravidla a organizace závodu byly víceméně stejné jako v minulých letech. Pevně stanovené časy startů, plus informace o kontrolních časech na průjezdech. Člověk zkrátka dostal spolu s číslem i časový harmonogram svojí jízdy, který si nalepil na rám, někteří i na sedlo, jak jsem si stihl všimnout, a jelo se…

V Sušici na enduru jsem byl již po??? Já ani nevím! Po čtvrté? Po páté? Tak něco! Proto jsem věděl, co mě čeká, alespoň co se týká transferů a výjezdů. Tedy až na pár novinek, které jsem si částečně osahal při sobotním tréninku. Již řadu let se začíná poctivým výjezdem na vrchol Kalovy (727 m), který obvykle vydá na nějakých čtyřicet až padesát minut dupání. Každoročně zde také není příliš velký prostor na zbytečné prostoje, proto se není radno hned v úvodu zdržovat či rozptylovat.

Přespříliš prostoru před startem jedničky nebylo ani letos, vše jsme ale krásně stihli. Cestou nahoru jsem se pro letošek vyvaroval hlášek typu, „Jo, tahle zatáčka, tu si pamatuju, to už jsme skoro nahoře!“, které mě loni málem vytrestaly. Takhle jsme nikde nestavěli, skoro, pauzu si dali až nahoře, usadili chrániče, nacvakly brady k našim helmám, já nahodil kameru na hrudní úchyt, odladil její sklon, stačil prohodit pár slov se známými tvářemi okolo a už to mělo přijít!

RZ1 – více prachu, více strachu!

Stál jsem připravený na startu, startér odpočítával poslední vteřiny a mě došlo, že jsem nezapnul nahrávání na kameře!!! Honem nahmatat velký čudlík na jejím těle, na který ale není vidět, protože ji mám na hrudi otočenou vzhůru nohama, a NIC! „Sakra, já tam mám zase ten HOLD!“

Naštěstí jsem při startu jednoho z jezdců přede mnou zachytil informaci, že faktický start měří fotobuňka pár metrů od startovní čáry, tedy že pokud to člověk odpálí o pár vteřin po „výstřelu“ nic se vlastně nestane. S nohama na pedálech a jen jednou rukou na řídítkách zapínám konečně záznam, ozve se lahodné „tu dům“ a pak hned na to „píp“ čímž se: a) spustil záznam; b) můj start odpípla fotobuňka.

Tohle byl start do erzety jako víno, ještě jsem se mohl v první zatáčce s jednou rukou na řídítkách a s druhou na kameře vyndat a bylo by to dokonalé!

Tímto okamžikem ale moje zmatečná nálada, kterou jsem si z části přinesl ze soboty, konečně skončila, já zaměřil své soustředění čistě na trať a začal se snažit, nebo si to spíš užívat. Jednička je víceméně stejná jako minulé roky. Příjemný hravý kamenný singl, který začíná plus mínus po rovině, aby se lehce zvedl před dosažením Vyhlídky Kalovy.

Následuje ostrá doleva, sjezd z prvního kamene a pak už se to jen sype. To, co mi dříve přišlo jako příjemný jezdivý trail, byl letos, zřejmě i díky dlouhotrvajícímu suchu, prachu a výraznému drolení, docela hustý začátek. Zde se člověk musel poctivě soustředit, pokud možno dobře vybírat stopu, nezapomínat na ostré vracečky do nichž se nevyplácí vletět příliš rychle, a hlavně si dávat bacha na:

…pár prudkých úseků, kde byly letos podstatně větší schody než loni, jako by se tu odkutálelo a zmizelo pár kamenů, které dříve vyplňovaly největší díry!

Ostatně byl jsem vážně rád, že jsem si i jedničku projel den před ostrým startem a dopředu tak tušil, kde dávat pozor. Závěrečným bonusem prostřední, nejtěžší, ale zároveň nejzábavnější partie je tradičně sjezd z velkého balvanu, který není těžký, jen se vyplatí na jeho vrcholu lehce přibrzdit a trefit ideální střední stopu. Našli se zde totiž i případy, které to vzali moc zleva a pak dolů prostě spadli! Za šutrákem zbývá už jen posledních pár set metrů, dupačka po kořenech a cíl RZ1 je zde!

Miluju tenhle puťák

V cíli RZ1 funím jak sentinel a říkám si, že jsem snad opravdu závodil i přesto, že si vždy dopředu opakuju: „Jedeš to kvůli reportáži, ne pro výsledek.“ Trapná mantra, já vím… Nemusím dlouho čekat a už je v cíli kolega Zed na redakčním RB Bandit 675, který má startovní číslo hned za mnou. Na dojezdu rovněž potkávám Pepu Dresslera a jen co chytám dech, dávám se s ním do řeči. „Já už radši jedu, kluci z teamu jsou napřed, tak ať je někde stihnu,“ končí náš rozhovor po chvíli Pepa.

Transfer na dvojku, tedy na Sedlo (902 m), je dalším tradičním kouskem zdejšího Enduro puťáku. Tady už ale vím, že limit pro přejezd z jedničky na dvojku je obvykle dost milosrdný, proto se nikam neženeme a když se nám nechce šlapat, tak prostě jdeme a tlačíme. I tak jsme za chvíli opět vedle Pepy, který razí heslo, že nechce před startem další RZ zbytečně vychladnout, proto „chvátá“ ještě méně než my.

I přes nonstop povídání naší nově zformované skupinky dojíždíme na Sedlo s notnou časovou rezervou, díky čemuž alespoň vidíme na RZ2 startovat „hvězdy“ jako je Přéma Tejchman, Milan Myšík, Andrea Drengubáková, nebo třeba Lucka Kubínová. Nezbytná dávka fandění, pokřiků a povzbuzování, pak už zase soustředění sami na sebe.

Zkontrolovat kolo, vybavení, doladit drobnosti a zastavit se na občerstvovačce, která je zde vůbec poprvé. Sice je to více nápojová stanice než cokoliv jiného, já jsem ale šťastný už jen při pohledu na zástup velkých lahví Kofoly, protože kofein ve formě nápoje s bublinkami je moje osobní sportovní droga!

reklama

RZ2 – Zede, zprava je ta zrada!

Dvojka začíná tradičně u rozhledny na Sedle, netradičně ale nějakých padesát metrů od startovní čáry vede přes novou skalku, která není nijak těžká, jen za ní není vidět! Proto je dobré pamatovat, že si na ní člověk musí najet spíše středem a pak to jen krásně pustí dolů, a nikoliv po jejím pravém okraji, kam to oči primárně táhne. Já to dal čistě a přesně tak, jak jsem si to v sobotu najel.

Zed ale, jak mi líčil v cíli, udělal přesně tuhle chybu s pravou stopou, díky čemuž se vyndal málem hned po startu. Naštěstí to ustál, i když jeho průjezd touto sekcí bych vážně rád viděl! Nebo radši ne, protože bych trpěl za redakční RB Bandit 675!

Dvojka byla jinak víceméně stejná jako minulé roky. Začátek podél příjezdové cesty, jedno menší koryto, kam člověk zapadne a pak skoro nemá šanci vyjet (znovu jsem zde pár metrů běžel), přejet hranu, prokličkovat mezi stromy a pak se stočit na odvrácený svah kopce. Zde začíná parádní kamenité eldorádo, kde jsou sice i těží místa, ale vše se dá v klidu projet. Jen je třeba plné soustředění a dobrá volba stopy, aby se člověk nezasekl o jeden z mnoha špičatých a místy vlastně i oblých balvanů.

Najde se zde i menší nový úsek, který nahrazuje jednu nepříjemnou zatáčku z minulých let s potřebou ostrého dobrzďování s tím, že musíte naopak projet kamenným „dusítkem“, kam se vám sotva vejdou nohy mezi velké balvany. Taky, že jsem si jednou nohou škrtnul

Po této kamenné sekci následuje volnější úsek, kde se to dá krásně pálit a už je tu závěr, novinka z loňska. Zde přitom není vůbec snadné najít optimální stopu, ještě horší je se jí držet a k tomu si udržet dostatečné flow až k poslednímu balvanu, který se přejíždí. Tedy, pokud to nervete „na hulváta“ přes nejostřejší špičky kamenů s myšlenkou: „Buď zajedu rekord, nebo tady moje jízda končí!“

Hup na Sedlo a pak to přijde

Procházku zpět na Sedlo nemá cenu popisovat, tady se jen člověk příjemně projde, pokecá, nahoře mu zbude opět trocha času na přípravu, rozcvičení, občerstvení, meditaci a tak podobně. Každý dle libosti.

RZ3 – už se tě nebojím!

Trojka je tím, čeho se zde všichni dlouhé roky báli a oprávněně. Ale po letošním ročníku už to tak úplně platit nemusí. Začíná se po rovince, pak lehce do kopce, což člověka před následující technikou dokáže dost odrovnat. Nenechám se ale příliš strhnout davem, jedu si své a při nájezdu do techniky mám celku slušnou dechovou frekvenci. Tuhle erzetu jsme si v sobotu prošli poctivě odspodu nahoru, krizová místa si opakovaně projeli a pak si to dali celé v kuse.

Z trojky mám stále respekt, ale už se jí nebojím jako dřív. Vyhlášenou zatáčku pod skalkou jsem dal v závodě dokonce plynuleji než při tréninku, navíc jsem se zde cítil překvapivě jistě (konečně na krátkém kole). Vícero zajímavých a slušně technických míst je i výš, dříve, než se k této skalce vůbec dostanete. Je tam také pár chytáků, které umí slušně vytrestat. V sobotu jsme si ale našli svoje stopy a těch se v neděli povětšinou drželi.

První třetinu jsem dal, až na malé výjimky, poměrně čistě, druhou ke skalce také s až překvapivou jistotu. O něco níž jsem ale tentokrát nečekaně vzal předním kolem o nějaký kámen či kořen a už, už si myslel, že poletím! Chvilka balancování na předním kole, chvilková zástava srdce, ale nějak jsem to ustál a jel dál. Ufff!

Nejhorší na tom celém byl pro mě asi následný šok, který mě na určitý čas paralyzoval. Jel jsem pak jen na autopilota a ztěžka, a hlavně pomalu chytal původní rytmus. Silou vůle jsem ale tento stav přemohl, zkazil jsem sice pár relativně snadných sekcí, ale pak se chytil a dojel to celkem v tempu.

Zdenda a pan Pepi!

Když jsem se celý šťastný vydýchával na konci trojky (mimochodem končilo se tentokrát v místě, kde se dříve uhýbalo na širší cestu a pak se dupalo ještě další kilometr a půl nebo kolik), otočím se a vidím Zeda jak dojíždí, seskakuje z kola a ukazuje mi prázdnou zadní pneumatiku! Zřejmě kámen z boku, díra v plášti a je vymalováno!

I když jak se vezme. Ještě před cestou do Sušice jsem měl RB Bandit 675 v péči, měnil jsem a ladil na něm pár věcí, jednou z nich byly i vložky do ráfku PTN – Pepis’s Tire Noodle (cena od 39,90 Eur/pár). Do RB jsem přitom narval jeden kus do zadního kola, prototyp se zesílenou výplní, který se teprve chystá do prodeje. Díky tomu mohl Zdenda dojet do cíle i s defektem a stále relativně bezpečně, aniž by se rozerval plášť či poškodil ráfek. Kdyby jel na prázdném kole a ničil karbonový ráfek MAX1, tak bych ho v cíli asi osobně skalpoval!

Co s tím?

Z minulých let jsem si pamatoval, že přejezd z RZ3 na RZ4 bývá časově dost napnutý, i když mi letos Aleš hlásil, že zde radši přidá pět minut k dobru. Takže oprava, ale rychle! Vytáhl jsem knoty Dynaplug, našli jsme díru a já tam jeden narval! No jo, jenže nafouknout zcela prázdný Continental Mountain King 2,4 na ráfku MAX1 Carbon (35 mm vnější šířka) ruční pupou je takřka nereálné!

Obava z toho, že start RZ4 nestihnu já ani Zed, mě přinutila zachovat se dle pravidel „bratrstva Top Gearu“, tedy opustit kolegu! Dal jsem mu alespoň duši a požádal ho, aby pak Peppiho nudli nezahazoval do lesa, ale hodil ji k Ondrovu autu (jeden z pořadatelů), ať o ten prototyp nepřijdeme. Což nakonec vyšlo. Také jsem mu připomněl, aby sundal hrot z knotu v oné díře, jelikož by mu to mohlo propíchnout duši! I v tomto směru poslechl.

Jak to celé dopadlo?

Když jsem se vydal na cestu s tím, že nechávám Zdendu svému osudu, projel jsem si úsek, který byl ještě loni závěrem RZ3 a vůbec mi nevadilo, že zde nemusím závodit. Oproti minulým rokům jsme pak opustili tento kamenitý trail u prvního přejezdu lesní cesty a vydali se po ní.

Minuli jsme cíl RZ2, odbočku na RZ3 a pálili to stále rovně. Díky tomu všemu byl transfer na RZ4 jako za odměnu!

Šlapalo se jen chvíli na začátku po rovině, pak to svištělo z kopce nebo stačilo jen zlehka udržovat tempo. Lehoučké stoupání bylo až na silnici, ale toho si člověk skoro ani nevšiml. Navíc přes veškerý stres nad Zedovým defektem jsem tohle celé jel v klidu, jelikož jsem kontrolou času za jízdy zjistil, že mám víc jak 15 minut rezervu. Stihl jsem tak pokecat s Michalem Berkou, který celý závod komentoval a který se přes den pohyboval podél trati na elektrokole.

Na startu RZ4 jsem pak vyhlížel Zdendu a v hlavě střídal různé sázky na to, jestli to stihne nebo ne? Stihl a celkem v klidu, dokonce měl ještě asi sedm minut fóra. Jen mě trochu šokoval dotazem „Co jsi mi to dal za duši? Byla nějaká strašně tenká!!!“ „Vážně? Nevím, pojeď, vyřešíme to dole v Sušici…“

RZ4 – Bacha na odpal!

Vzhledem k tomu, že se Sušicí asi týden před startem prohnala pořádná bouře, která na mnoha místech lámala stromy, vypadalo to prý ještě koncem týdne, že se bude muset čtyřka zkrátit dobře o půlku. Naštěstí ale zaúřadovali místní lesníci, problematická místa postižená polomem vyčistili a my si mohli dát tuhle „sprinterskou klasiku.“ V plné parádě. Čtyřka není těžká, je hodně rychlá, místy dost šlapavá a najde se na ní i pár drobných chytáků.

Třeba jeden větší posílák, u něhož si nejsem jistý, kam až by člověk letěl a kde by přistál, kdyby to tu neznal a jel plné kule! I čtyřku jsme naštěstí v sobotu stihli projet a já byl rád, že jsem si pár záludných místeček prohlédl dopředu a byl schopný se pak na ně v závodě připravit. Čtyřka končí nad městem sešupem z Žižkova vrchu, za nímž je pár ostrých vraceček, kam se musí člověk nějak vejít. Pak už jen palbička po rovné cestě a cíl!

Soukromé servisní depo

Když jsme po dojezdu čtyřky spadli dolů k řece na okraj Sušice do parku, těšili jsme se na pořádnou občerstvovací stanici a chvilku odpočinku před cestou na Svatobor. Zde mi pak mezi sousty začal Zdenda líčit, jak se pral se zadním kolem, že Pepiho odložil u auta, jak jsem ho žádal, a že ta duše co jsem mu dal byl: „Snad jen blbej fór!“

Abyste to pochopili, stalo se to, že jsem měl v batohu omylem 28“ duši, kterou jsem si koupil pro svůj gravel bike. Dostala se tam proto, že měla stejnou krabičku jako jiné bikové duše, co jsem používal jako rezervu, a já ji prostě jen v rámci přípravy hodil bezmyšlenkovitě do batohu. Byl to vlastně malý zázrak, že s tím Zdenda dojel celou čtyřku, i když tam moc nástrah a kamenů nebylo, ale přeci.

Nepodvádíme, testujeme, pracujeme…

Po toto vyprávění jsem se tedy rozhodl, že před cestou na Svatobor to musím napravit! „Máš v batohu ještě to Tubolito co jsem ti dal?“ Když jsme tohle řešili ve stresu pod Sedlem, měl jsem z toho obavy, protože jsem Tubolito ještě ani nezkoušel nafouknout a přišlo mi jistější vrazit do kola ověřenou klasiku. Jenže když jsem tu skoro silniční duši následně ze zadního kola vyndal!!!

No nic, předfouknout Tubolito TUBO MTB jak říká návod, vložit do kola a pak hustit a hustit. Tahle oranžová potvůrka je docela pevná a narvat do ní tlak dostatečný k tomu, aby vyplnila prostor skutečně hodně velkého pláště Continental Mountain King 2,4“, bylo znatelně těžší než s klasickou duší. Ale stačilo se vystřídat a opakovat si, že tahle duše vydrží nemožné a pak už jsme to dali!

Nakonec bylo tedy RB opět v plné formě a připravené na další pokračování! Doufám jen, že nás nebude nikdo hlásit a chtít penalizovat za to, že jsem poskytl kolegovi materiál, a ještě půl opravy vzal sám na sebe! Chápete snad, že tohle není klasická „výpomoc soupeři“, tohle je práce a proces testování na redakčním kole 😀

Opravu jsme tedy zvládli, u toho stihli i něco pojíst (bagetku, banán, tyčku, koláček…) a pak vyráželi na cestu na Svatobor na poslední tři erzety. Tady ale své povídání na chvíli přeruším, protože koukám, že už teď je můj text roztažený na pět stránek! Proto si o posledních třech erzetách, o vyhlášení a dalších zážitcích ze Sušice, zejména pak o novince RZ6, povíme až v druhé části. *Předpokládám hned zítra…

Foto: Štěpán Hájíček (galerie vyhlašování) / Michal Hoffman (Flickr) / Meteostanice Chotěšov
Video: Štěpán Hájíček (zbylé erzety již nyní na YouTube BikeAndRide.cz)