Enduro X Race Sušice 2018 – MČR Enduro (reportáž #2)

Hodnocení letošního Enduro X Race jsem si rozložil do několika dílů už jen proto, že závod takovýchto parametrů se u nás jen tak nevidí. Kdy jindy si dáte za jeden den okolo 40 km s převýšením přes 1700 m?! Mně se to moc často nepovede. Proto jsem byl také pln zážitků, jejichž poslední souhrn máte nyní před sebou.

Foto: Michal Hoffman (Flickr)

Předchozí část jsme ukončili na občerstvovací stanici dole v Sušici, k níž se člověk dostane po dojezdu RZ4, aby zde nabral síly pro cestu na RZ5, respektive pro závěrečnou část závodu, která se odehrává přímo nad městem na úbočí vrcholu Svatobor (845 m).

V minulých ročnících nás po zastávce v sušickém parku čekaly již jen dvě erzety, letos k nim ale přibyla ještě jedna, která se mezi ně vklínila. RZ5 tedy byla dobře známou trasou startující z místa, kde se k letu odlepují paraglidisté, šestka byla nová, sedmička pak byla z větší části klasikou s dojezdem na kraji města.

Jak dlouho to trvá nahoru?

Poté, co jsme vyřešili problémy s defektem na zadním kole RB Bandit 675, respektive vyměnili zcela nevhodnou trekingovou duši za Tubolino, a rovněž poté, co jsme se stihli mezi pumpováním lehce občerstvit a doplnit energii, vydali jsme se na další z poctivých výjezdů, konečně na Svatobor.

Když jsme vyráželi směr Svaťák, začal jsem uvažovat nad tím, kolik času nám vlastně tento „výstup“ zabere? Sužovala mě totiž vtíravá myšlenka, zda jsme servisem kola nepromarnili zbytečně moc z cenných minut určených na transfer. V minulých letech byla v časovém harmonogramu startu každého závodníka, který já měl na horní trubce za představcem, vyznačena i doporučená doba zastávky na hlavní občerstvovačce s předpokládaným časovým odhadem pro výstup na Svaťák. Jenže ta letos chyběla!

„Do startu RZ6 máme necelou hodinu, bude to na výjezd stačit? Jak dlouho jsme to jeli loni?“ Ptal jsem se sám sebe i Zdendy, který mi ale nebyl schopen odpovědět. Vzhledem k tomu, že jsem si výstup na Svatobor pamatoval jako zatraceně dlouhý, jsem se nějak nemohl popasovat s myšlenkou, že by to k vrcholu zabralo méně času než na Kalovy (RZ1), kam se stoupá skoro 50 minut. Minimálně půlku kopce jsem se snažil na naši „časovou tíseň“ nemyslet, ale moc se mi to nedařilo.

Když jsme se ale dostali do sedla nad obcí Horní Dvorce či o kousek dále na rozcestí „Úbočí Svatoboru“, věděl jsem, že rezerva 40 minut je zcela dostatečná a my mohli konečně trochu zvolnit. Nakonec jsme start RZ5 stíhali naprosto s klidem a na vrcholu měli rezervu ještě skoro 15 minut, což mě dost uklidnilo!

RZ5 – hlavně nerozmlátit obutí!

O pětce se rozhodně nehovoří s takovým respektem jako o jiných zdejších erzetách, ale pravda je taková, že už její začátek umí hodně potrápit. Úvodní část vedoucí do značné míry po starých kamenných schodech je místem, kde není problém prorazit či říznout obutí. Já měl sice v obou kolech Pepiho nudli (PTN), ale i tak jsem byl hodně opatrný, jelikož jsem právě zde loni „prohrál“ svůj osobní závod, když jsem zlikvidoval zadní plášť a v průběhy erzety do něj musel narvat všechny knoty, co mi tehdy v batohu zbyly. Od té doby vozím vždy víc jak dva kusy!

Tentokrát mě úvod pětky nedostal, i když mi přišlo, že to zde drncá snad ještě víc než minulé roky, že jsou kameny ještě ostřejší, špičatější a že se na moje gumy vysloveně třesou, aby si na nich pochutnaly!!! Solidně mě také vyklepala lesní část následující po kamenných schodech, ale dobrý, nejobávanější úseky jsem zvládl! Dokonce jsem si dal i drop z velkého kamene, z nějž jsem měl dlouho pořádný respekt, a pak si to začínal konečně užívat.

Poměrně rychlý trail po jehličí a kořenech, středně zakroucený, místy se to dá docela pálit, ale není dobré se rozparádit přes míru. Prostě si držet svůj standard, jistou rychlost a bavit se. Ke konci přichází pár novinek z loňska, výjezd do svahu a pak prudký padák dolů. Jeden schůdek, pak přes širší cestu a padák do údolíčka plného prachu okořeněného řadou slušně vystupujících balvanů.

Zed mi v cíli vyprávěl, že ho přejezd cesty nakopl a on letěl daleko do údolíčka… Blázen!

Já byl rád, že jsem udržel kola hezky u země a mohl je stále ovládat a vyhnout se tak oněm balvanům a vybrat následující zatáčku. Poté následovalo jen jedno deštěm více vymleté korýtko, zatáčka u studánky a palba k cílové pásce. Pětku mám v kapse, letos jsem ji dojel bez defektů – velká úleva! Otočím se a chviličku za mnou se cílem prožene i Zed, navíc takovou rychlostí, že to sotva dobrzdí před hloučkem živě diskutujících jezdců, šťastných, že to také zvládli.

*Kluk to asi pořádně pálil, i když nemá vzadu bezduši… Ale dobrý, i jeho kolo drží!

Když jsme to šli pavučinou

Ok, pětka je v kapse, ještě dvě erzety a máme hotovo. Tedy už jen dvakrát na Svatobor :-O Když jsme od konce pětky stoupali v sobotu v rámci tréninku, vymyslel jsem si, že to zkusíme cestou nahoru projít po naučném chodníčku sušické pavučiny. Hlavně ze zvědavosti a ze snahy vymanit se ze stereotypního opakování jednoho a toho samého výšlapu/výstupu.

Cesta to byla pestrá s tisícem vraceček a stovkou kamenných schodů. Rychlejší ani kratší nejspíš nebyla, minimálně ale uspokojila moji zvědavost a chuť po objevování.

V rámci nedělního závodu jsme se ale drželi striktně vyznačeného transferu, přestože jsem měl místy cukačku zkrátit si to více či méně nápadnými spojkami. Ale vzhledem k tomu, že se jedna ze závěrečných pasáží šla kolmo na vrstevnice, nikoliv po široké cestě křižující svah jako minulé roky, nebyl důvod něco zkracovat. Tlačení přímo do svahu jsme si letos užili víc než dost!

RZ6 – Trojka, že je nejtěžší? Bývávalo!!!

Start šestky a sedmičky se nacházel kousíček od sebe, kdy obě erzety začínaly v těsné blízkosti rozhledny na Svatoboru. Když jsme stoupali k vrcholu, říkali jsme si, že bychom mohli zahlédnout, jak jednu z prvních partií projíždí ti nejlepší s nejnižšími čísli, jelikož začátek šestky lemuje výstup na Svaťák. Nechtěli jsme se ale zbytečně zdržovat, a tak jsme viděli špičku až na vrcholu, jak to odpaluje do předposlední erzety.

Šestka, jak již bylo vícekrát řečeno, je letošní novinka, která lemuje jižní svah Svatoboru, nikoliv východní jako RZ5 a RZ6. Kopíruje přitom plus mínus žlutou turistickou značku. Ještě před závodem mi Aleš říkal, že měl obavy, zda to bude vůbec jetelné, jelikož se vícero nakopaných míst topilo v prachu, pak ale přišly silnější deště, které pomohly inkriminovaná místa spojit a zhutnit.

I tak ale bylo vidět, že je šestka úplně nová, málo vyježděná a stejně tak byla i dost prašná. A to v noci ze soboty na neděli chvíli pršelo. Hlavně ale byla o kamenech! Velkých i malých, oblých i špičatých, pevných i volných, o oblázcích i skalkách! Až na výjimky nacházející se spíše ve spodní části vyžadovala šestka neustálé a absolutně nepolevující soustředění.

Bylo zde pár míst, kde se padalo prudce dolů, místa, která člověk dával se zatajeným dechem. Když jsem pak jednu z těchto sekcí viděl zespodu, za situace, kdy jsme se při přesunu na RZ7 zastavili, abychom zde fandili, říkal jsem si, že jít to celé odspodu nahoru, měl bych možná problém určitá místa vůbec zkoušet projet. Ale když je člověk v sedle a někdo to dá před ním, pak to prostě zkusíte a snažíte se to udržet a nepochybovat!

Každopádně na těchto „dechberoucích“ sekcích bylo prakticky vždy nutné hodně dobře volit stopu. Přílišný spěch a nevhodný nájezd mohl znamenat nemalé potíže. Když jsem pak na první z těchto strmých skalek viděl pár lidí projíždět, říkal jsem si, že je malý zázrak, že se tady někdo nesesypal ze skály dolů do lože z ostrých šutráků!!!

Každopádně mimořádně vysoké soustředění bylo nutné i na místech, která se zdála poměrně prostá, protože to zde bylo neustále poseto kameny. Navíc byla cesta na většině míst lemována stromy, proto pokud by to člověku někde uletělo, byla dost velká šance, že se o některý z nich s „křupnutím“ zastaví! Já se snažil jet hodně v klidu a hodně na jistotu, přesto jsem se neubránil pokušení si na jednom šutříku poposkočit, následně mě další kamínek lehce rozhodil a já se předloktím lehounce otřel o strom.

Kratší šlapavý úsek po široké lesní cestě zhruba v půlce erzety není třeba zásadně rozebírat. Nebylo to do kopce, stále to zde krásně jelo a třeba mně osobně tato šlapavá vložka pomohla k tomu, abych uklidnil svou mysl a vrhl se vzápětí do další divoké pasáže! Ostatně koukněte na videozáznam, ten vydá za tisíc slov…

Tohle jsme už šli?

Transfer na sedmičku, opět startující od rozhledy, měl vést přes západní stranu vrcholu Svatobor, aby to bylo trochu pestřejší a my si mohli užít výhled kupříkladu na hrad Velhartice. Avšak vzhledem k nedávnému polomu nešlo jinak a my se přesunuli kus po lesní cestě, abychom se napojili na transfer ze Sušice na RZ5 a po pár stech metrech minuli křížení, kde se přicházelo od dojezdu RZ5.

Nevadí, člověk alespoň věděl, co ho čeká, neměl kam spěchat a hezky si to rozložil. Kousek pod vrcholem jsme pak měli stále přes dvacet minut čas do startu sedmičky, proto jsme podlehli mámení partičky, která odložila kola a vydala se fandit jezdcům, již postupně uzavírali startovní pole na RZ6. Já s tím měl trochu problém, protože jsem se bál, že nám ze skalky někdo skočí do náruče, jak to zespodu vypadalo divoce. Vydržel jsem tedy jen chvíli a pak šel radši dál, abych měl čas připravit se psychicky na závěrečnou a jednoznačně nejdelší RZ7.

RZ7 – udržet dech, udržet tepy, udržet řídítka!

Sedmička je parádní sjezdová erzeta, která člověka prostě baví. Začíná se nenápadnou stezičkou okolo vysílače, v temném lese je jeden velký plochý balvan, který mě baví skákat, má ale i variantu pro přejetí. Pak se, oproti minulým ročníkům, trochu odbočilo a kopírovala se příjezdová silnice z její horní strany, abychom se vyhnuli mýtině, kde jsou zasazené nové stromky. Šup přes silnici a poctivý kořenový tobogán se může rozjet naplno.

Rozbitá cesta, přírodně zaříznuté klopenky, ostré odkloněné zatáčky, transfery po kořenech, schůdky z lávek i z kamenů, boule… Tady je snad vše! Člověk se jen musí hlídat, udržovat rozumnou dechovou a tepovou frekvenci, protože sedmička je dlouhá, zatraceně dlouhá! Jeden z větších skoků minulých let je pryč, objíždí se trochu jinou stopou, legendární skalka někde zhruba ve dvou třetinách ale nemůže chybět.

Jak jsem řadu jiných skoků letos dal úplně na pohodu, tak tuhle skalku beru tradičně vpravo, tedy v místě, kde ji lze sjet a nemusí se skákat. Ono by to šlo, ale tady již hraju hlavně na jistotu!

Kousek za skalkou je jeden nový úsek, kde se člověk s řídítky Funn FullOn 810 mm sotva vejde mezi stromy, pak přejezd cesty a jedna zrádná zatáčka, která hovadsky vynáší. Držím se ale těsně u vnitřního stromu, odložím si levou nohu na zem a říkám si, jak krásně, čistě a plynule jsem tenhle chyták projel.

Po tomto úseku se člověk vlastě už jen pohodlně veze. Pár větších boulí, skůček, potom padák a přejezd silničky, kterou v závěru kopírujeme. Úzká pěšina po pravé straně silnice s boulemi a napůl zbořenými skoky, pak opět přes silnici a zde je jeden novější úsek. Možná nějakých pět set metrů palba po otevřené leso-polní cestě, odbočka vlevo do svahu na nový bikový chodníček, oblouček, znovu hurá přes silnici, další zrádná zatáčka, co ráda vynáší, uzavřené koryto plné štěrku a… CÍL!!!!!!!!!!!

Mát to už za sebou, přišlo to tak najednou….

Neskutečné! Další ročník Enduro X Race jsem zvládl, ani si nepřipadám úplně na dně! Kdyby mi někdo nabídl, že mě vyveze autem na Svatobor, tak si klidně ještě jednu erzetu střihnu. Nebo řekněme jeden trail, který by už nikdo neměřil a já si jej projel vlastním tempem s možností zastavit a odpočinout si kdy a jak budu chtít. Přijde vám to nemyslitelné? Ano, večer doma mě únava již slušně dohnala, ale po dojezdu RZ7 jsem měl vážně pocit, že bych se klidně ještě chvíli svezl. To asi ta euforie!

Když jsme pak s partou Dressler teamu dojížděli do cíle, zářili jsme všichni nadšením z toho, že nám nedělní závod tak krásně vyšel. Na náměstí nás poté čekalo zasloužené občerstvení, gulášová polévka, různé těstovinové saláty, pivo alkoholické i nealko. Nebylo toho nesmyslně moc, ale kdo chtěl, ten se brzy nasytil.

Před tím ještě odevzdat čip, který jsme měli celý den na ruce a v průběhu času na něj skoro zapomněli. Příjemným překvapením bylo, když jsme po předání čipu dostali okamžitě do ruky lísteček, kde byl celkový čas i časy jednotlivých erzet a mohli je tak začít porovnávat mezi sebou.

Nebo si spíš jen potvrdit, že byl Zed na všech erzetách o něco rychlejší než já, ale já mu to nezazlívám a sobě nevyčítám. Já si to zde chci hlavně užít! Mým cílem je dojet celý závod, neriskovat, nepadat, neničit zbytečně materiál, pořídit videozáznam a být schopen sepsat reportáž, což letos vyšlo na jedničku!

Zničený Přéma a šťastný Myšák

Trochu méně to již vyšlo Přémovi (Přemek Tejchman), který se v prostoru cíle pohyboval trochu sklíčeně, načež z něj vypadlo, že v RZ6 poškodil brzdu, s ní byl sice ještě schopný pokračovat, na začátku RZ7 ale prorazil zadní kolo, a to jej definitivně zbavilo šancí na obhajobu mistrovského titulu. Sice s dírou v kole sedmičku dojel (dle času šestnáctý), ale to mu již ony drahocenné vteřiny nedokázalo zachránit.

Naopak Myšák (Milan Myšík), který poměrně často postával ve stínu rychlejších soupeřů na kraji „bedny“ nebo i vedle ní, neskutečně zářil štěstím, jelikož se mu podařilo, i díky vyrovnaným výsledkům (4x druhý na RZ, 1x třetí, 2x první) celý závod vyhrát a získat tak další dres mistra republiky! Již dříve jej totiž oblékl v rámci disciplín 4X či BMX.

V cíli mi pak mimo jiné v rychlosti prozradil, že chvíli před závodem dostal nové kolo, jelikož se rozhodl vyměnit svůj Cannondale Jekyll velikosti M za menší Sko. „Letos jsem dost makal, ale výsledky nebyly takové, jaké bych si představoval. Říkal jsem si tedy, že musím něco změnit! Vyměnil jsem proto kolo za menší, a to mi zjevně dost pomohlo. Jekyll v eSku mi sedne výrazně lépe, což je vidět i na výsledcích. Je to prostě pecka!“, svěřil se mi těsně před tím, než si jej odvedli jiní novináři a postavili jej před kameru.

*Pro připomenutí, zde je náš letošní test Cannondale Jekyll 4

Tímto tedy pro nás skončilo druhé Mistrovství republiky v Enduru (Enduro X Race Sušice 2018), my se teď můžeme dávat zase chvíli dohromady, trénovat, chystat se a těšit se na další ročník. Jen aby to příští rok nebylo už na dva závodní dny, pokud by měla pokračovat tendence přibývajících erzet 😉

Mistři ČR v Enduru pro rok 2018

Junioři 16-18 – Martin Pešťák (Norco Bicycles CZ)
Masters 1 (30-39) – František Žilák (Rock Machine – Cyklomax)
Masters 2 (40+) – Petr Reisner (Giant cycling team)
Muži ELITE (19-29) – Milan Myšík (Cannondale KUR Enduro)
Ženy – Andrea Drengubáková (Ghost – Mojekolo.cz)

Kompletní fotogalerii od Michala Hoffmana najdete na Flickr