Enduro Race Klíny – s novým „hrabankovým flow“

Klíny jsou nejmladším účastníkem České Enduro Serie a jestli nějaká lokalita nespí na vavřínech, tak jsou to právě Klíny. Letos si tamní organizátoři pro závodníky připravili dvě zcela nové erzety a zbylé tratě byly také z velké části pozměněné. Zkrátka hodně se tu hrabalo a taky peklo, protože toho jídla, co bylo na občerstvovačce…

Už by to nebyly ani Klíny, kdyby se nejely na blátě. V sobotu dopoledne jsem jela na dvou prašných erzetách a najednou jsem vůbec nevěděla, jak se tohle jezdí? Na nedělním blátě jsem se už naštěstí zase chytla. Klíny se tentokrát staly i takovým prvním testem pro moje nové kolo Ghost FRAMR 8.7 (představení nové generace), protože vůbec první traily, na kterých jsem ho sedlala, byly právě na Klínech.

Takže kdo mě o víkendu potkal, pravděpodobně jsem s ním ani tak neřešila erzety, jako spíš jak naladit odskok a kompresi na vidli a jestli si mám dát řídítka výš, nebo níž…

Warm Up!

Ale k závodu! Naši kategorii Race čekal jako první tzv. warm up, tedy kraťoučká erzeta dlouhá lehce přes minutu, která nás měla asi rozehřát a navnadit na další nálož závodních kilometrů. V horku a dusnu jsem ale už po tomto warm upu měla laktát i v ušních lalůčcích a spíš mi přišlo, že mám hotovo, než že jsem se naladila!

RZ1

První erzeta začíná oproti loňsku na druhé straně kopce, takže zhruba dvě třetiny jsou pro nás nové. Hlavní roli tu hrála lesní hrabanka, která se nenásilně kroutila lesem s občasnou nutností si šlápnout do pedálu (tedy pokud vám šlo o slušný čas, jinak jste se mohli nechat pohodově unášet kořínkovou pěšinou).

Nic moc mi z této části v hlavě nezůstalo, spíš jsem si celou dobu hlídala, aby mě nějaký naleštěný kořen nevyslal přes řídítka, takže více než adrenalin z rychlosti jsem si hlídala rozumnou stopu. V poslední třetině jsme se napojili na známý úsek z loňských let, který jsem projela bez jediného odšlápnutí! Za celá léta koloběžkování to snad musela být pouhá náhoda.

Protože tu je bahýnko pěkně umatlané, nijak se nerozvášňuju a jen si systematicky ucpávám malá espédéčka blátem, až si v poslední zatáčce kolem stromu s „vysazeným“ kmenem nohu zpátky už nenacvaknu a opírám se jen o patu. A to zrovna, když u trati stojí a fandí Rob Trnka. Ach jo, Robe, takhle blbě normálně nejezdím… Fakt! Klidně se mnou můžeš něco nafotit, já budu vypadat normálně, když budu zacvaklá v obou pedálech…

RZ2

Transfer na dvojku si absolutně nepamatuju. Kdybych byla počítač, naskočil by na monitoru nějaký úsporný režim, protože jsem byla jak v transu a kdo mě tu potkal, pravděpodobně zjistil, že jsem zrovna moc sdílná nebyla. Až na startu dvojky jsem přišla k sobě a pokračovala v ladění kola, kdy jsem pro změnu ufoukla vidli.

Dvojka začala nekompromisně – rovnou několika dírami a zrádnými zatáčkami a výjezdy do protisvahu, takže už v úvodu si připadám, jako když krotím divokého býka. Přichází palba korýtkem se skokem, kdy nekontrolovaně letím přímo předním kolem na kámen a ještě k tomu nakřivo. Už zavírám oči, že to bude rána jak z děla, když najednou se nestane vůbec nic!

Nová vidle Helm od Cane Creek tuhle ránu pobere jako by tam ani žádný šutr nebyl a ještě mi přijde, že mě zpátky nasměruje správným směrem. Hmm, tak na tohle bych si zvyknout mohla. Pak následuje slalomový průlet lesíkem, kde si člověk víceméně hraje s kolem, a jen co si dohraje, je potřeba trochu šlápnout do pedálů.

Trochu se nechám unést a s tím šlapáním si zapřeháním, takže do technické sekce vjíždím s jazykem na vestě a s rukama jak hadrovej panák, což je škoda, protože následující pasáž je poměrně náročná a možná nejadrenalinovější z celého závodu. V jednu chvíli tedy spíš už vyčerpáním vyjíždím z trati, takže si kolo musím vytlačit zpátky a znovu nasednout.

To mi ale poskytne kupodivu trochu času na vydýchání, takže po krátké „pauze“ už se mi zase jede lépe. Než tedy došlo na výjezd do kopce po odkloněné stráni. To tady bylo i včera?? Jdou na mě trochu mdloby, takže uvažuju o druhé pauze na trati. Protože by člověk ale na druhé erzetě jen těžko hledal nudný úsek, odolám vysrabení a držím se v sedle.

Ke konci už mě žene do cíle hlavně vidina vody a možnosti se složit na zem. Dnešek mi zkrátka fyzicky vůbec nechutná. V cíli, kde všichni pějí chválu na krásnou erzetu, já vypadám, že omdlím a sedám si těsně vedle potoka. Chvíli mě totiž napadá, jestli si do něj rovnou nesednu – ani nevím proč, nehořel mi horkem zadek, ale hlava! Asi jsem to měla v tu chvíli v hlavě trochu popletený J Každopádně by mi vůbec nevadilo, kdyby na nás někdo v cíli stříkal hadicí, potok byl ale taky dobrej.

reklama

Byl to jen hlad…

Transfer na trojku se s nikým nemazlil. Pěkně po rozpálený sjezdovce hurá tlačenka na kopec. Jestli jsem myslela, že v transferu na dvojku zhynu, tak tady zcela vážně uvažuju o zahození kola do příkopu a čekání na odvoz. Což taky udělám. Ale nakonec nikdo nejede, já se jen napiju a tlačím zas dál s vidinou blížící se občerstvovačky.

Ta mě tentokrát opravdu zachránila! Hltám meloun jak smyslů zbavená, polykám koblihu a liju do sebe ionťák a hned se mi udělá mnohem líp. Aha. Takže já měla jen hlad. Záhada totální vyčerpanosti vyřešena a já se závodem konečně začala víc bavit.

RZ3

Na startu trojky byl mnou po léta zmiňovaný oblíbený startér Vladimír Vebr, u kterého pořád čekám, že za svůj um briskně pípat čip dostane taky medaili. Protože začíná pršet, ničím se na startu nezdržuju a rovnou se nechám poslat vstříc třetí erzetě. Poslední slova startéra není žádné „makej“ nebo „šlapej“, ale „užij si to!“

A já si uvědomuju, že od toho tady jsem. Abych si to hlavně užila, a tak ho beru za slovo, omezím šlapání a jen se nechám unášet čerstvou hrabankou typu flow, která i když začíná být mokrá a mně do toho ještě hororově hřmí, je to jedna z nejzábavnějších lajn, co jsem na Enduroserii jela.

Sice nešlo o moji oblíbenou palbu po šutrech hlava nehlava jako v Polsku, ale tohle bylo o tom splynout s tratí, co nejvíc ji kopírovat a jen si užívat její ryze přírodní charakter. Co si cením nejvíc, je stavitelův odhad na zavřenost zatáček s ohledem na dosaženou rychlost jezdce.

Nikde zde nebyla žádná stopka ála otočka o 180 stupňů s nutností to znovu rozšlapávat. Právě naopak. Zatáčky byly postavené tak, abychom se nekroutili kolem stromů dokola, ale abychom je plynule projeli. Nemám výtek, staviteli palec nahoru, tohle bavilo.

RZ4

Ve stejném duchu je postavená i čtvrtá erzeta a já ji od třetí skoro nerozeznala. Opět „floučková hrabanka“ jen s tím rozdílem, že ke konci došlo i na nějakou techniku. Mokrá kládička přes cestu je takovým testem pro strnulé ruce. Naštěstí co nedotáhnu do konce já, dotáhnou za mě tlumiče (do bunny hopu to mělo fakt daleko). Pár metrů odkloněného traverzu asi také nikoho neurazilo, vzhledem k tomu, že s vystrčenou nohou to tady šlo samo. Asi ji ani nebylo potřeba vystrkovat 😉

RZ5

Až při transferu na poslední erzetu začínám věřit, že závod dojedu. Mdloby jsou naštěstí za mnou, takže i když se vleču šnečím tempem a vždycky 10 metrů jdu a 10 metrů šlapu, jdu do poslední erzety spíš nabuzená než zcela zničená, či demotivovaná. Na startu páté erzety pomůže i přítomnost kamarádů, kteří už závod dokončili a poctivě fandili, takže to do úvodní pasáže rozšlapu, co to dá.

V následujících zatáčkách jako by se můj nový stroj úplně našel a chtělo se mu zatáčet, chtělo se mu skákat, chtělo se mu zkrátka hrát, tak jsem mu to dopřála. Jediné, co mi trochu kazilo radost, byly změny rytmů, kdy po plynulé sekci trasa několikrát náhle vybočila kamsi na palouk s potřebou zašlapat. Ale flow bylo už asi pro ten den dost, takže proč ne trochu změny.

Po vyšlápnutí kopečku už následovala jen užívačka až do cíle. Dvoják doskočím jak nic, takže získám solidní rychlost do dřevěné klopky, z které na mě ve spodní části kouká pěkně umatlaný kořen a samozřejmě ho rovnou trefuju. Díky rychlosti se ale kola naštěstí převalí dřív, než si stačily všimnout, že by se měly smeknout.

Do cíle už je to jen o zábavě v prudších zatáčkách a lesní technice. Chybuju až v závěru, kdy mi závodník přede mnou poctivě uhýbá, jenže v okamžiku, kdy ho v kamení předjíždím, mi ujede kolo, takže za ním skoro popoběhnu držíc řídítka. Týpkovi se teda začnu okamžitě omlouvat za zdržení nás obou, naštěstí to ale bere sportovně a přes závěrečný malý, ale pěkně prudký výjezd se nějak přehoupneme jeden za druhým. Píp. Cíl. Hotovo. Díky!

Chvála ze všech stran

Klíny byly chválené z všech stran. Musím se přiznat, že první a druhá erzeta mi nějak a něčím neseděly, ale třetí a čtvrtá erzeta vykompenzovaly úplně vše. Bylo fajn, se při závodě bavit, protože proto je jezdíme, ne?

Závěrem bych ještě chtěla pochválit důvtip u rozdělení kategorií Race a Hobby po erzetách, kdy každá kategorie začínala svoji nálož erzet v jiném pořadí, takže jsme se nepotkávali a zamezilo se tak frontám před erzetami, čímž by se mohly inspirovat i další závody.

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký, Michal Hoffmann