Rocky Mountain Altitude Powerplay – zážitky v sedle
Budou tomu pomalu dva týdny, kdy jsem na vlastní kůži okusil Rocky Mountain Altitude Powerplay, historicky první eBike této klasické kanadské kultovky, která touto novinkou otevírá zcela novou kapitolu vlastní historie. Po teoretické stránce už víme snad vše (představení), nyní je čas na dojmy z praxe.
Zážitků spojených se strojem Rocky Mountain Altitude Powerplay nemám zrovna málo. Cestu do francouzského Valbergu, který se nachází zhruba hodinu a půl jízdy autem od letiště Nice, jsem vám již popisoval, stejně jako pár věcí, co jsme zde zažili první den pro příjezdu, který se nesl zejména v duchu prezentace této zlomové novinky.
Druhý den jsme vstávali do slunného dne po vydařeném večírku a byli lehce rozlámaní po nočním přívalu místního piva. I tak jsme ale byli zvědavi a těšili se, až na vlastní kůži prověříme, zda byly informace z večerní prezentace a z rozhovorů se sklenicí v ruce jen lacinými marketingovými tlachy, či se značce Rocky Mountain skutečně povedlo stvořit něco jedinečného.
Předletová příprava
Druhý den ráno jsme si skočili na lehkou snídani a pak hned v bikovém mundůru vyšli před hotel, kde na nás již čekal slušný zástup černých Altitudů Powerplay zvýrazněných pouze svítivými logy Rocky Mountain. Konkrétně se jednalo o verze Rocky Mountain Altitude Powerplay Carbon 70, tedy střední model ze třech nabízených variant.
„Sedmdesátka“ kombinuje karbonovou přední část rámu a hliníkovou zadní stavbu, postavena je na jednotkách Fox Float, tlumič i vidlice náleží k inovované rodince EVOL, řazení obstarává SRAM EX1, brzdí SRAM Guide RE atd.
Základní nastavení probíhalo zcela standardně. Tedy nahodit pedály, seřídit posed, zkontrolovat a nafoukat odpružení (u vidlice mi bylo doporučeno použít o 10 psi více než jsem zvyklý z klasických Foxek), zkontrolovat tlak v pláštích a hotovo. Většinu tohoto nastavení nechali mechanici na nás, občas jen někdo přišel s pumpou na tlumiče a pomohl trefit optimální sag.
Poslední krok před samotnou jízdou představovala krátká instruktáž, kterak se ovládá a kterak funguje elektrický pohon. V principu nic překvapivého. Střední tlačítko on/off stačí chvíli podržet a systém sám naskočí (chvíli to trvá). Pak již v zásadě stačí vyšplhat do sedla a pádit jako s normálním kolem. Pouze si můžete hrát s výkonem elektromotoru, který nabízí tři stupně dopomoci. Případně lze motor vyřadit, aniž byste celý systém vypínali a pak zase někde čekali, než znovu naskočí, „jako když se restartují staré Windows Vista!“
Bez motoru střemhlav dolů!
Pohon Rocky Mountain Altitude Powerplay má ještě několik dalších specifik, ty jsme ale příliš neřešili, „nakopli jsme naše mašiny“ a vyrazili po spojovací silnici k přípojce na trail, který je součástí zdejší zastávky EWS! Pro test elektrobiků rozhodně optimální terén! Chápu, že nám lidé z Rocky Mountain a místní průvodci chtěli ukázat, že se s tímto hybridem dá jezdit stejně dobře jako s klasickým bikem, ale tohle byla pro zahřátí docela horká polévka.
První sekce byla celkem v klidu, jen se to cestou dolů dost sypalo na volných a povětšinou oblých kamenech. Po prvním zhoupnutí se na silnici jsme čekali na zbytek grupy a z dlouhé chvíle zkoušeli, co naše motorky svedou. Já a pár lidí jsme si našli jeden strmý výjezd do svahu, zřejmě dojezd jednoho méně frekventovaného trailu, a zde jsme soutěžili, kdo vyjede výš, než to bude muset zlomit dolů. Rozhodčího jsme žádného neměli, ale byla to sranda.
Správná eBike zábava, která ukázala, že se motor Altitude Powerplay rozhodně nemá za co stydět. Tahal krásně, a přestože nám bylo řečeno, že špička jeho výkonu je někde na úrovni 75 otáček za minutu (frekvence šlapání), měl jsem pocit, že má nezvykle hodně síly i při poměrně pomalé silové jízdě. Prostě když nestačíte v prudkém výjezdu nacvakat dostatečně lehký převod, což řazením nahoru po jednom stupni moc rychle nejde, tak to stále slušně jede.
reklama
Nečekané zatáčky, nečekaný zlom
Zejména při této první jízdě na prvním trailu jsem místy dost trpěl tím, že jsem jel ve skupině za kolegy, kteří v takto náročném terénu nevypadali zrovna jistě. Snažil jsem se tedy vyhlédnout si a vybrat lepší předjezdce a párkrát jsem měl to štěstí, že jsem jel za Wadem Simmonsem. Nebo štěstí… Když to Wade jednou vzal lehce do strany přes jednu skalku, jel jsem za ním, on se na hraně odrazil a já se za hranou málem zapíchl předním kolem! V ten moment mi došlo, že lepit se kmotrovi freeridu za zadní kolo nemusí být nejlepší nápad.
Nejlepší každopádně bylo, když se mi podařilo jednu skupinu nechat odjet a druhé se snažit ujet, což se ne vždy dařilo. Jízda mimo skupinu byla sice výrazně svobodnější, jen jsem občas bojoval s tím, že se objevily zatáčky tam, kde bych je nečekal a docela často se stáčely na druhou stranu, než bych býval čekal. Jako by se někdo rozhodoval o tom, kde udělat oblouk podle toho, jaká strana mince mu zrovna padla!
Tohle vše byla ještě docela sranda proti tomu, co přišlo dále. Zastavili jsme na malé lesní plošině a dostali informaci, že za hranou „číhá“ fotograf Matt Wragg. „Za jakou hranou?“ Když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že kopec, po kterém jedeme je vlastně skalnatý hřeben, který se před námi zužuje a láme dolů. Chvíli jsem sledoval, jak jezdci, kteří byli v řadě přede mnou mizí v zatáčce, respektive jak jim kamsi padá přední kolo a přemýšlel, co mě tam čeká?!
Když se necítíš, tak se nenuť!
Myslím si, že jsem poměrně ostřílený jezdec, nejsem žádný super technik, ale ani žádná bačkora a sjedu docela dost. Tento den, s tímto kolem a na tomto terénu jsem se ale moc necítil. Hlavně kolo jsem stále dostatečně dobře necítil v rukách. První hranu v zatáčce jsem proto zbaběle obešel, pak mě čekal padák, zatáčka, sjezd strmou stěnou vyztuženou kládami, trefit se mezi kameny v šíři jen o trochu větší než naše řídítka a pak po dalším sešupu naštěstí menší rovinka pro vydýchání. „Sakra, tady by se mohl někdo slušně rozbít!“
Bylo to asi z části dáno i pivem, co jsme měli večer, ale tohle místo mi slušně vysálo všechny zásoby morálu, až jsem následující sekci radši zplužil po zadku s kolem v ruce! To se ale ukázalo jako pěkná blbost, jelikož tahat ze strmého srázu v ruce stroj s hmotností přes 20 kg je mnohem těžší, než danou sekci prostě sjet. Jenže já moc neviděl co je dole, děsilo mě až překvapivě živé odpružení a drolivý povrch. Prostě jsem to vzdal. Ale zase jen toto!
Zbytek první lajny směrem dolů už byl výrazně snazší. Hromady zatáček, značně utažené vracečky, sem tam trochu hlíny, ale spíše kameny a balvany velikosti dětské hlavy, které jsem, jak mi Kuba dole vyčetl, házel neustále svým následovatelům přímo pod jejich přední kolo. Nechtěně! „V těchto podmínkách není defekt chybou jezdce, ale toho před vámi!“ Hlásil dole Kuba!
Černý Utah
První sešup v sedle Rocky Mountain Altitude Powerplay jsme měli úspěšně za sebou a jak se zdálo, krom pár zaprášených dresů jsme jej dali bez větší úhony. Naštěstí! Dole pod kopcem nás čekaly tři dodávky s tím, že na další spot jedeme shuttlem! „Cože, šatlovat elektrokola? Kdo to kdy slyšel!“ Bylo to zvláštní a bylo i dost těžké naše dvacetikilová závaží dostat na vozíky za dodávky, ale ani jsme moc nebrblali a byli zvědaví, co dalšího nás ve Francouzských Alpách čeká.
K druhému spotu se jelo po silnici asi tak o 20 cm širší než naše auta, což bylo samo o sobě slušným adrenalinovým zážitkem. Už při stoupání, kdy se zelená krajina změnila v černou sypkou sopku, jako by přebarvili kopce v Utahu, nebo nás prskli na sopečný prach na Tenerife, jsme ledacos tušili. Druhý sešup byl o poznání kratší, ale o to více zajímavý.
Po sopečných svazích, nebo co to bylo za materiál, jsem ještě nejezdil, přestože taková místa znám z mnoha videí. Vše začalo jedním dolíkem, na jehož konci byl nakopaný odpal a za malým žlábkem relativně široký dopad. Než jsme se seřadili, čekal u doskoku fotograf a mával, ať to pořádně napálíme. Chvíli jsme sledovali, jak se s těžkými biky statečně perou hvězdy jako je Wade Simmons nebo Geoff Gulevich a když jsme slyšeli ty rány na dopadu, moc se nám do toho nechtělo.
Člověk by si asi i trochu poskočil, ve finále jsme se ale shodli, tedy naše československá výprava (já, Kuba a druhý Kuba z Bikera), že skákat to trapně na placku, jak to někteří předváděli, nechceme a drtit to ve velkém stylu jako Wade, Geoff a kluci z RM Rally teamu, na to asi nemáme dostatečnou důvěru k našim strojům a někteří by na to neměli ani schopnosti. Mluvím hlavně o sobě. I mistry řídítek to na dopadu nejednou slušně nakoplo.
MTB canyoning
Úvodní houpáček a kopák jsme tedy s díky vynechali a pokračovali hravým prašným trailem po sopečném povrchu dále do údolí. Následující střední část byla moc pěkná, zábavná, houpavá, místy překvapivá, ale i na oči snadno zvládnutelná. Překvápko nás čekalo u jednoho většího koryta, kde se zase fotilo. Z předchozího spotu jsme byli i zde spíše bez morálu předvádět se před celým davem, navíc když to při jednom nájezdu dole Wade trochu přepískl a sesypal se i s kolem dolů do rokle! Ale asi jen metr, dva…
Nakonec jsme si danou sekci ještě jednou prohlédli a v klidu ji projeli a na fotkách ani není vidět, že jsme si dávali dost majzla. Dojezd až dolů k řece byl přitom možná i zábavnější a místy zrádnější než tento úsek. Poměrně úzký, černý sypký kaňon, kde měl člověk chuť opřít se pořádně do zatáček, pořádně to naklopit, nějak jsme ale nenacházeli důvěru v povrch, který jsme neznali…
Dojezd této parády byl přímo do koryta řeky, odkud jsme se museli vyšplhat zpět k silnici, kde jsem opět zjistil, jak hezky umí Altitude Powerplay tahat. O tom si ale ještě povíme dále. Zajímavé, nikoliv již překvapující bylo, že na silnici čekaly znovu dodávky, které nás odvezly na protilehlý kopec, kde jsme měli nachystaný oběd a pak nás čekal poslední kus cesty v sedle našich e-kol.
Konečně cítím tu sílu!
Abych to zkrátil. Po obědě v krásné odlehlé horské vesničce kdesi na skále jsme znovu usedli na naše stroje s informací, že si vyšlápneme na vrchol za našimi zády a pak pojedeme až dolů do údolí k řece, kde jsme ten den končili již dvakrát. „OK, snad to bude alespoň chvíli do kopce!“ Říkal jsem si jistě nejen já, jelikož jsme doposud vlastně neměli možnost vyzkoušet skutečný potenciál elektrického Rockyho!
Naše přání byla naštěstí vyslyšena. Začalo se objezdem kopce po asfaltu, kde bylo potřeba držet hranici 25 km/h, jinak se člověk bez motoru zbytečně trápil. Po pár zatáčkách a krásných výhledech se konečně uhnulo do terénu a začalo se stoupat po trailu, který mi připomínal bikování okolo Lago di Garda. Skvělé na tom bylo, že jsme jeli neustále nahoru, přitom se ale člověk nemusel trápit, naopak si užíval sílu motoru a hlavně bylo možné hrát si s terénem podobně, jako byste jeli něco podobného směrem dolů.
V tomto místě jsem odložil svůj závazek „nesledovat Wada“ a jel co to šlo jeho stopu. V tomto místě se to ukázalo jako dobrý nápad, jelikož jsem před něj neviděl, jen jeho zadní kolo a i tak jsem si říkal, že podobnou stopu bych asi volil i já sám. Tedy žádné strohé střádání výškových metrů, ale jízda na plný výkon motoru, vyjíždění do svahu, najíždění přes kameny a jiné srandy.
Prověří tělesné jádro
Po tomto lehce stoupavém, ale maximálně hravém segmentu jsme si dali malou pauzu, aby se dala skupina opět dohromady a pak nás čekala parádní stojka. Prostě lesní svah, který nahoru zjevně jezdí jen čtyřkolky! S běžným bikem byste se do něčeho podobného ani nepouštěli a buď rovnou seskočili, nebo si kolo hodili na záda. My naopak naladili plný výkon, já třeba lehce snížil výšku sedla pro snížení těžiště, a začali jsme dupat vzhůru.
Pokud jel člověk klidným tempem, jelo to jako na lanovce, stačilo jen točit nohama, držet směr a hlavně rovnováhu, aby se předek moc nezvedal (proto snížené sedlo). Blázni a nadšenci jako já ale toto místo přijali jako výzvu a začali mezi sebou soutěžit, proto jsme byli na vrcholku slušně udýchaní. A pak že se člověk na eBiku nezapotí! Záleží, jak k jízdě na něm přistupujete.
Poslední úsek před dosažením vrcholu byl zase o něčem jiném. Tady se nacházel les prolínající se s horkou loukou, úzká pěšina nesčetněkrát křižovala malý potůček, až mi to celé připomínalo atmosféru severní části Yosemitského národního parku (USA, Kalifornie).
V tomto místě se trail dost kroutil a hlavně vlnil. Kousek dolů k potůčku, nahoru přes kopeček a znovu. Bylo to zajímavé a zábavné, ale také dost těžké i se silnou elektropotvorou. Hlavně pomalejší výjezdové partie, kde sice motor tahal, ale i tak bylo náročné udržet rovnováhu a do toho neustále točit nohami, aby se člověk nezastavil. Nahoře na kopci jsem úplně cítil, jak mě pálí svaly mého tělesného jádra, jako bych zrovna absolvoval fyzicky náročné balanční cvičení. A také, že ano!
Šum svistu
Na vrcholku tohoto kopce jsme měli malou pauzu a již dopředu věděli, že teď už se pojede až k řece jen z kopce. Tento poslední sjezd mě ve výsledku bavil asi nejvíce, jelikož zde nebyla žádná nemilá překvapení, zato jsme si mohli užívat hodně rozmanitý trail, který vedl přes velké, střední i malé kameny. Širším korytem u úzkou pěšinou. Přírodní hliněnou stezkou i vyskládaným kamenným chodníčkem. Prostě paráda.
Solidní byl i závěr, který okořenilo asi padesát tisíc vraceček, většina na více či méně volném kamení. Na tento poslední segment jsem se zařadil do skupiny, kterou vedl Geoff a další střelci, které jsem sice brzy ztratil z dohledu, zato mě další akcechtiví vlčáci stíhali zezadu a motivovali k další jízdě. Na pár místech bych si moc rád udělal pauzu a vyklepal ruce, ale to prostě nešlo a tento kamenný tobogán se tak nějaký čas jevil pekelně nekonečný, ale krásný.
Dole jsme se špičkovali, kolikrát komu málem vypadla řídítka z ruky. Geoff, já i dalších pár lidí se shodlo na tom, že pokud by chtěl člověk jezdit déle na eBiku podobné pecky, pak by bylo lepší strávit trochu více času v posilovně a pořádně potrápit horní část těla. Krotit totiž celý den takto vášnivých dvacet kilo bikové radosti není žádná sranda!
Více o novince Rocky Mountain Altitude Powerplay najdete na webu bikes.cz, na BikeAndRide.cz pak najdete i naše teoretické představení, praktické postřehy z jízdy, nebo kompletní fotogalerii
Ceny
Rocky Mountain Altitude Powerplay Carbon 50 – 174 000 Kč
Rocky Mountain Altitude Powerplay Carbon 70 – 205 000 Kč
Rocky Mountain Altitude Powerplay Carbon 90 – 280 000 Kč
Foto: Matt Wragg / Štěpán Hájíček
