Enduro X Race Sušice 2016 – reportáž

Za posledních pár let jsem u nás objel už docela dost enduro závodů, přes zimu téměř nonstop seděl na kole (v rámci všemožných testů), přesto jsem byl před cestou do Sušice krapet nervózní. Přeci jen je to těžký závod a navíc po tak dlouhé odmlce. Předpověď ale byla luxusní, kolo naladěné, přihláška podána. Zkrátka žádné výmluvy, jede se!

Původně jsme měli jet za redakci BikeAndRide.cz dva, já a kolega Zed, který ale musel svou účast z rodinných důvodů na poslední chvíli zrušit, což ho hodně mrzelo a mě také. Zrovna v Sušici se hodí mít s sebou parťáka. Ještě když jsme se posnažili, abychom startovali hned po sobě. No jo, člověk míní…

Opožděný start

Nakonec jsem tedy balil věci jen já, proto jsem se mohl ve své „korejské Americe“ (Kia Carnival II) neomezeně roztahovat. Vyhodil jsem všechny zadní sedačky, nabalil si velkou matraci, kolo a tisíc věcí k němu a přes veškeré původní plány a předsevzetí vyrážel, vlastně kvůli práci, kterou jsem doma dodělával, až v sobotu přesně v poledne. V rámci tréninku jsem chtěl stihnout co nejvíc RZ, proto jsem fičel směr Sušice takřka bez zastávky, co můj masivní naftový motor, dvě tuny asijského železa a uzavírky na příbramské dálnici dovolily.

Něco málo po druhé jsem byl v Sušici, zaregistroval se, prohodil pár slov s Alešem, ředitelem závodu a s pár lidmi, které jsem na sušickém náměstí potkal, vyptal jsem se jak je to s vývozy dodávkou na Svatobor a pak znovu skočil do auta a zamířil pod Sedlo, abych svůj trénink začal na erzetách 2 a 3. V Albrechticích u restaurace jsem ještě prohodil přední plášť, jelikož jsem měl takový pocit, že zhruba 300 gramů navíc (Maxxis Minion DHR II jsem nahradil za WTB Vigilante) by se zde mohlo vyplatit. Ještě vyměnit sedlo, pro změnu WTB za SDG a hurá do akce!

Svatobor, začátek RZ5

Can I join you?

Už jsem byl skoro ready, když kolem projel borec a anglicky se mě ptal na možnost natočit si někde vodu, načež jsem ho nasměroval do restaurace. Když se za pár minut vrátil, zeptal se jestli jedu nahoru a jestli může jet se mnou. Nakonec ze z něj vyklubal ALOPOUDIS Achilleas, řecký rider, který je v Česku v rámci studentského programu Erasmus. Jak sám říkal: „Je to super zkušenost, ale nic moc pro kondici. To jsou samé večírky, alkohol, cigarety a ponocování… Nevím jak to celé dnes a zítra objedu.“

Dle všeho objel závod velice slušně, jelikož skončil v absolutním hodnocení na 44. místě a to stihl cestou dva velké pády na dvou velkých skalkách, konkrétně na erzetách 1 a 6. „Na první RZ jsem vyjel na ten velký kámen a jelikož jsem si ho moc nepamatoval, vzal jsem to moc vlevo a tam nebylo nic, jen díra! A na šestce… Skalka zhruba v půlce, já ji jel vlevo a najednou mi zmizelo přední kolo,“ vyprávěl, když jsme se potkali v cíli.

Vypadal ale spokojený a ani nebyl moc potlučený. Asi holt umí padat! Mimochodem v rámci tréninku mi popisoval jeden luxusní sjezd z hory Olymp, který vypadá zhruba jako nejstrmější část sušické RZ3, přičemž se v takovém terénu jede dolů dobře dvě hodiny!!! Moc lidí tam ale prý nejezdí… Proč???

RZ2

Hurá na jedno! Sorry na jedničku…

S Achilleem jsme dali dvojku, trojku pěšky odspodu nahoru a pak zase dolů a nakonec se rozloučili, jelikož tento řecký polobůh pokračoval po trase na další erzety. Já se místo toho vrátil přes Sedlo k autu, naložil kolo a přemýšlel co dál. Ze sportu a pro zábavu jsem si chtěl projet RZ1, proto jsem stočil vůz do vesničky Rok, odkud to bylo celkem blízko na vrchol Kalovy a z něj dolů po jedničce, která je prostě úžasná. Stihl jsem se zastavit i na Krásné vyhlídce, užil si následnou cestu dolů a dvakrát si sjel pověstný kámen, z něhož pak druhý den Achilleas padal. Zřejmě neupadl na patu, proto mohl pokračovat 😀

Od konce jedničky to k autu bylo kousíček, znovu hodit kolo dovnitř a jede se zpět na sušické náměstí zjistit, jak to vypadá s vývozy na Svatobor. Což o to, dodávka pendlovala nahoru a dolů celý den, ale když jsem viděl ten zástup čekajících riderů… Dal jsem si zmrzlinu a připravoval se psychicky na cestu nahoru po vlastní ose. A najednou jsem potkal Tomáše, kolegu závodníka z minulého ročníku, a po chvíli laborování využil jeho nabídky, nasoukal se i s kolem do jeho auta a nechal se přítelkyní (Tomášovou řidičkou 🙂 odvézt nahoru. DÍKY!

Svatobor, začátek RZ5

Šestku v tempu, pětku po tmě

Čas se ale pomalu krátil, respektive večer se rychle blížil, proto jsme spolu stihli sjet RZ6 a finito! Pětku jsem chtěl alespoň vidět, zvolil jsem proto záludnou taktiku. Večer jsem si skočil nakoupit, dal jsem si sprchu, převlékl se a pak vyjel autem na Svatobor, do ruky vzal světýlko a vydal se na obhlídku pětky za hluboké tmy.

Naštěstí jsem měl s sebou Knog Blinder Arc 600, takže o světelný tok nouze nebyla. Prošel jsem si tedy v klidu pětku a zpět na kopec šel šestkou, přesněji její horní polovinou. Ať mám trochu v hlavě, co mě druhý den čeká. Ale řeknu vám, takhle pěšky a ještě za tmy, to člověk vidí na trati věci… Po návratu k autu stačilo najít klidné místo, posedět chvíli u auta, uvařit si čaj, namazat chleba a zalézt dovnitř, ať se na závod trochu vyspím.

Enduro X Race Sušice 2016 – jde se na to!

Miluju spaní v autě, nejlépe na nějakém odlehlém místě a úplně nejlépe s výhledem. Pěkné místo na takové nocování je třeba v Albrechticích kousek od hospody. Člověk ráno vstane a kouká na rozkvetlé louky a přes ně daleko do krajiny. Co může být lepšího! Teď už jen „snídani v trávě“, upevnit na kolo číslo, čip, nalepit startovní časy, zkontrolovat pláště, máznout řetěz… Znáte to! A pak hurá zpět do Sušice na náměstí.

Start a transfer 1

Na první transfer jsem startoval díky číslu 40 v 10:19, což bylo fajn, že jsem nemusel dlouho čekat a nervózně přešlapovat před startovní bránou. Začátek byl vcelku tradiční, snad jen s tím rozdílem, že tentokrát jsme vyjížděli z luxusního zastřešeného pódia. Vyběhnout schody, zodpovědět případně pár dotazů Michalovi, který celou akci moderoval, tři, dva, jedna a… „Další dvojice (startovalo se po dvou) je na trati.“

Z loňska si dobře pamatuju, jak jsem se cestou na start první erzety flákal, čekal na kolegu, různě zastavoval a upravoval kolo a nakonec jsem si nahoře sotva stačil nasadit chrániče! Letos jsem byl extra zodpovědný, lokty jsem měl už na sobě, kolena alespoň na nohách a krom jedné zastávky na vykonání potřeby, jelikož na náměstí nebylo moc kam, jsem jel klidně a vyrovnaně. Žádný spěch, ale ani zbytečné prostoje. Jednou jsem tlačil, jinak jsem držel strojové tempo.

I díky tomu se mi po půl hodině podařilo účinně spálit snídani, která ve formě bábovky a jogurtového nápoje nebyla úplně sportovním ideálem! Ale co, měl jsem na to chuť! Celou dobu jsme po očku kontroloval hodinky, které pro takovéto případy vozím na řídítkách, abych měl přehled o čase. Loni to bylo horší, protože jsem vůbec netušil, jak jsou přejezdy dlouhé a jak velká je rezerva. Letos jsem to již odhadl lépe a nakonec jsem na vrcholu Kalovy (727 m), kam se stoupalo ze Sušice poctivých 40 minut, byl zhruba deset minut před svým startovním časem.

Před startem RZ1

RZ1

První ertzeta je podle mě nádherná, zábavná a hravá a je tedy dokonalým začátkem závodního dne. Startuje se z jedné vyhlídky, vše začíná hravým singlem s pár kamínky, kameny a balvany, pak člověk musí něco málo nastoupat, dojet ke Krásné vyhlídce a odtud se jede skoro až do cíle jen z kopce. Skoro… Prostředek jedničky je famózní. Hravá, ale místy dost technická a někdy i slušně strmá, ale stále jezdivá stezka. Pár ostřejším padáků, kde je třeba rozumně volit stopu, i když se to dá jet na oči.

Později jeden kamenitý sešup, který mě loni trochu vyděsil, ale nakonec byl v pohodě. Jeden větší balvan na rovině, tady jsem si z tréninku pamatoval, že jej musím jet po jeho pravé hraně, jinak za ním nezatočím. Hup přes cestu nebo žlab a konečně ten velký butrák, ze kterého vede dolů možná čtyři metry vysoký sešup a kde upadl Achilleas. Za šutrákem klopenka a pak trochu dupání do pedálů, kde jsem málem hned v začátku trefil strom, jak jsem se soustředil na dýchání a šlapání. V mém podání pohodové tři minuty a kousek, které jsem si krásně užil!

Transfer 2

Zajímavé, jak se člověku stále v mysli motají zážitky z loňska. Na jedničce jsem totiž loni přetrhl řetěz a pak jsme na dvojku valili jako šílení, abychom to stihli. Letos to byla pohoda. Vydýchat se, vyměnit integrál za kokos, napít se, chrániče šoupnout dolů a jede se. Přejezd od jedničky ke startu dvojky a trojky je příjemným výletem krajinou Pošumaví. Tiché lesy, rozkvetlé louky, krásné výhledy, nádherné historické chalupy… Prostě pohoda a relax! Jen si zase držet tempo a nikam nespěchat.

Chvíli se člověk jen tak veze, pomalu sbírá výškové metry, mine silnici do Sušice, stoupá lesním singlíkem, pak kousek po poli a už tu jsou Albrechtice a ona zmiňovaná hospoda, odkud zní lidová hudba a píseň „Děvčata z pohraničí, ty milujou, jen to fičí…“ Sakra, tohle mi bude v hlavě znít celý den! Od hospody je to na Sedlo (902 m) stále ještě kus. Naštěstí, nebo naneštěstí cestu nahoru od loňska vysypali štěrkem a uválcovali. Už to není tak romantické stoupání jako dřív, na druhou stranu stačí točit nohama a člověk nemusí skoro ani tlačit, když nechce.

Kontrola času ukazuje, že mám stále rezervu kolem dvaceti minut, díky čemuž mi došlo, že uvidím průjezd prvních mužů startovní listiny. Zastavil jsem tedy u mlíka a chvíli sledoval, jak to dolů pálí Prokop, Tejchman, Vitko a Myšík… Moje jízda asi bude o dost pomalejší, ale co, jsem tu hlavně kvůli zážitkům a reportu. Na kopci jsem měl stále chvilku času, vylezl jsem si proto na skálu a chvíli jen tak koukal na šumavské hvozdy a hrad Kašperk. Člověk si to prostě musí udělat hezké, když už s sebou nemá parťáka!

RZ2

I dvojku a trojku jsem si projel den předem, takže jsem věděl do čeho jdu. Krom jednoho zaváhání na začátku, kde jsem zbytečně objížděl jeden kámen, a pak krátkého výběhu do malého stoupání, se mi zde jelo úžasně. Začátek příjemný lesní na hlíně, pak člověk objede hranu a začne padat dolů pod skálu, kde jsem předtím seděl na vyhlídce. Zde je pár technických úseků, jedna skalka, kterou člověk musí trefit, pár velkých šutrů mezi něž je potřeba se dobře zapasovat a níže také několik ostřejších zatáček kam není úplně snadné se vejít.

Jedna zrádná sekce je kousek za studánkou. Zde se zdá, že to člověk může pustit, jenže pak se zahýbá na kořenech zprudka doleva a následuje dalších pár manévrů. Také dalších pár zatáček a konec už je příjemný plynulý, poměrně rovný a otevřený, takže stačí pustit brzdy a jen se vézt.

Transfer 3

Výšlap z dvojky na trojku je prostě výšlap. Jakože pěšky! Tady se nemá cenu o cokoliv pokoušet, to až pak za sedlem a návratem na novou lesní štěrkovou dálnici. Před trojkou jsem měl opět docela rezervu, stihl jsem proto krátký telefonát domů, nahřál se chvíli znovu na skále a pak nadával, že mi mravenci, kteří byli naprosto všude, prolezli snad celý batoh!

Na sedle…

RZ3

Z trojky jsem měl loni obrovský respekt a vlastně obyčejný strach, až jsem nakonec upadl ve výjezdu! Cha, cha!!! Letos jsem si ji den předem opět prošel a projel a vyjma zatáčky na skalce ji zvládl čistě. I ta skalka mi nakonec nepřišla nijak tragická, proto jsem na start nastupoval celkem v klidu. Tři, dva, jedna…

Na úvod chvilka dupání po rovince, pak krátké stoupáníčko a jdeme na to. Úzký žlab, kde stačí držet řídítka, více otevřené sekce po kořenech a kamenech, kde je potřeba chytit dobrou stopu, jinak se tu zastavíte. Kratší technická sekce, kterou jsem projel krokem, jelikož se Rocky Mountain Altitude do úzkých zatáček mezi stromy dost dobře nevešel, pak kousek na vydýchání a je to zase tady!

Příjezd k pověstné skalce byl při závodě o dost rozbitější než den předem a i ta skalka byla nějaká víc vymletá. Když jsem to tam poslal, věděl jsem už od začátku, že se dole nevytočím, nebo jsem si to prostě myslel. Radši jsem si tedy odšlápl a než to vzít hlavou o skálu jsem zastavil, odhodil přední kolo a znovu se rozjížděl.

Bylo to docela psycho a vůbec se mi do té další strmé sekce nechtělo, ale hlasité povzbuzování diváků dost pomohlo. Odrazil jsem se jednou nohou, snažil se mezi šutry nabrat stabilitu, druhá noha na pedál, „ber tu levou stopu co sis včera najel“ a… Vžůům! Paráda, tohle jsem sjel čistě, vyrovnaně a ještě jsem se vešel do té spodní zatáčky. Uffff! Teď už jen otevřené DH, jeden slastný skok přes kámen jako oslava přežití, chvíle dupání po lesní cestě a pak ještě chvíli drncat po kamenech a kořenech. Trojka je dlouhá, sakra dlouhá a těžká, ale poctivá.

Transfer 4

Jak moc pomohou loňské zkušenosti! Přejezd mezi trojkou a čtyřkou je celkem pohodový, po rovince a z kopce, alespoň většinou, není ale zrovna krátký a není na něj moc času. Stejně loni jako letos. I tak jsem se rozhodl prohodit si helmy, skočil jsem na bika a s partou co se zrovna rozjížděla jsem upaloval dolů. Na to, že jsem měl zatím vždy před startem rezervu deset až patnáct minut mě začalo trochu mrazit, když mi zbývalo minut deset a já byl ještě na cestě.

Pokud to někdo neví, tak na Enduro X Race jsou přesně stanovené startovní časy s nulovou tolerancí – stíháš, nestíháš? Tvůj problém! Je to na jednu stranu přesnější, než dvakrát pípat čip na řídítkách, pár lidem to ale připadá zbytečně stresující. Někdy ano, na druhou stranu je to spravedlivé, člověk nemusí nikde čekat půl hodiny ve frontě, ví přesně kdy a kde má být a tak to je. Je to dřina, je to někdy frčka když spadnete nebo máte defekt, ale dle mého takové věci patří k našemu sportu a dělají z něj skutečný sport, kde nestačí jen pustit brzdy, ale je třeba přemýšlet a pracovat s vlastním tělem, rozložit si čas a síly atd.

RZ4

Čtyřku jsem nakonec stíhal s lehčí rezervou, i když přiznávám, že jsem si poslední kousek transferu díky znalosti prostředí zkrátil a ulehčil přejezdem po silnici… Sorry! Čtyřka samotná je hodně rychlá, šlapavá a taková docela XC. Video asi řekne víc. Někdo by ji mohl považovat snad i za zbytečnou, za „měřený transfer“, mně se ale docela líbila a po šutrech a kořenech na Sedle to byla příjemná změna. Dobrý pocit jsem měl i z několika vraceček na konci, kde jsem byl rád, že jsem dopředu hodil WTB Vigilante, které se i v hlubokém prachu krásně zařezávalo.

Občerstvení a transfer 5

Od konce čtyřky člověk už jen po asfaltu spadne zpět do Sušice, dojede k řece a v parku se může zastavit na občerstvovací stanici, jediné oficiální na trati. Letos ji navíc zpestřila soutěž dřevorubců, nebo co se to tam odehrávalo. Nevím čím přesně to je, ale když jsem v takovémto zápřahu, tak nemám moc chuť k jídlu, ale ani hlad a potřebu se něčím ládovat. Vynechal jsem proto domácí štrůdl i obložené bagety, zobnul nakonec dva croissanty, kopnul do sebe něco koly a doplnil vak. Chvíli jsem poseděl, pokecal s pár lidmi a pomalu se sbíral k cestě na Svatobor.

Výjezd od řeky (zhruba 450 m) na vrchol Svatoboru (845 m) je skutečně poctivý a nemá cenu spěchat, protože nahoře člověk nejspíš stejně půjde pěšky. Hned na úpatí jsem se připletl k partě z Bike Factory a s nimi postupně nabíral jeden metr za druhým. Nejdřív silnice, kde se dalo krásně šlapat, pak polní cesta kde to bylo horší, projet menším sedlem, ještě se s tím chvíli prát a pak už to byl víceméně jen pochodový tábor. Ale ok, lepší než se zbytečně ždímat!

RZ5

Na to, jak vypadali mnozí zničeně, jsem se na Svatoboru cítil stále podezřele svěží a to jsem stihl ještě rychlou obhlídku rozhledny, kam jsem se den předem nedostal. Pocit svěžesti ze mě trochu vyprchal než jsem se dostal na start, jelikož nahoře dost foukalo a příjemné zahřátí těla z výstupu celkem rychle vyprchalo. Když jsem se tedy stavěl na start, cítil jsem se docela ztuhlý a když přišel povel „jeď“, nebylo to o moc lepší.

Začátek pětky, kterou jsem si prošel po tmě den předem, vypadá relativně nevině, ale je dost těžký. Ani ne tak na techniku, kdy stačí držet plus mínus směr a dvakrát zatočit, jako spíš na ruce a nohy, protože to i při aktivním odpružení na kamenných schodech s člověkem dost mlátí.

Když jsem měl šutráky za sebou, byl jsem rád a připravoval jsem se na dva větší dropy. Měl bych je dát oba, ale na ten první se mi nějak nechtělo, jak jsem byl ještě rozklepaný, tak jsem ho suše líznu zprava. Druhému se již vyhnout nedalo, mohl jsem si nechat vyšší rychlost, ale z opatrnosti jsem ho jen tak prošuměl a bylo to nakonec snazší, než jak to v noci vypadlo! Bohužel kousek za tímto dropem jsem pocítil úbytek tlaku v zadním kole a bylo vymalováno. Rychlé zhodnocení situace a rozhodnutí, že to je do cíle ještě daleko, utíkat se mi nechce a ráfek ničit nemůžu, když kolo není moje! Ani tak bych to nedělal…

Lepení na deset minut

Čekala mě tedy výměna duše, což by byla vcelku banální oprava, já ale za boha nemohl sundat pláště Maxxis Minion DHR z ráfků No Tubes a přestože to normálně nedělám, musel jsem nakonec použít dvě montpáky. Sakra! Druhý den doma, když jsem kolo ladil před vrácením do prodejny Bike Notoric, jsem postaru stříknul patky plášťů prostředkem na mytí oken a šlo to hned lépe, takhle na sucho to bylo peklo!

No nic, tahle oprava mě stála dobře deset minut a tedy totální propad v tabulce hodnocení až na samý konec mezi posledních pár jezdců co závod vůbec dojeli! Každopádně duše byla vyměněná a jelo se dál. Vtipné bylo, jak mi docházelo co jedu až ve chvíli, když jsem to přejel. Tenhle a onen velký šutr, zatáčka, skůček… Vše vypadalo ve dne a zpoza řídítek jinak, než v noci s lampičkou v ruce.

Smysl ta noční teoretická příprava ale měla minimálně v tom, že jsem si prohlédl závěrečnou pasáž, která byla proti loňsku nová. Už to nebyla taková palba, naopak se odbočilo více doleva, člověk projel po jednom přírodním břehu a pak dvěma hupy spadl dolů ke studánce, odkud to bylo jen pár metrů k cíli. Velký kámen, na konci druhého hupu, na který jsem byl upozorněn předem místními borci, byl už luxusně zahrnut hlínou a prachem, takže jsem ho ani nevnímal.

Sprint na RZ6

Vzhledem k defektu a záseku na trati jsem měl strach, že to na šestku sotva stihnu. Nasadil jsem tedy zprvu svinské tempo, abych po chvíli polevil a šel chvíli do kopce s partou, kterou už dobře z nám z řady jiných závodů. Po chvíli jsem opět využil jedné lokální finty a vzal to pěšky napřímo nahoru, než abych to objížděl po značkách. Převýšení ale člověk stejně neošidí… Když jsem se pak dostal k závěrečným serpentinám, zjistil jsem, že se pohybuju mezi lidmi s podobně vysokými startovními čísly, proto jsem se konečně uklidnil a začal více dýchat.

RZ6

Transfer na šestku nakonec nebyl tak zlý a čas jsem měl také docela rozumný, díky čemuž jsem vlastně ani nestihl před startem moc vychladnout. Šestka samotná je super a dost jsem se na ni těšil a nejradši bych ji jel dvakrát! Začátek je úplně nový. Vynechán byl divoký padák z loňska, jede se zprvu víceméně podél silnice po hravé pěšině s pár skůčky, pak se cesta zlomí dolů, dropíky, kameny, kořeny, klopenky… No prostě správné bikové eldorádo!

Druhá třetina se napojuje již na loňskou trať. Je zde jeden úsek, kde si člověk trošičku oddychne, pak ale přijde hlubší koryto začínající jedním vyšším dropem, který byl ale obecně kritizován a i kdyby ne, stejně bych ho objel, jelikož to šlo a možná to bylo i o fous rychlejší. Pár zatáček, jeden menší dropík mezi stromy a už se blíží vyhlášená skalka, kde pár lidí spadlo a jeden Slovák se zde v rámci tréninku nehezky rozbil.

Já jedu na jistotu, mám najetou pravou stopu a skalku sjíždím plynule bez zbytečného rizika. Poslední třetina byla celkově snazší a hravější. Nahoru, dolů, několik terénních vln, přičemž rychlost stačilo lehce korigovat brzdami. V závěru jsem si pamatoval jeden větší padák k silnici a pak zase po její druhé straně. Malá silnička se křižovala ještě dvakrát. Za jedním přejezdem bylo třeba vyhoupnout se na menší hranku, kde mě už nějak nepodržely ruce nebo guma a v hlubokém prachu mi na chvíli zmizelo přední kolo. Naštěstí jsem ho nějak zkrotil a pokračoval dál. Na úplný závěr jsem pro samý zápal boje skoro přejel jeden ostrý zlom doleva, dvě zatáčky na kamení a je tu cíl celého závodu!

Pohoda a sluníčko v cíli

Když jsem loni dojel do cíle, byl jsem rád, že žiju. Letos jsem si říkal, že bych si šestku klidně sjel ještě jednou, ideálně s transportem na kopec a dolů v nezávodním tempu s pauzičkama. Na to ale pochopitelně nedošlo. Jak jsem byl loni jasně přesvědčený, že nejhezčí byla jednička, letos jasného kandidáta nemám. Jednička byla skvělá, dvojka mě letos také ohromě bavila, za trojku jsem rád, že jsem ji přežil, čtyřka byla příjemnou změnou, pětka ze mě vytřásla duši a šestku jsem si vážně užil už jen proto, že Rocky Mountain Altitude, na kterém jsem tento závod jel, se právě zde cítil jako doma!

V samotném cíli na náměstí nás všechny čekalo příjemné sluníčko a v zásadě samé usměvavé tváře. Stačilo projet bránou, odevzdat čip a jít si odpočinout a najíst se. Těstoviny, brambory, polévka, pivo – alko, nealko. Ať si každý vybere. Vzhledem k tomu, že do závodu nastoupilo kolem 150 lidí jsem si myslel, že budu v cíli čekat nekonečně dlouho na vyhlášení, ale nestalo se. Vše tu nějak přirozeně ubíhalo, stačil jsem se najíst, napít, převléknout v autě, dát si zmrzlinu, pokecat a už byl čas ocenění vítězů.

Speciálním hostem celého závodního dne byla mistryně světa v alpském lyžování z roku 2007 Šárka Strachová, která byla usmívající se ozdobou této akce a rovněž vypomáhala s předáváním cen vítězům. Konečné výsledky najdete na webu www.sportsoft.cz.

Kam směřuje Enduro X Race?

Tento závod, na to že je první v letošní sezóně, se opět mimořádně povedl, i díky počasí. Bylo totiž slunečno, nebylo ale zbytečně horko. Když Michal zpovídal v cíli různé účastníky, tak skoro všichni nešetřili slovy chvály co se týká tratí, organizace a celkové atmosféry. Nějaká kritiky slyšet byla třeba při tréninku na adresu konkrétních skoků, dropů nebo jiných míst, po závodě už ale snad nikdo nebrblal a to se řada lidí přiznala k pádu, defektu a jiným problémům. Přesto byl jejich i můj výsledný dojem jednoznačně pozitivní!

Než toto téma uzavřu, rád bych se ještě zmínil o budoucnosti tohoto závodu, jak jsme ji s Alešem, ředitelem Enduro X Race, nakousli v našem rozhovoru. Smutnou realitou je, že Enduro X Race již není seriál, jelikož se ukázalo, že to není po organizační stránce až tak snadné a ne vždy se vše vydaří, jak by pořadatelé chtěli. Proto se rozhodli více se soustředit na svůj domácí závod a zbytek vynechat.

Šárka Strachová, Aleš Hrabý (pořadatel) a Michal Prokop (celkový vítěz)

Zde se přitom snaží nastavit a držet laťku náročnosti dostatečně vysoko, aby si domácí jezdci mohli osahat jak asi těžké závody se jezdí na mezinárodní scéně a abychom zde u nás měli podnik, kde můžeme objevovat a rozvíjet mladé talenty. Důkazem budiž jeden super junior, který sice neobjel celý závod, ale i tak prokázal obrovské nasazení a zapálení pro věc, proto se šel jako první podívat na pódium a odnesl si cenu za účast. Skvělí byli také dva junioři Vojtěch Bláha a Martin Pešťák, kdy první z nich dojel pátý absolutně, druhý pak celkově devatenáctý! Respekt!

Takové talenty potřebujeme, abychom měli kde brát, až současní matadoři jako je kupříkladu Michal Prokop či Přemek Tejchman jednou odejdou ze závodní scény. Dle mého názoru se to na Enduro X Race rozhodně daří. Tak přátelé, zase za rok v Sušici, tenhle závod by byla škoda vynechat!!!

GPS záznam trasy Enduro X Race Sušice 2016

(zatím nevyčištěný…)
GPX data ke stažení na www.cykloserver.cz

Foto: Štěpán Hájíček