Enduro Trutnov Trails – Reportáž (by Zed)

Pro trutnovské Enduro jsem se rozhodl poté, co jsem si Trutnov Trails přibližně před měsícem poprvé projel a moc se mi tam líbilo. Zaregistroval jsem se a počítal s tím, že Štěpán nebo jiný kolega z BikeAndRide.cz pojede také. Jet na závody s kamarády je přeci jen lepší než se motat na trati sám.

Text: Zdeněk Novák | Foto: Přemysl Aubrecht/Michal Teichman

Osud tomu ale nepřál, ať už z důvodu lenosti a obav ze špatného počasí, nebo kvůli rodinným povinnostem. Zůstal jsem v tom tedy osamocený, a když trochu předběhnu sled událostí, moc jsem si to užil!

Trhnu se z chalupy!

Plán byl jasný – v sobotu přerušit rodinnou dovolenou na chalupě u Špindlu, zabalit kolo a vypravit se najíždět primárně nové rychlostní zkoušky, jejichž mapka byla zveřejněna v pátek. Registrace probíhala od sobotního odpoledne na základně Trutnov Trails ve Lhotě v hospodě, kde každý závodník dostal číslo a mapku RZ.

Ta byla bohužel poměrně malá (ve formátu A5) a někteří bikeři měli s jejím čtením problém. To byla první a vlastně i poslední „vada na kráse“ celé akce. Čas startu každého závodníka bude znám až v neděli po deváté hodině ráno, kdy se budou rozdávat čipy.

Z pěti rychlostních zkoušek, které jela Elita (ostatní závodníci jeli pouze 4, resp. 3) vedly dvě po již existujících trailech – Modřínovém (RZ1) a Pod Jeskyňkou (RZ2). Zbylé traily byly zcela nové (alespoň dle mapky na webu TT) a já si je prošel nejprve pěkně po svých v obráceném směru. Hlavně u poslední RZ5 jsem se nestačil divit, co si to na nás Přemek Tejchman přichystal…

Záludný drop mezi stromy ve strmém svahu, prudké vracečky a podobně. Po trati jsem potkával spoustu bikerů a řešili jsme ideální stopy, zkoušeli najíždět některé úseky a o některé se mnozí z nás ani nepokoušeli. Obtížnost byla vskutku vysoká a pádů bylo vidět již v tréninku víc než dost.

Neděle – jde se do toho!

Závod začal v 10 hodin v místě večerní párty, kde je parkoviště a zázemí závodu pod odkalištěm nazývaným Mrtvé jezero. Jelikož startovala kategorie Elite až nakonec, sundával jsem RB Bandit 675 ze střechy auta v 10:45. Stihl jsem si akorát vyzvednout čip, upevnit jej na nohu vidlice, a pomalu vyrazit. Odjezd na první RZ byl volný, žádné slavnostní zahájení jako například při MČR v Sušici.

Co bylo naopak stejné, byl způsob měření času a pevně stanovené starty rychlostních zkoušek, které byly pro každého závodníka vytištěny na malé samolepce. Čip zaznamenával pouze projetí cílem, přičemž nebylo nutné zastavovat a čekat na traťového komisaře, až přiloží krabičku se čtecím zařízením – stačilo přejet „koberec“ v cíli a bylo to.

RZ1 – není čas na oddych!

Transfer na RZ1 vedl přes Lhotu a pak po cestě do prudkého kopce, jehož zdolání nás ten den čekalo ještě několikrát. U Čížkových kamenů se už řadili jednotliví borci a já měl necelých deset minut na přípravu. Časy na transfery byly nemilosrdné, nemalé množství závodníků buď vůbec nestíhalo, nebo nemělo dost času na oddych. Nevím, zda by vůbec šlo stíhat opravit defekt či řešit jiné komplikace.

RZ1 vedla po Modřínovém trailu, který začíná nejprve po rovině po kořenech, aby pak uhnul vlevo, kde mi padá řetěz. Zastavuju, šteluju články tak, aby sedly správně na převodník a po nahození pokračuju dál lehce naštvaný. Trail má pěkné flow, občas kamenné chodníčky, menší skoky a v závěru vede chvíli po šotolinové cestě, aby nakonec uhnul vlevo na staré schody vedoucí k železniční trati.

Horní polovinu schodů skáču naráz, v jednom místě natěsno míjím fotografa a velký šutr, zbytek schodů sjíždím a čekám cíl. Ten však přichází až po několika metrech dupání po rovině podél trati. Popadám dech, s ostatními závodníky se moc nezdržujeme a rovnou se přesouváme na start další RZ. Panským stoupákem vyjíždíme opět na kopec, kde od jeskyně startuje RZ2.

RZ2 – co je s tím řetězem?

RZ2 začíná shodně s RZ4, tedy do kopečka vpravo od jeskyňky, kde se po hrabance a mezi kameny zhoupne trail přes terénní zlom a mezi kameny pokračuje z prudkého kopce, aby se následně oddělil vlevo a napojil na trail Pod Jeskyňkou. Daří se mi jet včera vybranou stopou, ale v místě přejezdu šotolinové cesty někde uprostřed trailu mi opět padá řetěz. To už se neudržím a dost hlasitě nadávám, možná i díky tomu se mi řetěz podaří nahodit až asi na třetí pokus!

Vytahuju skřípnutou rukavici a pokračuju dál. Whistler sekci v závodě objíždím a při palbě úvozem mám co dělat, abych se při vletu do lesa nerozmlátil. Kolo ale sedí dobře, pár posledních zatáček a čeká mě propustek pod tratí, který je úzký tak, že se mi tam řídítka vejdou s vůlí 2 centimetry na každé straně. Dvakrát si škrtnu, výjezd doprava, pak mírná levá a prudká vracečka doprava a cíl. Jinak dobrý pocit z této RZ mi kazí vzpomínka na spadlý řetěz.

RZ3 – jako projet odšťavňovačem

Transfer na RZ3 je dlouhý, vede podél trati zpět do Lhoty a pak stejně jako na RZ1. Na rozcestí pod kopcem je občerstvovačka s nabídkou různých dobrot, pití a gelů, něco pobírám, ale moc se raději nezdržuju. Třetí rychlostní zkouška se mi líbila asi nejvíc. A to i přes skutečnost, že v její polovině byla poměrně dlouhá sekce do kopce, kde jsem se totálně vyšťavil a určitě jsem nebyl sám.

A i přes to, že – jak možná někteří uhádnete – mi po sto metrech od startu opět spadl řetěz. Nahození šlo poměrně rychle, takže můžu pokračovat po hraně Čížkových kamenů. Trail se po chvíli stáčí vpravo, kde je traverz mezi kameny, kořeny a stromy, který jsem si parádně užil.

Opět se mi dařilo jet vybranou stopou, následovala dupačka hrabankou do již zmíněného kopce, kličkování mezi kameny, přejezd cesty na novou Auron sekci s kamennými chodníky a následně traverzem v hrabance dolů k trati, kde na nás čekal cíl po delším šlapavém úseku, kde jsem do toho dal skutečně všechno!

RZ4 – tak teď to konečně vydrželo!

Transfer na RZ4 začíná schody, kterými byla zakončena první RZ a pak opět Panským stoupákem až na vrchol k jeskyňce, odkud startovala už RZ2. Začátek s výšvihem po hrabance a dolů po kamenech je stejný, na rozdíl od dvojky ale čtyřka (Perníkový trail) pokračuje rovně skrz smrčky přes paseku do lesa, kde konečně začíná víc klesat.

Spousta hrabanky, kamenů a stromů, občas nějaký ten chodníček vyskládaný z kamenů. Následuje trialová sekce v pravotočivé zatáčce za skalkou a potom nájezd na kámen s lávkou. Přes cestu opět do lesa, motanice mezi smrčky po hrabance a konec. Je tu důvod k oslavě, jelikož tentokrát řetěz zůstal na svém místě!!!

RZ5 – to nejtěžší nakonec!

Přesun na RZ5 je stejný jako na RZ1, čeká nás tlačenka do slušného kopce, před nímž opět využívám pohostinnosti občerstvovací stanice. Je kolem dvaceti stupňů, stejně jako včera neprší, občas vykoukne zpoza mraků sluníčko, ale i tak z nás pot jen lije. Před námi je to nejtěžší z celého závodu.

Start opět u Čížkových kamenů, ale pak se cesta stáčí vpravo mezi skalami přímo do pekla. Úzkou pěšinkou pomalu najíždím na kámen, který je třeba přesně dropnout. V sobotu jsem jej přejel, což nakonec také šlo, jen jsem si škrtl o bash guard od Los Banditos.

Tentokrát si ale říkám, že pojedu víc na styl, tak to tam posílám a ono to jde. Jenže jsem moc rychlej a v rozrytý hrabance se mi zaboří do strany přední kolo a já letím i s kolem nedokonalým parakotoulem ze stráně do mlází.

Diváci jsou ve varu, snažím se dostat z pusy hrabanku, kterou mám obalený celý obličej i ruce, rychle sbírám sebe i kolo, ze kterého vytahuju namotané klacky a jedu dál. Vzápětí následuje prudká pravotočivá zatáčka přes skalku, kterou jsem v tréninku nesjel (stejně jako ostatní co tam se mnou byli). Popravdě by mě zajímalo, zda to někdo bez srovnání kola zvládnul projet!

Toto místo tedy snáším, pak nasedám a pokračuju v jízdě mezi kameny. Pád mě krapet rozhodil, takže dělám osudnou chybu a najíždím předním kolem mezi kameny, které mě zastaví a já jdu znovu k zemi! Výsledkem jsou ohnutá řídítka, spadlý řetěz a přední kolo s poloviční náplní vzduchu.

Snažím se narovnat řídítka a pokračovat, nějak to jde, jedu ale opatrně, abych nezničil ráfek Industry Nine. Kolo drží, evidentně se pouze ufoukl vzduch, naštěstí žádná díra v plášti. Přejíždím dlážděnou cestu a vjíždím do lesa, kde mě čeká další technická lahůdka. Vracečky na hrabance v prudkém svahu včetně průjezdu natěsno mezi stromy, což ještě dávám.

V odkloněném svahu se ale přední plášť díky nedostatku vzduchu deformuje a uniká z něj i poslední zbytek tlaku, takže tady pro mě závod končí. Zbytek erzety tlačím a fandím ostatním!

Neskutečně vydařená premiéra!

Co říci závěrem? Na to, že se jednalo o první podnik v režii Přemka Tejchmana, to byla moc povedená akce. Pár drobností by se dalo vytknout, vše ale zastínila kvalita trati a její náročnost. 33 kilometrů a přes 1400 nastoupaných metrů, plus téměř 140 závodníků, z nichž 45 jelo všech 5 rychlostních zkoušek. Mám rád překonávání překážek a v tomto závodě jich bylo plno.

Musel jsem přemýšlet jakou stopu zvolit, zda vůbec budu schopen to které místo sjet a podobně. Na oči bych to opravdu jet nechtěl. Pro mě to byl jednoznačně skvělý závod, který prověřil um i techniku každého, kdo se odhodlal a našel v sobě sílu všech pět RZ odjet. Díky za takový závod a doufám, že se příští rok opět uskuteční!

Pokud se ptáte, jaký převodník a řetěz momentálně na redakčním RB vozíme, pak je to Praxis a Connex. Nevím, zda vinu za nadměrné padání řetězu (na čtyř erzetách z pěti) nese převodník či řetěz, každopádně tato kombinace se v Trutnově ukázala jako potenciálně problematická! A prostředím to nebylo, jelikož mi řetěz spadl již dříve při normální vyjížďce po trailech v okolí domova. Pravdou zůstává, že dokud byla na kole kombinace SRAM/SRAM (přes 6000 najetých kilometrů), řetěz nespadl ani jednou, ať jsme s kolem dělali co jsme dělali! A že jsme ho mnohdy nešetřili!!!

Foto: Přemysl Aubrecht/Michal Teichman