Diva kemp 2017 – Reportáž perem účastnice KK
Letošní biková sezona je v plném proudu, Diva kempy jsou za svou půlkou, léto vrcholí! Proto posíláme do světa zážitky z kempu od fotografky Kláry Kinterové. Klárka není žádný rázný lamželezo, ale křehká zrzka, která má ráda pevnou půdu po nohama. O to je vždy zajímavější, co jí „pod helmou“ letí za myšlenky.
Diva kempy letos prošly výraznější změnou, noví koučové – přibyl nám zkušený Radek Hon s Katkou Stěhulovou a Katarína Tóthová. Extra se proměnilo i zázemí. Bedřichovku jsme vyměnili za horský statek Penzion Statek u Rajtrů, což nám dovolilo zvýšit kapacitu a rozdělit vždy skupiny dle pokročilosti. Ubylo trochu z komorní atmosféry pionýrských let, ale skupiny to rozhodně „zkompaktnilo“.
Klára Kinterová:
Na DIVA KEMP jsem se přihlásila asi z podobného důvodu jako spousta dalších holek. Můj kluk řádí na kole (na trailech) a já bych někdy ráda jela s ním, ale úplně to neumím. Neumím a bojím se, znáte to. Když jsem před pár kamarády řekla, že se o víkendu jedu učit jezdit na kole, většinou nechápali a smáli se, že přece každej umí jezdit na kole. Jo, jezdit po silnici většinou zvládne každej, o to tu ale nejde.
Hned od první chvíle mě bavil Báry osobní přístup, s jakým komunikuje a z víkendu jsem přijela plná zážitků a informací. Jednalo se o BASE KEMP, takže jsme se měly učit základy, zažít si je a zkusit si jízdu v terénu. V sobotu ráno jsme byly rozřazené do dvou skupin, podle zkušeností a odhodlanosti. Nějakým zázrakem jsem spadla do té ambicióznější skupiny a na jednu stranu za to byla ráda, na druhou úplně ne.:) A co jsem si z kempu odnesla:
- Kámen nemusím vždycky objet, někde je lepší jet přes něj. (Je to materiál jako každej jinej! Jo, je tvrdší, ale to mi nevadí, protože na něj přece neplánuju padat)
- Nikdy nemám zadek tak daleko za sedlem, jak si myslím, že mám! Ne, opravdu s ním neštrejchnu o zadní kolo, ani omylem. A stejně tak kolena – nemusím s nima držet rám kola, fakt to moc nepomáhá. Ono je to těžký. Posledních pár let chodím na pole dance, kde se snažíte vypadat ladně, ale na kole to moc nejde. Většinu času se potím, teče mi z nosu (měla bych se dokonce prej naučit smrkat bez kapesníku), a když jedu z kopce, měla bych sedět jako na záchodě!
- Někdy je lepší brzdit míň než víc, i když tomu zrovna nevěřím a přijde mi, že letím jak střela (na videu to pak vypadá tak, že se sotva pohnu).
- Nesmím koukat na každej cenťák terénu před sebou, protože mi to mozek vyhodnotí nějak takhle: kámen č. 1 problém – moc ostrej! Kámen č. 2 problém – moc velkej! Kámen č. 3 – problém jenom proto, že se to jmenuje kámen a ne hlína! Kořen č. 1 problém – protože předevčírem pršelo! Šiška č. 1 problém – ta bude klouzat, to je jasný! Prudký kopeček dolů – spadnuuu! Kopeček nahoru – nevyjedu ho! Takže, jak to říkáte: „čti až ten terén pár metrů před sebou.“
- Když přijedu k překážce, ne vždycky se mi o ní musí přední kolo zákonitě kousnout a přehodit mě přes řídítka, ono jí mnohdy prostě přejede nehledě na mě a moje schopnosti.
- Teoreticky už vím, jak zvednu přední kolo! A co víc, baví mě to. Můj pohyb těla má sice k opisování písmene L asi hodně daleko, ale ono to půjde.
- Nebuď v křeči, je to vždycky horší.
- Je super být v týmu s mnohem zkušenějšíma holkama, i s těma, co jsou na tom podobně jako já. Ty lepší totiž motivujou a ty podobný uklidňujou, že se taky bojej a že „tohle nejde sjet.“
- Občas to prostě chce, nechat se hecnout. A zkusit věci, který byste jinak nezkusili. Ale nezkus to, když jedou všichni ostatní a chytaj nás silní a spolehliví chlapi, kteří vědí, jak se chytat má.
- Nemusím si dávat vysoký cíle, spíš ty reálný (zlepšovat se o průběžně o 1 % stačí).
- Pokud se bojím někam do neznáma vjet, radši slezu a jdu se tam podívat. Třeba zjistím, že se bojím zbytečně a vrátím se odhodlaně ke kolu.
- Když mám pocit, že se nikam neposouvám, můžu si zopakovat něco, co jsem jela dřív. A třeba zjistím, že jedu trošku rychlejš nebo dám pasáž, která byla prvně problém.
reklama
Nedávno jsme přijeli z bajkový dovči a musím říct, že všechny ty věci jsou pravda. Dokonce se mi párkrát stalo, že jsem šutr přejela a ani o něm nevěděla, protože jsem koukala o kus dál před sebe! Zadek je k zadnímu kolu už taky o trošičku blíž a přijde mu to automatický.
Je fakt, že občas člověk propadá zoufalství. Třeba když máte bezva pocit, že sjedete super flow trail vždy o něco plynulejš, takže vás už nemůže takřka nic rozhodit. No, a pak máte jet stoupavým trailem nahoru na kopec. Cesta stoupá pod úhlem, který bolí, i když kolo tlačíte, ostrý zatáčky se střídaj s ostrýma zatáčkama plnýma kamenů a kořenů, kde se vám kolo pokaždý o něco zasekne a vy si stoupnete.
Takže, u kola platí to samý, co u ostatních sportů. Není to hned, ale i malý pokroky se počítaj! Loni jsem měla problém sjet 15 cm kámen na široký cestičce. Letos bych o něm už pravděpodobně ani nevěděla. Loni jsem uvažovala, jestli sjet obrubník nebo ne, letos (vlastně právě na kempu) jsem si dala za cíl sjet schody. Na dovče jsem jedny už dala – nebyly vysoký, ale byly to schody a nebyly jenom tři, dokonce ani pět!
Říká se, že svýmu kolu máte důvěřovat a asi na tom něco bude. Ono navíc ani kolo neví, co se vám honí hlavou. Takže úplně nezáleží na tom, že já si myslím, že něco nepřejedu. Moje kolo si to totiž myslet vůbec nemusí.J
Kemp byl rozhodně zážitek, který si moc ráda někdy zopakuju a děkuju celýmu týmu! Koučové neúnavně ukazovali, vysvětlovali a pomáhali se vším, s čím jsme měly problém. Chytači nás nenechali spadnout a psychicky nás hodně tlačili kupředu. O organizátorech nemluvě, všechno zařídit a s úsměvem na tváři zvládnout, to není samozřejmostí. Od ubytování, přes jídlo, přednášku, prodej věcí, komplet program…
Těším se na další víkend u vás v Jizerkách už teď!
PS: Zářijové termíny ještě nejsou plně obsazeny, hlásit se je možné na stránkách www.divakemp.cz. Těšíme se na vás.
Text: Klára Kinterová | Foto: Barbora Berdychová
