reklama

Úvodní dvojkolo EWS – Canazei, Itálie | Report Milan Myšík

Minulý týden se konečně naplno rozjela letošní EWS sezóna, přičemž úvodní dvojzávod se odjel v Dolomitech v městečku Canazei. Na startu, hlavně v elitní mužské kategorii, se zde sešla skutečně vrcholná světová konkurence, jelikož se na tento závod vypravila i řada špičkových sjezdařů ze svěťáku.

Text: Milan Myšík / Foto: Boris Beyer

Do Canazei jsem vyrazil s týdenním předstihem, zejména abych si zvykl na zdejší nadmořskou výšku. Nebyl jsem ale samozřejmě sám, společnost mi dělali Vanik a Číža. Jeden den z naší soukromé přípravy jsme vyrazili dokonce i na silnici, abychom okusili kouzlo Sella Rondy – vážně nádhera!

Poměrně velkým zklamáním pro nás bylo oznámení, že se oba závody pojedou na stejných tratích, ač by možností ve zdejším prostředí bylo jistě mnohem víc… Ale co se dá dělat, člověk může být rád, že se vůbec dostane na světové závody!

reklama

EWS #1-2021

První kolo EWS bylo na programu ve středu a zahrnovalo 4 měřené zkoušky s převýšením (z kopce) 2 300 metrů! To už je slušná porce slibující vskutku intenzivní závodní vyžití!

Na rozjetí se jela stage nazvaná Titans – brutální downhillovka –, kde bylo převýšení, nebo spíše přenížení 630 metrů! Trať přitom padala z kopce dolů hned po startu, jelikož jsme nahoru jeli lanovkou. Snažil jsem se vyvarovat chyb a předvést na svůj styl netradičně klidnou jízdu, protože jsem si nechtěl odpálit šanci na výsledek hned v úvodu!

Dařilo se, ovšem kousek před cílem mi to uklouzlo na sjezdovce a už jsem brousil dolomitské kameny bokem dolů!

Naštěstí to nebyla žádná brutální ztráta a v této RZ jsem bral 46. místo. V cíli jsem však viděl krvavou ruku, roztrženou rukavici a… Z tohoto pádu jsem si odnesl také stržený nehet na malíčku pravé ruky. Vzal jsem si od pořadatelů kapesníky a cestou na krátkou stage 2 jsem se snažil krev nějak zastavit. Bolelo to ale jako čert!!!

Bolestivé zranění mě trošku poznamenalo v následující RZ, v níž jsem skončil až na 62. místě. Celková ztráta ale nebyla nijak zásadní, jelikož zrovna tato stage byla dost krátká. Po dvojce jsem si zajel do obytňáku ruku pořádně vyčistit, obvázat a vzít si nové rukavice.

Bolest příliš neustupovala, věděl jsem ale, že mi do cíle zbývají už jen dvě RZ, tak jsem si říkal, že to prostě zkousnu. Třetí stage – Animal Hause – přitom byla fakt brutální!

Nechyběl v ní téměř dvouminutový výšlap v technice a byla to jedna z nejvíce fyzicky náročných RZ, co jsem snad doposud jel! Taktika byla nahoře v zatáčkách trošku pošetřit síly a ten dlouhý výšlap napálit, protože tam se lámal chleba! Za ním už stačilo jen nějak rozumně zvládnout druhou polovinu tratě.

Už po minutě šlapání v mírném kopci jsem přitom slyšel, jak fanoušci řádí, zejména v nejprudší částí výšlapu. V tu chvíli jsem měl nadohled jezdce přede mnou, Francouze v továrním dresu Scott.

Ve chvíli, kdy jsem už vůbec nemohl, se kopec začal lámat a za brutálního řevu české skupinky, motorovek a všeho dalšího, jsem se v plném nasazení drápal na vrchol. Kluci přitom běželi celou dobu za mnou a strašně mě hnali! Mazec!!!

Po zbytek tratě jsem si nechal cca 50 m odlet za Francouzem, aby nedošlo ke karambolu a já celou druhou polovinu stage vydýchával ten brutální výšlap. Druhá polovina se mi moc nepovedla, ale přesto jsem zde zajel velice slušné 28. místo.

Maximální tepovka 203! V cíli jsem si ani neodpočinul a hned šel na lanovku, protože transfer na stage 4 – Tutti Frutti – byl časově dost těsný. Od lanovky nás přitom čekalo ještě dobrých 40 minut tlačení do kopce.

Na startu poslední stage, která slibovala téměř 1000 m klesání, jsem byl už dost vyčerpaný. Opět jsem tuhle stage rozjel spíš v klidném tempu a snažil se držet flow. To se mi podařilo až do poloviny, kdy mi začaly odcházet ruce a já měl velký problém s dobrzďováním… Do toho jsem ještě jednou lehnul v krátkém výjezdu, kde mi to podklouzlo, ale jinak v celku dobrá jízda.

V cíli jsem byl, i přes všechny karamboly a bolest, jednoznačně spokojený se svým výkonem! Výsledek v TOP 40 – konkrétně 39. místo – je super začátek sezóny EWS!

Večer po závodě jsem našel jednu soukromou kliniku, kde se mi postarali o bolavý prst, ale moc dobře to nevypadalo.

Ještě před druhým startem hlavní skupiny na EWS se v pátek jelo, na stejných tratích, EWS 100. Chtělo by se říct hobbíci, ale oni to moc hobbíci nejsou, jen nemají vyjeté body na klasické EWS. V kategorii Masters 35–44 let bral první místo teammate Vanik, takže se podíval na EWS podium!!! GRATULACE. Škoda jen, že nejel klasické mastery, kde mohl atakovat TOP 3.

EWS#2-2021

Druhý závod odstartovala tzv. „Pro Stage“ a to již v pátek odpoledne. Před závodem, nám pořadatelé dovolili jednu tréninkovku pro připomenutí tratí a kontrolu jejich stavu. Stage Titans, ale byla po „hobby“ skupině EWS 100 totálně rozbombardovaná! Zatímco při tréninku jsme zažili prach a sucho, na závod se přihnala bouřka a celá trať se kompletně rozmáčela.

Taktika byla jet trošku ostřeji, abych využil mokrých podmínek, které mi obecně sedí, a vytvořil si nějaký náskok na druhý den. První polovina se mi opět povedla skvěle. Ovšem pak přišel výlet přes řídítka, po kterém jsem se musel docela dlouho rovnat, abych mohl vůbec pokračovat. Srovnal jsem se ale málo a zbytek tratě jsem proto absolvoval s křivými řídítky! Tato stage se mi tedy vůbec nepovedla a já bral až 79. místo.

Druhý den se začínalo nanovo a mým cílem bylo zkusit stáhnout ztrátu a vejít se alespoň do TOP 50. Tuhle šanci jsem si ale odstřelil hned v prvních metrech druhé RZ! Ta byla sice nejkratší, ale hned nahoře jsem ztratil šroub z vodítka, to se posunulo, zasukoval se mi řetěz a bylo to v háji!

Ještě na trati jsem se to snažil nějak vyřešit, ale nešlo to, takže jsem dojel dolů bez řetězu s tím, že jsem na vícero místech musel běžet, protože tahle stage byla dost šlapavá. Ztráta téměř 2 minuty mě přitom posunula až na chvost celého startovního pole. Zkoušel jsem to dole nějak srovnat, ale moc to nešlo. Řetěz byl dost zohýbaný, ale na těžkých převodech to zase tolik neskákalo, tak jsem zkusil pokračovat…

reklama

Trojka – Animal Hause – byla tentokrát zkrácena a z nejprudšího stoupání byla udělaná tzv. „neutralizovaná zóna“. V ní se čas neměřil, byl ale stanoven limit, aby se nikdo vysloveně neflákal.

Rozjíždím to hodně v klidu ať nepřetrhnu pošramocený řetěz hned na začátku. V cíli této fyzicky nejnáročnější tratě jsem si každopádně říkal, jestli by nebylo nakonec lepší ten výjezd v závodu nechat než takhle slézt z kola, tlačit minutu a půl a pak stejně ve vysoké TF pokračovat dál?

Na mezičasu jsem se v této RZ opět umístil na 26. místě, druhá polovina mi ale bohužel vůbec nevyšla… I když ono šlapej všechny ty stoupací úseky na nejtěžší tři převody! To byla fakt strašná dřina.

Jako poslední stage se jelo opět Tutti Frutti, tady už mi ale kazeta střílela tak, že jsem musel i několikrát běžet… Cíl už byl naštěstí v dohledu!

Když jsem proťal cílovou pásku, byl jsem rád, že jsem závod nezabalil po druhé RZ, kde mě postihla ona technická závada s vodítkem a řetězem. Měl jsem vážně radost, že jsem i se zraněním a ohnutým řetězem, který moc nefungoval, dokázal zajet v posledních dvou RZ výsledky kolem padesátky.

Díky moc klinice v Canazei, kde mi několikrát převazovali prst, abych vůbec mohl držet řídítka! Díky Vanikovi za dobrý dva týdny ježdění a Malochovi a jeho partě, že jsem se cítil na závodech jako ryba ve vodě, zejména když za mnou běhali s motorovkama a dělali megabordel!

Po závodech jsem odjel na pár dní domů servisovat kolo i ruku, abych obratem pokračoval směr La Thuile, kde se brzy jede třetí závod EWS. Z něj pak přejíždím rovnou na Enduro Sérii na Zadov. Trochu cestovní a závodní maraton. Díky a držte palce.

Text: Milan Myšík | Úprava textu: Štěpán Hájíček

Původní report na webu: milanmysik.com