reklama

EWS Val di Fassa 2021, aneb jak jsem ladila novou Konu!

Pokaždé, když mi v prosinci přijde e-mail od Nathalie, že jsem si vyjela body pro účast na EWS, získám pocit, že je mojí povinností nějaký z těchto závodů skutečně jet a že beze mě se to EWS snad ani neobejde!

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tomáš Rucký, Sven Martin

V prosinci jsem potom obvykle plná elánu a s hlavou plnou plánů, jak budu přes zimu cvičit, jak si vezmu s sebou silničku na hory a po lyžování budu najíždět kilometry. U toho přihlašování ale obvykle zapomenu, že je to se mnou každý rok stejné! Vykoukne na mě v kalendáři závod EWS a já nemám nic nacvičeno ani najeto, takže si udělám deset kliků a jedu! A rovnou s novým bajkem. Tak kde jinde ho pořádně vyzkoušet než na EWS, že!?

Hned první den tréninku v Canazei se odehraje takový typický scénář ze života Andrey Drengubákové. Po druhé jízdě se mi povede ztratit šestidenní bikepas! Dokážu ztratit dokonce i tričko, které si nechávám od potu a dřiny uschnout na jedné terase, jenže dost fouká a já už tričko nenajdu a pak zjišťuju, že jsem si nechala dovézt jen jednu vložku do pláště, a to jen do toho předního.

*Nakonec jsem ji stejně nepoužila, ale těšil mě ten pocit, že ji mám alespoň v autě… Každopádně děkuju Páje Balíkové za dovoz.

reklama

Teď teda něco k tomu ježdění na kole ☝🏻

První jízdu na novém stroji Kona Process X DL absolvuju na trailu Titan, který představuje první erzetu závodu. Po dlouhém váhání, jestli mám jezdit 27,5“, nebo 29“, jsem zakotvila u příjemného kompromisu, tedy u mulleta. Hned na prvních metrech mě tedy těší vlastnosti velkého předního kola, které v kombinaci s úhlem 63,5° dělá z tohoto biku příjemného sjezďáčka – všechno požere a já nemusím dělat skoro nic.

Jediné, co mě trochu znervózňuje, je skutečnost, že se v zatáčkách nedržím dostatečně nad předním kolem (s tím mám ale trochu problém i na menším průměru) a jednou jdu kvůli tomu v zavřené zatáčce nekompromisně k zemi. Po diskusích skoro se všemi členy české výpravy se mi dostává několik rad:

Za prvé – nadjíždět si víc zatáčky; Za druhé – pracovat s celým tělem; Za třetí – to mi Max poradil fígl, abych si otočila páčky níž, a tím se držela víc nad předním kolem! No, s Kubou jsme si poté odsouhlasili, že k tomu ještě shodím alespoň jednu podložku na představci!

Tohle vše samozřejmě provedu až před startem samotného závodu bez předchozího vyzkoušení! Klasika… V den závodu tedy odstartuju s novým setupem do erzety a zhruba v první třetině začnu ze sklopených pák cítit takové křeče v dlaních, že mám chuť zastavit a páčky si zase narovnat!

Je to ale nakonec fakt dobrej fígl, protože ruce bolí tak, že chci mít erzetu co nejdřív za sebou, což je vlastně podstata závodu, ne? 🤣

Zatímco horní část je spíš takový flowtrail, sem tam obohacený o více zavřené zatáčky, spodní část je prudší a techničtější. Právě v té druhé půlce jako by si ruce v jedné prudké zatáčce řekly dost, a já letím na supermana rovnou do měkoučké hrabanky! Kromě toho, že vdechnu trochu hlíny, mi ale nic vážného není, takže popadnu rovnou kolo a snažím se nějak obstojně dojet do cíle. Superman do hrabanky mě stál nejen čas, ale i bidon. Naštěstí je ale v cíli každé erezty voda, takže se bez bidonu zbytek dne obejdu.

Druhá erzeta je krátká a taková hezká česká. Jediné místo, které si pamatuju, je kláda, ze které se musí co nejdřív seskočit doprava. Následují trochu kořeny a trochu šlapání. V jednom šlapavém místě slyším intenzivně fandit Láďu Klokočku. Sice bych byla radši, kdyby mě viděl na nějaké rychlejší pasáži, kde to nevypadá, že jedu pro rohlíky, na druhou stranu mě donutí k nějakému tomu šlápnutí navíc! Následně trefuju kládu a trefuju i jednu horní stopu v kompresi kousek před cílem, takže po téhle jízdě se nemusím v cíli oprašovat od hlíny a pomalu si začínám připadat jako závodnice.

Na startu třetí erzety mi milá soupeřka Katarzyna Burek z Polska připíná číslo na zádech, které jsem si v jedničce trochu pomuchlala. Tohle se mi líbí! Jo a taky si vlastně až teď rovnám páčky do normálnější polohy. Odstartuju plná elánu z předchozí povedené erzety, snažím se opírat do klopenek, skáču přes potok a všechno mi docela pěkně vychází.

Pak ale přichází obávaný výjezd v erzetě, který je dlouhý a ke konci ještě přitvrzuje! Strašně se kousnu a dám si za cíl kopec vyjet, v čemž mě motivují i záda soupeřky přede mnou, která začne tlačit. Se vším sebezapřením, tmou před očima a hučením v hlavě nakonec kopec fakt vyjedu! Je to takové moje malé vítězství celého EWS!

To je ale taky celé, co na téhle erzetě předvedu. Tímhle kopcem pro mě prakticky skončila erzeta. Nedokážu nějak zmobilizovat síly a makat pro změnu z kopce… Funím, jako bych měla předporodní kontrakce, a výraz v mém obličeji by leckoho mohl přinutit si myslet, že nespočítám ani trojčlenku! Jedu strašně, což mi hned potvrdí i Katarzyna, která mě v ereztě svižným tempem předjíždí. Moje jízda v tu chvíli musí vypadat, jako bych měla defekt předního i zadního kola. Sakra, jak to, že mi to teď nejde, že by za to mohly ty páčky?!

Na poslední erzetu jedeme částečně lanovkou a částečně po svých do kopce. V lanovce jedu s mojí instagramovou favoritkou Rachel Pageau, čímž si po vyjetém kopci v trojce odškrtávám další highlight v závodě. Rachel ale u výstupu z lanovky upozorní, že nemáme moc času na poslední transfer. To je trochu zvláštní, protože jinak jsme měly všude času až, až! Není to před poslední 15minutovou erzetou zbytečně utažený?

Když pak tlačím v nejprudším krpálu a někdo zahlásí, že nám zbývá 5 minut, mám asi malý infarkt a v duchu si slíbím, že jakmile dojedu závod, už žádné EWS nikdy nepojedu!!!

„Sakra, ale vždyť jsem tady přihlášená ještě na sobotu…?“ „No nic, tak ještě odjedu tu sobotu a pak už konec. Odhlásím se i z Pietra Ligue v září!“ Start nakonec stíhám jen tak tak, díky čemuž ještě od Katarzyny vysomruju lok vody, protože samozřejmě jsem pořád bez bidonu! Utáhnu páteřák a už se jen snažím myslet na cílový aperol.

Odstartuju do krásného dolomitského hřebene z Col Rodelly. Sice bych se tu hrozně ráda kochala výhledy, leč se musím soustředit jen na to, aby mi nevypadla řídítka z ruky! Tahle pasáž je taková D1 mezi německými dálnicemi. Fakt mi docela odlehne, když jsem mimo větrný hřeben a zapluju do utažených a docela prudkých switchbacků.

Hned ten první se snažím podržet, protože je nejen utažený, ale i prudký a v šutrech. Super, pohlídáno, nespadnuto, jedeme dál! Jaké je ale moje překvapení, když letím v triviální klopence rovnou k zemi! Povede se mi sice elegantně přeletět přes kolo, jenže kolo se mě vzdát nechce a přistává rovnou na mně!!! Tak alespoň jsem si ho nepoškrábala, že jo?

Narovnám páčky, které jsem si asi neustálým posouváním pořádně nedotáhla a jedu na další porci erzety… A že jí je ještě kus do cíle! V jedné šlapavé části mě dojíždí Katarzyna, takže jdu rovnou do háku za ní. Jak se mi za ní ale dobře jede! Nemusím přemýšlet, jakou stopu pojedu a pálím to rovnou za ní… Škoda, že mě nedojela dřív 😇

Sice jí po nějaké chvíli ztratím v další šlapavější sekci (jí to fakt pěkně frčí!), ale docela dobrý „race mode“ mi vydrží až do cíle. V cíli tam na terásce s českou partičkou konečně posílám vytoužený aperol a jedou diskuze, kdo se kde rozvěsil a kdo vyjel kopec v trojce. Jooo, pozávodní atmosféru mám hodně ráda! Kór, když ji nemusím trávit v sanitce s podezřením na zlomená žebra, jako tomu bylo před třemi lety v Petzenu 😲😎

reklama

EWS – Round II

Druhý závod EWS v identické lokalitě jede skoro jako přes kopírák s tím prvním. Až na to, že první erzetu Titan jedeme už v pátek. Na rozdíl od středečního závodu jde ale o úplně jinou trať – je strašně rozbitá!!! Vylezlo tu asi 123 tisíc děr a kořenů!!!

V závodě sice docela dobře odstartuju a docela se mi daří držet rychlost a flow v úvodní části, pak mi ale na rovném úseku, bez jakýchkoli kořenů, z ničeho nic ustřelí přední kolo a já jdu docela tvrdě k zemi! Ne tak moc, jako v předchozím závodě, do měkké hrabanky nebo prachu, ale prostě natvrdo.

Na to, kolik mám v závodech „napadáno“, mě tohle najednou rozhodí, protože neznám příčinu pádu, takže trochu vykuleně nasedám na kolo a udělám to nejhorší, co se v závodě udělat dá – jedu opatrně!

To je vlastně taková ta nejnebezpečnější jízda, kdy pořád někde vyckvakávám a pak strašně dlouho nemůžu zpátky nacvaknout. Pro jistotu se rozvěsím ještě jednou, což byl takový ten pád z naprosté odevzdanosti. Když dojedu do cíle, prohlásím to za svojí nejhorší jízdu, co jsem kdy v životě předvedla. Do toho počítám i Ještěd z roku 2014! Jsem opravdu hodně překvapená, když večer zjišťuju, že v této erzetě nejsem poslední. Stejně si ale říkám, že bych po téhle jízdě měla jít vrátit licenci.

Druhý den jedeme už jen tři erzety (původně se měl jet opět Titan, ale pořadatelé si možná všimli naší frustrace z páteční rozbité erzety a z důvodu příliš poničené tratě nám tuhle perličku odpustili). Vyhovuje mi, že je tentokrát na rozjezd „krátká česká erzeta“, ale to ještě netuším, že krátká česká erzeta je fuč a místo ní je krátká ruská ruleta.

Buď a nebo! Trať po nočním lijáku nevyschla a já s sebou ani neměla moje oblíbené pláště do deště (a i kdybych je měla, stejně bych je nepřezula, co si budeme…). Po úvodní flow pasáži trochu zapomínám na seskakování z klády a na poslední chvíli a snad v tom nejvyšším bodě se snažím skočit kolmo doprava, což se mi i daří… Akorát dole už ostrou levotočivou zatáčku úplně netrefuju a už se vidím zase rozvěšená někde ve stráni.

Naštěstí se mi kolo nijak nesplašilo, podrželo mě a já mohla jet dál. Zbytek trati je trochu ve stylu à la bigbeat na mokrých kořenech, kdy je to 50 na 50, jestli se strašně rozbiju nebo ne. Překvapivě jsem ale asi po ránu ještě svěží a erzetu dokončuju v docela slušném čase a narozdíl od soupeřek s čistým dresem. 😲

V druhé erzetě nám pro tentokrát neutralizovali výšlap. Teda říkali. Moc mi nebylo jasný, co přesně se tím myslí, ale když jsem přijela k rozbahněnému výjezdu, žádná lepší možnost než kopec vytlačit nebyla. Že mi i u toho tlačení málem praskla pumpa, je věc druhá! Nepřijdu si tedy o moc svěžejší, než když jsem kopec předchozí závod vyjela.

Po této nádheře se střídají ultra mokré rozbité zatáčky s divným radiusem s uslintanými padáčky v kořenech nebo kamenech a já vůbec nemám páru, jak na tom jet?! Strašně mi klouže předek, na který pořád nevyvíjím dostatečný tlak, jelikož jsem v „safe-modu“, kdy mám spíš připodělaný záklon. Moje strategie přežít neoblíbenou pasáž opatrnou jízdou je sice účinná na to, že nikde nelehnu, nicméně výsledný čas na téhle erzetě si za rámeček rozhodně nedám.

Chuť si docela spravím na poslední erzetě Tutti Frutti, kde nám na transfer dali tentokrát víc času, takže nestartuju s infarktem. Mým cílem je nelehnout ani v jednom horním switchbacku a to se mi naštěstí daří. Navíc poté, co vyjedu malý kořenovitý kopeček, se už prakticky těším do cíle.

Kořenovité sekce jsou sice pěkně zrádné, naštěstí tu ale, krom jednoho prudšího padáčku, žádná další past není. Proto si pro jistotu ustelu na rovině na mechu! Asi jen tak, abych nepřijela do cíle nezabahněná a soupeřkám to nebylo líto… Jinak si tohle lehnutí neumím vysvětlit!

Abych to přece jen neměla tak jednoduché, otočím si pro změnu pravou páku nahoru, takže brzdění zadní brzdou si říkalo o hodně velké sebezapření. Ruka si ale zvykla a spodní pasáž tratě kousek nad městem jsem si i docela užila. Při příjezdu na náměstíčko v městě Canazei jsem se snad i začala usmívat, protože cíl 17minutové erzety je zkrátka taková malá euforie!

Tak dobrý, zase jsem si po čase slušně vystoupila z komfortní zóny a teď se jdu ještě rychle odhlásit z EWS v Pietra Ligure, jak jsem si první závod na posledním transferu slíbila. Nebo ne?!

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tomáš Rucký, Sven Martin

reklama