EWS #3 Finale Ligure – Slibný začátek, brzký konec (Milan M.)
Letošní závěrečný závod, aktuálně velmi zkrácené sezóny EWS, se odehrál poslední zářijový víkend ve Finale Ligure. Pouhých 6 km od Pietry, kde se závodilo o týden dříve a kde jsem dosáhl svého maxima ve světové sérii, což jsem chtěl ve Finale ještě vylepšit!
Text: Milan Myšík / Foto: Jakub Janecký, Ondřej Grund, Matěj Mervínský
Zatímco ostatní závodníci z české Crew si užívali ježdění na italské riviéře, nebo trackwalkovali, já vsadil na odpočinek a ledování malíčku, se kterým jsem již druhý týden dost bojoval. Otok stále nechtěl splasknout, a tak jsem se snažil mu alespoň trochu odlehčit mezi závody.
Ve středu jsem však neodolal a s českou bandou jsme si užili parádní den shuttlování. To byla vážně pecka!
Program ve Finale byl trošku jiný než v Pietře. Jelikož se nejel závod eBiků, tak byl pátek vyhrazený tréninku a hned v sobotu se závodilo naostro. V rámci tréninku bylo přitom povolené shuttlování, což bylo rozhodně fajn.
TRAINING DAY
V pátek dopoledne vyrážíme na kopec. Shuttlujeme vlastní dodávkou, kterou nám půjčil Vojta Moudrý. Jelikož se ve Finale jel také závod Riders Trophy, tak jsme měli poněkud přehozené pořadí RZ a jeli jsme nejdřív 3, pak 4, poté 1 a 2.
Po čtvrtečním deštíku byly traily docela vlhké, zejména stage 3 (Black & White) byla opravdu exkluzivní, a já byl asi jeden z mála, komu se to líbilo. Trialoviny, ala traily, na kterých často trénuji doma, a hodně zavřené switchbacky. Škoda, že tuto RZ zkrátili o šlapavou vložku v horní části, protože to by mi nahrálo do karet ještě víc.
Čtvrtá stage byla klasická Briga, takže nahoře „ratata na vrata“ po kamenech a dole XC s trialem… Další moje oblíbená! V tréninku jsem se téhle RZ věnoval hodně, protože výjezdy v druhé polovině mohly mnohé rozhodnout!
Pak jsme si dali rychlý snack a jeli na první RZ, přičemž na drop offu nás přivítal mohutný déšť s kroupami! Odsud to přitom bylo ještě nějakých 20 minut šlapání na start, proto jsme dobrou půl hodinu čekali v autě, než to nejhorší přestane. Stage 1 byla známá Finálská Cacciatore, přičemž startovala už z Rollercoasteru. Dobrá sbíječka na začátek!
Když jsme jeli shuttlem na poslední tréninkovou stage – Ca Bianca –, spustil se další déšť… Ca Bianca za mokra byla fakt exkluzivní! Totální bahnokros odshora až dolů!!! Po tréninku přišla na řadu tradiční předzávodní rutina. Mechanikování, přezouvání plášťů, najíždění, protahování atd. Naštěstí nám alespoň Tydli s jeho Markét, kteří přijeli kouknout do Finale na EWS, připravili luxusní večeři, což nám dost pomohlo. VELKÉ DÍKY!
RACEDAY
Dlouhý den před námi. Další sedmihodinové EWS, které mělo přes 60 km a 1800 výškových metrů! Číža vstává za tmy, někdy před 6. hodinou ranní, protože startuje už v 7:30! Já startuju před devátou a vyrážím směr Calice Ligure, odkud přes vesnici EZE stoupáme serpentýnami až na start první RZ. Transfer, který zabral zhruba 1h 40m, přičemž limit byl 2 hodiny.
První stage Cacciatore = osmiminutový sjezd s nekonečným množstvím zatáček!
Nic, v čem bych si zrovna liboval. Hned po startu jsem zjistil, že mám až příliš utaženou helmu, tak jsem si jí pro změnu v erztě povolil tak, že mi byla zase volná! Ale nic, co by mě nějak omezovalo.
V druhé polovině první stage mi postupně odešly ruce, ale nějak jsem to zdrncal až do cíle… Pocit jsem z toho ale neměl bůh ví jak dobrej. Nakonec to dalo 50. místo. Naštěstí to znamenalo jen relativně malou ztrátu, takže pohoda, protože první RZ mám obvykle nejslabší, v Pietře jsem byl po jedničce dokonce až 61.!
Druhou stage, Cà Bianca, jsem napálil už od samého začátku, abych nejel zbytečně moc na jistotu! Zhruba v polovině jsem si v plné rychlosti škrtnul řídítkem o nějakou větev nebo kolík lemující trať, a to mě odhodilo do ohořelých borovic takovým způsobem, že jsem se z nich dostával další 3 minuty!
Když jsem vyprostil sebe i kolo, zjistil jsem, že mám roztrženou ruku, která mi navíc okamžitě otekla!!! Jo, trefil jsem to přesně krajem pravé ruky, malíčkem, se kterým jsem bojoval už od Špičáku 🤬. Bohužel tato chvilka nepozornosti pro mě znamenala konečnou, jelikož jsem po této příhodě již nebyl schopný držet řídítka!
Mrzelo mě to hodně! Do Finale přijelo dost kámošů fandit a i po 50. místě v jedničce jsem cítil velkou šanci být zase okolo třicítky, zejména proto, že tratě, které se mi seděly ze všeho nejvíc, se jely až na konci dne.
Zkrátka Finale mi zrovna nepřeje… Tohle je už několikátý závod na tomto místě, kdy jsem měl nějaký pád nebo větší technické problémy (viz třeba loňské Trophy of Nations 2020).
Večer jsme alespoň oslavili s českou bandou skvělé druhé místo kluků v kategorii Riders Trophy (můj teammate Vanik, Frenk a Ráďa Kulha). Velká gratulace Sehnymu, který to narval do TOP 30!!! Myslím si, že letošní nabitá konkurence v ČR nás všechny dost posunula a naladila na tyhle velký závody jako je EWS, ač se tato sezóna dost smrskla…
V celkovém hodnocení EWS Global rankingu jsem to dostáhl, i s tímto DNF, na 34. místo, což mě hodně těší, ale mohlo to být mnohem lepší!
Tak Ciao Finale, byl to super trip!
*V úterý, po návratu do ČR, jsem zavítal k Dr. Kebrlemu, který mi diagnostikoval přetržené vazy a 6 týdnů musím mít malíček přivázaný k prsteníčku… Tak užívejte offseason!
Původní report na webu www.milanmysik.com