EWS Finale Ligure 2020 | Report Milan Čižinský

Letošní třetí a poslední závod EWS, konaný ve Finale Ligure, skončil bohužel mým prvním DNF na závodech světové série! Mohl bych se vymlouvat na techniku, která mě zradila, ale víte, jak je to s defekty, že?

Text a foto: Milan Čižinský

Hned v pondělí, po přesunu z Pietra Ligure (report), začínáme s Vojtou trackwalkem. V Pietře jsem ho vynechal, což možná nebylo nejlepší rozhodnutí. Pěší prohlídka mi totiž dost pomáhá s načítáním tratí, které si na EWS můžete v tréninku projet jen jednou a ne X-krát za sebou jako na většině českých závodů.

Obzvlášť kamenitá Stage 3 měla pár míst, které stály za bližší obhlédnutí. Začínala na rovině, vzápětí přišlo několik výjezdů, zatáčky mezi kameny a teprve poté se začalo více klesat. Tady se zase objevily utažené switchbacky a nemálo kluzkých kamenů!

V úterý a ve středu jsme si užívali shuttlování s českou bandou, projeli jsme spoustu trailů a užili si hromadu zábavy. Chvílemi se jelo docela svižně a došlo i na pár prekérek, ale dobrý 😂

Ve čtvrtek byl čas na pláž, vyzvednutí startovního čísla, přezutí na tréninkové gumy a naladění kola!

Trénink

Před začátkem oficiálního tréninku nám v noci zapršelo, aby to nebylo zase tak snadné… Začínáme trialovou trojkou, která se ukazuje být těžší, než se původně zdálo. Až na jeden menší pád ji ale projíždím na pohodu. Každopádně v průběhu transferu na čtyřku zjišťuju, že mám ohnutou patku a moc to neřadí!

Čtyřka je kombinace slušné palby a šlapavého XC v druhé polovině. Tady jsem pro změnu lehce lízl strom a byl z toho solidně pochroumaný malíček! Snad abych alespoň v něčem dohnal svého jmenovce Milana Myšíka. 🤣

Na odpoledne máme v plánu s Milanem sjezdovou jedničku a dvojku, na které se těším. Přichází ale další déšť, dokonce i s kroupami, díky čemuž náročnost výrazně stoupá a mně to nevychází tak, jak bych si přál. Navíc skutečnost, že mi Milan v téhle divočině ujíždí víc než obvykle, mi náladu příliš nezvedá… Samozřejmě vím, že zrovna jemu takový „bordel“ skutečně sedí, ale stejně!

Závodní den a první DNF na EWS

Na další podnik EWS se skutečně těším, ač mám respekt z parametrů závodního dne – 61 km a 1870 m převýšení! Můj start je už za svítání, přesně v 7:30, takže vstávám v 5:30. Zprvu je mi docela zima, zvláště proto, že jsem se oblékl tak, abych se později neupekl při odpoledních teplotách okolo 30°C! Ve výsledku ale stačí pár kilometrů „zahřívacího“ výjezdu a hned je lépe!

Na startu jedničky docela fouká, proto se schovám za strom, a jelikož mám čas, tak si ještě pouštím video, abych si připomněl, co mě zde za chvíli čeká. Stage 1 je dlouhá a mně nějaký čas trvá, než se dostanu do optimálního tempa. Také ruce úplně nefungují, což ale nemusí být tak úplně problém mého těla…

Asi jsem neměl měnit destičky a posouvat páky do jiné pozice, než jsem byl doposud zvyklý… Holt klasická začátečnická chyba!

Dvojka je moje nejoblíbenější! Jedu tady lépe než v případě jedničky, bohužel v tom nejméně vhodném místě dojíždím Nigela, který má rozbitou přehazovačku a vztekle do ní kope! O kus dál mi zase nevyjde výjezd, který je těsně před cílem, a musím tak potupně seskočit a tlačit! Nějak jsem to dojel, ale…

Čeká mě další dlouhý výjezd a zřejmě nejtěžší RZ dnešního dne, na níž je nutné být maximálně soustředěný. Mám malou ztrátu na TOP 8, tak se chci posunout v pořadí dopředu! Start je v pořádku, šlapu jako o závod, až „hlína lítá všude okolo!“ Před začátkem prvního výjezdu ale zaslechnu ránu, která přichází od přehazovačky? Uražená patka! A je vymalováno 🤷🏻‍♂️🤦‍♂️

Následuje koloběžka až do cíle a tím pro mě i konec dnešního závodu, jelikož náhradní patku s sebou tentokrát nemám! I kdybych se nějak dostal na start další RZ, tak dolů to bez přehazovačky dost dobře nedám! Díky tomu je letošní Finále mým prvním závodem EWS, který nedokončím! Mrzí mě to, ale tady už není cesty, jak tento den zachránit. Letos to navíc není poprvé, co se mi smůla lepí na paty.

Zlomená patka na Stage 3 a nedokončený závod znamenají propad z 3. na 7. místo v letošním souhrnném hodnocení.‍

Celkově mám ze závodění v tomto roce poněkud smíšené pocity, a to zdaleka nejen kvůli epidemii a osekanému kalendáři. Na jedné straně jsem na sebe pyšný, že jsem se po operaci (vyndávání šroubů z krční páteře) zvládl relativně rychle vrátit do závodního kolotoče, zároveň mě ale mrzí, že nejsem schopný jet tak rychle jako dříve, ač tomu opět dávám všechno! Hlava mě ale letos dál nějak nepustí… Škoda! Pokusím se být trpělivý a budu doufat, že příští rok to bude o něco lepší. Držte mi palce!

Díky Milan Č.