Česká Enduro Série #6 – Špičák | Bolest a radost

Závěrečný šestý závod letošní České Enduro Série se konal minulý víkend na Špičáku, kam jsem se vrátil po dvou letech, jelikož jsem loni upřednostnil Alpskou sérii. Tratě na Špičáku prošly obměnou a za mě to byly super traily, i když fyzicky dost náročné.

Text: Milan Myšík / Foto: Jára Sijka, Kuba Janecký

Na Špičák jsem dorazil spolu s Čížou, protože jsme rovnou po závodě vyráželi do Finale Ligure, kde se o následujících dvou víkendech pojedou poslední nezrušené závody EWS… Ale pěkně popořádku, tedy nejprve ke Špičáku!

Zde se mi tradičně nikdy moc nedařilo a mým maximem tady bylo třetí místo, tuším v roce 2016, ale to bylo vlastně díky blátu! Letos jsem se na závod hodně těšil, protože letošní sezóna je tady u nás fakt našlapaná a já chtěl opět zajet podium a uhájit tak 6 z 6 (6 závodů a 6x podium). Dopředu jistý vítěz seriálu v elitní kategorii – Standa Sehnal – Špičák vynechal, i tak byla první osmička závoďáků neskutečně našlapaná.

Zatímco páteční trénink probíhal bez front na lanovky, ten sobotní už byl téměř celodeňák, kór, když jsme vyráželi dost pozdě. Pět RZ, dvě na Pancíři, jedna z Belvederu a dvě od rozhledny na Špičáku. Najížděl jsem s Čížou a Vanikem a brali jsme to docela poctivě a několikrát zastavovali, zkoušeli stopy, takže to moc neodsýpalo.

Všechno bylo jakžtakž v pohodě, až na čtvrtou stage, kde mě to na rock garden nějak pokopalo a letěl jsem přímo hlavou a krkem na strom! Totální vypínačka a nějakou chvíli jsem slušně lapal po dechu!!! Po asi 30 minutách jsem to nějak sklouzal dolů a byl rád, že sedím na židli u auta… No, nebylo by mi vůbec do zpěvu. Na závěr dne jsem si šel pomalu sjet poslední pátou RZ, abych věděl kde, co je, ale moc ovoce to asi nepřineslo.

RACEDAY

Noc byla opravdu lahůdková! Co pohyb to bolest v horní části zad, s tím se prostě nevyspíš! Naštěstí hlava ráno byla relativně v normálu, jenže jsem zjistil další zádrhel… Oteklý malíček, který jsem si vykloubil, a tak trochu na něj zapomněl, protože bolest jsem cítil spíš jinde. Nicméně otok se mi moc nelíbil, zejména když jsem nemohl ani chytit gripy!

Naštěstí pohotový kluci z horské služby si s ním ráno poradili, malíček srovnali a já se po dlouhém rozmýšlení nakonec postavil na start s tím, že zkusím jedničku a pak se uvidí… Možná to bylo zbytečné, stejně jsem měl asi jisté celkové třetí místo, ale kdo mě zná, ví, že závodění je pro mě všechno, že to miluju a když to jen trošku jde, tak prostě jedu, klidně i přes bolest!

Před startem první RZ jsem ještě strhnul tejpy, které měly držet malíček u prsteníčku, a snažil jsem se tak nějak proplout první RZ. To se vlastně úplně nedařilo, protože jsem na ní dost bruslil a necítil jsem se moc rychlý. V cíli jsem si docela oddychl, ale v rámci možností a nasátí adrenalinu jsem to hecnul a jel na dvojku.

Dvojka byla tradiční „Pančířovka“ pod starou snad nejpomalejší lanovkou na světě. I na této RZ bylo dost změn, což se mi líbilo. Tahle stage byla jak dělaná pro Vanika – kdo to uměl, ten to tady mohl krásně prohoupat. Zádrhel mojí jízdy však přišel už na startu, když jsem při první šlápnutí vycvakl botu z pedálu, a než jsem jí nacvakl zpět, už mi pípnul čip, takže pevný start a watty už se točily!

Horní polovinu tratě jsem jel celkem slušně, dobrý flow, žádný chyby, diváci na rock garden to pěkně vyhecovali, prostě super. Ovšem asi v jedné třetině, při přejezdu asfaltky, mi spadl řetěz, a proto následoval snad nekonečný chainless! Bohužel zde bylo pár míst, kde bych ocenil přišlápnutí, ale co už…

V cíli jsem byl opět parádně naladěnej, ale vlastně jsem se uklidňoval tím, že o nic nejde a že hlavně nesmím spadnout, protože to by byla asi konečná!

Po desetiminutovém mechanikování jsem konečně odjel na trojku. Ta byla dost šlapavá a vůbec to nejelo, naštěstí aspoň poslední třetina byla z kopce. Tahle stage mi celkem vyšla. Zato čtvrtou RZ jsem jel fakt opatrně, protože jsem z ní měl velký respekt, jak jsem se tam o den dřív vypnul!

Naštěstí jsem ubral trochu ze svého race modu a v cíli čtvrté RZ jsem si zhluboka oddychl, že jsem tuhle stage přežil. Ale ten čas v ní! Nic moc… Po čtyřce už jsme měli v nohách necelých 1300 metrů převýšení, takže na poslední pátou stage jsme se vděčně vezli lanovkou.

Závěrečná RZ 5 byla kombinace místní sjezdové tratě s fresh hrabankou. V této RZ jsem si docela hrábl na dno, spousty diváků podél tratě, fakt mě to bavilo. V cíli v poslední odkloněné zatáčce do cíle jsem podržel death grip a po dojezdu jsem to dlouho vydýchával!!!

V závodě, který jsem kvůli sobotnímu „vypínáku“ nechtěl vůbec jet, jsem jedničku pojal jako „testovací“! Pak mě kluci hecli, a já to dokroutil na druhé místo za polským závodníkem Lukasikem, který letos letí opravdu pilu! Super výsledek na závěr sezóny, který mě moc potěšil.

Díky tomuto umístění jsem se vyšvihnul na celkové druhé místo za Standu Sehnala, což je úplně super! Vůbec jsem to nečekal, protože pravděpodobnost toho, že budu celkově druhý, byla fakt malá. Tedy hlavně proto, že Přéma Tejchman, který si celou sezónu hlídal druhý flek, jezdil konsistentně dobře. Jsem maximálně spokojený s mými výsledky a jsem rád, že se povedlo 6 z 6, tedy 6 závodů a 6x podium.

Díky pořadatelům Enduro Série za další parádní závod, kterého se zúčastnilo kolem 450 závodníků. Jsem rád, když vidím, jak úroveň našich závodů roste, kolik diváků je podél trati, dětské závody atd. Za mě palec nahoru za letošní sezónu!

Milan Myšík

Díky všem partnerům a sponzorům, díky nimž jsem mohl v každém závodě stát na podiu.

KUR sport, Norco, Big Shock, Mitas, VSSPEED, Uvex, CloudSailor, Outdoorweb, Ergon, Auto Horejsek, Dakine, Reverse, Craft, 5. 10, GU energy, Crankbrothers, Finish line, PTN, Fyziotoncar, Labeta

Původní report na webu www.milanmysik.com