European Enduro Series #1 Španělsko (by Milan Myšík)

Tak už to konečně začalo! Konec dubna a můj první ostrý závod letošní sezóny! EWS European Enduro Series – takový je celý název čtyřdílné série, na kterou se letos zaměřím. První kolo tohoto seriálu se uskutečnilo 27.–28. 4. na východním okraji Pyrenejí, kousíček od hranic z Francií.

Text: Milan Myšík / Foto: Yaroslav Alpizar, Oscar Santiago, Jep Corominas Vilarrasa, Roman Adami, Iphone

Do Španělska jsem měl původně odletět s Milanem Čižinským, ale asi všichni víte, že se Milan v dubnu ošklivě zranil a musel podstoupit operaci roztříštěného prvního obratle. Tfuj!!!

Milane ještě jednou hodně zdaru a úspěšnou rekonvalescenci závoďáku!

Do Španělska jsem se tedy vydal sám, ve středu z rána jsem letěl do Barcelony, z ní pak autem ještě dobrých 200 kilometrů směr sever. Prodrat se Barcelonou mi trvalo skoro dvě hodiny, slušnej traffic! Jakmile jsem zácpu protrpěl, rozsvítila se mi v autě kontrolka klíče a pak ještě jedna, nejdřív to problikávalo, pak už to jen oranžově svítilo. Vzpomněl jsem si na Milana, který říká, že oranžová kontrolka je jenom upozornění, takže pohoda.

Odpoledne se zabydluji v podzemním apartmánu, k večeru první den jsem se hned vydal ještě na kolo, abych omrknul místní terén v okolí malebné vesničky Massanet de Cabrenys.

Samozřejmě v horách nebyl signál a netrvalo dlouho a už jsem se ztratil! Naštěstí jsem byl nablízku vesnice. Ve čtvrtek ráno jsem se pustil do mechanikování, protože mi to moc nepřehazovalo (asi jak jsem balil do letadla na poslední chvíli). Takže jsem hned ráno jel v 9 hodin do bike shopu, který byl asi 35 km daleko.

Nejdřív mi řekli, že to bude až večer kolem 18. hodiny, tak jsem jel zpátky do hor do vesnice. Jen co jsem přijel mi volali, že už je to hotový, takže jsem jel zase zpátky, aspoň jsem tu Corsu v dieselu pořádně protáhnul v serpentýnách, haha.

Nicméně ne nadarmo, tento bike shop měl na Googlu vysokou recenzi, protože to mechoš seřídil fakt skvěle a jistě víte, jak jednoduše jde Eagle vyštelovat! Čtvrtek odpoledne jsem se tedy vydal na kopec podle Stravy, která mě dovedla na krásné traily. Vzhledem k tomu, že závodní tratě byly zavřené, zvolil jsem jiné, které byly neméně zábavné a technické.

Dvoudenní trénink

V pátek už začaly oficiální tréninky, ovšem mohly se najíždět jen RZ3-5, přičemž z trojky už se jen klesalo a pětka končila v samotném zázemí závodu. Ale výšlap nahoru na trojku zabral dobrou hodinu a půl. Počkal jsem si až na pozdější odpoledne a začal jsem se drápat pomalu vzhůru. Při cestě nahoru mě stihla solidní přeháňka.

RZ 3 a 4 byly naprosto parádní, zejména ve čtyřce bylo co najíždět, protože to byla fakt těžká EWSovka. Pátá stage byla kraťoučká a končila v samotném depu závodu.

První den se obešel bez problémů, kolo fungovalo parádně a já se těšil na sobotní trénink. V sobotu jsem vyrazil hned ráno. Měl jsem v plánu objet všech 5 RZ v pořadí 2-5 a RZ 1 nakonec. Plán se mi podařil. Nová druhá RZ byla fakt hustá, plná trialových sekcí, kde se to u nikoho neobešlo bez odšlapů, bouchlých přehazovaček, odřených vidlic apod.

Tato stage mě nadchla, zejména třicetisekundových výjezdem v technice a switchbackách, kde byla navíc skoro kolmá stěna. První RZ jsem si užil, koryto plné nástrah podobné jako v Punta Ala, jen prostřední část „osvěžil“ kilák a půl po cestě, kde se v závodě muselo rubat na 100 %. Závěr jedničky opět patřil technice, a to skalnatým úsekům.

Po tréninku jsem si šel vyzvednout startovní číslo, kde jsem vyfasoval číslo 3. Na závod se sjela slušná konkurence i z EWS. Švédské sakra rychlé duo Johansen & Wallner. A byli to právě tito dva, kteří dostali startovní číslo 2, respektive 1, což mě večer před závodem dost znervóznilo.

Závod

Ráno startovalo z vesničky celkem 120 jezdců, na které čekalo 40 kilometrů, z toho 5 měřených RZ a převýšení 1600 metrů. Aby toho nebylo málo, pořadatelé dali skutečně smrtící časy na transfery a to doslova! Před první RZ jsem byl slušně nervózní, že budu muset Zakariasovi uhýbat. Večer před závodem jsem si ještě volal s Čížou, který mě docela uklidnil.

Dal jsem na jeho a trenéra rady a soustředil se jen na svůj výkon, neotáčel jsem se ani na dvouminutové cestě, kde se jen sprintovalo, protože kolo vůbec nejelo… Zaka ani Wallner mě nesjeli.

Druhá RZ, byla jedna z nejhezčích, co jsem letos jel! Trialové úseky, brutální climb a palba do cíle. V technice na začátku jsem pár chybek udělal, ale pak jsem jako jediný spolu s Wallnerem vyjel ten uphill, na jehož horizontu jsem plival krev. Zbytek už byl o koncentraci, netrefit kámen a správně brzdit do zatáček. V této RZ mělo hodně závodníků problémy.

V cíli jsem jen sundal brýle a hned sedl na kolo abych stihl limit na trojku. Po cestě byla občerstvovačka, ale té jsem jen zamával, protože vodu jsem si dolil při transferu na dvojku. Nechtěl jsem se moc zdržovat, bylo to opravdu na knop!

Ve třetím transferu mi tepovka bouchala kolem 165. Naštěstí trojka byla milosrdná, kratší a rychlá. Jel jsem ji bez chyb, Zaka mi v ní dal sekundu, Robin Wallner tři. Z trojky už se jen klesalo, žádný další výjezd.

Ve čtvrté RZ přišla moje slabší chvíle hned v horní pasáži, kdy jsem neudržel koncentraci a sjel z úzkého trailu a vzal to v plné rychlosti do stromu! Naštěstí nic vážného, ale ztráta značná…

Později v technice jsem na kole dost tancoval, musel jsem si několikrát zopakovat, ať se uklidním, že jinak lehnu znova. Hlava poslechla a já zbylé 2/3 trailu jel parádní jízdu. A Zaka? Čekal jsem, kdy ho uslyším, ale ani tady mě nedojel!? Ba naopak, měl stejný čas jako já, škoda té chyby…

Poslední RZ už byla jen minuta a půl do cíle. V cíli jsem si zhluboka oddychl, stejně jako ostatní. Čekání na výsledky bylo dlouhé, rozhodčí rozdávali totiž spousty penalizací za nestihnuté starty. Tušil jsem, že by se mi mohlo naplnit přání skončit do TOP 10, což se také podařilo – skončil jsem pátý, jen tři sekundy za Zakariasem a čtyři sekundy od třetího místa. Jo, teď zpětně mě to dost mrzí. Ale ztratit na Wallnera na 23 minutách pouhých 27 vteřin, to je sakra dobrý!

Go home…

Večer následovalo balení, koukání na finále play off v hokeji a na apartmánu jsem si dal taky pár pivek, aby se mi lépe usínalo… Brzy ráno už jsem odlétal z Barcelony směr domov.

První závod Evropy je za mnou, krásné prostředí, skvělá organizace až na problémy s časomírou, traily luxusní – ne nadarmo na ně jezdí trénovat francouzská elita, hlavně Oton, který se za námi přijel podívat i se zlomenou rukou.

Rád bych se do Massanet určitě vrátil.

Foto: Yaroslav Alpizar, Oscar Santiago, Jep Corominas Vilarrasa, Roman Adami, Iphone

reklama