Enduroserie Kouty – pekelně rychlé Kouty! (Report A.D.)

Enduroserie v Koutech je již letitou klasikou. Tradicí je tu hodinový výšlap na Dlouhé Stráně, erzety převážně vedené bikeparkem a pozávodní pocit, že vám explodují svaly. Netradičně ale přibyla také nějaká hrabanka, lano se točilo v kuse bez polední pauzy a v hospodě na náměstíčku nám natočili pivo i po desáté večer!

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tomáš Rucký

V neděli jdu do závodu s tím, že už jsem si štěstí vyčerpala při sobotním tréninku, kdy jsem nedoskočila jeden polet, a i s kolem se katapultovala do prudké stráně! Zde jsem se ovšem stále dokázala držet v sedle a s grácií a zastaveným srdcem jsem z místa činu bez ztráty kytičky odjela.

Hned první erzeta je určená jen kategorii Race a jsme na ni milosrdně vyvezeni lanovkou. Startuju tedy tak nějak nerozhýbaná a v bříšku mi ještě bublá frankfurtská polívka, co jsem si dávala k obědu. Úvodní flow sekci po bikeparkové trati dávám na pohodu, terénní mulda střídá klopenou zatáčku, takže nic, nad čím by se měl endurista zásadněji vzrušovat.

Po chvíli dupání na šotolině někde v půlce kopce ale přijde letos zbrusu nová sekce, tedy hrabanka v jedné z nejprudších částí v Koutech. Postavená je pěkně, není jí co vytknout, akorát mě jakoby dojde v rukách, mám je jak přilepené na brzdách, a ne a ne je pustit.

Skoro nemůžu uvěřit, že fakt jedu takhle nemotorně a hlavou mi bleskne, že v cíli vrátím čip a hezky se omluvím, že mi to dneska nejde. Zkusím se aspoň nahodit do prvního výjezdu a dokonce jdu ke konci kopečku i do stoje. Následnou pasáž prodrncám a skalku u lanovky už jedu jak nejlépe umím!

Protože na téhle skalce fotí Tom a fotky ze závodů jsou – ruku na srdce – hnacím motorem nás všech! Nebo alespoň mým motorem! V druhém výjezdu už mám frankfurtskou polívku v krku a daří se mi ji tam podržet až do cíle.

Pro ilustraci RZ1 Kouty 2019 by Vojta Bláha

reklama

Z cílového prostoru rychle ujíždím na druhý transfer, protože se nechci pozvracet hned na náměstí před širokým publikem. Nepříjemný pocit v břiše a hořící hlava v integrále gradují a já nějak nechápu, že bych dneska snad ještě měla závodit.

Naštěstí se v menší frontě na startu dvojky uklidním a jedu už tak, že se dá na to snad i koukat. Erzeta je téměř stejná jako loni, takže začátek nás na odlehčenou zase protáhne po bikeparkové lajně s klopenkami, pak následuje hravý lesní trail, který se už od loňské hrabanky vyjezdil, takže leccos je potřeba objet nebo seskočit. Stopu trefuju, tak jak chci, takže tentokrát dojíždím do cíle s fajn pocitem.

Na trojku jedeme tradičně na Dlouhé Stráně, takže tentokrát už vyndávám vycpávky z integrály a beru si do kapsy z občerstvovačky banán na horší časy. Zatímco moje vrstevnice tlačí kočár, já řeším, že mám od banánu celou kapsu a posléze i integrálu, protože si na svačinu nehodlám zastavovat.

Do první půlky stoupání točím sotva nohama a všichni mě předjíždí, pak ale chytám druhý dech a jako když mi někdo něco píchne, jedu jak dráha až nahoru. Nevím, jestli za to může ten banán, nebo že jsem si dofoukla kola z 0,8 bar alespoň na 2 bar?!

Enduro race Kouty 2019 – report Andrea Drengubaova

Na startu trojky jsem až nezvykle při smyslech, protože si dokonce vzpomenu, že si chci odemknout tlumič, což dokonce vyslovím nahlas, načež mi řada lidí okolo poděkuje, jelikož by na to nejspíš sami také zapomněli. Třetí erzeta je taky naše stará známá a z velké části kopíruje bikeparkovou Medvědici, takže jak mi říkal na startu Milan Krampera: „Bolí to jen do první zatáčky, pak už to je za odměnu!“

Dám tedy na jeho slova a ve šlapavém začátku se snažím ze sebe ždímat co můžu a jakmile se trail začne lámat z kopce, začínám si ho užívat. Kromě ještě jednoho šlapavého traverzu je erzeta puštěná pěkně z kopce bez žádných velkých zpomalováků, nejsou na ní žádné zákeřnosti a člověk si může užít pěkně rychlou jízdu lesním terénem.

Ve spodní pasáži sice trefuju předním kolem napřímo pařez, ale to není nic, s čím by si vidle Cane Creek na mém Ghostu neporadila. Je to kámoška! S každou další erzetou se mi nicméně jede líp a líp, jako bych si postupně vzpomínala, jak se to na tom kole dělá!

Na čtyřku jedeme lanovkou a co je potřeba teda rozhodně zmínit, jakožto další posun vpřed, je téměř nulová fronta na startech erzet na vrcholu. Hobbíci letos jeli dostatečně daleko před námi a byla nám tam šoupnutá ještě „rejsová“ jednička, takže jsme se nikde nehromadili.

Co se týká čtvrté erzety, je stejná jako loni. Startuje se tedy rovnou do klopených zatáček pod lanovkou, které se s každou další zatáčkou zavírají a zpomalují, proto si ke konci šněrovačky každoročně připadám jako nejpomalejší cyklista na světě.

Pak najednou bum-prásk, jako když švihnete bičem, charakter trati se změní z pomalého kroucení řídítky přepínám na rychlou palbu střemhlav lesem, kde jsou kořeny rok od roku vystouplejší, až mám pocit, že mi vypadají všechny plomby. Když už si přijdu, že letím jak vítr, zarazí mě vždycky závěrečná motanice mezi stromy, kde vždycky najdu flow, až když přijíždím do cíle.

reklama

Na poslední erzetu se nám začne zatahovat, až se nám na startu rozprší úplně. Protože se mi ale v poslední době jezdí snad lépe na mokru než za sucha, tak mi déšť nijak nevadí. Poslední erzety jsem se sice vzhledem k její obtížnosti zprvu bála nejvíc, nakonec si ji ale opravdu užiju.

Nejdřív mě potěší, že skoro přeletím třetí skok po startu, který každoročně objíždím, pak hezky trefuju stopu v kořenovité palbě lesem po koutecké bikeparkové trati Koutíkův sen, ze které se později odbočí a poprvé v celé historii Enduroserie se nejede všemi obávaný „mordor“, ale uhýbá se na červenou trasu bikeparku (na Hřebenovku), kde se v lesní palbě přes lavice několikrát uhne vpravo do svahu.

Tyhle výhybky bývaly vždycky zrádné za mokra, za sucha se ale tyhle šikany proletí jak nic. Velmi neoblíbený „hluchý“ úsek po šotolině je letos nahrazen novou sekcí, respektive traverzem po odkloněných kořenech a díky deštíku už i trochu kluzkých.

Sázím na rychlost a horní stopu, což mi kupodivu krásně vyjde. Pak mám čas si odpočinout na krátké šotolině a přejezdu po sjezdovce, načež se trať zanoří do lesa, kde najednou díky zataženému počasí a lehce zatmaveným brýlím vidím velké černé NIC.

Za sobotu se navíc v této nové pasáži stihly vyjezdit různě rychlé alternativy, těch nejrychlejších si ale vždycky všimnu až na poslední chvíli. Nenechám se tím ale nijak znervóznit a jedu si to svoje. Díky tomu, že pořádně na trail nevidím, tak se nenechám vylekat nějakými kořeny a pálím to po nich hlava nehlava.

Aha. Zatmavené brýle! To bude můj fígl na příště!

Finální pasáž v klopených zatáčkách a umělém „cik-caku“ jedu v totálním race modu a šlapu, jako bych ten den ani nejela na Dlouhé Stráně. Samochvála sice smrdí, ale oproti mé první erzetě jedu na téhle poslední jako Bůh. Na efekt ještě kousek před cílem projedu tou nejhlubší částí potůčku (to nebylo chtěné, když mi zmizelo přední kolo v hnědé vodě, tak jsem se docela lekla) a za pokřiku „Drž tóóóó!!“ a „Dupééééj“ jsem dojela do cíle s tím, že jsem na téhle erzetě nechala všechno, co jsem v sobě ten den měla.

P.S. Moje grandiozní projetí potokem sfouknul nakonec stejně Franta Žilák, který to povýšil, a po projetí potoku si dal nekompromisní stopku o strom. Taky už neví, jak upoutat pozornost! 😜 Nicméně, Franto, dej se brzy do kupy 🤞

Výsledky Enduro Race Kouty
*RZ1 Kouty 2019 a zhodnocení závodu by Matěj Charvát

Foto: Tomáš Rucký