Cannondale Habit Carbon 2 – Základ dlouhodobého vztahu!

Když jsem v loni v říjnu v rámci prezentace poprvé spatřil zcela novou podobu modelové řady Cannondale Habit, říkal jsem si, že vypadá jako velice sympatický trail bike, který se konečně zbavil dlouholetého stigmatu značky Cannondale v podobě někdy až krkolomných variací na téma jednočepu, a přišel s poctivým nezávislým zavěšením!

Ač zlí jazykové zprvu s nadšením a zápalem hledali podobnost v konstrukci zadní stavby u různých konkurentů (přiznejme si, že jistá podobnost se starší Konou Process nebo Canyonem Torque by se zde skutečně našla), mně osobně přišel nový Habit svým celkovým zpracováním jednoduše povedený!

Byl a je o dost jiný než jeho předchůdci či starší sourozenci, tradiční příznivec značky Cannondale si tak na jeho vzhled musí chvíli zvykat, čím delší doba však uplyne, tím více vás Habit dokáže vtáhnout do hry a zaseknout drápek náklonnosti do vašeho oka.

reklama

Zarytý pod kůží

Nebo mně se to tak alespoň stalo, a to zatím hovořím jen o tom, jak kolo vypadá, a nikoliv o tom, jak jezdí a jak se na něm jezdí. Obě tyto zkušenosti si u mě vydláždily své pevné základy již v rámci zmiňované prezentace konané v prostorách evropské základny značky Cannondale, ve městě Freiburg (D) (prezentace / jízdní dojmy). Tedy jak opakovaná prohlídka stroje samotného a jeho různých variant – různě lakované modely, stejně jako verze karbonové i hliníkové – tak i moje první praktické zkušenosti.

Již při počátečním motání se po parkovišti před kancelářemi, dílnou a vývojovou laboratoří Cannondale jsem nabyl dojmu, že tohle bude určitě hodně zábavná hračka, a jak si tak vzpomínám, již v této fázi jsem byl rád, že jsem si s sebou na cestu přibalil volné pedály, odpovídající boty a chrániče kolen.

On totiž možná první pohled na surová data (kola průměru 29“ a zdvihy 130 mm na obou frontách) nepůsobí nijak omračujícím dojmem, první metry na parkovišti, potažmo následné zkušenosti v terénu váš pohled na tuto hračku ale dokáží velice rychle změnit!

Oblast těsně za hlavou si „nedělá hlavu“ s žádnými kompromisy, proto se zde nachází tento masivní blok materiálu, díky čemuž je přední partie rámu krásně tuhá.

O nedostatečnou robustnost se není třeba obávat ani v okolí středu, kde zase oko pozorovatele zaujmou masivní hranaté profily. 

Obdélníkový blok materiálu, nahrazující spodní část sedlové trubky, přechází skokově v kruhový průřez až nad bodem, kde je usazen čep horního ramene.

Člen posádky, součást lodi…

Přesně tak, už první zkoušky „na sucho“ a kupříkladu následný sešup po schodech do podchodu ve mně zažehly něco, co se s dalšími a dalšími kilometry začalo stávat poměrně úzkou vazbou mezi mnou a (dočasně) mým strojem. Ale pojďme si to probrat hezky popořadě tak, jak jsme zvyklí, kdy obvykle začínáme u posedu. Zde se přitom dostávám po čase opět k tomu, že si zpětně ani nedokážu rozpoložení za řídítky vybavit, nakolik mi postupem času přešlo do krve, nakolik se pro mě stalo přirozeným, a tedy podvědomě vnímaným bez soustředěného hodnocení.

Něco ale z hlavy určitě vyškrábnu, především poznání, že Cannondale Habit 29 není stavěný a laděný ani tak do trailova, jak by napovídala základní data, jako spíše do all-mountain stylu. Poměrně krátký je totiž již základní posed, řídítka jsou spíše ve vyšší poloze a jezdec je pocitově dost utopený mezi velkými koly. Nutno dodat, že je příjemně utopený.

Charakter (nejen) posedu si lze přitom upravit, pokud přehodíte prvky Flip-chip v místě spojení vzpěr a horního ramene zadní stavby. Jejich primárně zamýšleným účelem je sice možnost zachovat geometrii v případě střídání velkých kol (29“) a parametru 27,5+, v praxi vám ale nic nebrání, abyste tento prvek využili k úpravě geometrie, aniž byste měnili kola. Tedy čistě se záměrem posunout ovládání jednou více do all-mountain stylu (výchozí nastavení), podruhé trochu blíže trialovému určení.

Čistě z hlediska posedu je výchozí poloha (s volnějšími základními úhly – pracovně ji nazvěme LO) charakteristická právě pocitem, že vaše tělo „zapadá“ mezi velká kola. Druhá poloha (ostřejší úhly – pracovně HI), o kousek zvedá střed, tedy posouvá sedlo výše vůči řídítkům a polohu jezdce přibližuje o stupeň blíže k neutrální pozici.

U trail biku na 130 mm není „velký tlumič“ (s expanzkou) vyslovenou nutností, vzhledově ale tomuto kolu přidává pár bodů k dobru. V praxi přitom, vzhledem k tomu, co vše Habit zvládne, nepůsobí rozhodně jako zbytečná zátěž!

 Pokud budete chtít měnit geometrii, povolte šroub v zadní části horního ramene a otočte oválný kámen (Flip chip). Pozor, při pohledu z vnější strany se povoluje doprava! 

Ještě před pár lety se vymýšlely různé složité konstrukce jak propojit tlumič a víceméně horizontálně usazené horní raménko, dnes se to řeší jednoduše pomocnou vidličkou.

Chopper baby!

Přesuňme nyní naši pozornost k ovládání, které lze rovněž znatelným způsobem měnit, pokud prostřídáte polohy HI a LO otočením oválných kamenů Flip-chip na zadní stavbě. Primární sestavení je to nižší (LO) s hlavovým úhlem 66°, u něhož byste ale čistě podle pocitů za řídítky hádali klidně i nižší hodnotu, než kolik udává tabulka. Cannondale Habit, zejména na první dojem, působí v tomto ohledu hodně agresivně, hodně nekompromisně, až vám nejspíš hlavou proletí myšlenka, že to je slušný chopper!

Respektive takové myšlenky napadaly alespoň mě, přestože mám položené geometrie obecně rád. U devětadvacítek ale často narážím na pocit, že bych někdy na hlavovém úhlu raději trochu přidal, než jej donekonečna ubíral. Podobný pocit jsem měl v několika fázích testu i u Habitu, proto jsem byl rád, že je vyzbrojen právě zmiňovaným Flip-chipem, díky němuž lze základní úhly o kousek narovnat. Odhadem někde okolo 0,5°.

Pokud však zůstaneme u onoho základního nastavení (LO), je třeba si zvyknout, že je vidlice docela dost natažená směrem dopředu, což je skvělé, pokud vám jde o stabilitu v těžkém terénu, ve vyšší rychlosti a zejména pak v prudkých sjezdech. O něco horší je to ale s manévrováním na rovině, či na běžných středně náročných trailech.

Cannondale Habit disponuje, samozřejmě, vnitřním vedením kabeláže, což je dnes takřka nutnost. Samozřejmé ale nejsou integrované vodící tunýlky, díky nimž prostrčí bovden rámem i malé dítě, jak nám názorně demonstrovali na prezentaci na na videu s dcerou jednoho z vývojářů.

Poměrně nápadité a šikovné mi přijde i protažení bovdenu přehazovačky drážkou na začátku zadní stavby – skryté, přitom dostupné. 

Výstup většiny kabeláže najdete poblíž středu, dva kabely vstupují znovu do rámu, hadice zadní brzdy již běží venkem po zadní vidlici. 

Předvídat, musíš předvídat!

Člověk, pokud chce, tak si na to zvykne. Připraví se na skutečnost, že je nutné zatáčet o trochu dřív a počítat s o něco delším poloměrem oblouku. Habit se prostě nesloží do každé točky a neotočí se doslova na pětníku. Také na rovinách je jeho řízení lehce pomalejší až trochu ospalé, ale s tím se dá rozhodně žít. Minimálně když víte, že vám tyto vlastnosti bohatě vynahradí až půjde do tuhého, či až naplno rozejdete vlastní bikové eldorádo!

V rámci svého hodnocení prvních (domácích) dojmů v sedle nového Habitu 29 jsem zmiňoval, že se mi tento bike o něco víc líbí po přepnutí do polohy HI, tedy s o něco ostřejšími úhly. S tím se dokážu i po čase ztotožnit, pravdou ale zůstává, že s řadou dalších testovacích kilometrů v různých polohách je můj názor nyní mnohem méně vyhraněný. Zkoušel jsem totiž jak jízdu na technických a strmých úsecích s ostřejšími úhly (HI), tak i pohyb po běžných trailech ve více uvolněném režimu (LO) a po chvíli jsem si bez problémů zvykl na obojí a nepral se či netrpěl v žádné z těchto poloh.

Nakonec to tedy bude zase jednou o zvyku, o vašem osobním přístupu a o vašich požadavcích. Výhodou je každopádně fakt, že lze tyto polohy snadno střídat – prohození Flip-chipu zabere nanejvýš pár minut (dvě až tři), lze jej provést v terénu a nepotřebujete k tomu nic víc než jeden imbus (5 mm tuším). Proto tedy věřím, že se najdou jedinci, kteří s nastavením budou různě experimentovat, stejně jako ti, kteří se dopředu rozhodnou pro jednu polohu a z té již neuhnou. Kritizovat nelze ani jeden přístup.

 Vcelku prostě vyhlížející hlavní čep stažený pomocí rozpěrek (Lock’r) nenápadně odhaluje masivní ložiska. Jeho umístění je přitom situováno kousíček pod rovinou řetězu. 

Toto jste u velkého „C“ nespíš ještě neviděli! Díky vypršení platnosti patentu Specialized FSR může i Cannondale vesele využívat přednosti nezávislého zavěšení s poctivým Horst Linkem.

Výmluvy vám už nikdo nezbaští!

Pro obecné shrnutí musím ještě jednou připomenout, že ovládání na rovinkách může být někdy trochu ospalejší, což již párkrát zaznělo, s přibývajícím sklonem a s rostoucí rychlostí ale budete za základní stabilitu přední partie, jakož i za poměrně kompaktní zadní stavbu (435 mm) rozhodně rádi.

Čistě z hlediska řízení má totiž člověk pocit, že nový Habit ani nepatří mezi klasické trail biky, ale spadá spíše mezi all-mountain stroje (že to stále opakuju). Tak dobře, a tak jistě se vodí, i když terén pořádně vycení své zuby. Jediné, co jej může zastavit, nebo alespoň přibrzdit, je omezená kapacita jeho odpružení. Pokud však dojde na pomalejší technické úseky, kde se hraje na preciznost a jistotu jezdce, pak zde se na geometrii vymlouvat rozhodně nelze. Něco takového vám, po přečtení tohoto testu, rozhodně nikdo nezbaští!

reklama

Právem očekávaná kvalita

Plynule můžeme navázat hodnocením odpružení, které je u tohoto kola skutečně parádní, přestože jeho rozsah není kdovíjak omračující. Vcelku průměrných 130 mm kroku na obou koncích je ale jednak podpořeno velkými koly, navíc i velice dobrou volbou obutí (Maxxis Minion DHF 29×2,5“/HR II 29×2,3“ – P/Z), jednak je naladěno tak, že si nad jeho potenciálně slabou kapacitou postesknete jen málokdy.

Co se týká vidlice Fox Float Performance Elite 34 s tlumením FIT4, pak zde se již stává velice dobrá funkce dopředu očekávanou jistotou. V případě pravidelné údržby, v podobě jemného domazávání silikonem, je poslední generace řady 34 krásně citlivá, ve středním rozsahu je až příkladně aktivní, přitom však zůstává solidně jistá, neboří se, nehoupe se přehnaně při manévrování a s klidem ustojí i větší nárazy a tvrdé dopady.

Poslední generace vidlic Fox 34 mě prostě baví. Jsou citlivé, akční, přitom dokonale čitelné a jisté i při maximální zátěži.

Také vidlice je připravena na případnou instalaci kol standardu 27,5+ (v katalogu najdete třeba i model Bad Habit – 27,5+), ale kdo by něco podobného řešil v době, kdy stále silněji dominují devětadvacítky!

Na korunce najdeme, krom klasické páčky umožňující vidlici přiškrtit až skoro zavřít, také menší kolečko ovládající samostatně kompresní okruh. Já byl ale spokojen s plně otevřeným nastavením. 

Hodí se podpůrné berličky…

O něco zajímavější je situace vzadu, kde se prolíná několik výrazných rysů a charakterů. Především je zadní partie naladěná pro značně citlivý začátek, který může při silovém dupání po zpevněném povrchu působit až trochu houpavým dojmem. Základ je sice solidně efektivní, není ale skálopevný, a proto je potřeba hlídat si striktně plynulé otáčení nohami, nebo si vypomoci jednou z berliček na tlumiči Fox Float Performance Elite DPX2 EVOL.

Primární možností je využít, díky poloze tlumiče uprostřed rámu snadno dostupnou páčku na levé straně, která nabízí tři režimy kompresního útlumu. Otevřený mód se hodí do volného terénu, uzavřený má smysl maximálně na asfaltu, střední cesta je někdy příjemná pro běžný pohyb a zejména pak pro stoupání v terénu. Druhou alternativní možností je nenápadný inbus ve středu ovládací páčky, který jemně ladí kompresní okruh.

Zde jsem zkoušel nacvakat zhruba poloviční účinek (nějakých 5-6 poloh z cca 12), což se projevilo lehkou stabilizací kroku při šlapání s relativně minimálním dopadem na citlivost. Ale toto již nechám na vás, možnosti jemného tuningu zde rozhodně jsou a záleží na vaší chuti a vašich zvycích či stylu jízdy. Rozhodně ale tleskám za více otevřený základ, který lze tlumením snadno stabilizovat. Horší by to bylo naopak, kdy byste jen těžko hledali cestu, jak celou zadní stavbu přimět k vyšší míře citlivosti, pokud by byl její základ spíše tužší.

Nenápadná libůstka tlumiče Fox Float DPX2 se ukrývá ve středu kolečka aktivujícího ProPedal. Vzhledem k poměrně aktivní zadní stavbě jsem zkusil utáhnout částečně inbusem kompresní tlumení a nebylo to vůbec špatné! 

(Ne)nápadný výstup pro bovden před tlumičem mi trochu připomíná modely Jekyll a Trigger, které využívají přídavnou komoru Gemini. U Habitu stejnou věc nehledejte, kdo by však rád tlumič s dálkovým ovládáním…

Střih! Už žádné poskakování

Opusťme oblast šlapání a poskakování po jemných kamíncích a pusťme se do hlubších vod zdvihových. Zde je krásně znát, jak se zadní partie nestydí použít nemalou část svého zdvihu v podobě citelného zhoupnutí se na středně velkých či větších terénních vlnách. Zejména pokud zůstanete pohodlně usazeni v sedle. V terénu to potom znamená, že zadek krásně a s velkou chutí žere většinu kořenů a kamenů, a zároveň ukázkově drží zadní kolo přilepené u země.

Zadní partie ale rozhodně není houbovitá, naopak dokáže jezdci poskytnout slušnou oporu. Odhadem někde na hranici druhé a třetí třetiny začíná totiž odpor vůči stlačení znatelně růst. Tímto se tedy zadek stabilizuje a odpružení si vytváří rezervu pro případ nejtvrdších nárazů.

Pravda je, že se mi snad za jízdy ani jednou nepodařilo dosáhnout skutečného dna, skutečného dorazu, jelikož jak tvrdé nárazy, tak razantní zhoupnutí v případě, kdy projedete přírodní pumpou, jak říkají „Amíci“ G-out, pobrala zadní stavba i bez extrémního průletu zdvihem. Mně takový projev rozhodně nevadí, každopádně tuto otázku jsme společně řešili již mockrát – je lepší, když odpružení využívá celou svou kapacitu, nebo když si hlídá rezervu pro ty nejtěžší momenty? Rozhodněte sami!

Cannondale již delší čas využívá takzvanou Ai konstrukci, která na Boost osách posouvá zadní náboj a tedy i řetězovou linku o 3 mm doprava. Primárním cílem je získat více místa okolo středu a díky tomu zkrátit zadní stavbu.

Moje prvotní pochyby o tom, zda je konstrukce Ai (Asymmetric Integration) přítomná i u Habitu jednoznačně rozptýlila tato samolepka. V extrému by ale onen posun 3 mm měl zvládnout každý klasický výplet. 

O přítomnosti Horst Linku, čepu dělícím zadní vidlici, jsem se zmiňoval již výše. Zde můžu poukázat na pevnou osu bez rychloupínáku (nářadí vždy s sebou) nebo přímou montáž třmene Post Mount (180 mm).

Jede, nejede?

Ještě před tím, než skočíme na komponenty, mám pro vás poslední zamyšlení nad jízdním projevem Habitu jako celku – sportovní stránku jízdy na něm. V tomto směru jsou moje pocity a poznatky vlastně dost rozpolcené. Zažil jsem totiž chvíle, kdy jsem si v rámci delších výjezdů říkal, jak hezky, svižně a ochotně valí Cannondale Habit 29 vstříc vrcholu. Jenže pak jsem zaznamenal i jiné situace, kdy jsem se naopak šklebil kvůli tomu, že to vůbec nejelo!

Okamžiky, kdy máte pocit, že se s kolem jen líně sunete vpřed, se dostavují obvykle na rovinatých přejezdech, kde to vážně příliš nefrčí. Zřejmě až moc komfortní a vzpřímený posed, velké hrubé pláště, nebo velká kola sama o sobě jsou tím, co Habit v tomto směru brzdí. Nicméně ve výjezdech a při jiných příležitostech vyžadujících soustředěné šlapání člověk obvykle netrpí, naopak si libuje nad tím, že jeho kolo stoupá jako nic.

Toto je ale zřejmě daň za výraznější all-mountain ladění nového Habitu, který jednoznačně překračuje svůj vlastní stín a vydává se do zcela jiných vod, než v jakých se pohyboval ještě v minulém modelovém roce. Nakolik býval lehký a rychlý, je dnes hrubý, odvážný a mimořádně sebevědomý.

KOMPONENTY

Vzhledem k tomu, že mi doma na test přistál druhý nejvyšší model s označením Cannondale Habit Carbon 2, byla i jeho výbava, vedle samotného karbonového rámu, rovněž přehlídkou velice slušných, či dokonce výtečných komponentů. Podíváme-li se třeba na řazení, pak zde nacházíme solidní skladbu dílů ze sady SRAM GX Eagle, doplněnou o stupeň hodnotnější přehazovačku X0 Eagle. Či třeba kliky Truvativ Stylo 7K*, usazené na středu BB30 s převodníkem velikosti 30 zubů.

*K tomuto bodu mám jednu interní zajímavost. Cannondale by nejradši svá kola osázel vlastními klikami Hollowgram s převodníky Spidering, avšak koncern SRAM údajně trvá na tom, aby se k jejich řazení používaly výhradně kliky SRAM, či Truvativ, což si je schopen pojistit výhodnější cenou celého kompletu oproti sadě bez klik.

K řazení samotnému již snad není třeba nic dodávat. Eagle je prostě Eagle, proto kombinaci řazení GX a přehazovačky X0 s kazetou SRAM XG-1275 (10-50 z.) není absolutně co vytknout. Osobně jsem byl mile překvapen tehdy (na prezentaci) i nyní, že Cannondale zvolil poměrně malý převodník (30 zubů), což mi přijde s ohledem na zaměření kola a také s přihlédnutím k přítomnosti velkých kol nanejvýš rozumné řešení. Každopádně pro koho by to bylo moc (lehké), ten si může dopředu nasadit větší převodník a bude mít vystaráno.

Tohle mi rozhodně sedí! Cannondale Habit je snad prvním sériovým kolem s řazením SRAM Eagle a převodníkem velikosti 30 zubů!

V záplavě dostupného řazení SRAM NX a GX Eagle působí přehazovačka SRAM X0 Eagle jako lákavý dotek luxusu. 

Brzdy SRAM Guide RS

Příjemným překvapením pro mě byly také brzdy SRAM Guide RS, tedy už jen fakt, že jsem po delším čase na sériovém kole potkal něco trochu lepšího než základní verzi Guide R, či montážní variantu Guide T. Oproti nim se varianta RS chlubí pákovým systémem se zpřevodovaným působením ovládací páky na řídící píst, díky čemuž je krok brzd jemnější a nárůst síly plynulejší.

Nebyly by to ale Guidy, kdyby nepředvedly krapet ze svojí tradiční náladovosti, s níž se dá ale obvykle žít. V tomto případě si se mnou občas hrála zadní brzda, která místy měkla, ale vlastně nikterak moc a nikterak dlouho. Ostatně ono většinou postačí pohrát si trochu s třmenem a je zase na čas klid. Krom toho jsou Guidy RS jisté, silné a snadno ovladatelné. Musím se přiznat (opět) – Guidy mám prostě rád!

Brzdy SRAM Guide RS umí být sice někdy náladové, zatím se snad ale nestalo, že by mě vysloveně zklamaly. Mám rád tvar jejich páky i jejich chod a sílu.

Třmen brzdy SRAM Guide se napříč modely víceméně nemění (vyjma modelu Ultimate), co také vylepšovat na konstrukci, která fungovala již jako Avid Trail.

Sedlovka Cannondale DownLow Dropper Post (125 mm)

Ještě nedávno bylo zvykem, že si vícero firem vyrábělo, nebo nechalo vyrábět vlastní komponenty, zejména řídítka, představce, případně náboje atd. Cannondale šel v tomto směru ale vždy a s oblibou ještě o něco dál, což dokazují třeba vidlice Lefty či výše zmiňované vlastní kliky.

Ostatně standard BB30 je výtvorem právě značky Cannondale, proto se nelze divit, že jej nacházíme i zde, i když většina konkurence jde cestou PressFitu či závitového domečku BSA. Jedním z nových prvků nesoucích logo Cannondale je v tomto případě teleskopická sedlovka DownLow, což už ostatně také není zrovna výjimka.

Každopádně zde jsem měl pocit, že se jedná o skutečně vlastní komponent a nikoliv jen svým logem označený produkt „univerzálního asijského výrobce“. Originální je kupříkladu ovládací páčka, která nevypadá vůbec špatně, zprvu mě ale docela trápil její prohnutý tvar a zejména její ostřejší okraje. Vzhledem k tomu, nakolik mě právě páčka při prvních jízdách dráždila, je až s podivem, jak rychle jsem si na ni zvykl a po druhé či třetí jízdě zcela zapomněl, že jsem s ní měl nějaký problém!

Krom toho se jedná o vcelku standardní komponent plně odpovídající zvyklostem v daném oboru – plynulé nastavení výšky či přijatelné provozní vůle. Oproti nejlepším kouskům má sice tento teleskop o něco méně plynulý a jemný krok, stále je ale dostatečně akční a hlavně bez jediného zádrhelu po dobu celého testu. Člověk až zírá, kam se teleskopky od dob svého nesmělého uvedení na trh dostaly.

Páčka sedlovky Cannondale DownLow vypadá rozhodně dobře, osobně bych ale hlasoval pro to ohladit trochu její poměrně ostré hrany. 

Dnes je již vcelku běžné, že má výrobce kol i vlastní sedlovky, Cannondale nechce být výjimkou a zároveň není v tomto oboru rozhodně ostudou!

Pláště Maxxis, ráfky NoTubes

Posledním bodem na seznamu mohou být pláště Maxxis v kombinaci Minion DHF 29×2,5“ WT vepředu a High Roller II 2,3“ vzadu, obuté na ráfcích Stan’s NoTubes Arch MK3. Co se samotných plášťů týká, pak zde nemám, co bych Habitu vytknul. Oba nasazené vzorky patří mezi moje oblíbené, tedy mezi pláště, na něž se člověk může plně spolehnout, ať již se pohybujete na pevném suchém podkladu, ale i v situacích, kdy není venku zrovna na růžích ustláno.

Oba pláště jsou navíc ve velice kvalitním provedení s 3C směsí, proto stačí kolo vybalit, maximálně upgradovat na bezduše a vyrazit do akce. Žádné šizení nízkou cenou, nedostatečnou ochranou boků a obyčejnou konstrukcí se zde nekoná. Za tuto filosofii značně Cannondale třikrát sláva!

Pokud se však zastavím u ráfků Stan’s NoTubes Arch, pak ty bych viděl jako jedno z mála potenciálně slabých míst. Jednak mi přišlo, že jsou poměrně úzké – pro 2,5“ gumu bych jako ideální základnu viděl ráfek šíře alespoň 29 mm – jednak se nemůžu zbavit dojmu, že ráfky NoTubes Arch patří spíše na lehké sportovní trail biky a ne na takto ostré a tvrdý provoz milující ruchadlo.

Důkazem může být skutečnost, že oba ráfky v průběhu jízdy trochu povolily a nejspíš i zatížením test riderů přede mnou lehce házely do stran. Zadnímu jsem nejspíš trochu pomohl i já. Toto lze samozřejmě docentrovat, zároveň jsem měl ale dojem, že při ostřejším průjezdu zatáčkou se má zejména zadní plášť tendenci nepříjemně deformovat, uplavat do strany. Zde bych tedy navrhoval vyměnit ráfky za širší a odolnější, k čemuž možná, při tvrdším zacházení, dospějete poměrně brzdy, jelikož NoTubes štiky půjdou záhy do kopru. Ale třeba se pletu…

Žádné zbytečné šetření výdajů či nesmyslný hon za úsporou pár gramů u nového kola, ale rovnou poctivé pláště s kvalitní směsí (3C) a dostatečnou ochranou boků (EXO).

 Ošizená není rozhodně ani zadní pneumatika vybavená stejnou směsí a stejnou úrovní ochrany jako předek. Nyní stačí už jen obě kola „namlíkovat“ a bude vystaráno!

Možná to jsou jen moje předsudky, ale ráfky od Stan’s NoTubes jsem vždy považoval za něco, co mají rádi zejména XC chrti. Navíc použitý model ARCH mi připadá na poměry tohoto kola a vzhledem k šířce obutí dost úzký. 

Cannondale Habit Carbon 2 – závěr

Nový Habit je kolem, které v mojí těsné blízkost strávilo nadstandardně dlouhou dobu. Jednak jsem si s ním užil své při loňských prezentacích, jednak jsem dlouho nebyl schopen dát jej z ruky v průběhu domácího testování, tím spíš, že nikdo příliš netlačil na jeho vrácení.

Ač mám stále nutkání vymezovat se proti devětadvacítkám používaným v technických kategoriích, tak právě Cannondale Habit je kolem, které mým vlastním argumentům proti tomuto rozměru bere do značné míry vítr z plachet. Ano, stále jsem schopen najít a pojmenovat situace, kdy mě větší kola spíše omezují, než by mi pomáhala. Obecně je ale těchto situací i díky Habitu stále méně a méně a čím dál víc převažují pozitiva, dobrá nálada, ale také třeba zvyk a chuť toto téma již více neřešit, prostě jen jezdit!

Za pár let si možná na sedmadvacítky skoro nikdo nevzpomene! A pokud se tak stane, bude jedním z viníků rozhodně i Cannondale Habit.

Čím mě přitom nejvíce dostává a baví je jeho přirozený trailový, či spíše all-mountain posed a velice jisté ovládání, které do značné míry hraje na stabilní strunu, vyzařuje značnou neohroženost a suverenitu, jež mu můžete do puntíku věřit. Jen si to zkuste sami, dejte si jeden pořádný švih a po návratu budete kroutit hlavou nad tím, „že to chodí jen 130 mm!“ Tímto oslím můstkem se dostáváme i k odpružení, které je rovněž velice dobře vyladěné.

Na začátku je krásně citlivé, pro někoho s ohledem na pohyby při šlapání skoro až moc, ale to lze omezit kompresním tlumením. V terénu je přitom odpružení Habitu více než dostatečně akční, komfortní a výkonné, přitom si stále hlídá konec kroku a nabízí tak nemalou jistotu i při tvrdých dopadech. Zmíním-li, že nad rámec toho všeho si lze hrát také s geometrií a přizpůsobit kolo více svižnějšímu trailovému dovádění, pak zde máme výtvor, který aspiruje na pozici stroje v duchu hesla: „Jedno kolo na vše!“

Text a foto: Štěpán Hájíček

reklama

Cannondale Habit Carbon 2 – základní údaje

Cena: 133 999 Kč
Hmotnost: 13,98 kg (vel M, bez pedálů)
Kokpit (řídítka/představec): 780/50 mm
Tlaky (vidlice/tlumič): 70/245 psi

Cenové rozpětí modelů Cannondale Habit 2019
62 999 – 75 999 Kč (Habit Alu, 2 modely)
99 999 Kč – 186 999 Kč (Habit Carbon, 3 modely)

Více o tomto kole najdete na webu: www.cannondalebikes.cz

PLUS

  • Příjemný all-mountain posed – vzpřímená poloha, pocit, že jste pevnou součástí kola
  • Ovládání hodně vsází na základní stabilitu díky položenému úhlu hlavy, na což je potřeba si zvyknout, ve výsledku ale i díky tomu člověk s tímto kolem projede mnohem víc a mnohem snáz, než by si apriori myslel
  • Vnímavé a aktivní odpružení, tedy vysoký komfort a pocit jisté trakce
  • Vyvážená funkce vidlice, či stabilní konec kroku zadní stavby s pocitově o něco větší kapacitou, než je udávaných 130 mm
  • Možnost ladit samostatně kompresní okruh na vidlici i tlumiči – hodit se může zejména vzadu
  • Sympaticky široká přední pneumatika Maxxis Minion DHF (29×2,5“ WT) s jistým záběrem a jasně čitelnými vlastnostmi
  • Palec nahoru také za poctivý zadní plášť (Maxxis HR II), oba v kvalitním provedení s dobrou směsí a ochranou boků – není zde snaha honit se zbytečně za gramy
  • Kvalitní výbava a rozumně volený mix komponentů
  • Sympatický „velký tlumič“ (s expanzkou), který celé kolo posouvá, alespoň morálně, o kategorii výš
  • Možnost ladit geometrii pomocí prvku Flip-chip – z výchozí extra agresivní a položené polohy lze kolo přehodit do více trailového módu s o něco rychlejšími reakcemi řízení

MÍNUS

  • Na delších přejezdech po rovině poznáte, že toto kolo má rado spíše ostrý terén, jelikož zde ztrácí zřejmě vinou vícero faktorů – hrubé pláště, možná až moc uvolněný posed, větší styčná plocha 29“ kol, či spíše aktivně laděné odpružení
  • Jak je ostatní výbava velice dobře volená, tak na postu ráfků (Stan’s NoTubes Arch MK3) bych si dokázal představit něco odolnějšího a hlavně širšího. Už jen s ohledem na šíři plášťů (2,5“/2,3“ – P/Z) bych volil ráfky s šířkou minimálně 29 mm
  • Ovládací páčka sedlovky Cannondale DownLow mě zprvu dost dráždila svými poměrně ostrými okraji, po čase jsem ale na tuto drobnost dočista zapomněl!