Rock Machine Blizzard e90-27 – výroční kus / první dojem!

Přestože nejsme magazínem zaměřeným čistě na elektrická kola, tak stroje s proudem poháněným motorem občas do našeho obsahu přidáváme, protože jde zkrátka o aktuální trend, a protože nemáme nic proti okřídlenému heslu „cyklistika je jen jedna“.

Je přitom trochu ostuda, že jsme v klasickém testu doposud neměli žádnou elektriku domácí značky* Rock Machine! Nebo abych byl přesnější, na elektrických strojích Rock Machine jsem se svezl již vícekrát, obvykle ale jen v rámci letních prezentací. Konkrétně naposled loni v létě u Seče, kde jsem si zkusil pevnou elektrickou devětadvacítku Blizz e70-29. Rok předtím to byl třeba impozantní Blizzard INT, s integrovanou baterií v rámu a originální konstrukcí spodní trubky.

*Původ či spíše domovinu kapitálu stojící za touto značkou nechme v dnešním globalizovaném světě plavat, důležité jsou kořeny a vývoj, kdy oboje spadá do Česka!

reklama

Už tuším jak…

Určité zkušenosti s elektrikou od značky Rock Machine tedy mám, tuším, co zhruba můžu čekat, přesto šlo v tomto případě o malé překvapení. Jednak jsem dostal na hraní zajímavý výroční model Blizzard e-90-27 25th Anniversary, jeden z vícero modelů, který si značka Rock Machine nadělila k 25 narozeninám, jednak jde o stroj s trailovými zdvihy (140/130 mm) a klasickými koly standardu 27,5“.

V tomto směru se tedy nejedná o „nepřemožitelnou“ motorku jako je tomu v případe modelu Blizzard INT e90-27+ (a jeho nižších variant) se zdvihy 150/140 mm, pluskovými koly, extra bytelným rámem a tak podobně, ale o „lidové“ trailové vozítko, která má potenciál zasáhnout výrazně širší spektrum uživatelů.

Dříve, než se pustíme do popisu mých prvních jízdních dojmů a postřehů, bych rád ještě poukázal na skutečnost, že je tento trailový elektrický Blizzard nabízen paralelně jako model s koly 27,5“ a 29“. Zvolený průměr kol přitom jasně identifikuje poslední číslovka v názvu. Doplňme též informaci, že krom právě velikosti kol a vlastně i barevného provedení se tyto sesterské modely v ničem zásadním neliší.

Blizzardy 27 a 29 mají víceméně stejnou cenu (výroční model je o pár tisíc dražší), takřka stejnou výbavu, ale třeba i stejné zdvihy! Liší se tak skutečně pouze rozměrem kol a barvou!

Výroční model není vlastně nijak dramaticky výrazný, krom černého laku jej poznáte také podle kouzelného slůvka „Edition“.

Koncepce zadní stavby s originálně překříženými raménky je pochopitelně přítomná i u elektrických Blizzardů.

Trailový eBlizzard jde cestou „polointegrace“, baterie tedy sedí klasicky na rámu, snaží se s ním ale co nejlépe splynout. 

Nejsem náročný, jsem pouze vybíravý!

Co se týká jídla, ale i jiných oblastí života, nejsem člověk s nijak vysokými nároky, naopak mám rád spíše obyčejnější věci, nepotrpím si na pozlátko a přehnané kudrlinky. Třeba v jídle se ale najde řada věcí, které prostě nemám rád a kterým se snažím vyhýbat. Jsem prostě vybíravý!

Co se týká kol a kupříkladu jejich výbavy, pak u mě v určitých ohledech platí podobné pravidlo jako s jídlem. Nemám zapotřebí „honit si triko“ na nejdražších karbonových rámech, chlubit se nejnovější sadou XTR a tak podobně! Naopak mě mnohem více potěší, když zjistím, že třeba sada SRAM NX Eagle funguje v principu stejně kvalitně a přesně jako XX Eagle, jen je holt o něco těžší, zato však násobně levnější.

Zároveň přitom existují díly a konfigurace, u kterých jsem se za svou cyklistickou kariéru „spálil“ a netěší mě, když s nimi musím fungovat. Proč to rozebírám zrovna zde? Protože mě u Blizzardu e90-27 poněkud zarazila jeho výbava. V první řadě třeba brzdy Magura MT5, s jejichž vyšším modelem mám „svoje zkušenosti“. Dále mi k tomuto kolu moc nesedí vidlice RockShox Sektor, která je sice funkční, ale zrovna u eBiku, navíc v dané cenové kategorii, bych čekal něco výrazně svalnatějšího.

V neposlední řadě je zde elektronické řazení Shimano XT Di2, které vlastně ve spojení s elektrickým pohonem Shimano STEPS E8000 dává docela smysl, zároveň si ale říkám, že bych byl naprosto spokojený s běžnou mechanickou verzí, klidně i s nižší sadou, zato bych navýšil rozpočet třeba u vidlice…

Jedním ze zajímavých detailů, kterého si nejspíš při letmé obhlídce nevšimnete, je postupně rozšiřující se spodní trubka.

Rock Machine s oblibou dělí svá kola do různých kategorií, „elektrické potvory“ přitom patří do tzv. Flash series…

…což je informace, na kterou narazíte na vícero místech na rámu. 

Užší, než jsem čekal!

Trochu se obávám, abych nebyl dnes na svůj vkus až moc negativní, ale třeba se dostaneme i ke Clarksonovskému „ale“ (however)! Nyní se ale pojďme společně vyhoupnout do sedla, tedy hned poté, co si zapneme elektrický pohon, jelikož Shimano STEPS „nenahodíte“ správně, pokud se kolo hýbe, nebo pokud máte nohu na pedálu – při startu se potřebuje zkalibrovat bez zatížení čidel, jinak hlásí chybu!

Motor již běží, já jsem v sedle a chystám se do akce. Nebo ještě další malá odbočka! Když jsem ladil kolo před první jízdou, chtěl jsem se projet po parkovišti, abych zjistil, že vše funguje a ouha! Bez zapnutého motoru elektronika Di2 neřadí! To by mě vlastně předem nenapadlo.

Tak už konečně pojedeme? První, čeho si za slušně širokými řídítky všímám, jsou poměrně úzké pláště s takovým, dalo by se říci, kompromisním vzorkem – WTB Trail Boss (27,5×2,4“) na standardních ráfcích WTB ST i29. U běžného trailbiku bych to neřešil, ale u elektriky mi to přijde docela málo. Je mi jasné, že prvotní mánii pluskových kol již odvál vítr ven ze dveří (a hlavně z hlav mnoha tvůrců i jezdců), ke kategorii eMTB mi ale širší ráfky a širší gumy prostě sedí!

Vidlice RockShox Sektor poslední generace se rozhodně povedla a objevuje se proto na celé řadě kol, nejen u značky Rock Machine. Zde bych byl ale radši za bytelnější kousek, klidně RS Yari!

Pláště WTB Trail Boss mě zatím příliš neoslovily, i když uznávám, že jejich poslední generace není vůbec špatná. Sám bych ale u tohoto kola rád viděl něco širšího! 2,6″ = zn. ideál!

Vadí, nevadí…

Říkám si ale, jestli to není konec konců jen můj osobní blok, zádrhel v mojí hlavě, i když se mi dříve vícekrát potvrdilo, že těžší hmotě elektrokola větší gumy rozhodně prospívají! Tedy jak s ohledem na větší komfort či schopnost tlumit a bránit se tak potenciálním průrazům, tak i z hlediska větší styčné plochy a jistější trakce. Dávám si ale za úkol nepanikařit a nehanět den před večeří a jdu to vyslat na první překvapivě suchý a víceméně zpevněný lesní okruh.

A ejhle! Ono to krásně jede, drží, před zatáčkami se kolo nijak nehrne. Není to vlastně vůbec špatné. Při druhém a dalším okruhu mi ale dochází, že s výraznější důvěrou v sebe i v kolo bude potřeba buď zvolit plynulejší styl průjezdu zatáček, nebo dofoukat gumy, jelikož se s přibývající agresivitou pilotáže začínají v náklonu nepříjemně deformovat, až by se mohly svléknout!

Pozdější zkušenosti ukazují, že běžné gumy na elektrickém Blizzardu dobře fungují (s vyšším tlakem) zejména na běžných a spíše tvrdších trailech, kde díky nim kolo dobře jede, ovládá se zcela přirozeně a nikde zásadně nestrádá. Tedy až na pocit, že bych s většími balóny mohl ubrat trochu tlaku a přidat na komfortu.

Faktický problém nastává ve chvíli, kdy se s kolem dostávám do náročnější sjezdové pasáže na sypkém povrchu, kde se kolo až nepříjemně hrne z kopce a hůře se koriguje jeho směr. Nebo naopak v podmáčeném výjezdu, kde agresivně zabírající motor Shimano poměrně často protáčí zadní kolo naprázdno.

Ač to tedy na „běžných gumách“ není v součtu vyslovený „průšvih“, tak bych osobně záhy investoval do objemnějších balónů, modelově nějaké dva-šestky WT od Maxxisu, či něco v tom duchu.

Ovládání elektronického řazení Shimano XT Di2 s dvojicí páček nad sebou (na palec) je otázkou názoru a zvyku. Pravdou je, že s tímto systémem tam převody padají jako „Němci do krytu!“

Přehazovačka Shimano XT Di2 vypadá vcelku standardně, tedy až na „bambuli“ obsahující servomotorek nacházející se v horní části. 

Shimano sice nabízí řadu vlastních kazet, ale tento kousek od Sunrace (MS8-11 / 11-46T) nabízí ideální rozsah, elegantní černý lak a plynulé odstupňování.

Hrajem si na trailu

Pominu-li ony mezní situace, musím uznat, že i s takto postaveným kolem se mi jezdilo vlastně velice hezky a povětšinou příjemně. Už jen posed je slušně vyrovnaný, stejně tak i ovládání je rozumně vyvážené, až mám skoro problém k němu něco podrobnějšího napsat. Možná, že jsem si poslední dobou až moc zvykl na výrazné a značně osobité styly řízení naposledy testovaných kol, až mám nyní pocit, že se vracím do světa, kde je vše striktně korektní!

Neberte to, prosím, jako hanlivou poznámku, naopak mnoho uživatelů to jistě potěší. Každopádně ovládání Rock Machine Blizzard e90-27 je velice poslušné, klidné a vyrovnané. V nižších rychlostech jej nemáte problém kamkoliv zlomit, ve vyšším tempu umí být zase hezky stabilní, jen mi zde prostě chyběla určitá jiskra, či výraznější osobitost a opět mám pocit, že by i ovládání pomohly větší gumy!

Poměrně tradiční je řízení i v tom směru, že se nesnaží příliš zamaskovat přítomnost těžkého motoru a zároveň poměrně kompaktní baterie (v porovnání s integrovaným akumulátorem). Člověk prostě pod sebou cítí onu hmotu, ale když na to přijde, pak zjistí, že se s ní není třeba prát, že je mnohem lepší, když jezdec tančí okolo kola, než aby se snažil, aby kolo tančilo okolo něj. Díky takovémuto přístupu nebudete mít zbytečně vytahané ruce a nebudete ani frustrováni z toho, že se vaše kolo nechová tak jako bike „bez elektrického batohu“.

Brzdy Magura řady MT (zde MT5) mají svůj ojedinělý styl, to se musí uznat, páka vcelku slušně padne do ruky, stále ale nechápu, proč je její tělo plastové! 

Oproti pákám působí velké třmeny jako kladivo na čarodějnice. Síly mají na rozdávání, pozor je třeba dát si na jejich ostrý nástup, ale též na jejich mnohdy dost náladový projev 🙁

Nahoru, dolů, zabrzdit, zařadit!

Od chvíle, kdy jsem si byl Blizzarda e90-27 vyzvednout, uběhlo již vícero dní a já se do jeho sedla dostal poněkolikáté. V tomto čase se přitom dost radikálně střídaly povětrnostní podmínky – suchý les, hromady mokrého sněhu, bláto a nakonec krásně zmrzlá půda. Poslední ze zmíněných situací přitom tomuto stroji sedla ze všeho nejvíc.

Na pevném a suchém povrchu měly jeho pláště slušný a jistý grip, s vyšším tlakem se nikde zbytečně nehrnuly ani nedeformovaly, kolo poslouchalo na slovo a já tak ve výsledku vyjel a sjel prakticky vše, co jsem si předem určil. Dal jsem si třeba pár technických skalek a šlo to, ale lépe bych se asi cítil s širšími plášti. Stejné to bylo na jednom drolivém sjezdu, kde již pryže WTB Trail Boss vysloveně nestíhaly!

Naopak cestou do kopce, kdy jsem se po zkušenostech z blátivého dne nejdřív nechtěl pouštět do žádných extrémů, jsem nakonec zjistil, že toho eBlizzard zvládne i na těchto gumách opravdu hodně. Když jsem to pak ze samého nadšení na kopci zase otočil dolů, narazil jsem, ke svému překvapení, na limity brzd Magura MT5.

Ač se jedná o vzhledově radikální kotvy, které mají poměrně ostrý nástup, až si na něj člověk musí dávat dost pozor, tak se mi opakovaně stalo, že v delších sjezdech začínaly být nesvé. V jednom místě, kde jsem, přiznávám, hodně visel na brzdách, začaly po chvíli smrdět spáleninou. Jinde, kde se jelo plynuleji, vydávala zadní brzda na konci sjezdu hodně nepříjemné zvuky, až jsem se bál na ni znovu sáhnout, dokud nevychladla. Ale třeba si ještě sednou, zajedou se a bude to lepší, ale že jim to trvá :-O

Existují vodítka stylová, praktická, miniaturní a pak je tu cihla od Shimana! Plně funkční, bez pochyb, ale vážně musí být tak velké?

Magura u svých brzd vcelku ráda kombinuje čtyřpístek vepředu a dvou pístek vzadu, zde jsou ale poctivé dva páry pístků pro jistotu na obou kolech!

reklama

Elektronické rozloučení

Brzdy, vidlici, odpružení a další aspekty nechme už pro dnešek raději stranou. I když třeba o kvalitách odpružení jsem nikterak nepochyboval a ani by nebylo proč, jen vidlice by mohla být statnější a ve svém projevu stabilnější. Radši zkusím dnešní prvotní představení zakončit něčím veskrze pozitivním – elektronickým řazením Shimano Di2.

Tento systém jsem si již dříve zkusil a byl z něj takový rozpačitý. Tehdy to ale bylo jen letmé seznámení, nyní se můžeme poznat blíže. V tomto směru pak musím poznamenat, že ač jsem do tohoto vztahu vstupoval s výraznými předsudky, tak jsem po bližším seznámení musel uznat kvality a výhody takovéhoto pojetí kontroly převodů.

Obzvláště na elektrokole s pohonem Shimano mi to vlastně hraje celé do noty. Jednak jsou řadící páčky stejné jako v případě ovládání motoru na levé straně, což tvoří harmonický celek, jednak je řazení s elektronikou parádně přesné, snadné a bezbolestné. Řadící páčky sice mají výraznou mechanickou odezvu, ale vy je jen zlehka mačkáte, ono to pípá jako zběsilé (pípání lze vypnout) a vzadu skáče jeden převod za druhým přesně jak požadujete.

Nebudu vám tvrdit, že jsem se do řazení Di2 zamiloval, k tomu mám ještě hodně daleko, ale takhle po pár dnech mám pocit, že to zde dává smysl, že si elektronické řazení s elektrickým pohonem velice dobře rozumí, vy se nemusíte s ničím prát, čekat na prodlevu, namáhat si palec a tak podobně.

Víc už bych dnes ale do tohoto ani dalších souvisejících témat nezabředával, ještě si na Blizzarda e90-27 pořádně posvítím a pak si probereme vše důkladně položku za položkou, až přijde čas komplexního zhodnocení!

Text a foto: Štěpán Hájíček


Rock Machine Blizzard e90-27 (25th Anniversary) – základní údaje

Cena: 124 990 Kč
Hmotnost: 21,87 Kg (vel. L, bez pedálů )
Kokpit řídítka/představec: 780/45 mm
Sedlovka – zdvih: 150 mm (platí pro vel. L)
Tlaky (vidlice/tlumič): 90/220 psi (jezdec 88 kg s výbavou)
Motor: Shimano STePS E8000
Akumulátor: BT-E8010 Li-Ion 36 V / 14 Ah / 504 Wh

Více o tomto kole najdete na webu: rockmachine.us