Enduro Trutnov Trails 2018 – reportáž

První vlaštovka možná jaro nedělá, ale první cyklo závody bezpochyby značí, že sezóna se rozjíždí na plné obrátky a konečně máme zase příležitost ukázat, kolik toho kdo přes zimu natrénoval – ať už na kole a nebo v hospodě. A protože chceme ukázat, že jsme zdatní fyzicky i technicky, tak není jiná možnost než vyrazit na závody v enduru, to dá přeci rozum!

Text: David Svoboda | Foto: Přemysl Aubrecht (Trutnov Trails)

Necháme-li stranou menší lokální závody povětšinou pořádané v uzavřenějším kruhu jezdců, pak prakticky první domácí příležitost poměřit síly s ostatními se naskytla až během uplynulého víkendu v Trutnově, kde se pod taktovkou Přemka Tejchmana uskutečnil druhý ročník akce s názvem „Enduro – Trutnov Trails“.

Přiznám se, že se mi zprvu na trutnovské enduro zrovna dvakrát nechtělo. Na Trutnov Trails jsem nikdy předtím sice nebyl, ale po vyslechnutí několika názorů od různých lidí ze svého okolí a zhlédnutí POV záznamů z jednotlivých trailů (nikoliv těch závodních nutno podotknout) jsem nabyl dojmu, že je to pro Pražáky za dvě a půl hodiny cestování jedním směrem poměrně málo muziky.

Fakt, že kdykoliv se na internetech objevila nějaká forma propagace trutnovský stezek, hrála v ní hlavní roli pověstná Whistler sekce, která má na délku přibližně 50 metrů, celkový dojem v mých očích taktéž zrovna dvakrát nevylepšil. Nátlak sparring parťáka (říkejme mu třeba Duchna) byl však naprosto neúprosný a když mi Štěpán oznámil, že se mu podařilo zajistit mi startovné, nebylo už cesty zpět. Duchna se raduje!

Na oči se nohy netočí!

Do Trutnova se jako spousta dalších vydáváme potrénovat už v sobotu. Závodění na oči akorát tak podtrhuje mou totální marnost ve snaze zajet trochu ucelenou jízdu a pokud mám tedy možnost si tratě předem projet a trochu zredukovat celkovou ostudu, beru ji všemi deseti. Doprava není ideální, cesta se vleče a z parkoviště od trail centra, kde přibíráme dalšího člena do party (říkejmu mu třeba Martin), vyrážíme směrem k trailům až někdy okolo půl jedenácté.

Výšlapem přes Panský stoupák dorážíme po troše bloudění a asi 45 minutách na start RZ1. Právě včas, abychom zde narazili na Přému, který ještě na poslední chvíli doznačkovává právě úvodní část jedničky. Duchna se opět raduje – tentokrát protože jsme z Prahy prý nevyrazili už v šest, jak měl původně v úmyslu.

Pozvolna se spouštíme dolů po trase, o které se domníváme, že je RZ1. Když přibližně v polovině tratě přejíždíme lesní cestu, abychom navázali na další úsek značený jako RZ3, zjišťujeme, že tu něco nehraje. Na nejnižším bodu trojky nás mlíko přes ostrou pravotočivou zatáčku navádí na poměrně ostrý stoupák v hrabance.

Bolí to, ale hrdost nedovolí sesednout, a tak to nakonec s Martinem držíme v tempu až zpátky na lesní cestu, kterou jsme ještě před chvílí protínali v opačném směru. Od další skupinky zdolávající úsek po svých se dozvídáme, že jsme si právě v protisměru vyjeli dojezd RZ5! Moc pěkně nám to tedy začíná.

Duchna mírně hořekuje nad tím, že posledních pár metrů krpálku musel tlačit. Já hořekuji nad značením tratí. Martinovi je všechno jedno, protože je tu pouze na tréninky a přijel si normálně zajezdit.

Zpět na stromy a znovu od začátku

Rozhodnuti najet si nejprve to, co nám z RZ1 a RZ3 díky naší horší orientaci během první jízdy uteklo, šlapeme zpátky na vrchol k Čížkovým kamenům, kde má vedle jedničky startovat právě i trojka a taky pětka. Hned po prvních pár desítkách metrů od startu registrujeme nově přibyvší značení na rozcestí, díky kterému dává všechno najednou konečně trochu větší smysl.

RZ1 jsme evidentně skoro ani nenakousli, RZ3 jsme snad dali asi kompletně celou. Najíždíme si jedničku, kde jde všechno už víceméně bez nějakých větších zádrhelů. Ale je dlouhá, poměrně dost dlouhá… a šlapavá. Tady se hned na úvod závodního dne pořádně zahřejou nohy i plíce. Následně pokračujeme obhlédnutím RZ2 a RZ4, kde se už naštěstí neztrácíme a všechny odbočky nacházíme na první dobrou.

Obě jsou o něco kratší než předchozí dvě zmíněné a v podstatě bez jakýchkoliv zákeřností. Za zmínku stojí snad jen ona pověstná Whistler sekce okolo/přes kterou vede čtyřka. Člověk má zde i pro závod na výběr, kterou cestou se vydá.  Protože se „chicken line“ okolo jeví nejen jako méně riskantnější, ale také jako rychlejší varianta, jdu si zkusit ostřejší stopu jen z principu, abych si ji na svém imaginárním seznamu odškrtl.

Jako nejošklivější část teoreticky shledávám hned úvodní dropík ze svažujícího se balvanu s dopadem víceméně na placáka, zbytek se mi jeví už docela v pohodě. To se mi potvrzuje hned vzápětí, kdy po dvou až třech zkušebních nájezdech dávám takové dorazy, že to muselo být slyšet nejspíš až do města, a téměř půlím svůj genitál o hranu sedla. Nemít na zadním kole CushCore, tak by to minimálně plášť ve zdraví určitě nepřežil. Duchna se škodolibě chechtá.

Hromadí se nám tu horníci diváci!

Následně zbývá už jen RZ5, o které během celého dne z různých zdrojů slýcháme, že je docela ostrá. Přítomnost vyššího počtu spekulujících jezdců i přihlížejících hned na prvních metrech, kde se po společném úvodu RZ3 a RZ5 rozdělují do samostatných tras, indikuje, že na tom asi něco bude. Na takovou kumulaci lidí jsme za celý den zatím nenarazili.

Inkriminovaným místem je zde v ideálním případě drop z balvanu do prudšího hrabankového svahu. Někteří seskakují, jiní raději volí pokusy o sjezd balvanu z boku! Tomu nenahrává jednak nájezdová stopa a pak ani strom, kolem kterého se musí takoví jezdci řídítky a pravým loktem doslova obtočit. Padají zde i pokusy o méně obvyklé variace na téma „seběhnu to po svých”, anebo „vezmu to přes drop, ale zkusím ho jen přejet”.

K vidění jsou více i méně povedené pokusy o zdolání daného úseku, z čehož ty divácky nejzajímavější byly typicky potrhnuté broušením kovu o šutr. Seskakuji drop a hned za další zatáčkou čeká další „pikoška”! Hodně ostrá pravotočivá zatáčka z prudkého svahu, na kterém se vyskytuje několik větších kamenů, které vysloveně říkají, že kdo si nedá pozor, půjde přes řídítka…

Bez kontrolovaného odhození zadního kola to tady, alespoň z mého pohledu, nepůjde! Najíždím si asi pětkrát, ale bez úspěchu. Za těch 15 minut, co jsem tady přibližně strávil, nevidím tento úsek sjet nikoho. Ač to moje ego těžce nese, volím způsob zdolání po svých a jsem rozhodnut to uplatnit i v závodě, pokud mě do druhého dne neosvítí jezdecká múza. Duchna kvituje a dodává, že pětku asi radši poběží celou.

Tohle už dojedeme

Zbytek trati už je oproti začátku procházka růžovým sadem, i když i tam se nachází pár úseků, které si raději párkrát vytlačím zpět, abych je dostal více do ruky. Delší dobu se zasekávám ještě na závěrečné kamenité sekci zakončené dropem z balvanu přes další kámen s nabroušenou protihranou!

Když píšu nabroušenou, tak myslím skutečně nabroušenou! Pár jezdců přede mnou se činilo a pár pokusů o opracování kamene pedálem evidentně během dne proběhlo… Rychlost ale typicky vyřeší ledacos a ve finále mě tato část RZ vlastně baví asi nejvíc. Duchna hudruje, že ho moje opakované pokusy už nebaví, a jedou s Martinem napřed k parkovišti.

Ráno bude čas si přispat

Prezentace má dle oficiálních propozic v sobotu probíhat pouze do 17 hodin, což je zhruba čas, kdy se po tréninku teprve dostáváme na parkoviště u trailů, ale přesto si říkáme, že se u zimního stadionu v Trutnově, kde se nachází základna závodu, zkusíme zastavit. Máme štěstí. Pořadatelé prodlužují prezentaci do půl šesté a my tak fasujeme startovní čísla a samolepky s rozpisem našich startovních časů do jednotlivých RZ ještě v sobotu večer.

V kombinaci s faktem, že startuji až v 11:34, to pro mne znamená, že si mohu ráno s klidem přispat. Duchna je na tom podobně, startuje deset minut přede mnou. Celkově nás v kategorii Elite čeká pět RZ, které i včetně transferů musíme zdolat za pět a třičtvrtě hodiny. To samé platí pro kategorii Masters. Kategorie Hobby a Ženy mají o jednu RZ méně, pro Juniory byly pak nachystány RZ tři. Vypadá to na dlouhý a náročný den v sedle.

Po velmi mizerném burgeru v hotelové restauraci a diskuzi nad aktuální situací doma i ve světě to rozpouštíme a jdeme spát. Duchna posilněn pivem striktně odmítá nabídku přistýlky u mě na pokoji a tvrdošíjně nocuje v autě.

No štréés!

V neděli ráno vyspávám dle libosti, nikam nepospíchám a stejně mi po snídani do startu zbývá asi hodina a půl. Moře času na přípravu kola i sebe. Během této doby zjišťuji, že mám sice skvělou novou přilbu s odepínatelným chráničem brady (moje dojmy z Bell Super DH MIPS se na BikeAndRide objeví snad již brzy), ale již jsem úplně nedohlédl, jak bez batohu při transferech naložit s odepnutou částí přilby! Úkol do příště zní jasně, dneska to holt jistí řídítka, anebo můj vlastní krk (nakonec jsem v průběhu dne zvolil druhou variantu, ale nejpohodlnější to rozhodně nebylo).

Čtvrt hodinky před startem se přesouvám k zimnímu stadionu, vyzvedávám si čip, rozdám pár přátelských pěstiček, na otázku ostříleného speakera podobných akcí Michala Berky, jak se naše skupinka cítí pár vteřin před startem, odpovídám, že „Krásně!” a už nám to odpočítávají.

Přesně v 11:34 vyrážíme od stadionu po cyklostezce směrem k areálu Trutnov Trails, respektive vstříc startu první RZ. Cyklostezka tvoří přibližně prvních pět kilometrů přesunu, je to po rovině podél vody a odsýpá to. Pak už jsme ale konečně v lese. Cestou k Panskému stoupáku míjím občerstvovačku, ale ani u ní nezastavuji. Jednak jsme sotva vyjeli, jednak mám jídla i pití u sebe zatím dost a pak mě také flapjacky schované pod elasťáky docela dřou do stehen, tak je třeba začít konzumaci právě u nich. Stoupák za čerstva vylétnu jak nic a na startu jsem víc jak dvacet minut před předepsaným časem. Duchna bručí, že jsem nahoře nějak rychle.

reklama

Enduro Trutnov Trails 2018 – RZ1

Do první eRZety se vrhám přesně hodinu po startu celého závodu. Vím, že je dlouhá, a taky vím, že je potřeba si trochu rozvrhnout síly. Ale dokud je člověk na dohled ostatních, tak do toho samozřejmě musí dupat jako idiot, aby alespoň vypadal, že má po zimě našlapáno. Začátek vede po hřebínku od Čížkových kamenů a je docela šlapavý. Tu a tam se objeví kámen nebo zatáčka, ale celkově je to spíš hodně o šlapání a pumpování.

Je tu i pár diváků, kteří mi nezapomenou připomenout, že mám dupat. Poslouchám, ale dochází mi dost brzo a pouze to začíná generovat zbytečné chyby. Kde to jde, šlapání střídavě prokládám pumpováním, abych vůbec dojel dolů. Na horizontu, kde se nachází prudký sjezd po skalce, je samozřejmě diváků nejvíce – lidé mají rádi krev a shromažďují se tam, kde je šance, že nějakou uvidí. Dav naštěstí neuspokojuji.

Samotná skalka je takovým přechodem mezi tvrdým povrchem, který se nachází na hřebeni, a měkkou lesní hrabankou, která následuje od ní až skoro do konce. Tato část vede spíše po vrstevnici a je docela rychlá a přímá. Občas je třeba překonat hromadu kamenů, ale jinak je to spíše o fyzičce. Po prvním protnutí lesní cesty, která se využívá k transferům, se sklon sice o něco zvýší, ale pořád se vše odehrává ve stylu pumpování po vrstevnici následovaného prudkým switchbackem, abych se dostal zase znovu na vrstevnici.

Takto se to střídalo až do dalšího přejezdu lesní cesty. V tu chvíli už mám kousek před sebou závodníka startujícího minutu přede mnou. Za cestou se to konečně zlomí a přibude trocha sjezdového sbíjení přes vyježděné hrboly. Tam už olizuji jeho zadní kolo a jakmile se trail rozšíří a začne na pár metrů stoupat, taktně mi uhýbá a já mám možnost dostat se před něj.

Následuje už jen závěrečný sprint po rovině až do cíle. Chyb jsem nasekal dost, hlavně v otevřených vracečkách, a sotva popadám dech, ale stejně cítím, že jsem se fyzicky mohl kousnout více. Nějak jsem čekal, že závěr přijde až později, než skutečně přišel… Když je blbá hlava, trpí celkový čas.

Transfer na druhou RZ je z větší části totožný s tím na jedničku, jen cca poslední půlkilometr je naveden přes kamenitý a kořenitý hřebínek jinak. Duchna si šetří vlastní zásoby jídla na později a raději nic nekonzumuje, aby se vzápětí dozvěděl, že na dalším transferu je občerstvovačka.

Enduro Trutnov Trails 2018 – RZ2

Do RZ2 startuji necelou hodinu po RZ1 a vše začíná hned krátkou dupačkou do kopce. Výšlap není naštěstí nijak dlouhý a vzápětí už zase klesám po prudkém sjezdu z vyskládaných kamenů s hrabankovým esíčkem okolo stromu přibližně v jeho polovině. Pak začíná pro změnu zase poměrně dlouhá šlapavá sekce – nejprve do mírného stoupání a následně po rovině.

Celkově na mě po posledním transferu padla taková prazvláštní únava a tady je to hodně znát. Docela brzo na to, že mám před sebou ještě tři a půl RZ. Charakterem je tento trail hodně podobný střední části jedničky – to znamená jen velmi mírný sklon, hodně šlapání a pumpování po převážně nerozbitém terénu, kde se tu a tam objeví krátká kamenitá sekce, a otevřené zatáčky na tvrdém i hrabankovém podkladu.

Technicky není tato trať vlastně vůbec náročná, o to víc mě tady ale rozebírá moje fyzická kondice. Od začátku cítím, že je vše kompletně špatně a nedokážu chytnout rytmus. Pokud to takto půjde dál, přivezu si po dnešku domů leda tak z ostudy kabát.

Celá RZ2 je přibližně o půl minuty kratší než jednička, ale pocitově jsem se na ní trápil asi tak třikrát tolik. Posledních dvacet sekund dojíždím v závěsu za jezdcem přede mnou, abychom do cíle dorazili společně. Tady ocením použitou časomíru, která nevyžaduje manuální snímání čipu, kdy se ještě mnohdy nedaří načíst jej hned a čas mezitím běží a běží…

Můj dojem z jízdy nakonec potvrdil i výsledný čas, kdy právě tato jízda byla, co se celkového pořadí týče, moje jednoznačně nejslabší. 50 sekund za nejrychlejším Vojtou Bláhou a celkově až 61. čas! Víc asi netřeba dodávat, tuto RZ jsem si v hlavě raději vyškrtnul.

Enduro Trutnov Trails 2018 – občerstvení a transfer na RZ3

Cestou na start RZ3 se zastavuji na občerstvovačce a láduji se melounem a dalšími formami energie, které jsou tu k dispozici. Ionťák bohužel došel a voda na další várku je v tu chvíli teprve na cestě. Beru proto alespoň lahev obyčejné vody, ať pošetřím své zásoby a šlapu k vrcholu. Tentokrát cesta nevede přes Panský stoupák, ale po poměrně prudké lesní cestě, která začíná hned u občerstvovačky. Většina jezdců tlačí, já volím výšlap v sedle.

Mám vypozorováno, že když si držím alespoň určitou kadenci, tak nejsem na kopci o nic víc unavený, než kdybych šel po svých, a zároveň budu mít před startem více času na odpočinek, protože je to prostě rychlejší. U startu RZ3, který je od jedničky vzdálen, co bys Čížkovým kamenem dohodil, potkávám Duchnu. Duchna se kasá, že to vzal oklikou přes Panský stoupák a při transferu na závěrečnou RZ to udělá zrovna tak.

Enduro Trutnov Trails 2018 – RZ3

Od RZ2 uběhla více jak hodina, do startu trojky mi zbývá pár sekund a já zjišťuji, že si trať po sobotní ranní jízdě vlastně vůbec nepamatuji. Tři, dva, jedna… opírám se do pedálů a do mírného úvodního stoupání klasicky dupu co to dá (ostatní na startu se přeci dívají, je třeba udělat dojem). Část vedoucí po hřebeni od Čížkových kamenů je vlastně zčásti totožná s RZ1. Na rozcestí, kde se jednička odkláněla doleva, však pokračuji rovně.

Na otevřených úsecích se snažím šlapat, čím víc se ale blíží konec hřebenu, tím rychleji přibývá kamení, mezi kterým je třeba prokličkovat nebo se přes něj dostat, a šlapání tak nahrazuje snaha udržet si alespoň nějakou rychlost pumpováním na bikrosáka. Na samotném konci hřebene se nachází úsek, který jsem si v sobotu najížděl několikrát – proplétačka mezi balvanem a stromy do ostrého switchbacku ve svahu následovaného techničtější kamenitou sekcí.

Jel jsem to několikrát, tak to mám přeci najisto… můžu to tam poslat trochu v rychlosti. Chyba! Samozřejmě to lehce přepaluji, do zatáčky se úplně nevejdu a přední kolo se mi zamyká o hranu. Zadní kolo se následně zvedá od země, vnitřní nohou odšlapávám a nějakým zázrakem odvracím výlet přes řídítka. Za záchranu bych si dal jedničku, ale kdybych to celé nemusel absolvovat vůbec, bylo by to přeci jen lepší.

Do kamenité sekce samozřejmě najíždím zcela bez rychlosti, takže si mě to trochu podává, ale držím to. Následuje kratší stoupání, kde předjíždím zase jezdce startujícího přede mnou. Timing ideální, protože na konci stoupání se trať napojuje na jeden z klasických trailů Trutnov Trails, které se tu běžně mimo závody jezdí, a tam už bych se tak snadno dopředu nedostal.

Singlem dojíždím až k lesní cestě, po jejímž přejezdu se dostávám do sekce, která je svým charakterem velmi podobná závěru jedničky – to znamená traverzování po vrstevnici prokládané prudkými switchbacky. Jeden ze switchbacků, který jsem se v sobotu naučil jezdit více přes vnitřek mimo hlavní stopu, samozřejmě teď už vypadá úplně jinak a já se vezu vybržděným tobogánem zcela jinam, než bych v ideálním případě chtěl.

Hezky jsem se na tuto RZ připravil, jen co je pravda. Po dalším přejezdu cesty přichází naštěstí trochu sjezdové masáže v boulích, překonání několika málo kamenů a konečně se blíží zasloužený cíl. Lapám po dechu, ale nejdelší eRZetu závodu mám za sebou. Škoda těch zbytečných chyb.

Transfer k RZ4 vede po stejné cestě, kterou se jelo na dvojku. Voda mi pomalu dochází, ale cestou na pětku mě čeká ještě návštěva občerstvovačky, tak s tím už nějak vydržím. Do okolí startu se dostávám 33 minut před svým předepsaným časem… To je na odpočinek víc než dost, ale dříve odstartovat stejně nemohu, tak s ostatními vyplňujeme čas klábosením a doplňováním energie v různých podobách. Duchna tentokrát nedělá ani neříká nic zajímavého, je mi líto…

Enduro Trutnov Trails 2018 – RZ4

RZ4 mě v tréninku hodně bavila, tak uvidíme, jak se zadaří naostro. Začátek je rovinatější a šlapavý s občasným kličkováním mezi kameny. Nic složitého, přesto se mi daří o jeden z nich téměř upálit přehazovačku. To už chce talent! Pár metrů na to předvádím fotografovi, jak se skoro nevejít do zcela přehledné a triviální klopenky. To taky nedokáže každý!

V podobném duchu se trať nese ještě pár set metrů, povrch je spíše tvrdší, kamenů lehce přibývá. Prošvištím to přes umělou rockgarden, klasicky protnu lesní cestu a v tu chvíli se už dostávám do části opět tvořené jedním z regulérních Trutnov Trails singlů. Tady to jede docela hezky, ale to bude případ i ostatních. Klopenky jsou hezky široké a po pár zákrutách přichází Whistler sekce.

Viděl jsem video záznam z Přemkovy přilby a když se to umí, je ostrá varianta průjezdu skutečně i dost rychlá. To ale není můj případ, takže jako většina ostatních servíruju divákům, kterých je tu požehnaně (ano, opět další atraktivní místo, kde je šance vidět krev), zklamání v podobě volby jednodušší stopy. Kromě toho, že je to v mém případě rychlejší, je to zároveň i sázka na jistotu, protože se zde nevyskytuje žádná záludnost.

Na louce za Whistlerem vykružuji několik nižších klopenek a jelikož zapomínám, co následuje, pouštím to za navazující horizont rychleji, než by bylo zdrávo. Kamenité koryto vyskládané z velkých balvanů a svým profilem připomínající písmeno „V” mi roztančí řídítka do rytmů lambády, ale držím to. Ještě že bylo sucho, po dešti bych z toho tak snadno asi nevyvázl.

Následující traverzování svahu je hodně fyzické, občas je třeba překonat menší rockgarden, ale jinak to tady táhnou hlavně plíce, nohy a pumpující paže. Před dalším přejezdem cesty si maximálním snížením těžiště ještě hlídám trakci na mírně rozbahněném odkloněném výjezdu z jakési přírodní U-rampy, ale gumy drží jak přibité.

Taktéž úplný závěr RZ4 je spíše fyzický, traverzuje se tu, switchbackuje v hrabance a taky tu mám konečně na dohled startujícího přede mnou. Třešničkou na konec je pak průjezd „myší dírou” v podobě propustku pod vlakovou tratí. Jezdci s 800mm řídítky se sem prý v podstatě nevejdou… Ha!

Jenže já mám jen 785 mm a na situaci tak hravě vyzrávám – zužuji svůj úchop, abych si případně nezlámal malíčky, a střídavě škrtajíc o levou a pravou stěnu tunelu se dostávám skrz. ERZeta krásná, výkon však nevalný. Tohle si za rámeček taky nedám!

reklama

Poslední transfer…

Transfer na poslední RZ je stejný jako pro trojku. Cestou se zastavuji na občerstvovačce, kde opět doplňuji energii melounem a předtím, než dojde voda, dokonce ukořisťuji dva kelímky ionťáku. Vlastní zásoby už jsem vyčerpal, na novou dodávku vody se mi čekat nechce, tak i přesto, že se energetickým drinkům ze zásady vyhýbám, beru do kapsy alespoň plechovku Red Bullu a vyrážím naposledy k vrcholu.

Únava už se hlásí o slovo, ale tlačit nechci. Ještě před vrcholem potkávám Duchnu, který to zase vzal přes Panský stoupák. Obviňuji ho z podvodnictví. Duchna se vymlouvá na komplikace s kontaktní čočkou, které musel řešit, a prý by to po regulérním transferu k RZ5 nahoru nestihl včas. Hmm, volba delší trasy přes Panský stoupák tudíž dává naprostý smysl!

Enduro Trutnov Trails 2018 – RZ5

Z poslední RZ mám trochu respekt – jsem už dost unavený a míst, kde se tu při troše nepozornosti dá „roznejtovat na prvočinitele”, se pár najde!!! A taky se najde i pár jezdců, kteří pro jistotu toto velké finále vynechali úplně a na start raději ani nedorazili. Kdo se ale bojí, nesmí do lesa. A já už v lese jsem. Současně s pípajícím odpočtem mě samotný Přéma odstartuje zvoláním „Jeď”. A já jedu!

Začátek po hřebeni už moc dobře znám a až do vracečky, kde pětka začíná nabírat na obrátkách, je totožný s RZ3. Ve vracečce náležitě zapózuji pro fotografa, protlumím drop z kamene, prosmýknu se už značně vybržděným switchbackem a blížím se k úseku, který jsem během tréninku nebyl schopen úspěšně najet. Fotograf časopisu Velo už zdálky křičí „Pojeď, Dejve!”, já hbitě odpovídám „Tohle neumím!”.

A protože co se v tréninku nenaučíš, v závodě spíš nenajdeš, pokusem o odhození zadního kola se ani nezdržuji a sbíhám srabácky svah po svých s kolem v ruce. Následujících pár set metrů je naštěstí výrazně klidnějších a já se mohu namísto běhu zaměřit zase na jízdu na kole.

Ve chvíli, kdy se dostanu na lesní cestu, po níž je třeba absolvovat přibližně 100 až 150 metrů ne zcela triviálního stoupání, vidím před sebou dalšího jezdce. Mise je jasná – předjet jej ještě před dalším nájezdem do lesa, jinak se za ním povezu nejspíš až do cíle. A diváci mě v tom náležitě povzbuzují. Vymačkávám ze sebe maximum, skoro potím krev a manévr úspěšně realizuji.

Na nájezdu do lesa se ohlížím za sebe a zjišťuji dvě věci. První z nich je, že jsem si vybudoval docela slušný náskok. Ta druhá pak, že jsem při tom na cestě nechal nejspíš jednu plíci. Lapám po dechu a na hrabankovém traverzu to prostě nechávám jet. Surfování v prudké hrabance s úvodní trefovačkou mezi stromy se mi v bezkyslíkovém deliriu daří na výbornou.

Oproti sobotě bych to tady sice už nepoznal, ale všechno teď tak nějak zapadalo do sebe jak mělo, a povedlo se. Při nájezdu do kamenité sekce zakončené dropem z balvanu mám před sebou opět dalšího jezdce. V rychlosti protlumuji a na přejezdu cesty ho předjíždím. Na závěrečné palbě přírodním tobogánem si přišlapávám jen už asi dvakrát-třikrát, jinak to nechávám jet.

Na posledních pár metrech dojíždím dalšího jezdce. Bolí to, nemůžu popadnout dech, ale zároveň mám z této eRZety skutečně radost. Konečně se mi po celém dni pocitově povedla jízda podle mých představ a výsledný čas to následně i potvrzuje. Do úplného završení závodu zbývá už jen absolvovat přesun po cyklostezce zpátky k trutnovskému zimnímu stadionu. Po téměř šesti hodinách mám splněno. Bylo to dlouhé, bylo to náročné a bylo to fajn!

Epilog

Po zpracování výsledků se dozvídám, že jsem nakonec skončil s časem 28:38.79 v Elite kategorii dvaatřicátý. Vděčím za to především poslední RZ, která mi výsledek dost zachránila, jinak by to byla asi pěkná bída. Od TOP 30 mě bohužel dělí pouhé čtyři desetiny. Škoda, to by přeci jen vypadalo o něco lépe. Od TOP 20, kde bych se rád viděl, pak minuta a čtvrt. Motivace je jasná, je třeba ještě hodně trénovat. Duchna považuje za vítězství, že se nikde nerozlámal, takže vlastně dopadl lépe než já.

Závěrem nezbývá už nic jiného, než celé enduro závody na Trutnov Trails zhodnotit jako celek. Začnu špetičkou negace, a pak už to bude jenom legrace. Výhrady mám k celému víkendu asi jenom dvě. Tou první je určitě kvalita značení pro sobotní tréninky. Ač bylo povoleno trénovat již od devíti hodin ráno, RZ1 se doznačkovávala až okolo poledne a občas nebylo úplně jasné, kudy na rozcestích jednotlivé RZ vlastně správně pokračují a místy ani kde končí. Během závodu bylo všude ale dostatek asistentů, kteří i jezdce závodící na oči vždy správně nasměrovali.

Druhé negativum jsem viděl v zásobení občerstvovací stanice vodou. Jeden barel byl zkrátka málo. Vše ostatní lze však označit pouze superlativy. Co mě hodně bavilo, byla časomíra. Zdatní vrchaři se sice na vrchol typicky dostanou s takovým předstihem, že před startem možná ani nebudou vědět, co roupama dělat, ale je to fér systém pro všechny a záleží na každém, jak si transfery rozvrhne.

Naprosto super je absence jakéhokoliv manuálního snímání čipů na startu i v cíli RZ. A pak ty tratě… Ty tratě! Čerstvé, zábavné, dlouhé a fyzicky náročné. Takhle má vypadat enduro. Nebojím se říct, že to byl nejlepší závod, co jsem kdy jel. Obrovské díky Přémovi i ostatním, kteří se na přípravě akce podíleli a celý víkend se o nás starali. Pro každého, komu nevoní enduro v parku, ale chce závodit na čerstvém, je Trutnovské Enduro povinnost. Já se za rok rozhodně velmi rád zúčastním znova!

Text: David Svoboda | Foto: Přemysl Aubrecht (Trutnov Trails)