Devinci Troy – první dojmy (na Mártyho kole)

Ano, máte pravdu, letos už jsme jedno Devinci testovali. Je tomu sotva pár týdnů, přičemž se jednalo o vrcholný enduro závoďák – řadu Devinci Spartan. Nyní můžeme sestoupit o patro níž a podívat se blíže na all-mountain model Devinci Troy, konkrétně na osobní stroj Mártyho, který je pupeční šňůrou spojen s pražským obchodem Bike Spital.

Devinci Troy je sám o sobě dosti svérázným strojem, který se na jedné straně veze na podobné vlně jako již zmiňovaný Spartan. Ubírá ale krapet na zdvihu (vzadu 140 mm, vepředu doporučeno 150 mm), odhazuje něco hmotnosti, či přehnané serióznosti super-vážného, super-soustředěného a na výkon především orientovaného Spartana. Jako bonus naopak přidává jízdní zábavu, lehkost a hravost. Doslova tuny jízdní zábavy! Alespoň pokud si vzájemně kápnete do noty!!!

Mártyho tuning

Tento konkrétní Devinci Troy je ale kolem dosti výjimečným, jelikož se jedná o poměrně specifickou osobní stavbu. Márty se totiž snažil posunout lehčího trailového šprýmaře do pozice boxera základní váhové kategorie, který poskakuje po špičkách a tančí mezi borci těžké váhy, snaží se mezi nimi bleskurychle kličkovat a tu a tam jim uštědřit nepříjemný úder (nikoliv pod pás!).

Abych se sám nezamotal ve svých příměrech a alegoriích. Nastínit jsem vám chtěl především to, že se Márty snaží své kolo povýšit a do jisté míry včlenit mezi endura, kdy jej sám používá na závody této kategorie. Konkrétně poslední víkend jsme se potkali na Enduro Race Kouty, den po tomto závodu jsem si kolo přebíral k testu – muselo projít kontrolou a menšími pozávodními úpravami.

Ať se již dostaneme k meritu věci! Márty jednoduše vyměnil vidlici, respektive přešrouboval původní RockShox Pike z továrních 150 mm na 160 mm, do vidlice „narval“ čtyři tokeny a do tlumiče RockShox Monarch dva kroužky pro navýšení progresivity. Na kola Praxis AL32 nazul pláště Onza Ibex 27,5×2,4“, abych se okolo Prahy neproháněl na sjezdových pryžích, a to je, myslím, z toho nejzásadnějšího všechno.

Nesmělé oťukávání

Jsou kola, na která člověk skočí a je hned jako doma. I když ono vlastně hodně záleží na tom, z čeho na co přeskakujete. Já, než jsem si byl půjčit Devinci Troy, jsem absolvoval Enduro v Koutech, kde jsem řádil na svém osobním stroji Rock Machine Blizzard 90-27 (M), což je kolo, alespoň z hlediska geometrie, postavené spíše podle tradičních měřítek (kratší a hodně položené). Kdežto Troy je kolem, které se ubírá spíše modernější cestou ovládání – cestou carvingu.

Alespoň jsem měl takový dojem, přestože údaje z tabulky jeho geometrie nehovoří o extra dlouhém rozvoru (1162/1186 mm – M/L), nezvykle položené hlavě (67° při 150 mm vidlici), či nadstandardní hodnotě dosahu (reach – 440/460 mm – M/L). Je vlastně docela možné, že na věci nemálo změnila 160mm vidlice, ale zase tak velký posun oněch 10 mm navíc způsobit nemůže.

Neberte to, prosím, že si hned ze začátku na něco stěžuju, spíš mi jde o vytvoření argumentačního základu k dalšímu popisu. V terénu, při druhé několikahodinové jízdě, jsem totiž zaznamenal velký sklon k jistému vedení směru, který s rostoucí rychlostí exponenciálně stoupal, s rychlostí klesající exponenciálně klesal. Prostě klasická přímá úměra, pouze v umocněném stylu.

reklama

Lépe rychle než pomalu!

Dobrat se chci k tomu, že jsem při prvních jízdách dost výrazně cítil tendenci kola plynule se pokládat do zatáček a nechat se ovládat primárně nahýbáním do stran. Tradičně, jak je to u řady kol s moderní geometrií, jsem při manévrování v nižších rychlostech na strmých skalkách zaznamenal určitý neklid, až jistou nervozitu. Ale chápu, kola tohoto druhu jsou stavěna více pro rychlost a flow, než pro pomalé smýkání se v prachu.

Každopádně po třech hodinách nemilosrdného, ale jednoznačně férového boje s lokálními traily – mimochodem část z nich jsem absolvoval zcela neplánovaně po boku Milana Myšíka (Cannondale KUR Enduro Team) – jsem již žádné rozpaky nepozoroval. Již žádné obavy z toho, že se nevejdu do zatáčky, že to kolem toho stromku dostatečně těsně neobtočím, nebo že se mi přední kolo na další skalce nepříjemně roztančí. Zvykl jsem si, nebo jsem jen v závěsu za Milanem přešel do rychlejšího módu, který Troyovi dokonale vyhovoval.

Přidej další token, nezůstaneš bokem!

Pokud bych měl v dnešním úvodním stručném hodnocení Devinci Troy zmínit ještě odpružení, pak je třeba připomenout, že je Mártyho kolo vyzbrojeno celou armádou tokenů. Čtyři vepředu, dva vzadu. U vidlice mi to ani moc nepřišlo, dokonce jsem tam nechal Mártyho tlaky. I když pravda, v určitých místech nebyly první reakce vidlice na ostré hrany kamenů až tak jisté a sametové, jak bych u Piku čekal. O to jistější byl ale konec. No, asi ty tokeny pro další jízdy přeci jen vyndám!

Vzadu je to o něco jiné. Zde jsou „jen“ dva kroužky, které navíc projev zadní stavby zase tak moc nemění. Alespoň pokud mohu soudit a porovnávat z projevu, jakým na mě působila zadní stavba u Devinci Spartan. U něj, i zde u Troye, jsem odhalil jednak krásně jistý a neutrální začátek, kdy je pozice hlavního čepu vyladěna skoro k dokonalosti. Jinak řečeno – jede to jako krá.. a při rozumném způsobu šlapání se to vzadu ani nehne.

Ano, Spartan na karbonových kolech byl paradoxně ještě rychlejší, alespoň pocitově, i zde je ale cítit velice jistá opora při šlapání a značná tuhost rámu i zadní stavby. To je ale jen jedna rovina. Tu druhou reprezentuje poměrně živelný projev zadního odpružení minimálně do první poloviny kroku, kdy se tlumič na větších boulích rád zhoupne a rád vás o tom bude informovat.

Houpání a dopadání…

Takový projev ale neberu jako nějaké zásadní zlo, jen spíše klasický efekt v principu jednočepové zadní stavby. Druhou stranou mince výraznějšího houpání se v terénu je skutečnost, že to vzadu žere nerovnosti s chutí tasmánského čerta. Že tam je jen 140 mm? Nevěřím! Krásně jisté dotlumení velkých rázů, pocit velké živosti a značné aktivity. Jo, tohle mě baví!

Pokud je pak někde poznat přidání dvou kroužků do vzduchové komory (tokeny), pak je to jednoznačně na dorazu. Márty tomu asi umí dát pořádně za uši, proto tam ty kroužky dal. Já sice normálně po dorazech neběhám, s Troyem jsem se ale vůbec nemazlil, navíc jsem jej vzal na jednu lesní „megapumpu“ co mám za barákem, kde většinu systémů obvykle dostanu alespoň blízko k dorazu, když ne úplně na dno.

Je to poměrně extrémní případ, ale dost dobře odhalí, jak se v extrému ten či onen systém chová. A Troy? I po této megapumpě jsem měl k dorazu ještě docela daleko, což je dobře i špatně. Osobně bych kroužky z tlumiče nejspíš vyndal, abych i já dokázal využít celý zdvih, každopádně díky této konfiguraci byl Troy i ve spodní úvrati oné pumpy krásně jistý, nežvýknul se, příkladně si držel směr a hezky mě vyvezl až na vrchol protisvahu!

Koho potkám v lese příště?

Na Devinci Troy budu mít čas ještě v příštím týdnu, takže si o něm určitě ještě povíme více a sám jsem zvědavý, s jakými poznatky přijde kolega, který jej dostal svěřený na tento víkend. Zatím tedy můžeme dnešní povídání uzavřít a těšit se společně až dáme i tomuto fešákovi z východní strany Kanady znovu pořádně za uši. Třeba znovu potkám v lese známé tváře, osobnosti jako je Milan Myšík nebo Michal Prokop, na které jsem v rámci svého testování zcela náhodou narazil. Mějte se kluci!

Více o tomto kole na domácím webu www.devinci.com, české ceny, rámy i kompletní kola najdete na webu protocycles.cz

Foto: Štěpán Hájíček