Enduro Race Kouty – když letíš „dýku“! (report Andrea D.)

23.5.201824.5.2018 Bike Air žádný komentář Aktuálně, Andrea Drengubáková, Enduro, Enduroserie, Závody

Kouty jako již tradičně odstartovaly Českou Enduro Serii a zatímco před nějakými čtyřmi lety nás bylo sotva dvě stě, letos startovka čítala přes pět set závoďáků. Komorní duch endura tentokrát sice v menu nebyl, zato se servírovaly poctivě dlouhé a vesměs přírodní erzety chválené ze všech stran.

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký, Michal Hoffmann

Kdo byl v sobotní tréninkový den na laně už v devět, ten neprohloupil. Kdo přijel později, musel počítat s takovou frontou na lanovku, za kterou by se nemusela stydět ani naše Česká pošta. Na druhou stranu se člověk stihnul s kdekým pozdravit, seznámit nebo prodiskutovat nejzávažnější biková témata, jako byl třeba druh plášťů do závodu.

Naštěstí rosničky nezklamaly a jejich původní deštivá předpověď se nevyplnila, takže v neděli vyjíždíme do erzet pěkně v krátkým bez pláštěnek. Neříkala jsem to?!

RZ1

První erzeta je pro mě většinou rozdýchávací, učím se v ní zatáčet, dbám na „ostré lokty“ a občas si připomenu, že bych mohla pustit brzdy. Když už se blížím ke konci, slyším tak upřímné fandění, až mi moje nízká rychlost přijde neadekvátní k takovému řevu, takže se rychle snažím něco vymyslet.

Měla jsem spíš v plánu nějakou strašnou palbu po kořenech, jak z toho vznikne taková ta fotka s rozmazaným pozadím a lesním bordelem, co ode mě odlítává, ale místo toho si s rychlostí asi 5 km/h ustelu pod stromkem a hanbou bych se nejradši propadla.

Jako já se tady chlubím, jak sjedu kamenitý francouzský erzety světovýho endura (reportáž z EWS) a pak se rozplácnu na rovině na kořenech v Jeseníkách? Jsem prostě klasik! Později se k fandění přizná fotograf Michal Hoffmann a jako kompenzaci dostanu „pár“ povedených fotek. Díky, konečně se vyplatilo sebou říznout 😉

RZ2

Po jedničce nám není úplně jasný, jak je to s občerstvovačkou, protože šipky na transfer 2 ukazují zkratku přímo na hlavní silnici, takže poctivě sledujeme značení, aniž bychom si jeli pro tyčinku. Že to byla chyba, se ukázalo až později.

Výjezd na Dlouhé Stráně už po těch letech nijak emočně neprožíváme, takže moje šnečí tempo se mnou odhodlaně udržuje Aleš Mrňka, který musí dělat do kopce dlouhé kličky na lehký převod, abych mu rychlostně aspoň trochu stačila.

Fronty na startu erzet nám sice radost nedělaly, nicméně jsme to měli natrénované už ze sobotních front na lano, na pokladnu a registraci, takže se nijak nevzrušujeme.

Na druhou erzetu se docela těším – je dlouhá, obsahuje prvky flow, hrabanku i parkovou sekci – prostě všechno. Na startu si sice trochu zapřeháním se šlapáním a pak v lese v klopenkách lapám po dechu, pak už si ale jedu to svoje. Trochu mě překvapí lavice na rovné palbě lesem.

Ne, že bych si je den před tím neprojížděla, ale měla jsem mnohem menší rychlost, takže doskoky byly v pohodě, teď to ale nějak vůbec nedokážu odhadnout a na té poslední dopadám regulérně na přední kolo a notnou chvíli po něm se zatajeným dechem a vytřeštěnýma očima ještě jedu. Tak to byl můj osobák! Já umím jezdit po předním? Hustý!

Po opatrně projetý hrabance si to dovolím v poslední třetině trati trochu pustit a už se těším na odpalovák přes potůček v závěru erzety. Při výjezdu z lesa si ale všimnu, že dojíždím borce přede mnou, a protože si v tomhle nevěřím a nerada křičím dopředu hop, dokud nepřeskočím (tady doslovně), promeškám svoji šanci, že mi uhne a už před skokem musím na brzdy, protože týpek to evidentně skákat nechce.

Protože se sama neumím rozhodnout, jestli pojedu zprava nebo zleva, křičím neurčitě „Jedu!“. Nic. „Pozor!“, zkusím to jinak. „Tak pozor nebo přidej!“, hrotím chudáka do závěrečný klopky, která mi měla umožnit rozlet na dvoják kousek před cílem.

Borec mě podle všeho v integrálce asi neslyšel a asi jsem ho poslední větou tak vylekala, že zahamstnul brzdy, čímž následně pro změnu vylekal on mě a málem jsem do něj vlítla. Naštěstí se to celé obešlo bez bourání, takže do cíle jsme se dostali oba. Tímto se mu omlouvám za hrocení, jen jsem si chtěla dát ten skok J

reklama

RZ3

Transfer na trojku pro mě zahrnuje lano, rozdejchávání křečí ve stehnech a opět čekačku ve frontě. Ani letos nás organizátoři neochudili o klopenkovou šněrovačku pod lanovkou, kde se vždycky snažím soustředit na včasné přenášení váhy, každoročně si ale v těch klopkách přijdu jako nejpomalejší člověk na světě a v duchu jen doufám, že na mě z lanovky nikdo nekouká.

Doufám, že to je jen pocit! Vše si kompenzuju na následné palbě lesem, která je rok od roku vymlácenější a kořenovější, takže i když je to „rovně“ dolů, vyplatí se dávat pozor. Přesně tahle rychlost mě ale baví a můj adrenalinovej vrchol víkendu se odehrál právě tady. Erzetu zakončuje klikatice mezi stromama v kořenech, kde si oproti předchozí palbě přijdu, jako když stojím.

RZ4

Čtvrtá erzeta je nejdelší a jedu ji dost přes devět minut, což je konkurenceschopná délka k jakémukoli zahraničnímu závodu. Čtyřka se mi jede nakonec nejlíp – všechno je do rychla, kořeny stačily vyschnout, takže pěkně drží a celkově se tu dá dobře držet flow.

Akorát teda na dlouhém šotolinovém úseku se nějak nemůžu rozhodnout, jestli je lepší šlapat jako o život, nebo zalehnout za řídítka a mít co nejmenší odpor větru. Rozhoduju se pro to druhé, takže si dávám v erzetě regulérní pauzu.

V poslední třetině se střídá parková část s „hrabankou“ a trať je tak dlouhá, že si člověk neustále musel připomínat, že ještě vlastně pořád závodí.

RZ5

Poslední pátá erzeta vůbec není zadarmo. Ve zkratce – když přežijete mordor, tak vás čeká balancování na odkloněné stráni, a když i to ustojíte, tak vám musí zbýt dost sil na výjezd do kopce, a když ho dáte, ještě pořád není vyhráno a cestou do cíle si ještě jednou do kopce šlápnete a nějaká ta koncentrace se očekává i v samotném závěru při průjezdu potokem.

Mým „highlightem“ erzety bylo naprosto neuvážené vjetí do rock&wood garden na začátku, kde mě rozhodil hned první kořen a kolo najednou jako bych neovládala já, ale někdo ho měl na dálkové ovládání a mačkal všechna tlačítka, co ho napadla.

Po té, co předním kolem trefím snad všechny ostré části kamenů, si pro uklidnění vyjedu mimo trať do trávy a nebýt tentokrát Tomovo divokého povzbuzování, dost možná bych si tam z toho všeho na chvíli i sedla.

Od této chvíle jako když mě vymění a jedu si úplnej klid na brzdách, hlavně ať už to moc nedrncá, že jo. Po relativně bezchybném projetí odkloněné stráně se dokonce přistihnu, že už přemýšlím nad tím, co si dám k večeři.

Prostě celej den mi race mode nevydrží no…

Do potoka to ještě pustím trochu svižně čistě pro diváky a do cíle si chci teda pro formu zašpurtovat, ovšem těžší převod moje nohy překvapí a já abych to ušlápla, si musím z plna hrdla zařvat, jak na tenisovém kurtu. Když neřvou fandové, zařvu si sama, viď. Cíl je pak opravdová slast!

Tak to bychom měli na úvod…

Koutecké enduro patří svými erzetami k těm nejpovedenějším u nás a délkou tratí by obstálo klidně i mezinárodně. Už jen teda doladit ty wapky na mytí kol (aby fungovaly i po šesté), nějakou tu vodu/občerstvovačku k výstupu lanovky a počítat s větším množstvím jídla (protože 500 hladových krků, zvlášť chlapů a ještě při fyzické zátěži nejde úplně uspokojit hrstí rozinek) a je to vyladěné do lesku! Díky a zase příště 😉