Orange Clockwork Evo – smysluplnost dlouhých rámů?

V rámci našeho zmrzlého výletu na Singltrek pod Smrkem na začátku března jsem si, vedle modelu Orange Five, který si právě užívá procesu klasického podrobného testu, na zdejších stezkách vyzkoušel – přesněji vyžádal – i jeden pevný bike, který mě lákal zejména svou extra dlouhou stavbou a tedy „super-moderní“ geometrií. Oním modelem je Orange Clockwork Evo.

Přestože se mi stroje Orange vždy líbily a vždy pro mě měly určité kouzlo (nemohl jsem například vynechat návštěvu jejich stánku na žádném ročníku veletrhu Eurobike), přiznám se, že se v jejich nabídce úplně dokonale neorientuju. Alespoň prozatím.

Každopádně jsem zjistil alespoň tolik, že Orange nabízí mezi pevnými modely rodinu „hard core“ hardtailů, konkrétně stroje Crush, P7 (oboje 27,5″, 150 mm vidlice) a P7 29 (29″, 130 mm vidlice – P7 je na oceli), a vedle toho trailové pevňáky řady Clockwork. 29″ modely s vidlicí se zdvihem 100 mm a 27,5″ verze na 120 mm.

Kolo, na kterém jsem jezdil, byl Orange Clockwork Evo, tedy pokud mě rozum a oči nešálí, model roku 2017, který by měl být primárně osazen 130mm vidlicí. Můj požadavek byl přitom zcela jednoznačný: „Půjč mi prosím to nejdelší pevné kolo, co tady máš. Chci zkusit, co ta geometrie se mnou udělá!“ Načež jsem byl postaven před Orange Clockwork Evo!

Proč je tak dlouhý?

Kdo trochu pozorněji sleduje aktuální dění na MTB scéně, jistě nepřehlédl fakt, že se řada menších firem přiklání k dosti netradičnímu pojetí geometrie, kdy se ve velkém stylu natahují rámy (horní trubky a reach), ještě více zkracují představce a pak podle vkusu jednotlivých značek buď zkracují i zadní stavby, nebo se naopak prodlužují. Často se v kombinaci s tímto také pokládají hlavy, a aby na to člověk vůbec dosáhl, se naopak napřimují sedlové trubky.

Delší rám asi nejlépe ze všeho definuje delší rozvor, jenž u Mkových kol často olizuje a místy i překračuje hranici 1200 mm. Namátkou vybraný extrém – pevný Pole Taival disponuje hlavou s úhlem 64,5°, sedlovkou 75,5°, rozvorem 1261 (vel. M), dosahem (reach) 650 mm a zadní stavbou 440 mm. V případě zkoušeného Orange Clockwork Evo jsou hodnoty více konzervativní. Hlava 66°, sedlovka 74°, rozvor 1178 mm, zadní stavba 425 mm a reach 453 mm (vel. M).

Tohoto trendu se z více známých značek chytil třeba Nicolai, Pole, Whyte, podobným směrem jde třeba i Giant Reign, nebo třeba právě Orange.

Ale proč to všechno? Zástupci zmíněných značek, i řady dalších s menším zásahem* tvrdí, že delší rám znamená větší jistotu v rychlosti a v náročném terénu obecně, bez zásadního dopadu na ovladatelnost. Že zkrátka s takovýmto kolem sjedete více a snáze, než byste si doposud vůbec mysleli. Navíc strmě dopředu „zdvižené“ sedlové trubky často usnadňují i jízdu do náročných svahů.

*U nás se pomalu ale jistě začínají objevovat třeba i stroje Pipedream, kdy jeden pevný ocelový kousek máme slíbený na test.

Vymačkejte ze mě pomerančovou šťávu!

Všechny tyto teorie a postřehy kolegů novinářů z celého světa mi rezonují v hlavě již nějaký ten pátek, a jelikož jsem zdravě zvídaví novinář, snažím se zajistit si dostatek podkladů a v tomto případě i dostatek exemplářů vybočujících z běžného konvenčního stylu právě tímto směrem.

První vlaštovkou byl výše zmíněný Giant Reign, který pro rok 2018 ještě více protáhnul svou do té doby již tak dost specifickou geometrii. Rozepsaný mám aktuálně test stroje Whyte S-150 RS Carbon, jenž se sice točí na 29“ kolech, ale ctí tu samou základní filosofii. Poslední kousek, který můžu prozatím zapsat do svého pomyslného seznamu, představuje právě Orange Clockwork Evo.

Pro dnešek ode mě nečekejte žádnou hlubší analýzu, ale jen prozatímní obecné zamyšlení doplněné pár postřehy. Na Orange Clockwork Evo jsem totiž strávil všeho všudy dvě hodiny a objel s ním jen jeden okruh na Singltreku pod Smrkem. Ale jak jsem psal výše, v hledáčku mám třeba rovněž britský Pipedream, který bych chtěl prověřit důkladněji.

reklama

Nižší, delší…

Jak jsem se cítil v sedle Orange Clockwork Evo? Nebylo to vlastně vůbec špatné! Příjemný byl už jen přesun po asfaltu k výchozímu bodu našeho trailového dovádění, kdy jsem se mohl trochu s tímto kolem sžít a zvyknout si na jeho lehce nižší a delší posed. Ale rozhodně to nebyl žádný zbytečný extrém. Když jsem pak nahoře na kopci zasunul sedlo, připadal jsem si opravdu parádně.

Jedna ze zajímavých výhod delších kol, alespoň dle mého mínění na základě mého dosavadního „šetření“ je, že kola s prodlouženou geometrií působí po zasunutí sedla v ruce výrazně přirozenějším dojmem. Tedy oproti situaci, kdy máte kolo postavené „po staru“, optimalizované pro vhodnou pozici při šlapání, avšak pocitově dost krátké ve chvíli, kdy sjedete se sedlem dolů.

Tento poznatek mi vytanul na mysli již několikrát, když jsem přesedal z delšího kola na kratší, nebo obráceně. Prosím neplést s výrokem „z většího kola na menší“. V agresivní trailové pozici se tak člověk v kokpitu rozhodně netísní, může si v klidu přisedávat na sedlo, ale stále má dost místa k manipulaci s celým strojem.

Točí, skočí!

Čeho by se jezdec jako já, zvyklý jezdit dlouhá léta na strojích se spíše kratšími rámy*, bál již dopředu ze všeho nejvíc, jsou jistě zatáčky a ovládání na klikatém trailu. Tedy otázky stylu: „Zatočím s tím vůbec?“ Dle mých prvotních zjištění v sedle Orange Clockwork Evo jsou ale takovéto pochybnosti poměrně liché a zbytečné.

*Extrémem poslední doby byl Specialized Enduro 650B

Již vícekrát jsem zmiňoval, že s koly s prodlouženým rámem se nesmí příliš manévrovat otáčením řídítek, ale mnohem lepší je kolo prostřednictvím řídítek naklápět a nahýbat do zatáček s tím, že jejich geometrie na tento popud přirozeně vykrouží daný oblouk. To pochopitelně platilo i zde, přičemž jsem s tímto stylem vedení kola neměl sebemenší problém.

Zejména pokud máte dostatečné tempo, pokud se nesunete rychlostí chůze důchodce na přechodu, zjistíte, že je tento styl řízení velice přirozený, jistý a spolehlivý. Že vlastně člověk pouze pracuje se svým tělem, stejně tak se svým kolem a vše dohromady funguje v příjemné harmonii.

Trochu jiné je to v menších rychlostech, kde je lepší s řídítky zacházet poměrně opatrně. Stejně tak se mi párkrát stalo, že jsem byl v určité více uzavřené zatáčce delší, než bych si dopředu připustil. Je to hodně o zvyku, o tom naučit se s touto geometrií žít a trochu se přeučit a zbavit starých návyků a zlozvyků.

Krom tohoto mě zarazila ještě jedna skutečnost, kdy jsem si s kolem chtěl hupnout jeden větší kámen. Na odrazu, kde jsem neměl úplně optimální rychlost, mi totiž přišlo, že se mi nedaří ten dlouhý předek dostatečně odlehčit a nadzvednout, že je prostě moc daleko! Na jiných boulích jsem ale skákal, nebo spíš poskakoval poměrně snadno, takže to možná byla jen jedna slabší chvilka.

Mechanický pomeranč! (závěr)

Jakou si tedy po tomto zážitku odnáším zkušenost s delšími koly? Musím se přiznat, že čím více se zástupci této moderní rámařské filosofie jezdím, tím více ji začínám chápat a o to méně výrazné výhrady k ní mám. Ještě nedávno jsme si o tomto trendu nemyslel nic extra pozitivního, ale znáte to: „Jen blbec nemění svoje názory!“

Rád se nechám přesvědčit a rád se naučím něco nového, pokud to má nějaký smysl. Přitom v cestě prodlužování rámů smysl rozhodně vidím, i když jsem stále přesvědčený, že to není nutně jediná správná cesta pro všechny. Určitě je dobře, že se řada firem snaží přijít s něčím novým a rozhodně jsem přesvědčen o tom, že řadě lidí tento styl ovládání a projevu kola jednoznačně učaruje a dokonale sedne.

Stále mám ale pocit, že to není cesta pro všechny, i když mám informace, že lidé, kteří kolu zatím příliš neholdovali a nejsou zkaženi „starými návyky“, se vrací z testovacích jízd nadšení z toho, jak se zrovna tyto Orange krásně ovládají. Prodlužování kol proto beru jako pozitivní trend, který má rozhodně svůj smysl a význam, v masovějším měřítku ale nejspíš zůstaneme opět někde na půli cesty.

Text: Štěpán Hájíček / Foto: Štěpán Hájíček, Jakub Svoboda