Enduro Race Kouty 2017 – hlavně nepouštět řídítka!

Enduro Serie, to už rozhodně není jen „okrajovým slepencem“ maratonu, XC a sjezdu, jelikož v Koutech to tentokrát byla regulérní biková „masovka“! V den závodu se náměstíčko u bikeparku hemžilo dobře 400 bikery v integrálkách nebo enduro helmách všech barev.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Enduroserie.cz (kompletní galerie)

Mezi nimi nechyběla moje růžová, už jen proto, že jsem byla zvědavá, jak bude první závod Enduro serie, potažmo nové Středoevropské série (chcete-li Central European Series) vypadat.

Hodně věcí zůstalo z předchozích let stejných, jako třeba start závodníků z podia, nekonečný výjezd na Dlouhé Stráně a dva život zachraňující výjezdy lanovkou, minimálně v kategorii Race. Novinkou byly naopak četné odbočky a šikany, objíždění náročnějších skoků a čokoláda se sekanou na občerstvovačce. Příští rok mi klidně ještě jednu občerstvovačku dejte k výstupu lanovky, vzkříšení jsem totiž potřebovala hlavně po výjezdu na zmíněné Dlouhé Stráně!

RZ1

Ale ať nepředbíhám. Na první rychlostní zkoušku dne se tentokrát jelo pohodověji než loni, tedy stále po zpevněné cestě, což samozřejmě nic neměnilo na tom, že to bylo do kopce a my v partě stejně všichni svorně funěli a výjimečně ani nemluvili. Jedinkrát jsem se ticho snažila protnout tím, že jsem „spolujedoucím“ nabídla, že můžu něco zazpívat. Než stihli protestovat, spustila jsem „Kalamajka mik mik mik“, načež na mě jeden biker zděšeně vytřeštil oči a ujel. Pak už jsem nezpívala.

Na první erzetu jdu klasicky ztuhlá jak z olova a z nějakého důvodu mám podobný pocit jako v prváku na vejšce před zkouškou z mikroekonomie. Jakmile mě ale sympaťák „pípne“, mířím si to jako by se nechumelilo do první klopenky závodu. Začátek jedničky závodníka nejdřív příjemně ukolíbal klopenkami a celkovým „flow“, pak nás zákeřně probudila třeba kláda přes cestu, která se měla objíždět, nebo náhlá výhybka doprava kolem stromu, který si jistě levé rameno leckterého enduristy pamatuje.

Zkrátka prostředek byl spíše hravý, než že byste jeli nekontrolovatelné bomby. Poslední část erzety pro mě byla španělská vesnice, šlo o „cik-cak“ s mlíkem nataženým v zavřených zatáčkách přes sjezdovku, kde se v trávě občas schovával nějaký ten kámen, takže tu jedu rychlostí 0,5 a slibuju si u toho, že se do příště musím naučit zatáčet, když se není do čeho opřít.

A zrovna v téhle pasáži, kde vypadám, že jsem jedna z těch nadšenkyň, která si přišla vyzkoušet svůj první enduro závod, jsou mraky diváků. Zajímavé, že tam, kde mi to jde, nikdy nikdo není! Aby se tedy bylo zřejmě na co podívat, vyletí mi v jedné výhybce do svahu noha z pedálu zrovna ve chvíli, kdy bych se do ní ráda opřela. A možná kdyby tam v tuhle chvíli nikdo nebyl, tak sebou nestydatě říznu, takhle to nějak s vytřeštěnýma očima ukočíruju a snažím se působit, že tyhle drobnosti mám na háku 😉

Následuje průjezd potůčkem a bahýnkem a šup na poslední technickou pasáž v lese, kde trefuju předním kolem kámen, který už zkrátka nemám sílu objet ani přeskočit a málem jdu znovu k zemi. Včas vycvaknutá noha mě ale zachraňuje a k divákům u přejezdu potůčku už dojíždím skoro jako normální cyklistka. V plánu jsem sice měla ve stoje dupat do cíle, komfortu zvednuté sedlovky ale nedokážu odolat a do cíle dojíždím pěkně vsedě. První krize přichází prakticky už po první erzetě, kdy si na chvíli musím sednout na zem, jako bych snad dojela XC svěťák v Novém Městě.

Dlouhé Stráně, jako vždy! (RZ2)

Následným výjezdem na Dlouhé Stráně se všichni v partě trochu uklidníme, začneme mluvit, srandovat, a následně pomlouvat dva parťáky, co se utrhnou a šinou si to do kopce jako by nic. Po nocích určitě tajně trénujou na rotopedu, jinak to není možné (sorry Tome a Luky…).

Druhá erzeta je pro mě jednou z nejzábavnějších, kopíruje totiž z velké části „Starou Medvědici“, takže je zde fůra klopených zatáček, pár okamžiků ve vzduchu a od druhé půlky hlavně modlení se, abych nepustila řídítka. Zejména část, která se nejede po trati, ale lajnou v listí je takovým bobříkem odvahy, protože každou vteřinou čekáte, kdy trefíte nějaký ten zákeřný klacík, nebo kámen.

Každopádně brzdy od této chvíle už raději nepouštím, protože si nejsem jistá, jestli bych se ve vyšší rychlosti dokázala na kole ještě udržet. Do cíle dojíždím s nudlí přes obličej a bez sebemenšího morálu si ji utřít.

RZ3

Dvojku vydejchávám ještě na lanovce, která nám tentokrát šetří síly cestou na třetí erzetu. Startuju relativně v klidu a šněrovačku klopených zatáček celkem trefuju. Tedy kromě jedné zatáčky, kde mě kolo nějak kopne, já vyjeknu a kdosi na lanovce soucítí se mnou. Jinak ale nepáchám takové chyby jako loni, kdy jsem se v jedné klopce skoro zastavila.

Následná palba lesem je už skoro legendární a já se rok co rok divím, že mi to tu prochází a já neletím střemhlav ze stráně, nebo nesejmu strom. Na druhou stranu mi zrovna nevychází stopa v závěrečné „hrabance“ (hrabanka to byla tři roky dozadu) a motám se od stromu ke stromu jako nevidomá. Když se mě kluci v cíli ptají „Co je?“, nevím, jestli je to jejich reakce na můj nemotorný příjezd do cíle, nebo na rudou barvu v mém obličeji.

RZ4

Jízda na předposlední erzetu už obnáší typická prohlášení jako „Až najdete někde moje nohy, pošlete mi je“, nebo „Kde seženu náhradní ruce?“ a podobně. S občasným tlačením se prošitý jak deky dostáváme k nejdelší erzetě dne, která začíná u výstupu z lanovky a hned na začátku prověřuje „skokanský um“ všech riderů.

Kluci z Freezgangu byli smutní, že je zavřený třetí dvoják a nemůžou se teda porovnávat, kdo ho dal a kdo ne – prosím, příští rok jim ho nechte otevřený, kdo měl tohle furt poslouchat! Po skocích jsme zalítli rovnou do lesa do technické kořenovité pasáže, kde jsem si pamatovala, že do jednoho toho korýtka můžu vjet úplně nalevo a jsou tam takové schůdky z kořenů.

No, tak to ještě nebylo to správné korýtko, takže po schůdcích ani vidu a já mám najednou přední kolo ve vzduchu. Na poslední chvíli tahám za řídítka co to dá, abych nešla komplet přes boudu, a daří se. Před diváky u trati předstírám, že takhle jsem to přesně chtěla. Hlava závodníka si na chvíli odpočinula v dlouhé levotočivé zatáčce a moje hlava i na rovince vedle dvojáků pod lanovkou. Pak následoval malý cik-cak na sjezdovce a už se lajna hnala střemhlav do lesa.

Nebýt odboček doprava do kopečka, byla by to hodně slušná palba okořeněná polety přes malé lavice. Takhle se v jedné odbočce zapomenu a při výjezdu zpět na trail jdu vidlí nadoraz, div mi hlava necinkne o řídítka. Šotolinový netechnický úsek je jediným místem v Koutech, kde jste aspoň chvíli nemuseli moc přemýšlet, jen jste zalehli a plánovali jste, jak tu ostrou pravotočivou na konci cesty dáte.

Po odbočce do lesa následovalo zase trochu zábavy v klopenkách a s nějakým tím flow. Pak se zašlapalo chvíli na rovině a šlo se na můj oblíbený cik-cak po sjezdovce, kde si najednou ve srovnání s jinými pasážemi připadám neuvěřitelně pomalá. Jako bych byla jen nějakej traťovej kontrolór, co po závodě zkoumá, jestli v lese nezůstaly odpadky.

Na rovince před poslední technickou pasáží si stíhám setřít nudli i sliny z obličeje, abych v tom cíli nějak vypadala. Neladím si barvu helmy s rukavicemi jen tak pro srandu králíkům, zas se i na tom endůru musí nějak vypadat, že jo.

Foto: Tom Rucký

RZ5

Na pátou a poslední erzetu jedeme lanovkou a já mám chuť si na ní dát regulérního šlofíka. Nezvládám dopít ani plechovku Redbullu z občerstvovačky, tak ji u výstupu z lanovky někomu vrážím do ruky se slovy, že už nemůžu a borce to ve frontě na erzetu evidentně i potěšilo.

Pětka startuje kousek níž, takže není nejdelší, zato je nejvýživnější, protože vede po černé DH trati. V hlavě mi zní jediné slovo „mordor“! Dopředu se mi vybavuje prudká část v lese, kde jsem to v sobotu nezvládla úplně ubrzdit, takže si dopředu plánuju dřívější zpomalení.

Foto: Tom Rucký

Ještě před „mordorem“ nahoře si užiju skok přes pařízek – ne že bych si myslela, že to je tudy rychlejší, ale stojí tam Tom s foťákem, takže i kdyby cokoli, budu mít aspoň parádní fotku ze závodu, a o to tady přece jde! Mordor následně tak nějak projíždím, pěkně na jistotu, přece se nerozbiju v poslední erzetě. Mám ho za sebou a s radostí si to štráduju přes cestu dál a snažím se držet v odklonu horní stopu. Což se mi prostě nepovede.

Je to jako když vypnu a pak trefuju strom. Později se dozvídám, že za to stejně může Kuba Pavlas, který mi v tu chvíli z lanovky fandil „ať dávám“. Tak jsem dala! A pěkně u toho brblám, protože poctivě vytahuju kolo ze stráně zpět do omlíkované trati a opodál stojící pár se jen vševědoucně usmívá.

Možná kdyby tam nestáli, tak se s tím brbláním rozšoupnu víc. Nasedám na kolo a s pocitem, jakože jsem si trochu odpočinula a možná mi to vlastně prospělo, se prokousávám zbytkem trati. Konec pětky vede podél potůčku přes kámen, kde to úplně dobře netrefuju, ale vidina cíle je pro mě v tu chvíli tím hlavním, na čistotu jízdy se tady už nehledí.

Foto: Tom Rucký

V cíli se dozvídám, že kamarád Lukáš, co jel za mnou, mě pěkně kopíroval. Nejen, že držel basu a skočil si přes pařez, ale kamarádsky to narval do stejného stromu jako já. Pak už jen mlsáme čokoládu nebo chleba se sádlem na občerstvovačce a s pivem v ruce si sdělujeme dojmy s každým, koho v cíli potkáme. Aneb moje oblíbená část závodů, kdy se převracím do role diváka a u potůčku na kameni to jsem teď já, kdo křičí „Poooojď, dáveeeeej!“ 😉

Díky za závod, ještě dneska sice nemůžu zvednout ruce nad hlavu, jak mě bolí z držení řídítek, ale už teď se těším na další nášup dalšího podniku České Enduro serie 2017 (kalendář na www.enduroserie.cz nebo Kalendář (nejen) enduro závodů BnR!