ME Endura 2015 Kirchbergu (reportáž)

Déšť, sníh, bláto, zima, kořeny jak anakondy a bahenní lázně. A teď to celé na druhou a možná to alespoň trochu přiblíží podmínky historicky prvního ME v enduru v rakouském Kirchbergu. Že to nebyla procházka růžovou zahradou, potvrdili i tvrdí chlapi. A takhle se s tím popasovaly český holky.

Co se honilo českým holkám v hlavě na ME v Kirchbergu, aneb nezaprší a nezaprší!

(text: Andrea Drengubáková | Foto: Andrea a Trevor Worsey – www.enduro-mtb.com)
Mistrovství Evropy čítalo celkem 4 RZ, přičemž poslední měla slušných 6 km. Na dvě RZ nás milosrdně vyvezli lanovkou, takže pořádnej kopec jsme si vyšlápli akorát na druhou RZ – ten jsme na druhou stranu šlapali snad přes hodinu, takže vydal za dva! Na startovní listině závodu nechyběla ani zvučná jména jako Jerome Clementz nebo Anneke Beerten – to jen pro představu, že závod nejela žádná ořezávátka! No a taky jsme na startovce holek nechyběly já a Elen Římanová – žádné ambice ani očekávání, prostě jsme chtěly vědět, jak vypadají tratě na takovém zahraničním enduru.

Na evropském mistráku se startuje v obráceném pořadí, tedy nejdřív holky a masters a pak až chlapi eliťáci, takže na start první RZ se vydáváme už před desátou. První transfer je tak krátký, že na něm ani nestihnu nechat nervozitu a už stojím na startu jedničky. Její začátek je spíš taková kličkovaná mezi stromy, díky čemuž byl čas se trochu rozkoukat. Jak si tak ale kličkuju, tak zapomenu na rozdvojení RZ a mám tendenci pokračovat po RZ 4 přes mlíko. Ještě si dám tu námahu zastavit, vycvaknout si nohu a tupě se zeptat „Where?“

To už ale chápu, že mám jet ostře doprava a hned se snažím nacvaknout zpět, což se ale s nánosem bahna na kufru moc nedaří. No, co už. Vzhledem k tomu, že se dostávám do nejtěžší kořenité pasáže, zkusím to risknout a jet s vycvaknutou nohou, jen se opírám patou o pedál. Že to nebyl dobrý nápad mi dochází vzápětí, kdy za jízdy vystupuju – naštěstí bez lehnutí. V prudké pasáži už nemám šanci nacvaknout, takže sbíhám jak turista. V kořenech se pokusím o další pokus nacvaknutí. A opět se nedaří a já opět zkouším, jestli se to dá sjet s nohou venku.

No nedá! Tentokrát si střihnu parádní saltíčko přes řídítka a proletím mlíkem přesně ve stylu „Seru na to, budu superman!“. Na nic nekoukám (ani to nejde, brýle mám v tu chvíli zamlžené), vybíhám si zpátky pro kolo a rozbitá jak cikánská hračka se po RZ dosoukám do cíle. V tu chvíli si nejsem jistá, jestli prostě nevrátím čip a nebudu radši na trati fandit. Pak si ale říkám, že jsem třeba nebyla jediná, kdo si tam ustlal, takže to házím za hlavu a pokračuju s Elen na další RZ.

Na transferu na dvojku se dávám do řeči se sympatickou holčinou. Vůbec se netváří zmučeně, takže mi to nedá a anglicky se jí zeptám, jak se jí jela první erzeta. S úsměvem odpoví, že to bylo fajn a na oplátku se ptá na můj výkon. Rovnou se přiznám ke dvěma pádům, načež na mě holčina vytřeští oči a řekne: „Oh no! Really?!“ Jako takhle se diví?! Hm, tak to jsem asi fakt jediná, kdo tam šel přes boudu. Když ale z holčiny vyleze, že je ze Skotska, je mi všechno jasný. V tomhle bahně je ve svém živlu, podle mě by jí spíš rozhodilo, kdyby tu bylo sucho.

Před druhou RZ si dávám tedy předsevzetí, že tentokrát nevycvaknu ani kdybych si to měla šinout k zemi. Dvojka je spíš motokros než enduro. Bahno až po zadek a i obyčejná rovinka se v tom jílovišti stává solidní zkouškou balancu. V několika pasážích jsem přesvědčená, že půjdu k zemi, na poslední chvíli se z toho pádu ale vždycky nějak vykroutím a pokračuju dál. Druhá RZ bez jediného pádu nebo šlápnutí je pro mě tedy malým vítězstvím.

Trojka je na stejném kopci a my se na ni už naštěstí přesouváme lanovkou. Tahle rychlostní zkouška obsahuje několik záludností v podobě prudkých sešupů, které jsou propletené uklouzanými odkloněnými kořeny. V hlavě si tedy neustále myslím na radu: „Nesahat na přední brzdu!“ Pro jistotu tedy nesahám ani na jednu. Sichr je sichr!

Ustelu si jen jednou v bahýnku, kde to elegantně vyšlu přes řídítka a ochutnávám rakouské bláto i přes integrálu. Zase žádná zdržovačka, sedám na kolo a RZ už dokončuju bez pádu. V cíli čekám na Elen, ta ale dojede s vyraženým dechem a úplně nevypadá, že by se jí chtělo pokračovat dál. Skoro nemůže mluvit a já z ní jen dostávám, že si vrazila řídítka do hrudníku. Nevím, jak ji uklidnit, takže povídám: „To ses jenom lekla, pojeď, to rozdejcháš.“ To jsem zase jednou chytrá! Naštěstí se ale Elen chytne a bojuje dál!

Před čtyřkou nám snímají čipy a dávají nám pauzu na umytí kol a na jídlo. Je to ale dobrá půlhodina a s Elen jsme spíš vymrzlé, než odpočaté. Na čtyřce se startuje v obráceném pořadí, tedy nejrychlejší žena (v našem případě nikdo jiný než Anneke) startuje až poslední. Na startu, kde ještě v sobotu ležel sníh, klepeme svorně kosu a já přemýšlím, jestli jsem někdy aspoň v nějakém bikeparku jela 6 km dlouhý sjezd v kuse. Nejela, takže premiérám zdar!

Horní část je otevřená, takže trail je jedno velké bahniště a já si připadám jak na spartan race (a to jsem se ho nikdy neúčastnila). Bojuju s bahnem, se zamlženými brýlemi a zuby nehty držím řídítka. V nejtěžším kořenovitém lesním korytě dojíždím závodnici přede mnou, jenže ta se rozhodla, že to seběhne pěšky jedinou jetelnou stopou. Neuhne, ani když křičím, a tak zavadíc v nejhorší části o její kolo jdu nekompromisně k zemi.

No nic, teď už mám čas sundat si i ty zamlžené brýle a nasadit si je na integrálu zezadu. Sbírám zbytky sil a „uháním“ dál. Jediná poslední RZ obsahuje dva výjezdy do kopce, první vyjíždím, druhý v blátě ze začátku vybíhám, ale to dá v bahně v tretrách docela zabrat, takže ke konci odevzdaně jdu. Takovou turistickou vložku jsem si přitom v RZ snad střihla poprvé v životě.

Druhá polovina RZ se jede v lese, kde se střídají zatáčky buď v bahně (pro změnu), nebo na mokrých kořenech (taky novinka dne). Kousek před technickým úsekem v lese slyším, že mě dojíždí holčina ze Skotska. Co chvíli čekám, kdy na mě zakřičí, ať jí uhnu, je pro mě ale příjemným překvapením, že v technice jsem jí odjela. Pak ale následuje v podstatě „easy pasáž“, tedy pěšinka s pár zatáčkami, kde to chce občas už i šlápnout do pedálů, a na to už snad po 15 minutách sjezdu nemám ani pomyšlení – Skotku pouštím před sebe a o něco později i Anneke.

Do cíle se dostávám bez pádu a kolizí. Na druhou stranu, když se na sebe i na Elen koukám, jak máme bláto v očích a není poznat ani barva oblečení, začíná mě chytat euforie, že jsme to zvládly a jsme v cíli. I když to bylo v těchhle podmínkách, dalo se to místy užít a mít radost z jízdy, i když byla v bahně – no má to svoje kouzlo! 

Celkově nás naše první zahraniční závody nadchly – ať nás kdokoli na transferu dojel, pozdravil, někdo se i zeptal, jak to jde. S kýmkoli jste navázali oční kontakt, ten se usmál – ať to byl chlápek z masters nebo samotná Anneke. Prima atmosféra a parádní tratě – víme, že sjet se dají, příště jen zkusíme sjet rychleji 😉