Falcon Ultimate Enduro 2014 (by Jirka Fikejz)
O uplynulém víkendu se konala významná enduro akce na dnes již kultovních trailech na Rychlebských stezkách – Falcon Ultimate Enduro 2014 – která opět účastí i náročností pokořila všechny ostatní podniky konané v českých luzích a hájích. Závod byl rovněž součástí oslav pětiletého otevření a budování stezek v okolí Černé Vody. Zde je pohled vítěze závodu Jirky Fikejze (Enduroteam.cz).
Text a foto: Jiří Fikejz – Enduroteam.cz
Pro letošní účast na tomto závodě jsem se definitivně rozhodl až po úspěšném víkendu na šumavském Špičáku (Enduro Race Špičák), protože jsem nevěděl, jak na tom bude forma a chuť do závodění ve zdejším obzvláště náročném profilu. Navíc závod se jede kompletně bez tréninku (pouze „na oči“) a to znamená, že nebezpečí pádu či úrazu prudce stoupá!
Na Rychlebské Stezky jsem se vypravil v pátek, a jelikož byla dnem závodu sobota, jel jsem se ještě večer zahřát na hodinový „kardio režim“ na Trail podél Černého potoka a Trail Lesů ČR. Teplota byla příjemná podzimní, vítr nefoukal, jen od cca 500 výškových metrů byla mlha. Dýchalo se dobře, nohy i kolo fungovaly parádně a ani jsem nebyl nervózní. Divné 🙂
Po super protáhnutí jsem jel k základně a čekal na registračku a zdravil se s dalšími účastníky, kteří postupně doráželi na místo. Přihlášených bylo nakonec kolem 220 riderů, což z Falcon Ultimate Endura činí opět největší a nejobsazenější závod svého druhu v ČR! Na registraci jsme chvíli čekali, protože jsme nechtěli jet úplně první. Trail by nebyl dostatečně projetý a mohl by nastat problém s orientací. A naopak, startovat pozdě by mohlo znamenat solidní MX, „Vypadá to, že traily budou dost mokré!“
reklama
Error, group does not exist! Check your syntax! (ID: 4)Na první RZ se startovalo podle pořadí v registraci na místě, což znamenalo, že jsme s Tomem jeli na pozicích 13 a 14. Já se obětoval a zvolil si dobrovolně číslo 13, protože by to byla opravdu velká týmová škodolibost, nechat si čtrnáctku! „Zkusím alespoň prolomit pověrčivost.“ Navečer jsme se potkali s Tomem v místě našeho tradičního zázemí v Ostružné a jali se servisovat biky a ladit plány na druhý den.
Ráno jsme vstávali kolem sedmé, sladká snídaně a silná káva nesmí chybět, navíc jsme chtěli mít časovou rezervu na cestu, díky čemuž jsme do Černé Vody dorazili kolem půl deváté. Start do jedničky byl v 30 sekundových intervalech a startovalo se počínaje 11 hodinou těsně pod vrcholem Sokoláku (Sokolí vrch, 967 m). Na transfer jsme si nechali něco přes hodinku, přičemž celkový limit závodu byl od startu jedničky ne zrovna milosrdných 3,5 hodiny.
Po cestě nahoru bylo jasné, že dnes se prášit opravdu nebude! Mlha houstla s výškovými metry, postupně začínalo mrholit, teplota byla ale v pohodě. Proti loňskému ročníku nesrovnatelné teplíčko (Jirka Fikejz – Falcon Ultimate Enduro 2013). Na závod jsme jednohlasně zvolili full-face helmu, protože tady nevíte, co vás za rohem potká. V lese byla místy slušná tma, zatímco se nahoře vše pomalu připravovalo na roztočení závodního kolotoče.
Na vrcholu jsme se také dozvěděli, že trať je značena pouze páskou, alias mlíkem! No, rychlokurz od orienťáků by se hodil. Chystali jsme se tedy na start a já to odlepil jako 13. v pořadí. Přesný popis RZ asi nebudu schopen poskytnout, ale místy bylo opravdu těžko rozpoznatelné, kudy vede stopa. RZ 1 byla se svojí délkou 6 km a převýšením kolem 600 metrů jednoznačné královská!
Klasické lesní traily plné kamenů a klacků střídaly opravdu velmi fyzicky náročné přejezdy po cestách. Šlapal jsem skoro pořád, a když jsem nešlapal, bojoval jsem o co nejlepší stopu a flow v terénu, kde jsem jel absolutně poprvé. V paměti mi také zůstala cesta plná bílých kamenů – tankodrom pro testování odpružení, řekl bych.
Nevěděl jsem pořádně, jakou zvolit polohu sedla, hodně to bolelo a to jsem byl teprve na začátku. V této RZ jsem dvakrát vyjel mimo trať a pak vybíhal zpět na stopu, protože orientace byla na pár místech opravdu náročná, skoro až nemožná. Dalším problémem byla trefená přehazka a ohnutá patka, takže převody na špinavé kazetě moc přesně nepadaly.
Snažil jsem se bojovat, zhruba v polovině RZ jsem byl už solidně zlomený a pořád jsem se musel pekelně soustředit. Pak se přejíždělo do koryt, které křižují transfery kolem trailu Dr. Wiessnera. Tam jsem jel nefalšovanou DH hranu mezi velkými kameny. Předjel jsem už asi šestého jezdce a dosáhl maximálky 67 km/h. Lidi na křižovatkách mě povzbuzovali a tak jsem jel, co to šlo. Na závěr se jela cílová pasáž „Sjezdů“ a cíl byl u odpočívadla. Celkový čas 12:50 min., což je už solidní očistec.
Tom bohužel přijel s pomalým defektem a chytil na mě zhruba půl minuty. S jízdou jsem byl celkem spokojený, protože byla bez pádu a říkal jsem si, že vybíhat bude asi každý. To jsem se ale šeredně spletl, jelikož všem vypálil rybník úspěšný U23 reproš v XCO a nyní špičkový maratonec Marek Rauchfuss! V RZ 1 jsem skončil druhý, jelikož on zajel naprosto neskutečný čas 12:11 min! Jediné štěstí bylo, že jsem ty časy na místě neviděl, protože jinak bych už asi seděl v autě směr domov. Takové tempo, to je skoro jiná disciplína!
Za mnou na dostřel (7 s) skončil i letošní držitel mistrovského dresu a vítěz poháru XCO Masters Franta Žilák, který je vyhlášený technik a bylo vidět, že enduro mu sakra sedí. Fyzický fond má na podobný typ závodu taky dost v pořádku. No nedá se nic dělat, dofukujeme Maxxisáka a jdeme hltat zase poctivý uphill.
Značení na transferech jsme pro změnu skoro neviděli. Nakonec jsme dojeli jako první společně s Markem k bráně SuperFlow, kde jsme se ptali kam vlastně jet a nakonec jsme pokračovali trailem dál. Start další RZ byl na vrcholu kopečku jménem Klen, pokud se nepletu. Na start se šlo poctivou stojkou, která se opravdu nedala vyjet. Nahoře jsme dali gel a Marek to odpálil jako první a za ním jsem hned jel já.
RZ 2 nejdříve vedla palbou v prudkém lese, kde jsem hlavně v dolní pasáži vůbec nevěděl kudy – klacky, husté listí a všechny podobné nástrahy na jednom místě. Naštěstí se nic nestalo. Gumy držely, tlak jsem jel cca 1,3 a 1,6 bar, traily byly občas velmi kluzké, takže jsme brzy byli špinaví jako cyklokrosaři. Pak se přejíždělo zase na cestu a „wattovací režim“ k SuperFlow, kde následovala výjezdová pasáž, plus kousek z nejznámější 3. sekce floučka, alespoň myslím.
Tam se ale vynechala ta nejlepší místa a uhnulo se zpět do „ilegálu“ do lesa. Snažil jsem se jet dobře. V lese to nebylo tak rychlé jako nahoře a našel se zde i poctivý triálek po skalkách a neskutečně zrádný drop přes hluboké koleje a cestu, na který se najíždělo v solidní rychlosti. Kolo stále drželo a na závěr jsme jeli poslední pasáže SuperFlow. Bolelo to neuvěřitelně a v cíli jsem měl vyprodáno opravdu hodně! Laktátu porce jak pro vzpěrače.
Cílový čas RZ 2 jsem měl jako jediný pod 10 minut v čase 9:48 min a druhému 4X reprezentantovi Milanovi Myšíkovi jsem nandal necelých 25 vteřin. Po chvilce čekání jsem se zase cítil docela dobře. Pro transfer na RZ 3 jsme opět nevěděli kudy jet, takže jsme sjeli k základně trošku umýt převody a kola před posledním trestem vzhůru.
Wiessner mi potřetí už opravdu nechutnal, navíc jsme se museli najíst a protáhnout nohy. Potkali jsme Honzu Kuldu a snažili se odlehčit atmosféru. Na start RZ 3 se jel totožný transfer jako na dvojku, jen místo odpalu bylo posunuté o pár metrů na jinou stranu kopce. Kluci, co šli teprve na dvojku, byli už hodně prošití, a když se ptali, jestli se na trojku jede stejně, a my jim řekli, že ano, tak jsme si vyslechli mnohá nepublikovatelná slova!
Nahoře jsem měl náznaky křečí a nasadil na to magnesium + gel. Měl jsem už slušně přitroublý výraz, jak básník pří hledání inspirace, a tak jsem radši ani nemyslel na to, co se bude dít dál. Do RZ 3 jsem startoval s pokřikem „maxximum rychlosti a jedu!“ Nahoře bylo všechno celkem ok, tradiční křižování kopce v kamenech a v takovém zvláštním povrchu, místy až surfování na kole, řekl bych. Následovalo menší bloudění a výběh zpět na trasu a tam to už začínalo solidně tahat do vnitřní strany stehen.
Říkal jsem si: „Sakra JF, tohle není problém, tohle je prů*er!“ Trail měl přes 10 minut a byl extrémně šlapavý. Navíc tohle se mi stalo na cca 2.-3. minutě, takže zbytek byl jen boj v utrpení. Často bylo potřeba měnit polohu sedla, pumpovat a vše trefovat přesně. Nechyběl transfer přes lesní cestu a pak se jela hodně velká část trailu Prokletý, kde jsem jel nekompromisní hranu, co mi tělo dovolilo. Trošku si tenhle trail pamatuju, jel jsem ho už asi třikrát, takže vím, že je to extrémně náročné, když jedete naplno – pumpování, přetahy a nutnost velmi rychlých pohybů, což byl v této fázi závodu už dost problém.
Obličej jsem měl už permanentně v křeči a nohy nebyly pozadu. Pak mám trošku okno – vůbec nevím, kde jsem byl, ale vybavuju si, že jedu krásným místem podél potůčku. Tady jsem malinko ožil, ale rychle si to vzalo za své, protože se odbočovalo do brodu a následného šlapání. Brod byl hluboký, boty 5.10 byly hned plné vody, do toho křeče a malá srážka se závodníkem přede mnou. „Super kombinace,“ a říkám si, „proboha kde je cíl?“
Jenže pak jsem se kouknul nahoru a viděl jsem, jak mlíka stoupají někam do nebe. Přede mnou stojka jak při XC. Nemám odřazeno a snažím se to vyběhnout, jenže běda, seskočím z kola a najednou tělo udělalo STOP! Tak strašnou křeč jsem snad ještě nedostal a sám pro sebe jsem řval heslo: „Když to nejde silou, jde to větší silou!“
Jenže tohle heslo nějak nefungovalo, asi bylo rozbitý, a proto jsem přemítal, jestli mám nahoru válet sudy jak Medvídek Pú, nebo co se vlastně bude dít. Nakonec jsem kopec vyšel tempem naprosto neslučitelným se závodní jízdou. Jediné, co jsem v tu chvíli chtěl, bylo „být už v cíli.“ Pak se kopec zlomil do rychlého sjezdu a já dole viděl brod a cíl!
V cíli pípá zraněný Jirka Smejkal aka Kafíčko a řve BACHA!! Říkám si: „Proč? Chci být v cíli a na brzdy není čas.“ No, nakonec jsem zabrzdil, jelikož ten brod byla exkluzivní past! Byl to vlastně drop do hlubokého potoka. Rána jako z děla, tlaková vlna a cíl! Z integrálky mi tekly sliny, křeče tahaly za všechny svaly v nohách a já jen čekal na Toma, jestli vůbec přežil.
Bohužel měl zase pomalý defekt a do vody taky zalétnul jako kamikadze. Pak jsme v cíli leželi na zemi a nic nevnímali! Koukali jsme co ostatní rideři a byl to jeden defekt za druhým. Potok byl plný velkých šutrů, takže snad se tam nikomu nic nestalo! Tohle místo mělo být označeno opravdu velmi pečlivě, protože kdyby tam nestál endurista, ale někdo, kdo moc neví, o co jde, tak úrazů by bylo hodně. Nakonec po protrpěném výkonu v poslední RZ čas 10:12. Tom mi i s defektem dal vteřinku a Franta Žilák letěl o další 3 lépe. Za daných okolností beru a jsem velmi rád, že už jen jedu k autu. Tam jsme sečetli škody a řešili, kdo měl kde větší krizi.
Upřímně se přiznávám, že mi daný formát závodu moc nevyhovuje. Trať byla moc pěkná a vymáčkla z nás opravdu všechno, ale některá místa byla při daném značení opravdu velmi nebezpečná. Argument, že je trať čistě „na oči“ spravedlivější, mi nepřijde úplně správný, protože stopa je po 200 jezdcích zcela jiná, než když jedete v první pětce. S tréninkem by se bezpečí pro jezdce zvýšilo o sto procent a rozhodně by to na atraktivitě celého podniku nijak neubralo, spíš naopak.
Člověk si po jednom průjezdu stejně zapamatuje naprosté minimum, ale dokáže si alespoň do hlavy uložit ty největší pasti, jako třeba cílový potok a pak s tím alespoň dopředu počítá. Rozhodně si nemyslím, že lidé, co si jednou trať projedou, získají zásadní výhodu a poskočí o desítky míst. To může být u RZ, co mají tři minuty a úplně odlišný charakter terénu.
Buď jak buď, můj výkon stačil na první místo o skoro 28 vteřin před Frantou Žilákem a můj team mate Tom Kutin skončil na třetím fleku se ztrátou minuty-deset, takže spokojenost v cíli byla skutečně velká! U holek nejvíc zabodovaly reprezentantky. Jitka Škarnitzlová brala první místo, Bára Machulková byla druhá a bednu doplnila Jana Horáková na svítivém Commencalu.“
Dík a čau, Jirka Fikejz – Enduroteam.cz
