Konec sezony nejen na Singltreku a v Rychlebech

Začátek letošní sezony nebyl zrovna z těch nejúžasnějších, zato její závěr se povedl takřka dokonale. Alespoň nám se podařilo vyrazit do několika oblíbených bikových destinací a užít si dosyta jízdu za řidítky dříve, než od mrazu začne tuhnout krev v žilách brzdových a tlumících systémů našich jednostopých souputníků.

V první půlce října jsme stihli navštívit dvě bikové lokality, které zná, alespoň podle názvu, snad každý, kdo přičichl k vůni tlustých plášťů a české hlíny – Singltrek pod Smrkem a Rychlebské stezky. Na Singltreku jsme přitom chytili dokonalé babí léto. Ráno na parkovišti bylo sice ještě poměrně frišno, než jsme se ale vydali na stezky, prohřály sluneční paprsky nejen louku a zahrádku v těsné blízkosti Singltrek Centra, ale především pak naše těla.

Ranní předehra
Opalování se před oficiálním nástupním místem mělo ale v případě mojí osoby ještě menší předehru. Chtěl jsem si ten den stezky opravdu užít, nejezdit jen dokola modrý a červený okruh v těsné blízkosti centra, jak tomu bylo při několika posledních návštěvách Singltreku. Ráno jsem si proto přivstal, před devátou už skládal kolo na parkovišti na kraji Libverdy a plný nadšení se vydal objet si alespoň jedno kolečko na Hejnickém hřebeni.

Už jedeš?
Vyšlo to dokonale. Nikde nikdo, slunce pomalu rozehřívalo louky a místy prosvěcovalo často i poměrně hustý les. Z Libverdy bylo nutné nejdříve nastoupat až k Hubertce, odkud to už ale je skoro až dolů na parkoviště jenom z kopce. Paráda! Když jsem se blížil k autu, volal Spaceman: „Tak kde jsi? My tu sedíme na zahrádce a je nám dobře…“ Přidal jsem tedy na tempu, rychle složil kolo do auta a v rally stylu fičel do Nového Města, abych zjistil, že kluci neposkakují nedočkavostí okolo kol, naopak si hezky lenoší a užívají si poslední hřejivé paprsky slunce…

Komu se chce na kolo? Nezůstane, radši tady?

Nechal jsem klesnout tepovku, adrenalin utopil ve sklenici piva a přidal se ke spokojenému lenošení… Posezení na sluníčku bylo natolik opojné, že se ani mně po chvíli už na kolo skoro nechtělo. Když už jsme se zde sešli! Jmenovitě moje maličkost, Jára Spěšný zvaný Spaceman (produktový manažer značky AGang), Honza Tandler (jeden z fotografů, filmařů a instruktorů jízdy AGangu) a především pak Vavřinec Hradilek (stříbrný medailista z LOH 2012 v Londýně a mistr světa v jízdě na kajaku z roku 2013), který se stal ambasadorem značky AGang.

Důvod vypnout počítač

Právě návštěva Vávry Hradilka a příležitost neoficiálního předání nového AGangu Cult do jeho užívání byla hlavním motivem, proč jsme se zde sešli. Nebo spíš záminkou, díky níž jsme se všichni mohli utrhnout od svítících monitorů, odpojit prsty z klávesnice a nechat na sebe pro změnu působit svit slunce, klid hor a šum lesa.

Tak ještě jednou na Hubertku

Nebeské ale bylo také poježdění. Nehnali jsme se, vytyčili jsme si rozumný okruh v délce okolo 30 kilometrů a vyrazili do akce. Cílem bylo objet si jedenu z novějších stezek – Hejnický hřeben, který začíná u oblíbené občerstvovací stanice, jíž je chata Hubertka. Ano, jel jsem ho ten den tedy znovu, ale ničeho nelituju…

Hejnický rozežene chmury

Stezky na Hejnickém hřebeni se skutečně povedly. Několik klopenek, průjezd mezi velkými kameny, vícero možností jak si skočit nebo alespoň poskočit. Přitom se dá jet větší část první poloviny směřující k Lázním Libverda takřka bez šlapání. Zkrátka zážitek na konci sezony jako vyšitý. Poježdění, počasí, společnost, nálada a vše ostatní dokonale stimulující smysly a motivující náležitě si vychutnat poslední skutečně slunné dny v sedle.

Brodíme se ve zlatě, aneb listopad v říjnu na Rychlebských stezkách

Druhou naší podzimní zastávkou byly Rychlebské stezky, kam jsme zavítali o necelé dva týdny později. Počasí se i tentokrát zdálo hrát do karet, alespoň dle předpovědí bedlivě kontrolovaných každou hodinu po cestě do donedávna téměř zapomenutého cípu naší vlasti. První den nás před masivní sprškou paradoxně zachránil masiv Kralického Sněžníku, o který se roztříštila výrazná fronta táhnoucí od západu tlusté provazy deště. Po obědě jsme proto stihli objet většinu z našich nejoblíbenějších trailů, které Rychlebky nabízejí.

Na hraní jsme zde měli hned několik strojů Pivot. Cílem naší výpravy bylo i tentokrát vychutnat si do posledního sousta bikování v této skvělé lokalitě, dokud je to vůbec možné. Hybatelem celé akce ale bylo pozvání lidí z Bikezone.cz s nabídkou vyzkoušet si naživo věhlasné stroje Pivot, včetně rychlostí světla na nebe stoupající hvězdy v podobě modelu Pivot Mach 6.
*Reportáž z Rychleb a povídání o ježdění na Pivotech najdete v samostatné reportáži: Pivot September ride – Rychlebské stezky.

Tohle mě nebaví – to kolo je lepší než já!

První ze dvou dní jsme se oddávali kouzlu velkých kol (Mach 429), druhý den jsme pak přesedli na onen zázrak Mach 6. Jediný poznatek z jízdy, který bych zde chtěl uvést, je skutečnost, že Mach šestka je až tak dobrým, nebo lépe řečeno výkonným strojem, až se i hrubé kamenité traily Rychleb zdají být až „trapně“ triviální.

Tak nebo tak, bikování jsme si užili oba dny dokonale, jak díky stezkám samotným tak i zásluhou minimálně stejně skvělých kol. Podzimní bikování v Rychlebech provázel ještě jeden společný jmenovatel – hromady a hromady spadlého a v té době ještě krásně zlatého a mechově načechraného listí. Sám o sobě to byl úžasný pohled. O dost horší už ale bylo hledání trailů v této nekonečné zlatavé peřině. I to ale mělo své kouzlo, které jen umocnilo naše zážitky.

Krušně může být i v Maštalích

Jelikož se počasí letošního podzimu zdálo i v průběhu listopadu kolování náklonné, stihli jsme i další dvě výpravy. První nás zavedla do Krušných hor, do Nových Hamrů a okolí Nejdku, kde jsou famózní ručně kopané traily, které ale nenajdete v žádné mapě. Je to dílo místních nadšenců, proto je třeba je znát, abyste je našli.

Klasický krušnohorský mordor

Pravda, v Kruškách bylo začátkem listopadu už značně krušně, což jen dosvědčovaly nevěřícné pohledy kolemjdoucích při náhodném průjezdu civilizací. Krušné hory ale nezískaly své jméno pro nic za nic – kouzlo tohoto místa je nutné si zasloužit.

Řehtáme blahem v Maštalích

Naopak v Toulovcových Maštalích, kam vedla naše poslední hromadná výprava letošního roku, se počasí na čas umoudřilo. Pomineme-li tedy neprostupnou mlhu, která provázela náš příjezd i odjezd. Maštale to je opět úplně jiný druh bikování – pískovcové skály, nekonečná spleť kořenů na každém kroku, stezky, kde neexistuje jedna ideální stopa, brody, krátké, o to však strmější a technicky náročnější sjezdy a kouzlo skalního města i lidové architektury.

Pan pilot

Společnost nám zde jeden den dělal Jirka Fikejz a parta jeho kamarádů, což byla skvělá příležitost sledovat „jak ten kluk jezdí“. Stačí ho chvíli pozorovat a je vám hned jasné, že jeho celkové prvenství v Enduro Sérii 2013 nebylo rozhodně dílem náhody. Skálu, kterou jsem byl rád, že jsem sjel, on dával po předním kole, na jinou zase naskočil, nebo drop, na který bych potřeboval rychlost a flow Jirka v podstatě sjel rychlostí chůze… Nechápu! A moc nechápal ani nikdo z naší party. To si člověk chvíli myslí, že umí jezdit na kole…

Tak co uděláme na jaře?

S Jirkou jsme se pak jeden večer sešli u skleničky piva a společně plánovali jarní tréninkový kemp (zaměřený na techniku jízdy), který bychom zde chtěli uspořádat. Respektive navázat na kemp, který zde Jirka organizoval již letos na jaře a rozšířit jej.

Přes zimu bude na co vzpomínat…

Letošní podzim prostě vyšel lépe, než bychom si v létě vůbec pomysleli. Ono se ostatně nevyplácí zazimovat kolo příliš brzy, pokud vůbec. Už teď nás v hlavě lechtá pomyšlení vyrazit si na Singltrek pod Smrkem na fatbiku okamžitě poté, jak napadne první sníh. Díky AGangu a jeho fatbiku Sumo, alespoň ve verzi pojízdného prototypu, není tato představa až tak nereálná.

*Takže teď už jen kliknout na „Publikovat“ a jdu psát Tomášovi, jak to vypadá se sněhem v Novém Městě pod Smrkem…

Foto: Štěpán Hájíček / Jakub Douda (fotoJD.cz)