Pivot – September ride 2013 – Rychleby

Bláhově jsem si myslel, že bude konec sezóny poklidný, nakonec se ale v redakčním kalendáři s dozvuky babího léta vyrojilo nemálo zajímavých akcí. Jednou z nich byl výlet na Rychlebské stezky s lákadlem v podobě testování kol Pivot včetně novinky nejžhavější – Mach 6.

Pivot je poměrně mladou značkou, která se blíží vstupu do sedmého roku své existence. Přitom ale nelze mluvit o žádném nováčkovství, jelikož lidé, kteří za Pivotem stojí, jsou s cyklistikou a stavbou kol spojeni již dlouhé roky. Konkrétně Chris Cocalis, muž, který značku Pivot v roce 2007 založil, pracoval dříve pro Titus. Ale to není tématem dne – tím je naopak náš výlet na Rychlebské stezky.

Černá voda je daleko…

Na Rychleby je to daleko snad odevšad. Nakonec se ale ono nekonečné trmácení vždy vyplatí. Tentokrát se naše cesty na Rychlebky potkaly až v Zábřehu na Moravě, kam Kuba dojel vlakem a já ho zde naložil cestou autem z Brna. Od rána bylo docela hezky, čím blíže jsme ale byli tajemnému severu – a obzvlášť při křižování Jeseníků – střídalo se zataženo s až trapně modrou oblohou. Předpovědi ze všech možných zdrojů byly převážně pozitivní, oblečení nabalené v taškách snad adekvátně zvolené, proto nás nemohlo nic zastrašit ani překvapit.

Hurá, jsme tu sami!

Na místě jsme zjistili, že jsme jediní novináři, navíc takřka jediní nadšenci, kteří se na Rychlebky vypravili již ve čtvrtek. Ono to tu bylo celé pojaté jako víkendová akce s názvem Pivot September Ride (název měsíce si s termínem nespojujte doslova, jde jen o orientační pojem odkazující na skutečnost, že se akce koná na konci sezóny). Pracovní dny byly vyhrazeny zástupcům médií, tedy nám, dny volna pak šťastným majitelům Pivotů.

Když jsme tedy dorazili na místo, výzdoba ubikace se teprve připravovala. To ale ničemu nevadilo. Po chvíli bloudění napříč Černou Vodou jsme se ubytovali, poklábosili trochu s lidmi z Bikezone, skočili si na oběd, koukli na radar a byli překvapení, jak se ta mocná fronta od západu rozpadá na úrovni Kralického Sněžníku.

A teď už do akce

Pro první den jsme si vybrali zdánlivě nesourodou dvojici karbonových Pivotů – modely Mach 429 a Mach 5,7 Carbon. Bystří čtenáři si jistě dali dvě a dvě dohromady a rozkódovali, že číselné označení modelu určuje primárně zdvih zadní stavby v palcích, u Machu 429 je pak ve jméně zakódován i průměr kol 29“. Pět-sedmička je tedy lehčí endurko, či chcete-li výkonný trail-bike se zdvihem zadní stavby 145 mm. Vepředu může být vidlice s krokem 140-160 mm. V našem případě tam byla nižší stočtyřicítka.

Dvě strany jedné mince

Podobně všestranný je i Mach 429, jenž může být postaven v duchu maximální rychlosti čistě na 100 mm se superlehkými komponenty, případně jej lze posílit 120mm vidlicí vepředu a náležitou zbrojí. Pak se na něm dají jezdit i lehčí enduro závody. Ostatně na obálce katalogu roku 2014 je jezdec Pivotu při enduro závodech v integrálce a opancéřovaný chrániči na Machu 429!!!

Hurá na stezky, aneb zase nahoru!

Přes oběd se rozehnaly mraky, kola byla nachystána a my mohli vyrazit „s radostí“ střádat výškové metry. V sedle lehoučkých karbonových strojů to vlastně až takové utrpení nebylo. Osobně jsem sedlal Mach 429 a zprvu se bál, že jeho dvouplacka s cirkulárkou vepředu na mě bude příliš těžká a budu ten den muset každý druhý kopec tlačit. Nestalo se! Vyjel jsem naprosto vše, co jsem si vytkl za cíl.

Ne, že bych byl v tak dobré kondici, spíš to kolo bylo natolik dobré. Lehké, tuhé, zadek s DW-Linkem příkladně stabilní, přitom ale pomáhá s přítlakem je-li to třeba a do toho velká kola…nahoru jedna velká paráda!

Kudy z nudy?

Když jsme vyjeli Wiessnera, rozhodli jsme se pokračovat po Tajemném sledujícím lehčí svážnici. Sedla putovala preventivně dolů, ale jen kousek. Škoda, teleskop by bodnul. Už od prvních velkých kamenů jsem se začal náramně bavit. Sice mě trochu štvala úzká řidítka, ale s tím se dalo žít. Hlavní bylo, že se tahle devětadvacítka skoro nechovala jako devětadvacítka a už vůbec ne jako tupá závodní raketa.

Jízda se slepeckou holí

Ovladatelnost byla příkladná i s kratším klackem v ruce, krásně jsem se smýkal od kamene ke kameni a náramně se bavil. Občas nás sice zaskočilo, že trail dokonale zmizel pod vrstvou napadaného listí, obvykle jsme ho ale zase rychle našli. Jen párkrát jsme vyjeli ze stopy, naštěstí ale bez následků na těle či duši.

Tajemný byl boží!

Tajemný je podle nás – na tom jsme se s Kubou shodli – nejlepší z klasických kamenitých trailů v Rychlebech. Sice mě krapet limitovala pouze 100mm vidlice, nijak zásadně jsem ale netrpěl. Alespoň jsem neměl potřebu zrychlovat více, než by bylo na mokrém listí zdrávo. Zejména když bylo nutné mít oči vskutku na stopkách a sledovat bedlivě trail, nebo alespoň jeho stopy náhodně vykukující ze zlatavé peřiny podzimního listí.

Jen to trochu potunit…

Jediné, co mě trochu limitovalo, byl o něco delší posed, než bych na trailovém kole chtěl mít. Takto jsem měl někdy problém přitáhnout přední kolo dostatečně k tělu v případě zdolávání kamenných schodů (dropíků). V tempu to šlo jedna dvě, při rychlosti chůze jsem nějak necítil tu správnou páku. K nápravě by ale stačil lehký tuning kokpitu – kratší představec a širší řidítka.

Neviděl jsi tu někde velkou rybu?

Na konci Tajemného jsme se vyhoupli na lesní silnici, která tento trail kopíruje a vydali se po ní zpět nahoru. Kousek před dosažením začátku Tajemného jsme odbočili doleva s vidinou, že si dáme Velrybu a pak budeme pokračovat dále vzhůru k Walesu a SuperFlow. Nebylo to ale tak snadné, jak jsme si mysleli, zejména hledání stopy v moři spadaného listí.

Jeníčku, Mařenko, nevidíte světýlko?

Našli jsme cestu, která vede do místa, kde Biskupský chodník přechází ve Velrybu – její začátek jsme ale ne a neviděli. Narazili jsme párkrát na značení Rychlebského Endura a na chvíli se jím nechali zmást. Pak jsme se pokorně vraceli napříč lesem brodíc se místy až po náboje v listí. Nakonec se na nás štěstí usmálo, když se mezi stromy blýskl bílý podklad Biskupského chodníčku.

Balvan jako znamení

„Proč mě nenapadlo, že Velryba začíná velkým šutrem,“ podivil jsem se, když nás Biskup zavedl na rozcestí, které jsme před chvíli třikrát projeli, doposud jsme si ale začátku jednoho a konce druhého trailu vůbec nevšimli. „Nevadí, hlavně že ji máme,“ zaradoval jsem se a vyrazil Velrybařit. Bohužel byl i tento trail z velké části zakryt pestrobarevnou podzimní peřinou, proto jsme chvílemi tápali, směr ale nakonec vždy našli. Užili jsme si přejezdy balvanů, zhodnotili pár kritických míst, kde už se zřejmě pár lidí zapíchlo do země a pokračovali vesele dál.

Wales dnes?

V plánu bylo vyjet nahoru, dát transfer a pokračovat na začátek SuperFlow. Když jsme ale přijeli na odbočku s šipkou „Wales“, nešlo odolat. „Chtěl jsem si to nechat na zítra, ale když už jsme tady…“ Nehráli jsme si ale na hrdiny a nahoru k Walesu poctivě tlačili a kecali. Wales byl, jak někdo říkal, tou dobou již oficiálně uzavřen, nakonec se ale jel a hledal snáz než třeba Velryba. V sedle Machu 429 jsem si i tenhle úsek užil skutečně naplno. Dal jsem vše – výjezd na vyhlídku, šutr, který za ní následuje a další libůstky. Lehká hravá devětadvacítka byla na trialových skalkách jako doma.

Jak moc je tohle Super?

Pomalu se blížil „zlatý hřeb“ odpoledne. SuperFlow předchází taková pověst, že k němu člověk přistupuje již dopředu s náležitou úctou. Nebyli jsme tu poprvé, proto jsme nehýřili zbytečně vášní a energií a v klidu vyrazili na Sekci 1. Listí tu nebylo málo, kameny vystupující z načechrané peřiny podzimu nás ale pokaždé nasměrovaly tam, kam bylo třeba. První houpání bylo příjemné, i když jsem došel k poznání, že ačkoliv byla velká kola super na kamenech, v klopenkách se jejich výhody rychle ztrácí.

Teď je ze mě Super Floutek

Přejezd k Sekci 2 se zdá být nudný, v sedlech karbonových Pivotů ale ubíhal jedna dvě. Mach 429 byl i zde neskutečně rychlý – až jsem měl pocit, že šlapu jen pro pocit, jinak to jede samo. Sekce 2 byla takřka prosta listí, proto jsme mohli pustit stavidla našich vášní naplno. Opět jsem začal narážet na limity velkých kol a užších řídítek, po chvíli si ale na obojí zvykl a SuperFloutkování si náramně užíval.

Sviští to po listí

Sekce 3 s velkými klopenkami ale byla pro Mach 429 opět parádní disciplínou až na drobný detail – opět tu byla záplava listí, až jsme na pár místech vyjeli napřímo do lesa. Stane se. Další sekce ubíhaly jako nic a za chvíli jsme byli dole. Parádní zážitek, až mě pálily dlaně, jak jsem úpěnlivě svíral řidítka.

Při cestě na „barák“ jsme okusili kousek z rozpracované Sekce 7, která bude nejspíš jen takovým bonbónkem na rozloučenou. Pak dolů k základně, po asfaltu k městu a hurá do sprchy. Kola jsme vychválili, na chvíli zapluli do svých virtuálních světů facebooků, webů a blogů a nakonec vyrazili na večeři do Vidnavy.

Že si nedáš steak s broskví?

Kluci z Bikezone nás vzali do místní knajpy, kde vaří domestikovaný Řek a oba si dali jeho řeckou specialitu. My s Kubou jsme cestou tak dlouho vtipkovali o tom, jak kvůli Pohlreichovi mizí z českých hospod klasické fláky, až jsme se nakonec vyhecovali a dali si jeden smažený hermelín a druhý (moje maličkost) kuřecí plátek s broskví a sýrem. Je na tom něco špatně???

Celý den jsme zakončili v sauně, kde jsme nechali prohřát naše zmožená těla, popovídali si u sklenky dobrého vína a po půlnoci šli na kutě. Dlouhý den…

Dnes sedlám to Super Kolo

Na pátek jsem se těšil, měl jsem slíbené svezení na novince nejnovější, klenotu nejzářivějším – Pivotu Mach 6. Univerzální endurko na kolech 27,5“ (Chris Cocalis údajně protlačoval tento rozměr již dlouho, ale až nyní nastal ten pravý čas, aby se Pivot pustil do stavby středních kol s veškerou vervou jemu vlastní) se 155 mm nad zadním kolem a 160 mm vpředu – Fox Float 34.

Těsně před naším odjezdem navíc dorazil kurýr s čerstvou várkou plášťů WTB. Nemohl jsem nevyužít příležitosti a nechal si dopředu nazout novinku v podobě gumy WTB Vigilante v rozměru 27,5×2,3“. Ideální pryž na enduro – agresivní otevřený vzorek, dvě směsi na běhounu atd.

To má být ten zázrak?

Všichni „z firmy“ tvrdili, že jak se posadím na Mach 6, budu ztracen. Kvůli zrychlení, lehkosti, efektivitě, geometrii atd. A? Ono to nebylo až tak dramatické. Pivot Mach 6 jede skutečně dobře. Sakra dobře na kolo této kategorie. Když jsem ale den předtím seděl na Pivotu Mach 429, jak to mám srovnávat? To byla ještě větší raketa. Pravdou je, že i šestka stoupala nahoru jako po másle, i když moje nohy po ránu moc šlapat nechtěly. Wiessnera jsem ale dal bez šlápnutí, až na zastávky pro odpočinek.

Bod zlomu (znovu)

Na místě zlomu (konec Wiessnera, začátek Tajemného, možnost pokračovat na Wales a další) jsme se rozhodli opakovat scénář předchozího dne. Vydali jsme se tedy na Tajemný. Měl jsem tu výhodu, že na Mach 6 byl teleskop, stačilo pohnout palcem, zařadit a už jsem letěl po stezce vstříc zážitkům, poznáním ááá…

Jablka a hrušky

Na Machovi šest to bylo sakra jiné, než den před tím na Mach 429. Najednou byl ten trail nějak moc jednoduchý, na rovinkách mě to nutilo valit těžkou kudlu, až jsem se bál, že se přestávám bát. Navíc na listí člověk musel dávat větší pozor, aby vůbec trefil trail. Jednotlivé technické sekce jsem si ale užíval parádně, i když možná více ta místa, kde se dalo jet rychle a rovně než ta, kde bylo třeba trialového balancování. Tam byl lepší Mach 429.

Tohle je na mě moc dobré!!!

Přesun zpět po asfaltu a ještě jednou Velrybu. A opět! To, z čeho jsem měl ve čtvrtek respekt, jsem v pátek na Mach 6 sjel jako by nic, až jsem byl paradoxně zklamaný. „To kolo mě nebaví, je moc dobré!“ Proběhlo mi hlavou. „Chtělo by to nějaké brutální stezky, kde bych se bál o holý život, pak bych jeho přednosti nejspíš docenil.“

Wales, zalez!

Wales jsme při kolečku na druhý den vynechali, nahoru se nám už vážně nechtělo. O to víc jsem byl zvědavý na spojení Mach 6 a SuperFlow. Tušil jsem, že tu bude šestka jistější a hravější než Mach 429, ale o kolik? Bohužel i zde se ukázalo, že jsem buď já příliš zbabělý a kolo mě na to upozorňuje, anebo že Mach 6 prostě potřebuje větší drsňárnu, aby se projevil naplno. Vzpomněl jsem si, jak jsem si SuperFlow užíval letos v létě na GT Sensor Pro 27,5, to bylo naprosto dokonalé spojení jezdec-stroj-trail. Jeho 130 mm tu s přehledem stačilo, 160 mm Machu 6 bylo zbytečně moc.

Skočím, neskočím?

Když jsme dojeli na Sekci 4, snad jsem to trefil správně, chtěl jsem se hecnout a skočit kamenný drop v jedné utažené pravotočivé zatáčce. Už jsem na něj párkrát koukal, ale nějak zatím nenašel morál. Nedá se na něj najet moc rychle, na kamenu se musí nejdříve zatočit a na jeho konci je před odrazem malý žlábek. Pak asi půl metru ďoura. Nic hrozného. Jen jsem z něj měl doposud respekt. „No nic, na čem jiném to zkusit, než na Pivotu Mach 6, když je tak dobrý! Rozjedu se, zatáčím, držím se ideální stopy, chvilka mrazení v zádech, když překonáte bod, odkud není návratu, nádech a…hop!“

To snad ne!!!

Seskočil jsem a vzteky skoro zahodil kolo na zem! „Sakra!!! To kolo je trapné! Já se chci alespoň trochu bát!“ Tady jsem se bál jen na odrazu a pak už jsem věděl, že to je totální jistota… Nedalo mi to a sebral jsem Kubovi jeho Mach 429 a zkusil to na něm. On ten skok není nijak těžký, ale s menšími zdvihy jsem se alespoň trošku bál. Ještě jednou na Machu 6 – stejný výsledek. Pocit, jako bych sjížděl obrubník…

Ďábel s andělem v těle

Tím v podstatě mé zážitky skončily. Usoudil jsem a následně to dole v chalupě chlapcům také vylíčil, že je Mach 6 příliš dobrý na to, aby mě bavilo na něm jezdit. Není to kolo pro mě, ale je mi jasné, že v rukou technicky precizních jezdců bude schopen Mach 6 dokázat neskutečné věci. Na druhé straně může pomoci odblokovat jezdce náročnějším terénem doposud nepolíbené, či jedince, kteří se kdesi zasekli a potřebují vzpruhu, která jejich schopnosti pilotáže posune vpřed. Je to zajímavý fenomén. To kolo je natolik schopné, aby dalo profíkům křídla a amatérům pocit sebevědomí. Pokud jste ale kdesi uprostřed, poohlédněte se jinde, jinak byste byli stejně jako já frustrovaní z toho, že vám Pivot Mach 6 ukáže, co všechno ještě neumíte.

Pivot bez Pivotu

Než celý příběh uzavřu, přihodím ještě jeden RYCHLÝ zážitek. Dříve než jsme skočili do sprchy, zabalili svoje saky a paky a vydali se stíhat Kubův vlak, neodolali jsme pokušení a půjčili si na chvilku dvě pevné raketky Pivot Less (vtipný název, že?) Vydali jsme se s nimi na trail podél Černého potoka a nestačili se divit. Už jsem skoro zapomněl, jaké to je jezdit na pevném kole. Navíc na takhle famózně lehkém a tuhém. „Sakra, vždyť to valí jako silnice,“ znělo jedno z okamžitých hodnocení. V terénu mě zase překvapilo, že byl rám poměrně komfortní a doslova jsem žasl nad tím, že vidlice RockShox SID se systémem Brain (zřejmě sundaná z kola Specialized) funguje tak, jak bych si asi představoval. Při šlapání byla stabilní, s každým drcnutím kořínku či kamínku se ale celkem pohotově odemkla.

Ještě jednou Mach a Mach…

To už je ale jiná pohádka. Teď už jsem zase doma a na řádění v Rychlebech můžu pouze vzpomínat. Už teď mám ale slíbeno, že při nejbližší možné příležitosti vyrazíme na vyjížďku v okolí Brna, abych mohl v jeden den porovnat Pivoty Mach 5,7 a Mach 6. Kluci tvrdí, že je mezi nimi obrovský skok, přestože se zdvihem a průměrem kol liší jen trošičku (145/155 mm a 26“/27,5“). Uvidíme…

Foto: Štěpán Hájíček / Jakub Svoboda