Dojmologie z Enduro Série na Zadově

V úvodníku v časopise MBAction (4/2013) jsem se rozepsal na téma „(Ne)chtěná endurizace bikového světa“. Následně jsem byl obviněn z ignorantství a snahy potopit pracně k životu přivedenou Enduro Sérii. Tak to přece není! Abych to všem dokázal, vydali jsme se s celou partou na Enduro na Zadově.

Dovolte mi to ze začátku trochu objasnit. Tvrdil jsem a stále tvrdím, že je sice na jednu stranu hezké a pozitivní, že se na enduro soustředí takový zájem, na straně druhé se ale obávám, aby se to nepřehnalo. Jak mi jednou řekl Jára Spěšný: „Trochu se bojím, aby se z endura nedělala biková Formule 1. Všechno speciální, všechno originální, všechno drahé! To by ve výsledku mohlo celému sportu víc ublížit, než pomoct.“ S Jardou plně souhlasím a často tak nestíhám kroutit hlavou.

Jeden drobný příklad

Značka Bell představila krásný enduro model helmy Bell Super. Je hezká. Neříkám, že ne, ale! Už starý model Giro Hex má vzadu vybrání, díky němuž na helmě krásně drží široká guma DH brýlí (osobně prověřeno). Co tedy tak strašně nového přináší Bell Super? Jednoduše enduro není nic nového, sám vlastním Specialized Enduro z roku 2004 (model Enduro se vyrábí někdy od roku 1999) a tuto disciplínu vnímám víc jako životní styl, než závodní specializaci. Ale pojďme raději k závodům.

Těšíš se na neděli?

No vlastně ani ne! Může to být tak 10 let, kdy jsem naposled stál na startovní čáře. Dřív jsem jezdil maratony a XC. Pak jsem s tím přestal a vím moc dobře proč. Radši se seberu a jdu jezdit sám, než abych se musel někde mačkat s tisícihlavým davem. Jedu kdy chci, kam chci a jak rychle chci. To je podle mě svoboda, to je „moje enduro“. Nicméně jsem si to musel zkusit. Už kvůli oné narážce na mojí osobu a taky proto, že mě kluci z týmu vyhecovali.

V neděli jsme přijeli na start, vyfasovali startovní čísla a sedli si do křesílek, jelikož s čísly 95 a výš se startuje až před 11 h. Začátek závodu byl v 10 h. K srdci jsme si vzali výzvu pořadatele a okřídlené prohlášení pana Trnky, že se enduro „jezdí na oči.“ V sobotu jsme se tedy vydali na rodinný výlet, já to měl s kondičním tréninkem díky připojenému dětskému vozíku (odhadem 35 kg). Po výletu k pramenům Vltavy, cestou zpět na hotel, jsme projížděli okolo startu a viděli hloučky natěšených enduristů. Potkali jsme i Roba Trnku. „Tak co, už jste si něco projeli?“ Ptal se Rob. „Ne! My to jedeme na oči, jak to bylo v propozicích,“ zněla naše odpověď.
*Následně jsem zřídil na FB skupinu „Enduro Sérii jezdíme na oči“ – přidejte se!

Zpět na start

Uběhl nějaký čas, Pepa Dressler se vzdal na čas mikrofonu a jal se rozcvičovat, neskutečně soustředěný Jirka Fikejz už možná drtil druhou nebo třetí eRZetu a my zaslechli, jak pořadatel volá naše čísla. „Sakra, ještě rychle vyndat hadici z Osprey batůžku, ať se můžu hydratovat“. Trocha zmatků, ale pak už stojím na čáře, slečna odpípne můj čip a kamarádi zakřičí něco jako „kupředůůů.“

Jel jsem na oči, tak jako my všichni, jen jsem věděl, že první úsek je po rovině. Nechal jsem tedy sedlo Cannondale Triggeru 26 hezky nahoře. První úsek pohoda, drncání přes kořínky a hlavně žádný spěch. Pak šup dolů – drobný dropík ze silnice na louku mě se sedlem v nebi málem kastroval, pak jedna velká boule, ani nevím jak jsem se přes ni dostal, do lesa, zase kořeny a pak lávka, která se nedala skočit, pokud jste o ní předem nevěděli nebo nejeli jak smyslů zbavení.

Dobrý důvod zastavit a sundat sedlo. Pak už to ale bylo jenom z kopce, příjemné drncáčky, loučka atd. Nic, co by se na 120mm Triggeru nedalo jet. Jen to chtělo poctivě vybírat stopu a soustředit se na pláště. Schwalbe Racing Raplh není zrovna enduro guma.

Překvapilo mě, jak rychle jsem byl dole. Tam zas píp, odečíst data z čipu a „pohoda“. Parta se sjela dohromady, začali jsme házet obvyklé vtípky, popisovat jednotlivé úseky a jak je kdo dal a tak. Následovalo šlapání na začátek RZ2, které jsem si užíval, neb s Cannondalem Trigger 26, který má 11,5 kg, to byla brnkačka. Snad jsem své okolí moc neprudil, jak jsem je předjížděl, pak zastavil, něco šteloval a zase všechny předjel…

RZ2 – vem to zprava!

Druhá erzeta byla veselá. Začátek u horní stanice lanovky (zde startovala i RZ4), kousek po louce a pak jeden velký betonový blok a stezka mizející v lese. Ještě, že tu bylo pár rozumných lidí včetně Pepy Dresslera, kteří nám řekli, ať to jedeme vpravo. Vlevo byl takový prapodivný drop, kde bych Triggera na 100% zlomil! Dolů to šlo docela strmě, já jel těžkou pohodu, žádné jančení, hezky na jistotu, dole se trochu vyhnout blátu… „Seš nějakej čistej! Kudy si to jel?“ ptali se mě kluci dole na konci RZ2.

Start třetí RZ byl opět na stadiónu. Díky tomu jsem si mohl dát malinovku, zablbnout chvíli se synátorem a pak se zase pohnout dál. Třetí RZ si moc nevybavuju, už mi to začalo pomalu splývat, ale vím, že mě tu Kuba předjel, protože Lefty se 120 mm na kořenech docela drncala, stejně tak i Racing Raplh.

Znovu na start RZ2, tedy RZ4 u lanovky a po sjezdovce dolů. Poslední RZ byla už jen takovým bonbónkem. Kluci dole trochu brblali, já si to ale docela užil, jelikož na suché louce jsem měl konečně pocit, že „ty gumy trochu drží.“ Dole nám pořadatel připomněl, že jsme většinu z 2,5 hodinového limitu prokecali a zbývá nám tedy cca 20 minut, abychom se dostali znovu na stadión. Kluci vypadali cestou po asfaltu nahoru už docela utahaní, já bych ale jel dál. Nakonec jsem v horní části jednoho Kubu kousek tlačil, abych vybyl přebytek energie.

Enduro Série Zadov – závěr

Na začátku dne mě trochu štval předstartovní stres, což byl jeden z důvodů, proč jsem před X lety přestal závodit. Na konci první RZ ale ze mě všechno spadlo. Enduro je úplně jiná liga než maratony. Je tu jen pár lidí, startuje se po 5 minutách, nikdo se na vás netlačí, na konci RZ můžete počkat na kamarády a cestou nahoru kecat a vtipkovat, prostě pohoda. Vlastně mě ani nezajímalo, kolikátý jsem dojel. Chvíli jsem si říkal, že zkusím zajet nejpomalejší čas, ale to mi, bohužel, nevyšlo. Musím ale přiznat, že jsem se bavil.

Před touto zkušeností jsem měl představu, že by díky Enduro sérii mohli po republice vzniknout trvale značené enduro okruhy. Jinde možná ano, na Šumavě nikoliv. Místy se jelo slušně „na divoko“ v lese a to mě na tom vlastně bavilo asi nejvíc. I proto mi už teď vrtá vlavě myšlenka na účast na dalším startu na Špičáku 8.9.

Dovětek

Nehodlám si lhát do pusy, ale také nehodlám otočit svůj názor o 180°. I když i to se může stát, když se k tomu najdou argumenty. Enduro na Zadově mě bavilo, ale najde se i pár výhrad. Jak je to s tím „ježděním na oči“ například? Buď ať je trať značená a tréninky v sobotu odpoledne oficiální nebo ať to jezdí na oči všichni. Vím, bylo by to někdy nebezpečné, ale o tom je přeci enduro – návrat ke kořenům MTB. Nebo ne?

Je to prostě zase takové divadélko jako maratony. Zatím, v případě Zadova, pro cca 100 zúčastněných. Nechci na nikoho kydat špínu, jen jsem si tak říkal, když jsem se rozhlížel okolo, že by se lidi mohli brát trochu míň vážně. Především pan Trnka. „Zdravím, tě Robe.“ I když mám rád, když si na sebe můžu hodit nějaké pěkné barevné hadříky, kolo doplnit pěkným barevným komponentem, tak si zas myslím, že se to nemusí přehánět a jezdit v lese jak kašpárek z cirkusu.

No a pak ta kola… Jak dnes vypadá enduro speciál? Má 140 mm a hliníkový rám, 160 mm na karbonu a stojí přes 100 000 Kč nebo jak? Snad to s endurem nebude tak, jako když Saab přivedl do světa osobních aut Turbo. Jak říkal James May v jednom díle Top Gearu: „Pak se zvedla taková Turbo mánie, že byl nápis Turbo úplně na všem. Měl jsem třeba brýle, kde byl na nožičce velký nápis TURBO. A Proč?“ Ale to bych mohl láteřit donekonečna, až čas ukáže…

Výsledky a oficiální reportáž najdete na MBAction.cz