Michal Maroši – VELKÝ rozhovor

Osobu Michala Marošiho snad není třeba nikomu dlouze představovat. Každý, kdo se někdy alespoň trochu zajímal o dění okolo horských kol v jakékoliv podobě, jistě jeho jméno někdy slyšel.

Tenhle člověk je prostě nepřehlédnutelný! A není to rozhodně jen tím, že jako jeden z mála má tu výsadu vozit redbulláckou helmu s typickým modrostříbrným designem.

Za svou letitou kariéru závodního a exhibičního jezdce, který se pohybuje ve světě horských kol již 16 let, stačil tento rodák z Benátek nad Jizerou vystřídat snad všechny myslitelné disciplíny a absolvovat všemožné exhibice, závody a další akce. S pouhou účastí by se ale Michal těžko smířil. Hnán svou přirozenou dravostí a mnohdy až neskutečným talentem na vše spojené s řídítky a dvojicí kol v mnoha závodech dominoval a vyhrával, nebo se alespoň držel v blízkosti absolutní špičky. Ono jedno z jeho oblíbených hesel „na bedně, nebo v bedně“ je dostatečně vypovídající.

Jeho mediální obraz tvrdého hocha, který, když má na hlavě helmu a v rukou řídítka, se s nadšením vrhne do kdejaké šílenosti, je ale pouze jednou stranou mince. To druhou je jeho život v soukromí. Zde naopak působí jako poměrně zodpovědný otec dvou dětí, poctivý dříč dodržující tréninkový plán, ale i jako maximální profesionál v mnoha dalších ohledech. Například při našem společném focení rozhodně nepůsobil jako bezduchá loutka. Naopak, sám si vybíral zajímavá místa, rozebíral s fotografem vhodný úhel záběru, přemýšlel, kdy a kde bude dobré světlo, zkrátka spolupráce jedna radost.

Náš rozhovor se paradoxně nekonal dle původního plánu na zahrádce jedné z pražských restaurací, ale na lavičce v parku v dětském koutku. Na předem domluvený sraz totiž Michal dorazil i s celou rodinou. Zatímco my jsme si povídali a vedle nás spokojeně spala Michalova tehdy půlroční dcera, jeho dnes již čtyřletý syn Adam děsil svou mámu rychlostí, s jakou se vrhal na vypůjčeném odrážedle z kopce. Touhu po rychlosti má zjevně v genech. Že by se zde rýsovalo pokračování závodnické rodinné linie Maroši?

A teď tedy konečně onen rozhovor…

Pojďme hned zkraje k tvým začátkům s kolem. Přivedl tě k tomuto sportu táta, který jezdil motokros, a bikros tak pro tebe měl být průpravou před motorkou, nebo to bylo celé jinak?
„Našel jsem si to úplně sám. Začali jsme jezdit s kamarádem, který měl jako první v Benátkách bikrosové kolo. Ze začátku jsme se o něj střídali, pak teprve mi naši koupili taky jedno. Postavili jsme si skoky na rovinách a už tehdy jsme skákali šílený dálky. Časem přišel první bikrosový oddíl a první závody BMX v našem kraji. Později to začalo všechno pomalu vzrůstat, až se z toho stal takový boom, že jednu dobu se na startu sešlo i víc než 500 závodníků.

V té době, která je pro mě nezapomenutelná, přišel opravdový rozkvět téhle disciplíny. Dneska už se s tím v takové míře nikde nesetkáš. Dřív jsme to brali prostě jako srandu a jezdili třeba s otočenejma džínama a helmou obráceně nebo zastavili těsně před cílem a dělali na ostatní dlouhý nos. Taky byla tradice, že po závodě jezdili naši tátové, bez helem jen tak. Tam se taky stávaly největší úrazy.“


BMX jsi jezdil zhruba deset let (1984–1994) a pak přišla horská kola, u kterých jsi zůstal. Jak probíhal tenhle přechod?
„Než jsem začal jezdit horská kola, tak jsem seknul načas s bikrosem. Bylo mi šestnáct a byl jsem v pubertálním věku, kdy jsem se radši chodil bavit na párty, než abych někde tvrdě trénoval. Navíc se to v bikrosu začalo měnit. Lidé si najednou záviděli, soupeři se nenáviděli a taky funkcionáři do toho začali srkat prsty. Už to nebyla taková legrace jako předtím, tak jsem od toho dal ruce pryč.

Byla tam asi rok pauza, než mi došlo, že nekonečné párty a zevlování nikam nevedou. Něco mi v tomhle způsobu života taky chybělo, už třeba jen získávání adrenalinu přírodnější cestou. Pak jsem se dozvěděl o prvních závodech na Máchalce, které pořádal tuším Zdeněk Pól.

Jel se tenkrát paralelní slalom, tak jsem si půjčil obyčejné horské kolo od táty a totálně jsem ho zhuntoval. Ty závody jsem ale dojel jako druhý. Navíc v docela slušné konkurenci. Bylo to sice ještě v juniorech, ale natolik mě to nakoplo, že jsem do toho šel znova. Je dost možné, že jsem hned druhý závod vyhrál, protože jsem pak získal sponzorství.

Do té doby jsem nikdy nic nedostal. Ani v bikrosu, i přesto, že jsem tam skončil třetí na mistrovství světa. Taky tam byla dobrá atmosféra, kdy jsem třeba na závodech slyšel hrát Rage Against the Machine, které jsem v té době poslouchal, zatímco v bikrosu to moc o hudbě nebylo. A tady prostě lidi pařili a plácali mě po ramenou.“

A nechtěl z tebe táta vlastně mít motokrosaře?
„Spíš máma nechtěla, abych to jezdil, protože věděla, že táta byl v nemocnici víc než doma. Měl šestkrát zlomenou nohu a teď je díky tomu v invalidním důchodu. Takže jsem nikdy motorku nedostal, ačkoliv to byl můj sen. Musel jsem si na ni sám vydělat, to mi bylo asi pětadvacet. A loni jsem ve dvaatřiceti jel poprvé motokrosové závody. Každopádně jsem začal jezdit sjezd, který není o moc bezpečnější než motorky. Dopadlo to nakonec tak, že jsem zůstal u motorek bez motoru.“

Za dobu, co závodíš na MTB, jsi stihl vyzkoušet snad všechny existující disciplíny. Která z nich tě bavila nejvíc?
„Rozhodně se mi vždy nejvíc líbila už jen základní myšlenka freeridingu. Hodně jsem taky koketoval se slopestylem, jezdil jsem různé městské akce, až jsem se dopracoval k Red Bull Rampage. To je takový vrchol freeridingu. Líbilo se mi, že tenhle sport nemá jasně vymezené hranice, a taky to, že se tam všichni dobře baví. My jsme byli jednu dobu zvyklí, když jsem jezdil sjezd, chodit brzo spát a pravidelně trénovat a snažit se zdravě jíst. Tam to bylo víc o cyklistice jako takové, kdežto freeride šel vždy víc směrem k zábavě mladých lidí. Nebyly to jenom závody, ale byl to i životní styl a to mě v tu chvíli bavilo asi nejvíc. Proto jsem do toho šel takovým způsobem.

Následně se ale tenhle sport oddělil, protože do toho šlo víc lidí, víc peněz a začalo se to specializovat. Jezdci začali vymýšlet nové triky a i kola se začala měnit a lišit od DH. Dneska už jen pár lidí zvládá kombinovat freeride s něčím jiným. Dřív jsme jezdili já se Cedricem (Cedric Gracia, pozn. red.) a dalšími všechno, co bylo zrovna „in“. Jestli to byl sjezd, dual slalom, nebo slopestyle, to bylo jedno. Šli jsme do toho a vyhrávali jsme. Chtěl jsem prostě zkusit všechno, abych měl široký rozhled a zjistil, co mě baví, a mohl si z toho vybírat. A bylo toho dost. Myslím, že dneska už ani není možnost projít tolik různých disciplín, jako se to podařilo za ty roky mně.“

Nyní jsi již čtvrtým rokem členem v současnosti nejlepšího 4X týmu R.S.P. Jaké to bylo, skočit po letech nevázaného freeridingu opět do takového ostrého závodního kolotoče?
„Je to zase pro mě něco nového, jelikož jsem šel vlastně poprvé do profesionálního týmu do zahraničí. Do té doby jsem řešil vše s manažerem Zdeňkem Pólem, pak se naše cesty rozešly. Já tak najednou musel začít komunikovat přímo s týmem, na vlastní pěst řešit cestování a podobné věci, naučit se komunikovat v angličtině a být prostě samostatný. Z počátku jsem musel cestovat hodně sám, protože jsem byl v týmu za jedničku. Rakušani tehdy neměli moc zkušenosti a ani výsledky. Takže jsem se musel dost otrkat. Následně se náš tým vyvíjel až do současné podoby, kdy je úplně top ve 4X.“


Závoděním na kole si rozhodně nelze vydělávat donekonečna. Máš už plány co se sebou, až tahle éra skončí?
„Vizi rozhodně nějakou mám. Chtěl bych každopádně zůstat u kol, jelikož s tím mám zkušeností ze všeho nejvíc. Letos opět pokračujeme v pořádání Marosana akcí, je tedy dost pravděpodobný, že se budu víc věnovat těmhle věcem. Nevím, jestli je to dostatečný pro uživení se, ale myslím, že když se tomu budu věnovat pořádně, tak to nějak půjde.“


Neřekl sis už někdy za svou poměrně dlouhou kariéru, že už toho máš dost a že by bylo na čase skončit?
„To už jsem si vlastně jednou řekl, že jsem se nazávodil až až a že už si budu jen užívat. Nakonec mě ale moje současné působení v týmu nakoplo natolik, až jsem se rozhodl v tom ještě chvíli zůstat. Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsme přibrali další lidi, kteří jsou špička ve světě. Myslím třeba Joosta Wichmana.

A vůbec celá parta a nálada v týmu je natolik dobrá, že mě to přinutilo znovu vstát, sebrat se a začít trošku makat a soustředit se na závody. Pak najednou přišel úspěch. Po dvanácti letech závodění ve světovém poháru tak velký, který jsem už vůbec nečekal. Myslím to, že vyhraju svěťák (Maribor 2010, pozn. red.) a pak to hned potvrdím třetím místem, jako že to nebyla náhoda!

Celkově jsem loni dojel pátý ve světovém poháru a na špici v českém poháru. Na to, že mi je třiatřicet, z toho mám celkem dobrý pocit.“


Nechme závody stranou. Co Bikepark ve Špindlerově Mlýně? To je projekt, který je dlouhodobě spojen s tvým jménem. Jak ses k tomu, že zde navrhuješ a stavíš tratě, vůbec dostal?
„Znám se v podstatě od doby, kdy se tam jelo mistrovství Evropy v devadesátém osmém, s člověkem, který to tam má na starosti jako provozní areálu. Od té doby se s nimi snažím spolupracovat. Teď se to navíc dostalo do fáze, kdy to je vlastně nejlepší bikepark u nás. Minulý rok uvolnil areál asi milion korun do přestavby trailů. Vznikla úplně nová sjezdová trať, která splňuje kritéria pro světové poháry. Je to vlastně jediné středisko u nás, kde se můžeš ve sjezdu někam posunout. Po zkušenostech ze Špindlu můžeš odjet na podniky typu světového nebo evropského poháru a nebudeš z toho vyvalený. Myslím podobou a náročností tratě, jako se stávalo nám před lety, protože jsme tady jezdili po rovinách bez opravdových technických pasáží.“


Jak vlastně vnímáš situaci toho, že najednou, po letech dohad a sporů, se pomalu a jistě začíná dařit budovat stále více bikerských projektů, jako jsou ty tvoje? Vedle Špindlerova Mlýnu třeba i bike park Mladé Buky, Rokytnice či Mladá Boleslav, kde jsi také navrhoval tratě?
„Z mého pohledu jde hlavně o to, že je to dobrá cesta pro ty střediska, ale taky pro lidi, který dané místo můžou využívat nejen v zimě, jak jsou zvyklí, ale i v létě. Oproti zimní sezóně je tam v létě mnohem větší klid, takže nemusíš čekat dlouhé fronty na lanovku. A hlavně, české hory mají pro takové využití skvělé podmínky. Navíc letní sezóna je delší než zimní a výbava dnes stojí skoro stejně. Za 30 000 Kč dnes seženeš slušný kolo, přičemž za stejné peníze můžeš mít i lyže nebo prkno.“

Samostatnou kapitolou v oblasti tvých aktivit by mohla být také videa ze série Marosana Never Dies. Co ta pro tebe znamenají?
„Tahle videa jsou pro mě takové příjemné zhodnocení mé práce za určitý čas. Loni jsem dokončil třetí (In chlast we trust) DVD z téhle série, který jsem dával dohromady z materiálů posbíraných ze závodů a jiných srand v sezoně. Je to zajímavé ohlédnutí se zpět, co člověk za tu dobu všechno udělal a stihl. Něco takového moc lidí nedělá, ale o to až tak nejde. Díky těmhle videím mám dobrý pocit, že když se ohlédnu, tak je za mnou něco vidět.“


Odbočme a vezměme to trochu obecně. Vedle kola se věnuješ také jiným sportovním radovánkám? Vím o snowboardu, skateu, MX, našel jsem zmínku dokonce i o tobě a golfu?
„Golf, to je taky jedna z mnoha věcí, které jsem už zkusil, a musím říct, že mě i tenhle sport chytil. Je to úplně něco jiného než ostatní aktivity, co jsem kdy dělal. Člověk se tu musí hodně soustředit, být v klidu a dělat vše s rozvahou. Navíc se procházíš krásnou přírodou, prostě relax. Ono to ale taky vezme dost času, takže zhruba poslední dva roky leží moje golfové hole vesměs netknuté na dně skříně. Když mám chvíli volno, jdu radši na motorku než na golf. Pár odpalů si ale čas od času nenechám ujít. U Benátek je největší golfové hřiště v republice, takže by byla rozhodně škoda to nevyužít.“

A ostatní koníčky jsou jen koníčky, nebo i něco víc?
„Z ostatních sportů je to hlavně snowboard, co mě hodně baví. Na prkně jsem taky závodil a měli jsme i vlastní tým LTB-MTB. Tam se mnou jezdili borci jako třeba Michal Prokop, Lukáš Pánka, Petr Kraus a další. Brali jsme to jako dobrý doplněk ke kolu a přípravu na letní sezonu. A taky jsme se tím hodně bavili. Sranda byla, když jsme bojovali skoro o život s partou hráčů amerického fotbalu, kteří to vnímali podobně jako my. Předloni jsem si zase třeba udělal výlet s kamarádem, kdy jsme na měsíc odjeli do Kanady za prašanem. Snowboard, to je můj druhý největší koníček hned po kolech.“

Ve tvém profilu na stránkách Red Bullu je několik zajímavých odpovědí. Třeba jako nejhorší zážitek tam je setkání s medvědem?
„To bylo před třemi lety ve Whistleru, kde jsme jezdili s kamarádem sami na Garbanzu, což je v podstatě nejvyšší bod bikeparku. No a podařilo se mi, když jsem vyjížděl takový horizont nahoru, potkat medvěda. Respektive to byla medvědice s třemi mláďaty, která byla pochopitelně hodně nabroušená, když mě viděla. Skákala na čtyřech asi tak pět metrů ode mě a hrozila pazourou. V tu chvíli mnou protékalo hodně věcí najednou. Naštěstí jsem zachoval chladnou hlavu, otočil na místě kolo a mastil dolů nějakou požární stezkou a nakonec vyjel až někde na silnici asi pět kilometrů od Whistleru. Cestou dolů jsem ani jednou nezastavil. Stačil by možná i jen jeden krok navíc a medvědice by nejspíš byla hodně nekompromisní…“

A naopak jako nejlepší zážitek tam byl psaný první bungeejump s kolem?
„To bylo taky zajímavé. Vím, že to nikdo přede mnou, minimálně v Evropě, neskákal. Byl to takový pokus v rámci jedné výstavy v Praze. Dlouho jsme spekulovali, jak to vymyslet, aby to celé fungovalo. Nakonec jsme s lidmi, co to dělají bungee spoustu let, vymysleli, že mě přivážou ruce na řídítka, aby mě to nenafackovalo. Taky mě chytli k sedlu a lano přidělali k sedáku na záda. Já pak vyjel po fošně z klece a skákal front flip. Nade mnou stál chlapík, který lano okolo mě obhodil, abych se do něj nezamotal. Chytlo mě to natolik, že jsem to skákal jeden den desetkrát a druhý den patnáctkrát! Večer jsem pak byl tak vyskákanej, že mi stačily tři pivka a šel jsem do kómatu.“


Za svou kariéru máš za sebou také řadu pádů. Který byl ten nejhorší?
„V podstatě nejtěžší úraz se mi stal na zimních X-Games, myslím, že to byl rok 2001. Tam jsem si urval slezinu a měl jsem pneumotorax, zlámaná žebra a otřes mozku. Musel jsem letět helikoptérou do vedlejšího státu, kde na to byla kvalifikovaná nemocnice. Pár týdnů jsem si tam poležel a nakonec jsem si musel dát tři měsíce pauzu, i když hrozili půlroční. Nakonec to dobře dopadlo. Všechno funguje, jak má. Těch pádů bylo hodně, ale tohle bylo asi nejtěžší.“

Když zabrousíme do tvého soukromí, máš manželku, syna a taky roční holčičku. To je jistě velká radost a motivace, ale taky zodpovědnost, která se ne až tak úplně slučuje s tvým mediálním obrazem „divokého letce“?
„Je to o tom, že se snažím být zodpovědný, když jsem doma. Když pak vyrazím ven, tak tam nemůžu, nebo spíš bych neměl, moc myslet na rodinu. Mohlo by mě to ovlivňovat, trápit a tak podobně. Takže se snažím na to moc nemyslet a nevolat každou půlhodinu domů. Vím, že manželka prostě tyhle věci zvládne. Když dorazím domů, tak se snažím věnovat rodině a musím říct, že je to příjemné. Když máš zdravého kluka a dceru, tak co víc si přát. Je to zas nový vývoj v životě, nový krok. Je mi přes třicet, není na co čekat. Za chvíli budu chodit s klukem na bikrosové tréninky a je jasné, že se v něm uvidím.“


Nebylo možné nevšimnout si, že Adam bude asi dost po tátovi. Vypadá to, jakoby se snad už s kolem i narodil.
„Bude to asi tak. Když jdu jezdit do lesa nebo si kopat nějaké trailsy, tak Adam jezdí většinou se mnou, má vlastní lopatku a kope si tam vlastní věci a pak přes ně jezdí. Zatím mu do toho moc nemluvím. Je mladý a tvrdohlavý. Zkouší si všechno sám a hlavně je hodně bez zábran. Co vidí, to zkusí, až někdy zírám, co všechno sjede. Do ničeho ho ale netlačím. Kdyby ho kolo nebavilo a chtěl si radši hrát s balonem, tak pojedeme třeba na stejné místo, on si bude kopat a já stavět svoje skoky.“

Před časem ses přestěhoval z Benátek kousek dál na vesnici a za domem si stavíš překážky?
„Šli jsme trochu stranou, protože už nás nebavilo bydlet nad hospodou. Tak jsme si postavili barák, který by nám mohl vyhovovat. A je tam navíc dost prostoru na to, abych si vzadu na pozemku něco ve chvílích volna stavěl. Takže tam mám pořád co dělat a je tam klid. Kopu si tam hlavně dirtjumpy, což je spíš zábava, i když každé ježdění je pro mě vlastně trénink. Adam tam má taky svoje malý boule, na kterých jezdí, takže tam často blbneme spolu.“


Našel jsem taky zmínku o tom, že rád vaříš a máš rád ostřejší kuchyni (thajskou, mexickou). Prostě ostrý hoch?
„Jsem dokonce vyučený kuchař, a nebyla to jen škola, do které jsem prostě chodil. Sice jsem nikdy profesionálně nevařil, ale baví mě to. Vařím rád doma nebo když jsme někde na závodech, rád se k vaření připojím a dělám jídlo pro ostatní. Jídlo je můj další velký koníček. Mám rád dobré jídlo, rád ho taky sám tvořím a baví mě s ním experimentovat. A je taky pravda, že všechno, co vařím, pálí!“

Ostré jídlo, ostrý jízdní styl a taky ostrá muzika. Další informace z tvého profilu hovoří o tom, že jedna z tvých oblíbených kapel je Queens of Everything, což je pěkně našlápnuté rockabilly?
„Když jsi zmínil zrovna Queeny, je to tak, že znám osobně basáka, co měl krám v UZI, který mě tetují už deset let. Vždycky mluvil o tom, že má kapelu a já zas říkal, že pořádám závody a zvu tam kapely. Domluvili jsme se proto, že až vydají desku, rád si ji poslechnu a pak je někam pozvu. No a loni vydali CD, které jsem naprosto nepochopil. Kvalitou je někde ještě dál, než ty americký party, který jsem poslouchal doteď. Takže fakt nářez a brzo budou hrát i na mojí akci.


A rockabilly jako takové?
„S muzikou vůbec to šlo taky krok po kroku. Nejdřív jsem začal poslouchat vedle hip hopu i nějaký ostatní kapely tvrdšího ražení. Byl jsem třeba s kámošem Adamem Maršálem v Americe a on si tam kupoval punkový cédéčka a já zase hip hopový a pak jsme si je navzájem půjčovali. Pak jsem si jednou řekl, že punkrock je fakt dobrá a našlapaná muzika, při které se dá dobře jezdit na kole a dneska to poslouchám víc než jiný styly. A rockabilly je v podstatě odnož punkrocku. Poslouchám vlastně vše, co je propojené s touhle scénou, taky třeba ska a reggae.“

Na úplný závěr. Tvůj tip na ježdění, tvoje oblíbená místa u nás a v cizině?
„Nejvíc jezdím u nás ve Špindlu, protože tohle středisko je podle mě nejproduktivnější a nabízí nejvíc služeb. Pak v podstatě preferuju ježdění někde poblíž v mém okolí. A jinak bych doporučil třeba rakouský Saalbach, do kterého se vždycky rád vracím. Dál ve světě je to samozřejmě Whistler a vůbec celé BC (British Columbia, pozn. red.). Od Vancouveru až po Lillooet najdeš lokality, které jsou od sebe stovky kilometrů vzdálené a vesměs jsou všechny propojené řadou trailů. Takže tam jezdí člověk třeba i deset let a nikdy neprojede všechno. Prostě hotový bikerský sen. Faktem také zůstává, že kdo nebyl v Moabu na kole, jako by nežil…“

To je skvělé završení, díky za rozhovor.

Více info okolo Michala hledejte na: www.redbull.cz/marosi

PS: Vedle hromady fotek máme v záloze ještě pár minut videa, které jsem pořídil na kompakt v průběhu rozhovoru a focení. Díky Kubovi za jeho sestříhání 😉

BikeAndRide fotosessione s MRSN from Jakub Douda on Vimeo.

FOTO: Vašek Novák

[Ukázat prezentaci]

1 2 3 ►

Zpět na začátek