Gaspiho eMTB výprava na posvátnou horu Gugu (Rumunsko) | REPORTÁŽ

Možná si vybavíte letošní reportáž mapující letní Gaspiho výpravu do Rumunska, při které narazil na mimořádné místní nadšence a dobrodruhy (Cristiana a Romea Duncovi), znovu objevil kouzlo heli-bikingu a vlastně se dost silně zamiloval do rumunských hor, kam se musel po pár měsících znovu vrátit.

Cílem první letošní výpravy do „rumunské divočiny“ bylo objevit a zmapovat zajímavé lokality, natočit zde další zajímavé video do jeho cestovatelské série, načež se ukázalo, že je tato země do značné míry dosud neobjeveným klenotem zejména pro dobrodružné vyznavače eMTB! Přesně takové, jako je GASPI, alias Richard Gasperotti.

Sám jsem si následně od Gaspíka vyslechl různé zajímavé historky, které se do „oficiální reportáže“ nevešly, které doslova překypovaly nadšením z této lokality a z nanejvýš vlídného přijetí místními eMTB nadšenci. Netrvalo přitom dlouho a Gaspi uspořádal druhou, snad ještě dobrodružnější výpravu, tentokrát pojatou více expedičně.

S Richardem (Gaspim), ale také s Adamem Maršálem, který toto druhé rumunské dobrodružství rovněž absolvoval v pozici člena a zároveň i fotografa, jsem se potkal chvíli po jejich návratu, na prezentaci motoru Bosch CX 5. generace v Žilině. Jejich společné nadšení opět mluvilo za vše!

Tím by ale moje předmluva mohla skončit, dejme totiž slovo Adamovi, který zážitky z této výpravy sepsal a zároveň je doplnil o úchvatné fotky!

Text: Štěpán Hájíček (úvod), Adam Maršál (report) / Foto: Adam Maršál

---

Výprava na posvátnou horu Gugu!

Posvátnou rumunskou horu Gugu jsme vyzvali ve složení profesionální biker a ambasador Bosch eBike Systems Richard GASPI Gasperotti, bývalý motokrosový závodník Cristian Dunca a já (Adam Maršál), abych náš příběh zaznamenal.

Běžíme k vrtulníku jak ve válečném filmu z Vietnamu. „Makej, makej, makej!” Povzbuzuji sám sebe v duchu. Co bereme s sebou, na jednu stranu, co zůstává v údolí, na druhou. Nesmíme to poplést, jinak máme problém!

Zabouchnou se dveře a než se rozkoukáme, jsme sto metrů nad zemí. Listy rotoru bičují vzduch a z hřebenů, které se ještě před chvílí tyčily do výše kolem nás, jsou najednou malé modely hor někde pod námi. Stejně rychle, jako jsme se vznesli, opět přistáváme. Jsme uprostřed ničeho kdesi na hranici národního parku Fagaraš.

Konečně se můžeme uklidnit. Stres z letu opadl, ale v mysli se objevují nové obavy. Například: „Ano, v rumunských horách žijí medvědi, kteří můžou být zvědaví na jídlo, které si vezeme s sebou. Ne, v rumunských horách není mobilní signál, takže ani žádná online navigace pro případ, že bychom se ztratili, ani spojení, kdybychom se zranili nebo potkali medvěda,” říká Cristian.

Je to fakt a je to tak: V rumunských horách jste sami a zcela odkázáni na sebe! Kromě jídla si vezeme i vodu, protože ta teče jen na dně údolí a my většinu času strávíme na hřebenech.

Sami v horách

„Jestli vím, jaká bude ta cesta? Nevím, neřeknu vám, byl jsem tam s rodiči pěšky, když mi bylo pět,” směje se Cristian Dunca, který nás pozval do Rumunska, abychom s ním na elektrokolech zdolali čtyři vrcholy pohoří Godeanu, z nichž každý má přes dva tisíce metrů. Na kolech, natož na elektrokolech, to ještě nikdo nedal. „Budeme první!“ září nadšením náš rumunský průvodce.

Rodina Dunca, to je přehlídka odhodlání, železné vůle a sportovních i obchodních úspěchů. Dunca, to je pojem, přinejmenším v Temešváru, kde sídlí obří logistická firma DUNCA Expediţii. Provozuje na pět set kamionů a v jejím čele stojí Romeo Dunca, borec, který na lyžích došel na Jižní i Severní pól a jako první Rumun dojel v roce 2005 na motorce do cíle Dakar Rallye. Vlastní i dva vrtulníky, na nichž má nalétáno víc než leckterý vojenský pilot. Právě on nás vynesl na hřeben.

Jejich rodinná firma weRideRomania v zimě vozí lyžaře a snowboardisty za prašanem a svou činnost chtějí rozšířit i na léto a nabídnout podobný zážitek bikerům. Extrémní sporty jsou však jen vrcholem ledovce toho, co takový vrtulník zastane. „Helikoptéra je především dělník, který v těžko přístupných rumunských horách pomáhá s výstavbou a udržováním elektrického vedení i dalšími náročnými úkoly,” říká Cristian.

Kouzelný podzim

Je tu nádherně. Vlastně ani nevím, kdy naposledy jsem viděl něco tak krásného? Podzim vybarvil hory do okrově hnědé tím, jak slunce usušilo louky, a do sytě rudé, jak se lístkům vřesů a brusinek ztratil zelený chlorofyl. V ostrém podzimním slunci hory vypadají, jako kdyby hořely.

Jsme odkázaní sami na sebe a počítat můžeme jen s tím, co máme. Abychom co nejvíc ušetřili váhu, balili jsme si společně, ve snaze rozdělit mezi sebe vše, co budeme v divočině nezbytně potřebovat: nářadí, pumpu, lékárničku, plynový vařič, nůž a další.

Nafukovací karimatku a spacák si každý veze svůj, stejně jako jídlo a vodu. Až na jedinou řeku v údolí se budeme pohybovat jen v suchých horách bez možnosti doplnit tekutiny. Vše jsme napěchovali do bikepackingových vaků od české firmy ACE PAC našeho kamaráda Lukáše Soumara.

Stoupání i klesání bývá tak prudké, že nebýt elektrokola, do každého kopce bychom tlačili. Vlastně by to vůbec nešlo, nebo by to šlo, ale určitě by to bylo lepší bez kola. Elektrokolo otevírá nové příležitosti bike-packingu i v těžko přístupných horách. Samozřejmě ale kromě energie pro sebe musíme hlídat také energii v akumulátorech.

Nové možnosti díky eMTB

Pokud to není nutné, ani do těžkých výjezdů nepouštíme turbo, ale motory od Bosch eBike Systems pracují poctivě a ochotně nám pomáhají stoupat vzhůru. Rozhodně to ovšem není zadarmo. Úzké traily s volnými kameny vyžadují úsilí, aby člověk udržel rovnováhu a aby mu nepodklouzlo zadní kolo. Sjezdy jsou technické a uskákané.

Dostáváme se do rytmu, kdy se střídá hrbolaté klesání a tlačení do kopce přes skály. V mlze ztrácíme orientaci a najíždíme si asi deset kilometrů navíc. Kilometr tady ve skalnatých horách je úplně něco jiného než kilometr někde jinde. Vyčerpání se projevuje, a když se dostaneme do sedla na dosah mýtické hory Gugu, padneme únavou. Zatímco večeříme, díváme se, jak zapadající slunce pozlacuje její špičatý vrchol.

Psal o ni i Jules Verne

Hora Gugu je opředená legendami. Cristian vypráví, že ji staří Dákové považovali za posvátné místo, kde prý kdysi přebýval bůh Zamolxe a jejich král Decebal zde údajně ukryl svůj poklad. Hora je známá podivnými jevy – v určitou denní dobu prý mizí z dohledu a v 90. letech zde turisté hlásili záblesky světla, „kulové blesky“, které jako by unášely vrchol k nebi.

V srpnu 1991 zde záhadně zmizelo letadlo IL 14 společnosti Tarom a záznamy z letu zůstaly prázdné. Gugu, kterou Jules Verne popisoval ve svém románu Hrad v Karpatech, je považována za jedno z klíčových energetických míst planety. Ukryti před větrem za nízkou skálou se ukládáme ke spánku s tím, že jeden z nás vždy drží hlídku kvůli medvědům. Na nebi září miliony hvězd. Tu a tam se některá spustí dolů a zanechá po sobě ohnivou čáru.

Mise splněna!

Teplota se blíží k nule a kvůli vysoké vlhkosti se nám na spacáku srazí tolik rosy, jako kdyby pršelo. Ráno vystoupáme na horu, kde posnídáme, uvaříme si jedno společné kafe a vydáme se do údolí. Bude to ještě dlouhá cesta nádhernou malebnou krajinou, která vypadá tak, jak si představujeme Patagonii.

Ještě mnohokrát budeme tlačit přes skály, ale čeká nás i jeden nádherný, dlouhý sjezd, o němž si říkáme, že byl jeden z nejlepších v našich životech. Utrmácení, ale šťastní končíme dobrodružství u přehrady Gura Apelor na řece Râul Mare. Co nám cesta dala a co jsme si odvezli z posvátné hory starých Dáků? Neřeknu, možná by to přestalo fungovat. Ale řeknu vám, že to rozhodně stojí za to.

Text a foto: Adam Maršál