Gee Atherton a Ridgeline VI – Kazachstán | FOTOSTORY + VIDEO

18.11.202418.11.2024 Štěpán Hájíček žádný komentář Atherton, Cestopis, fotostory, ok, Video

Jméno Gee Atherton není ve světě MTB rozhodně ničím neznámým, spíše naopak! Gee se svými dvěma sourozenci tvoří dohromady jednu z nejslavnějších, ne-li vůbec nejznámější bikovou rodinu světa. Dan, Gee a Rachel jsou skutečně talentovaní jedinci, kteří jsou všichni úzce spojeni s MTB scénou, každý ale trošičku jinak.

Asi to bude trochu jako nošení dříví do lesa, přesto připomeňme, že Dan se poslední roky hodně věnuje zejména stavbě tratí a překážek pro vybrané bikeparky nebo třeba pro závod Red Bull Hardline! Rachel je špičková závodnice ve sjezdu a Gee je rovněž mimořádně nadaný jezdec, dvojnásobný vítěz světového poháru v DH, který si, vedle jiného, poslední roky dělá jméno díky svému projektu Ridgeline!

Vše začalo víceméně u Athertonů doma, „za barákem“, kde Dan a Gee stvořili jedinečnou trať navrženou pro „jednorázové použití“ v rámci projektu Ridgeline s tím, že postupně tento projekt posouvali dál a dál… Až si z toho Gee před několika lety odnesl hodně těžká zranění, z nichž se dával dohromady skoro 2 následující roky.

reklama

Ridgeline míří do Dolomit

Ani zmíněné vážně zranění a nucená přestávka pro něj zjevně neznamenaly ztrátu motivace, proto ve svém „rizikovém koníčku“ pokračuje dál a hned tak s ním nehodlá přestat.

Po onom nešťastném roce 2021 a následném zotavení se Gee, se svým týmem a celým štábem, vydal do italských Dolomit, aby zde natočili Ridgeline IV (2023). Už jen tato výprava byla dost možná odrazovým můstkem pro další a ještě odvážnější projekty.

Ridgeline V: Resistance

Ridgeline V: Resistance se natáčel v nádherném prostředí švýcarských Alp – Engelberg-Titlis.

„Ta hora s námi bojovala skutečně na každém kroku! Opakovaně testovala naše odhodlání a odčerpávala naše síly tím, že před nás kladla jednu výzvu za druhou. Horko, zima, mokro, strach, hlad, vyčerpání fyzické i psychické… Zažili jsme zde skutečně vše! Naštěstí jsme už značně sehraná parta, kterou zformovaly, zatmelily a posílily všechny naše předchozí zážitky. Díky tomu jsme se dostali dál a výš, než bychom zprvu možná sami věřili.“

Gee Atherton se ale rozhodně nehodlá zastavit a smířit s již pokořeným, proto se před časem vydal na další mimořádné místo, tentokrát do Kazachstánu, kde hledal další výzvu, další novou Ridgeline, kterou by mohl pokořit. Zde je jeho aktuální příběh:

Text: Štěpán Hájíček, Dan Griffiths / Překlad: Štěpán Hájíček / Foto: Dan Griffiths

reklama

KAPITOLA 1: PŘIJETÍ NEZNÁMÉHO

Projekt Ridgeline nás už dříve přivedl na neuvěřitelná místa, přesto si s každou novou kapitolou klademe stejnou otázku: Kam dál? Po Švýcarsku jsme si uvědomili, že nestačí jen zdolat ještě vyšší horu nebo divočejší trať. Šlo o to znovu definovat podstatu samotné projektu Ridgeline a vstoupit do neznáma s nefalšovanou zvědavostí a odhodláním.

Vyrazit na další „klasický“ evropský spot by zkrátka nebylo ono. Potřebovali jsme zcela novou lokaci, kde na nás dýchne duch doposud nepoznaného tajemství. Místo obecně příliš neprobádané, tajemné a syrové.

Tehdy se jako jedna z možností na stole objevil Kazachstán. Na něj se sice naše pozornost zprvu upřela spíše náhodou, přesto jsme brzy zjistili, že tato země splňuje všechny naše předpoklady a požadavky. Kazachstán na Evropany působí jako zcela cizí a odlehlá země, tak trochu prázdné místo v našem kolektivním vědomí, které tiše čeká, až jej někdo blíže prozkoumá.

Zpočátku jsme měli jen matnou představu o tom, kde Kazachstán vlastně hledat… Mylně jsme ho totiž považovali za zemi ležící kdesi ve východní Evropě! Ve skutečnosti se samozřejmě nachází ve Střední Asii, přičemž za jeho hranicemi se rozprostírá „jiný svět“ v podobě hned dvou klíčových mocností této části planety – Ruska a Číny. Na jihu se pak táhne hranice s Kyrgyzstánem a Uzbekistánem, zároveň se jeho nejvýchodnější cíp, při vzdáleném pohledu, téměř dotýká nejzápadnějšího cípu Mongolska.

Svou rozlohou je Kazachstán největší vnitrozemská země na světě, zároveň je, díky svým přírodním zdrojům, také jednou z nejbohatších zemí střední Asie. I přes tento „základní průzkum“ se brzy ukázalo, že v našich hlavách stále zůstaly pevně zakořeněné mylné představy o této části světa, částečně utvářené satirickým hollywoodským obrazem.

Věděli jsme, že realita nejspíš nebude takovou „parodií“, přesto bylo těžké se podobných dojmů zbavit. Každopádně brzy poté, co jsme vstoupili na kazašskou půdu, se tyto naše vnitřní stereotypy začaly rychle bortit.

KAPITOLA 2: DÁLE DO KAZAŠSKÉ DIVOČINY

Kazachstán, už jen se svou ohromnou rozlohou 2,7 milionu kilometrů čtverečních, od nás vyžadoval více než kterýkoli předchozí projekt Ridgeline. Máloco zde bylo tak snadné jako při naší poslední štaci v Evropě, kde jsme pohodlně přistáli na kraji města a mohli se snadno zorientovat a brzy se dostat na vybrané místo.

Naopak v Kazachstánu jsme byli postaveni před první velkou výzvu kupříkladu v podobě zdejších ohromných vzdáleností, které si vyžádaly pečlivé plánování všech jednotlivých kroků. Cestovatelské blogy už dopředu varovaly před mnohahodinovými přejezdy mezi čerpacími stanicemi a krajinou tak liduprázdnou, že jsme si brzy připadali jako na úplném konci světa. Připravili jsme si proto poctivé zásoby paliva, jídla a vody, protože jsme věděli, že na takovém místě není radno nic z toho podcenit.

Naše cesta začala v Almaty (dříve Alma-Ata), v rušném kulturním centru a bývalém hlavním městě země, odkud se nám naskytl přístup k nejpůsobivějším částem Kazachstánu. Od kaňonu Charyn po malované hřebeny pohoří Aktau v národním parku Altyn Emel. Každá nová destinace se zdála být ještě úchvatnější než ta předchozí.

Projekt Ridgeline však není jen o scenériích, ale také o hledání terénu, ve kterém jezdecky ožívá Gee a jeho dovednosti. Kam se ale vypravit? Mnohé z vyšších hor, jako například Tien Shan, byly pohřbeny pod sněhem, a proto pro nás tou dobou nepřístupné. Pouštní svahy Altyn Emel naštěstí nabízely přesně to, co jsme hledali. Ohromující scenérie spojené s dostatečně náročným terénem k tomu, aby prověřil Geeho a jeho limity.

Už při nástupu do letadla v Manchesteru se nervozita v teamu mísila s nadšeným vzrušením, načež jsme, po bezesné noční cestě přes Turecko, ve čtyři hodiny ráno přistáli v Almaty. Procesy spojené s příletem a vstupem do země máme sice všichni trochu rozmazané, každopádně očekávání následujících událostí nás udržovalo neustále v chodu.

Brzy poté jsme vyrazili na cestu s dostatečnými zásobami naloženými do našeho robustního vozu TOYOTA FJ Cruiser. Jakmile jsme přitom za zády nechali rušnou městskou zástavbu, začala se krajina nekonečně rozprostírat do všech stran, kam jen oko dohlédlo.

Mezi městy a vesnicemi, které jsme míjeli, se nenacházelo skoro nic. Jen míle za mílí otevřených plání a jedna silnice připomínající nekonečnou přímku táhnoucí se otevřeným prostorem, který se zdál být jako zcela nedotčený během času. Při této pouti euroasijskou stepí jsme si připadali jako v jiném světě, navíc díky zdejšímu měřítku a nekonečným obzorům nám naše osobnosti i naše problémy začaly připadat zcela bezvýznamné.

Tady rozhodně nešlo jen o „další projekt“, ale o naprostou změnu perspektivy. Každé místo nám připadalo jako zcela jiný vesmír, přičemž výzvy spojené s orientací v tomto neznámém prostředí byly zpočátku až dost skličující. Přesto vysoká očekávání a vzrušení z natáčení v místech, kde se moderní horská kola pravděpodobně nikdy neproháněla, nás udržovala ve střehu.

Vybraný Kazašský terén byl přitom Geeovi do jisté míry známý, třeba i díky nesčetným hodinám stráveným na strmých pouštních svazích v rámci příprav na Red Bull Rampage. Kazachstán samotný ale vše ještě umocnil, jelikož nás zaplavil pocitem nezvyklé izolace, vystavení neznámým elementům i svou syrovou krásou.

Ze Švýcarska jsme odjížděli s pocitem, že příště chceme vidět Geeho jezdit na samé hranici jeho možností. Kazachstán byl přitom připraven přesně tuto výzvu splnit! Od prvního dne se Gee naplno opřel do divokých přírodních pěšin a stop, které jsme ve zdejší krajině objevili, a následně i do těch, které s dlouholetým členem posádky Ridgeline – Jamiem Robertsonem – připravili během předcházející průzkumné cesty. Odlehlost kazašské divočiny zároveň znamenala, že jsme se museli spolehnout výhradně sami na sebe.

Když jsme sledovali, jak se Gee pouští ze zdejších svahů, museli jsme se zamyslet i nad tím, zda se nedrží trochu zpátky. Ne, že by jeho jízda neměla potřebný náboj, šlo spíš o to, že nám všem tahle otázka vrtala hlavou vzhledem k místu, kde jsme se nacházeli. Pro něj je každopádně poměrně typické neustálé balancování mezi snahou o posunutí vlastních hranic a uvědomění si reálného rizika s potřebou najít v tomto mixu optimální balanc.

Rizika, kterým jsme čelili při předchozích projektech, byla často bezprostřední a zcela nepopiratelná. Už jen jízda na hraně hory činila každý pohyb potenciálně kritický a každou chybu, při nejčernějším scénáři, klidně i fatální. Kazachstán ale přidal nový rozměr, onu naprostou izolaci. Snaha o dosažení co nejlepších výkonů a nejostřejší akce, když jste hodiny od nejbližší civilizace, bez telefonního signálu, pouze se satelitním telefonem pro případ nouze… Člověk se najednou cítí mnohem víc zranitelný! Kdyby se na tomto místě něco pokazilo…

I přesto je snadné na podobná rizika alespoň občas zapomenout, už jen díky tomu, jak úchvatná krajina vás obklopuje. Při pohledu z venku by se zároveň mohlo zdát, že Gee touží po vlastní smrti! Už jen s ohledem na jeho vážná zraněním (nejen v roce 2021). Faktem ale zůstává, že každé jeho rozhodnutí je dopředu pečlivě promyšlené.

Po pádu při Knife Edge a brutálním nárazu na Rampage, který ho minulou zimu upoutal na ortézu HALO, bylo jasné, že se něco změnilo. Neustálé vystavování se nebezpečí stanovilo nový práh pro to, co extrémní bikeři jako je Gee považují za skutečně riskantní. Tyto zážitky však také přinesly hlubší úctu k přírodě a mnohem silnější uvědomění si vlastní zranitelnosti a smrtelnosti.

Gee nenachází smysl v tom, že se cíleně vyhýbá nepohodlí, naopak v tom, že jej přijímá s otevřenou náručí. Vyhledává totiž prostředí, která ho zbavují zažitých zvyklostí a nutí ho přizpůsobit se aktuálním podmínkám. Už jen to je základní hnací silou projektů Ridgeline. Každý další film jde totiž hlouběji než ten předchozí, nutí nás prozkoumávat naše hranice a otevírá naši mysl tomu, co vše je skutečně možné.

Adaptace na Kazachstán zároveň nespočívala jen v tom, že si Gee postupně zvykl na jízdu v neznámém terénu, ale také v tom, že jsme den po dni začali lépe chápat rytmus tohoto místa, které se nepodobá ničemu, co jsme doposud znali.

Rovněž naši průvodci, Viktor a Julie, byli pro úspěch celého natáčení zcela zásadní. Jejich klid a vyrovnanost nás držely pevně na nohou, zároveň jejich obětavost byla důkazem vřelosti kazašského lidu. Příběhy o zločincích a obecném nebezpečí proto tváří v tvář realitě postupně bledly. Nastaly sice okamžiky, které nám připadaly děsivé, jako například setkání s ozbrojeným farmářem ve tmě, později jsme si ale uvědomili, že šlo spíše o střet kultur, než o skutečnou hrozbu.

Kazachstán byl pro nás mimořádnou výzvou a také nás nejspíš dost změnil. Místní lidé byli ochotní pomáhat každému, kdo se ocitl v nesnázích, zároveň bylo vidět, že jsou hrdí na to, že se mohou podělit o svou zemi. Už jen to posílilo hodnotu lidského setkávání a sílu přátelství. S každým projektem si přitom uvědomujeme, že jsme teprve na začátku. Kazachstán nám otevřel oči i mysl v tom, čím se Ridgeline může v budoucnu stát. My se proto nemůžeme dočkat, kam nás zavede jeho další kapitola.

Text: Štěpán Hájíček, Dan Griffiths / Překlad: Štěpán Hájíček / Foto: Dan Griffiths