Blinduro Podzim 2021 | Karolinka (Reportáž Andrea D.)

Nevědět, kam jedeš, nevědět, jestli se za boudou stočí trail doprava nebo doleva, nevědět, jestli ta kláda klouže nebo podrží, nevědět, jestli v zatáčce na louce dostaneš velký smyk nebo ještě větší. A pak mít nehoráznou radost, když to projedeš bez pádu. Na oči! Jak už to ostatně na Blinduru chodí.

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Rob Trnka 

Skoro bych letošní podzimní Blinduro na Valašsku reklamovala! Bylo nám totiž slíbeno klasické mokro a bahno a místo toho jsme měli dva dny opalovačku, kýčovité výhledy na malebné valašské kopečky s roubenkami jak z pohádky a podzimně zbarvenou krajinou. No prostě jak říkám, tohle jsme si neobjednali! 🤷‍♀️😋

Rozhodně jsem si ale objednala startovní skupinku „C“ s tou nejlepší bikovou společností, v čele s novomanžely Kramperovými, držákem Frantou Žílou, rychlýma Vojtama, Klokočkovic klanem, Romanem Adamim zaskakujícím za svého zraněného syna a s komplet týmem Kolofix včetně šéfa Pavla a olympionistky Jitky Čábelické.

Jde se na to!

Na první erzetu prvního dne jedeme hned do ortodoxního kopce na Kohútku, takže kdo si nenabušil gumy, jako by nejel. Klíčové bylo si je poté zase upustit na startu erzety, na což si ne každý vzpomněl! I proto hnedle jednička leckomu utkvěla v paměti víc, než by jinak musela.

Já sama se soustředila na upuštění hlavně předního kola s tím, že na „zadku“ už tolik nezáleží. Hned první zatáčka na trávě přitom naznačila, že na jedničce se prášit rozhodně nebude. Uklouzané kořínky v lese se smály na naše přední kola jako rejžák na poslední schod! Proto se vyplatilo přeskakovat i ty nejtenčí kořínky, ať už se tvářily sebelíp.

Zpětně musím říct, že první erzeta se mi líbila snad ze všech nejvíc. Měla příjemné flow a zároveň byla poměrně technická a obsahovala asi milion zrádností, které se mi, díky dostatku energie na začátku závodního víkendu, dařilo včas přečíst a přelstít.

Přes pivní mlhu

Dvojka kombinovala lesní trailík a sekci vedoucí po sjezdovce, kterou jsme si na transferu mohli trochu „nakoukat“. Asi jsem se na ni dívala přes nějakou pivní mlhu, která se po pátečním večírku táhla za Milanem, protože jsem si nějak vyhodnotila, že louka neklouže a podrží.

Když se na tuhle pasáž v závodě dostávám, všimnu si kameramana Roba, který mě přátelsky pozdraví, načež mu chci ve stejném duchu odpovědět, leč v tu chvíli dostanu na louce smyk a s ním asi i srdeční příhodu! Z téhle „no control“ jízdy jsem byla najednou natolik vyplašená, že jsem začala vřískat jako když mě na nože berou!

Naposledy jsem takhle podobně ječela, když jsem jela na klouzačce na Dolní Moravě a odřela jsem si o ni lokty. Hádám, že závodníci, co zrovna jeli kolem po transferu a slyšeli mě, si zrovna na tuhle zatáčku dávali sakra pozor! 😱😎

Můžeš mi sáhnout na zadek, prosím

Třetí erzeta toho dne se jela v areálu Karolinka, jak už tomu bývá zvykem. Teprve na startu trojky zaúkoluju Milana Kramperu, ať mi sáhne na zadek, jestli je dost tvrdej! Myslím samozřejmě zadní kolo… Milan sáhl na gumu, otočil oči v sloup, mávnul rukou a povídá: „No, jestli jsi to dojela až sem, tak už je to asi jedno… Máš to samozřejmě nabušený jako blázen!“ Aha… To vysvětluje možná ty drifty na loukách.

Každopádně trojku už dávám bez infarktu a užívám si jezdivý trailík, který je poměrně dobře čitelný. Má také fajnové flow, sem tam pár kořenů v zatáčce, zřejmě abychom neusnuli na vavřínech, a samozřejmě nechybí ani přejezd sjezdovky a testování, jak moc to (ne)klouže, když (ne)máte nabušené zadní kolo.

Do cíle se mnou, do mírného kopečka kolem pojízdného pásu, jede i kyselina mléčná! A že jí není málo… Každopádně následná cílová odměna v podobě frgálu a valašské trnkovice je adekvátní odměnou. 👍🏻

V sobotu končíme docela brzo, asi kolem třetí, takže je dostatek času na to hlavní: Poctivě zavřít sezonu v hospodě U vleku. I když… Dost z nás ji poctivě zavíralo už v pátek večer, nicméně o pivní mlze jsem se zde již zmínila, že?

Není škrábání jako škrábání!

Nedělní ráno se sice nese ve znamení ranního mrazu a s ním spojeného škrábání auta, na druhou stranu o hodinu později už bylo výrazně veseleji, jelikož jsme si mohli začít užívat hřejivé sluneční paprsky, modrou oblohu a skoro až ikonické beskydské hřebenovky.

V devět ráno jsem postávala na startu asi v 5°C jen v jedné vrstvě termoprádla s tenoučkým dresem navrch. Jelikož se ale kolem proslýchalo, že se ten den pojede na Soláň, bylo mi jasné, že zima mi příliš dlouho nebude. Že nás ale bude chtít Michal zahřát hned chvíli po startu krpálem, na kterém by česká armáda mohla klidně trénovat slaňování, ale nejspíš nikdo nečekal. Kdo měl ze soboty zbytkáč, pak ho zde jistojistě vypotil!!!

Porovnat si hlavu a brzdy!

Čtvrtá víkendová erzeta nám naservírovala opět zrádné kořínky, odkloněné svahy a trilion zavřených zatáček, kde platilo že „méně je mnohdy více“. Nějak jsem si neuměla představit, že bych zde někde pustila brzdy na déle než 2 sekundy! Na druhou stranu to bylo takhle po sobotním večírku určitě lepší, už jen abychom si ujasnili, která brzda je zadní a která přední!!!

Co mě ale fakt bavilo, byla hravost erzety, kdy se dala volit různá stopa, ať už horem nebo dolem, ať už kolem pařezu zprava nebo zleva, případně jestli zavřenou zatáčku projedete normálně, nebo si pomůžete smykem zadního kola. A všechna tahle operativní rozhodnutí musí jezdec udělat „teď“, protože „potom“ už je pozdě. 

Na další erzetu jedeme na avizovanou Soláň a spíš musíme vypadat jako banda kámošů na nedělním výletě, protože jedeme celou dobu v grupě, povídáme o všem možném a fotíme si výhledy, jako bychom nikdy nebyli venku. 

Čokoládový fondant

Erzeta ze Soláně byla třešinkou na dortu. Nebo spíš čokoládový fondant! Prostě paráda, lahoda, slast! Lesní hrabanka byla puštěná víc z kopce bez šikan a zavřených zatáček a flow tak příjemné, až mi vlály copánky. „Highlightem“ erzety byla lehce oslizlá rockgarden, kde podél trati rozpoznám žlutou bundu i hlas Petera, který tentokrát nepřijel obsadit bednu, ale zafandit.

Dávám si tedy obzvlášť záležet na tom, abych si neutrhla ostudu a nevykýblila se mu rovnou k nohám. A dát si záležet zrovna na tomhle slušně technickém úseku se vyplácí dvojnásob! Díky tomu, že neškrtím brzdy o sto šest, se kola mojí Kony valí přes všechny nástrahy skoro sama

Po této lahůdce pokračujeme svižným tempem beskydským lesem, až vidím záda Michala Hoffmanna, který po dlouhé době odložil foťák a šel zakusit „race mode“ na vlastní kůži. Asi to vyhodnotil tak, že takto na konci sezóny máme už všichni fotek víc než dost, tak proč se také nesvézt?!

Tu se ale stanou dvě srandovní věci najednou. Jednak Michal začne zastavovat a uhýbat mi již ve chvíli, kdy jsem asi kilometr za ním! Jednak to udělá asi 4 metry před cílem… Na chvíli jsme z toho byli oba slušně zmatený, jelikož já chvíli váhám, zda si takové pouštění vůbec zasloužím a mám chuť dát Míšovi do cíle přednost… Nakonec se ale nějak domluvíme a cílem projedeme hezky najednou! ✌🏻

Vzpomínka na Kyčerku

Šestá erzeta vede z Kyčerky, kde býval kdysi bikepark, takže v rámci erzety se svezeme i v několika klopkách. Na startu se přitom domluvíme, že kousek za mnou pojede Týnka.

Poté, co vyrazím na trať, si to tak hezky štráduju v klopenkách a následně po hravém a relativně hladkém trailíku mezi stromy. Najednou se přede mnou v zatáčce vynoří menší kláda přes trail, který vede zrovna mírně do kopce. V tu chvíli mi ale těsně za zadkem zazní: „Pojď, pojď, dávej!!!“

Moment. Týnka? No hustý! Všichni víme, co fandění od závodníka jedoucího za vámi znamená – je to takové diplomatičtější „Uhni, jedu!“. Jindy bych asi váhala, jestli kláda nebude klouzat a nebude lepší slézt z kola a přenést ho, takhle když na mě ale Týnka zařve, cítím hlubokou odpovědnost jít jí příkladem. Takže se kousnu, šlápnu do pedálů, abych nabrala trochu rychlosti, a kládu přeskočím lomeno přejedu a zbytek erzety se snažím jet tak, aby mě Týnka v cíli nepomluvila, že jsem jí celou dobu brzdila!

Nakonec v cíli s Týnkou vyhodnotíme, že bychom měly takovouto dámskou jízdu předvést častěji. Jí prý pomohlo, že mohla vidět moji stopu, mně zas pomohlo, že mi někdo po cestě fandil 😋

Poslední erzeta je stejná jako sobotní závěrečná, takže už trochu tušíme, že za tím velkým stromem uhne trail ostře doleva, že tam při vjezdu ze sjezdovky do lesíka bude uprostřed koukat malý pařízek a taky tušíme, že si možná ublinkeme na finální šlapavé rovině kolem pojízdného pásu do cíle.

Přestože toto vše dopředu tušíme, stejně nám někde v hlavě vrtá červík, jestli to přeci jen Michal někde nepozmění, nepřeznačí, nehodí tam výhybku úplně jinam?! Protože jak Milan hned první večer řekl Jitce Čábelické, která s Blindurem nemá tolik zkušeností: „Tady nemůžeš nikomu věřit ani nos mezi očima!“ Nakonec to Michal nechal tak, jak to bylo. I s tou slivovicí v cíli!

Díky!

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Rob Trnka 

Kompletní fotogalerie a další podklady k závodu na stránce: www.facebook.com/blinduro