reklama

reklama

Kona Enduro Race Klínovec 2019 – Pusť brzdy! (Andrea D.)

Jakmile loni do enduro-kuloárů pronikla informace, že letošní Serie bude posílená o další destinaci, vzbudilo to velkou zvědavost. Nejvyšší hora Krušných hor Klínovec měla být zárukou kvalitních technických tratí a drsných krušnohorských podmínek. A tak se i stalo, aneb poslední závod České Enduro Serie byl pro mě takovou motokrosovou třešinkou na dortu!

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký, Rob Trnka

Nedělní počasí je oproti sobotnímu naprostá pohádka. Sice se teplota dole v Jáchymově drží na nějakých třech stupních, sluníčko ale vykukuje, sobotní mlha a déšť nikde! Že ale tratě budou po propršené sobotě dost poznamenané, je nám všem naprosto jasné!

Tentokrát nás čeká závod bez pomoci lanovky, což jen kvituju, protože se šlapáním do kopce člověk aspoň zahřívá a nevymrzne na lanovce. Hned první transfer vedoucí od dolní stanice klínovecké lanovky na vrchol Neklidu mi přitom díky společnosti bikera Michala Čermáka utíká docela rychle a už v půlce kopce lituju, že jsem se nechala vystrašit zimou a místo mé klasické růžové malé helmy jsem tentokrát zvolila velkou integrálku.

Naposledy se mi v ní ve Finale Ligure málem uvařila hlava, tak jsem myslela, že se to v té zimě teď bude hodit. Do výbavy tentokrát přidávám i batůžek s dvěma páry náhradních rukavic, dvoje ponožky, nepromokavou bundou a balíček kapesníčků na otírání brýlí, aneb zpátky ke kořenům endura!

reklama

První erzeta začíná na sjezdovce pár cik-cak zatáčkami, načež se hned poté bez debat ponoří do lesní hrabanky, která sice nijak extra nepodkluzuje, ale napočítám tu tak o 128 kořenů víc, než zde bylo v sobotu! Vylezlé, oslizlé a tvářící se jakoby nic, i když uměly pěkně trestat!

Naštěstí si v tomhle terénu najdu stopu i jisté flow, takže mě tu nic extra nevyvádí z míry. Akorát ty ďolíky… Ty ďolíky! Také na první pohled vypadají nevinně, akorát pak vám najednou spolknou přední kolo a než se vám rozkouká vidlice, letíte přes řídítka!

Vyloženě „OTB“ nevyšlu, ale jedna komprese mě zamáčkne tak, že to položím do strany a trochu zazmatkuju – ach ta nerozkoukaná Andrea na první erzetě zase objevuje enduro svět. Pak ale hned naskakuju a kromě toho, že ani nepostřehnu, že se jelo přes nějakej přescesťák, dojedu do cíle hrabankovým rájem docela na pohodu. Jednička mě nijak neuchvátila, ani neurazila, a spíš bych ji zařadila mezi hravější erzety z České Enduro Serie.

Jestli jsem ale někde dopředu přesvědčená, že to vyšlu přes řídítka, je to na startu dvojky. Ani se do ní moc nerozjíždím, protože většina erzety je v prudkém padáku, takže jste skoro celou dobu na brzdách! Některé úseky mi skoro připomínají vybrané neschůdné legendární traily na Trilogy, kde si zadní kolo brzdíte zadkem a stejně to nestačí!

Daří se mi tu ale krásně trefit stopu, dokonce si i vzpomenu na radu Míry Křížka a jednu zavřenou levotočivou zatáčku si najedu hodně z vrchu, takže se tam dokážu otočit, až překvapím sama sebe. Už docela pálí stehna, ale svah se ne a ne narovnat! Pořád čekám, kdy už mi to v prudké zatáčce na nějakém kořenu sklouzne a já si dám hrozně na držku, ale karambol se neděje. 😜

Sice rozvážnou, ale skoro bezchybnou jízdou se dostávám do cíle, a to mi vytvoří rohlík na tváři. Tak nevím, buď jsem tak šikovná, nebo mám tak dobrý pláště 😁

 

Na třetí erzetu jedeme opět úplně zezdola, tedy od spodní stanice lanovky přes Neklid až na vrchol Klínovce!!!

Po hodinovém výšlapu čekám na vrcholu občerstvovačku, ale ta se nekoná 😨 Zachraňuje mě voda ze záchodů, kde je důrazně napsáno: „Voda není pitná!“ Konečně chápu, z čeho jsem až do středy tak nafouklá!? Nicméně jsem se ještě posilnila pivem, tak předpokládám, že mně to trošku žaludek spravilo.

Na startu to pěkně fouká a já si gratuluju za teplou integrálku na uších. Třetí erzeta začíná sice ze startovní brány klínovecké DH lajny, krátce po startu ale uhýbá do cik-cak zatáček na promáčené louce. Jestli jsem doteď nebyla moc zablácená, tak tady jsem všechno dohnala.

V mírném výjezdu na měkké louce mi sice přijde, že rychlejší by bylo běžet, ale stejně se nedám a s těžkým převodem s rychlostí 1 km/h se loukou prokoušu. Pak je to trošku motokros, a i když se cítím jistá v kramflecích, musí stejně moje jízda z pohledu pozorovatele podezřele připomínat break dance.

V některých bahnitých úsecích si šlápnout fakt nechcete, to by vám to akorát s mlasknutím vyzulo botu.

Pak se ale vjede na německé „déháčko“ a to je panečku jiná extáze! Zabahněné kořeny a kameny sice na pohled působí jako jasná sebevražda, překvapivě to ale na tom slizkém pekle docela dobře drží. Řídím se heslem bráchů Hynčiců „Odbrzdi to“ a snažím se sahat na brzdy skutečně jen minimálně.

Čím vyšší rychlost, tím vyšší pravděpodobnost bezpečného projetí. Oslizlé kořeny se přede mnou kroutí jako hnízdiště anakond a i když ke konci trochu dochází síly, přistihnu se, že mě tenhle ádroš fakt baví! Trojka v cíli bez ztráty kytičky a další rohlík na ksichtě!

Transfer na čtyřku opět zahřeje a já opět přehodnocuju názor na velkou helmu… Moc teplo! Čtyřka už mě tolik neosloví, křižuje širokou lesní cestu, ale zase se jedná o populární hrabanku, takže většina bude spíš spokojená. Oceňuju přírodní charakter, ale nějak jsem tu ztratila flow, takže jsem se do cíle nechytla.

Co se týká náročnosti, tak vlastně úplná pohoda – kořínků bylo podstatně méně, stejně tak bahna. Zkrátka asi jsme se mezi náročnou třetí a pátou erzetou měli trochu uklidnit… 😊

Pětka je podobné kafe jako trojka, tedy jde o spodní část německého deháčka. Neskutečně mě to na těch kořenech baví, je to taková relativně rychlá technika pěkně do plynula, takže žádné pasti nebo zbytečně zavřené zatáčky.  Občas to přes nějakou pavučinu bahnitých kořenů prostřelím, ani nevím jak, a potvrzuju si strategii nebrždění.

Jednou si vykopnu pedál, trochu neohrabaně se nacvaknu a ztratím rychlost, ale totálně mě dostane malý chlapeček u trati, který mi tak hezky fandil, že jsem se fakt začala znovu snažit jen kvůli němu!

 

Po menší rock garden se dostávám k prudší technice, kde je terén totálně rozrytý a do toho tam výstražně vyčuhují namydlené kořeny. Vzpomínám si, že tu vedla doprava taková trochu chicken line, tedy stopa pěkně okolo na jistotu. V takhle pěkně rozjetém závodě, kdy nepadám, si ale přijdu docela neohrožená a namířím si to na „race line“.

V tom uslyším, jak na mě někdo křičí „Pusť brzdy, pusť brzdy!“. Nahecovaná touhle hláškou tedy borce uposlechnu a pouštím brzdy. Mi to dneska jde, ne? Tak se aspoň předvedu!

Jenže… V následné pravotočivé zatáčce se mi to celé splaší alá „no control“ a já už se v letu smiřuju s poctivým plácnutím o zem. Na poslední chvíli se mi ale kolo stočí pod tělo a můj první kontakt se zemí je rovnou hlavou!!!

Výsledek zkoumaný po dojezdu…

reklama

Tedy kdyby se zemí… Povedlo se mi trefit hromadu šutrů. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy dostala takovou šlupku do palice. Dřív, něž se ale stihnu politovat, vstávám, všimnu si, že mi u sbírání asistuje nějaký hodný pán u trati, kterému hned hlásím „Jsem dobrá, jsem dobrá“, čímž mám na mysli samozřejmě to, že mě nic nebolí, ne že bych se tímhle vystoupením chtěla pochválit.

S hvězdičkama před očima nasedám na kolo a snažím se vytěsnit z hlavy, že jsem z toho docela (a možná doslova) otřesená a opět přehodnocuju dnešní volbu vzít si integrálu za skvělou! Rozvážně dojíždím ke skalce na klasické DH lajně a jsem přesvědčená, že integrálka musela prasknout a že mi teď musí čumět z hlavy kus plastu nebo minimálně jsem musela přijít o kšilt.

Na skalce řvou fandové, takže se ještě naposledy hecnu a pustím brzdy tentokrát trochu víc s rozumem, i když už si tak nějak říkám, že cíl je na dohled a krom toho, že do cíle dojíždím asi v lehkém bezvědomí, se mi víc stát nemůže, ne? 😁

V cíli zjišťuju, že jsem, k mému překvapení, helmu nepraskla, ale jen řádně sedřela, a že mě vlastně nic dalšího nebolí. Nakonec bylo asi nejlepší použít na překonání překážky hlavu, protože další takovou ťafku do stehna bolavého ještě z Zermattu bych nejspíš neudýchala!!!

Pád na pětce beru tak, že se mi jelo až podezřele dobře, a tak by nebylo o čem tolik psát. A co já bych pro vás neudělala, že? Jinak závod chválím! Jak přírodní endurovo-endurovaté erzety, tak třeba i to, že v cíli bylo asi 8 sprch na mytí kol, což jsme po těch bahenních lázních dost uvítali. 🤘

Výsledky Kona Enduro Race Klínovec 2019

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký, Rob Trnka (FB fotogalerie)