Blinduro podzim – když kláda „skoro vyjde“ (report A.D.)

Nová lokalita a atraktivní formát ježdění „na oči“ – o víkendu nešlo nepřijet do Červené Vody a poctivě se nerozloučit se sezonou v rámci závodu Blinduro podzim 2019. Technické i flow erzety v sobotu okořenila mlha, v neděli zase dvě klády, o kterých jsme si povídali ještě dlouho po projetí cílem!!!

Text: Andrea Drengubáková / Foto: David Peška a Robin Nevřala

Páteční večer je společensko-kulturní, protože se potkáváme se starými známými a v restauraci v areálu Ski Bukovka poctivě ochutnáváme regionální pivo Holba. Na tuhle „ochutnávku“ si pak při sobotním závodě leckdo vzpomněl 😁

U mě se následky pátečního večera v sobotním závodě projevují tak, že mám hned na prvním dlouhém transferu nutkavou potřebu zpívat si společně s youtubem Helenku Vondráčkovou nebo Hanku Zagorovou. Vydrží to se mnou akorát Tom Missberger, který pak sám sebe přistihne, jak si neuváženě pobrukuje „Cestu znáááám a vím kam jííííít…“!

reklama

Na startu první erzety se marně snažíme kulit oči do mlhy, mlíko nám nedovolí kouknout se dál jak na několik metrů. Mně to vlastně ani tolik nevadí, neumím se koukat dál jak pod přední kolo, takže díky mlze naopak nečumím, kde co lítá a dokážu se soustředit aspoň na ten zbytek, co je vidět.

Trať na RZ1 vede lesní hrabankou, kterou zdobí sem tam vylézající oslizlý kořen, sem tam zavřenější zatáčka, ale nikde není žádný nesmyslný zpomalovák a erzeta je spíš takový hrabankový přírodní flow trailík. Paráda!

Párkrát se sice napomenu za zbytečně přebrzděné zatáčky, jinak se mi ale jede pěkně, jako bych ani nezávodila, jen se snažila co nejvíc splynout s terénem. Kousek před cílem nejde přeslechnout Krocanovo fandění, který pak poznamenal, že tahle moje dnešní nestabilní mentalita (narážel na hitovky od Vondráčkové) mi v erzetách docela prospívá!

Na dvojku jedeme až na vrchol Bukové hory, kde se marně v mlze snažíme najít sluníčko, které nám na startu slíbil sám Michal Prokop. Přijíždíme na start dvojky a chytneme akorát startujícího Krocana, který mě požádá o píseň Helenky Vondráčkové! Že pak prý pojede rychleji!!!

Místo fandění „hop hop hop“ mu tam teda pošlu pár „To tehdy padal déšť“ a jak pelášil!

Kámoš Štěpán se mezitím asi zbytečnou otázkou dozví od slečny startérky, že po šlapavé rovince bude následovat pravotočivá zatáčka. No, že by nám ta informace v reálu k něčemu byla, to se říct úplně nedá. Pravotočivou zatáčkou se totiž vjede do borůvčí, kde by člověk vyjetý trail hledal… No třeba jako borůvky v zimě! Podklad je tak měkký a boulovitý, že kdybych slezla z kola a popoběhla, budu milionkrát rychlejší než při tom bimcání se rychlostí 0,1 km/h.

Tenhle úsek vypadal, jako by se Michal dvakrát otočil dokola v lese a pak si prostě ukázal „třeba tudy“!

Horní úsek erzety měl tedy ryze freeridový charakter. Jakože jízda naslepo!!! Každopádně mému freeridovému Ghostu Framrovi se to sice docela líbilo, leč jeho limitem jsem byla já. Naštěstí se ale zajelo po chvilce do lesa, kde jsem si zase po čase připadala, jakože já sedlám kolo, ne že kolo sedlá mě.

Oproti první erzetě ale rázem přibyla technika, kořeny byly buď mokré, oslizlé nebo „naleštěné“ a mně se dařilo takovou loterií vybrat si vždy docela dobrou stopu. Tady to nešlo pálit hlava nehlava, tady to chtělo fakt koukat a v setině sekundy si vybrat, jestli člověk pařízek objede zprava nebo zleva. Nebo to napálí předním kolem do něj, jako třeba já, když jsem se nemohla rozhodnout. Klasika! Ještěže klika, že moje vidle neumí mluvit!

Docela mě motivuje, když občas vidím Toma, jelikož startuje přede mnou. Na druhou stranu pak místo na cestu koukám na něj, takže uvítám, když se mi po chvíli zase ztratí v mlze. Do cíle následuje pěkná kořenovitá technika, nicméně v nejprudším úseku stojí Krocan a začne mi na oplátku taky něco zpívat.

Na mě to má ovšem opačné účinky než na něj – chce mi se z jeho narychlo smyšlené sloky o lásce strašně smát a jediné, co zvládnu, je poslat ho do tmy (no dobře, neřekla jsem vyloženě „tma“, ale zase tady na sebe nemusím napráskat všechno) a zdrncat pár posledních kořenů do cíle napůl v bezvědomí!

Transfer na trojku nás s Tomem začíná trochu bolet. Ke konci teda do kopce kola tlačíme – a tlačíme je vlastně i po rovině a málem je začneme tlačit i z kopce dolů, jak už jsme z té mlhy zpitomělí.

Jakmile se na startu trojky dozvím, že erzeta vede až do cíle, rozhodnu se dojít se na tu dlouhou jízdu ještě vyčůrat, čehož využívá Tom a tajně odstartuje. Prý se mu před tím v erzetě nelíbilo, jak jsem ho dojela.

Jestli doteď byla mlha, tak na poslední erzetě bychom mohli natáčet cyklistickou verzi hororu „Záhada Blair Witch“.

Vyrážím na trať a už po pár metrech „prokouknu“ erzetu. Tak tahle bude topová! Už od startu se jede docela svižně lesním korýtkem s malými dropíky a pak se trať v poměrně otevřených zatáčkách vlní lesní hrabankou. Tuhle erzetu chceš!

Užívám si každý metr, prostřelím to kamenitou pasáží, jako bych to tam znala, a to přitom jedu fakt regulérní BLINDuro, protože mlha zrádnosti trati odkryje vždycky až na poslední chvíli.

Třeba ty lávky jsem rozeznala, až když jsem jela po nich a jen jsem se modlila, že je na nich pletivo. V jízdě hecuju sama sebe k pouštění brzd. Najednou se ale rozdovádím nějak moc a v obyčejné mírumilovné zatáčce mi ustřelí přední kolo a já jdu nekompromisně k zemi.

Fakt jsem se praštila do stehna, tedy do toho stejného místa, jako v Zermattu?! Rány si ale dlouho nelížu, popadám kolo a dál si hodlám užít erzetu, protože o tenhle pád jsem si zkrátka v rámci posouvání vlastních limitů říkala. Do cíle sice přijíždím s odřeným loktem, ale za to s úsměvem od ucha k uchu. Navíc když si dáváme s klukama cílovou pěstičku, tak jsem přesvědčená, že nemohlo být lepší soboty!

Na neděli mám sice ztuhlé nohy a záda, ale zase osvěžený playlist. Díky horší kondičce ale přestávám zpívat po dvou slokách, takže s tou mojí pěveckou kariérou to zas tak horké nebude.

Start čtvrté erzety je shodný se startem druhé erzety předchozího dne, proto tajně doufáme, že nebude žádná pravotočivá do borůvčí, ale že se pojede rovně bez odbočení. Doufáme marně. Přesto to ale není tak hrozné – borůvčí se docela ujezdilo, takže už to tu trochu připomíná i pěšinu a náhodou se po tom podkladu i docela dobře valí kola.

Zajíždí se opět do lesa, kde se dostáváme na ohoblovanou erzetu z předchozího dne a já trošku lituju, že jsem si na startu neufoukla kola. Na těch kořenech je to totiž docela „pade na pade“ a mně přitom slušně tancuje předek i zadek.

Já snad po včerejšku zapomněla jezdit na kole? Asi moc brzdím, tak radši nechám kola, ať se valí.

Jo, super nápad, jelikož se hned na to valím já, ale rovnou obličejem v zemi. Ani nemusíte hádat, padám na pravé stehno a bouchnu se opět do stejného místa jako… Už to nebudu ani opakovat!!!

Tohle mě docela zabolí, nicméně se za povzbuzování nějaké slečny u trati hned sbírám a sedám na kolo. Najednou si všimnu dlouhé odstávající věci na pravé straně. „Achjo, já utrhla bovden? Nebo co mi to tu trčí…?“

Kouknu se pořádně a vidím, jak mi trčí z hlavy dlouhý klacek směrem dolů. Než stihnu zvážit variantu, že ho mám zapíchnutý v krku a já jedu už v klinické smrti, vytřesu naštěstí klacek na zem.

Byl zapíchnutý jen v copánku – ať žijou moje cykloúčesy ty vado….

Červená Voda a účes stále drží! Do cíle k fandícímu Lukášovi Klapovi už dojedu v jakémsi bezpečnostním režimu a o svoje zážitky se okamžitě dělím s ostatními. Myslela jsem, že tím klackem budu zajímavá, ale z fleku mě trumfne Krocan, když povídá, jak se mu v erzetě rozeply kalhoty a do cíle dojel s kaťatama u kolen. Ne, prý pod cyklokalhoty nenosí spodní prádlo!!!

Pátá erzeta nemá chybu! Je sice kratší, ale po úvodních delších zatáčkách se spustí v krásný lesní flow trail, kde je sice místy potřeba přeskočit nějaké ty kořeny, ale jinak je to totální enduro balzám. Tahle doslova „hrabavá“ jízda v jehličí prostě baví. A hlavně! Hlavně nám to Michal udělal pěkný, že se vlastně celý Blinduro nikde nijak nesmyslně nešlape do kopce a je to všechno pěkně puštěný.

Před šestou erzetou se posilňujeme na občerstvovačce, kde zjišťuju, že existují lidi, kteří jsou schopni si Redbull naředit vodou (Štěpáne!!) a pro jistotu si dávám jeden nenaředěnej, abych teda letěla.

I šestá erzeta začíná v lese rovnou do terénu s jehličím a kořínky. Na startu je potřeba trochu zadupat, a jelikož je na vás ze startu docela dlouho vidět, snažím se něco ukázat aspoň před publikem.

Po krátké šlapavé rovince ale následuje klasika, tedy plynule vedená hrabanka, na které nás Michal místy procvičuje odkloněnými padáčky. Po každém si vždycky říkám, že jsem ho mohla projet klidně rychleji, ale ta neznalost trati zkrátka nějak nenechá ty brzdy pustit.

Zrovna když se rozhodu trochu se do toho opřít, objeví se přede mnou šikmá kláda s povrchem lesknoucím se jak psí kule a skupinka záchranářů kolem trochu prozrazuje, že tady to asi nebude úplně easy! Jako co si budeme povídat, takhle to tu nemohli ohoblovat cyklisti!

Vsadím se, že tu kůru ze stromu tu celý pátek ořezával nožíkem Michal a pak ji ještě potřel oliváčem!!!

reklama

Na milisekundu mě napadne, jestli bych radši neměla seskočit z kola a zkusit to přeběhnout, ale kláda není úplně nízká… Nejdřív bych musela přehodit kolo, pak se kousek vrátit, abych to mohla s rozběhem přeskočit sama a ani tady by nebyl úspěch zaručen.

Záchranáři navíc fotí i fandí, takže myšlenku se slézáním z kola okamžitě zavrhnu. „Odraz“ je postavený tak, abyste se radši bunny hopem odrazili už před ním. Jenže… To bych musela umět bunny hop, že! Těsně před kládou si teda vzpomenu na všechny poučky Pepy Dresslera a snažím se nějakým pohybem kládu přeskočit…

Což o to, přední kolo se přes kládu dostalo raz dva, ale škrtla jsem zadním kolem, které se mi po naleštěné kládě sklouzlo, a já na zem přistála na supermana!

U sbírání ještě hodím okem po záchranářích a řeknu něco v tom smyslu: „Ale skoro to vyšlo, ne?“. Sborově mi to potvrdí a povzbuzují dál, načež mi padne zrak na další dost podobně vyhlížející překážku. Opět mi proběhne hlavou, že jeden superman asi na téhle erzetě stačil a tuhle kládu bych mohla přejít, ale záchranáři na mě pořád vidí, takže předpokládám, že mi tu první pomoc dají poměrně rychle. Bude-li to třeba…

Všema končetinama se tu snažím máchnout o něco víc než na první kládě a celé je to zase „pade na pade“. Ani neslyším fandit záchranáře, určitě si říkají, že jsem se asi zbláznila, když se pokouším skákat znova! Ono se mi to ale nějakou záhadou podaří přeskočit a překvapím tím sebe a asi i záchranáře, kteří až teď protnou ticho a hlasitě zařvou „Jóóóóóóó!“

Chtěla bych si vzpomenout ještě na něco z terénu, co následovalo po kládách, ale pamatuju si jen tolik, jak jedu celou dobu do cíle v jakési euforii blížící se pocitům z prvního líbání v pubertě.

V cíli si samozřejmě nepovídáme o ničem jiném než o TĚCH kládách! Tomášek se na nich vzdal svého startovního čísla, já evidentně svého bidonu, jen Štěpán nás všechny zpraží: „Já je skočil obě. Normálně baňákem, mně to přišlo jednoduchý“. Trošku nám tu kazí morál, tenhleten Štěpán, co se nám vrátil z Anglie!!!

Na posledním transferu se musím kousnout a nenechat si kluky ujet, protože mi dávají cucnout z jejich bidonu. Sice stačím Tomáškovi, ale ten má pomerančovej džus, který mi v kombinaci s předešlým redbullem bublá v břiše! Musím tedy hodně máknout, abych dojela Lukyho s vodou!

Šestá erzeta je podobně puštěná a zábavná jako sobotní poslední erzeta – zkrátka je tu vidět, že Michal chce, abychom měli to nejlepší až na konec a za odměnu. Není tu žádná prasárna, žádné zbytečné zpomalováky, naopak se trail v jezdivých liniích žene lesní hrabankou a na spadaném listí.

Vzrušení pociťuju hlavně na malých horizontech, za které nevidíte, takže do nich vlítnete a jen se modlíte, aby tam nebyl rovnou na prostředku nějaký kámen! Všude se dá ale jet, není potřeba nijak stát na brzdách, stačí jen kormidlovat řídítky a užívat si podzimní povrch trailu, který mě teda neskutečně baví!

Už se asi blížím k cíli, protože si všimnu skupinky v levotočivé zatáčce a kousek od nich cílového pípače. Luky na mě křičí jak o život: „Ostrá levá, ostrá levá!!!“. No jako dík Luky, seš hodnej, ale vidím, že se tady bude točit do leva, tak slepá ještě nejsem…

Najedu si do zatáčky a najednou se přede mou objeví strom, který před tím nebyl vůbec vidět. Jo TAKHLE ostrá levá!

Zamáčknu brzdy co to jde a vystřihnu esíčko těsně kolem stromu, takže to mám do cíle bez ztráty kytičky. S rohlíkama na ksichtě si zase všichni pěstičkujem, akorát teda Luky jedoucí z naší skupinky jako první se cítí trochu handicapován, protože jemu nikdo nekřičel, takže kolem stromu udělal parakotoul a cílové pípnutí proběhlo, když ležel na zádech. V průběhu dne pak bylo zrovna na tomhle místě možné vidět úplně všechno 😜


A to bylo podzimní Blinduro! Těžko mu něco vytknout, erzety byly pěkně jezdivé, přírodní, zahrnovaly zábavnou hrabanku i zrádné kořeny, bylo dost jídla, dost sprch na kola, snad jen abych to moc nepřechválila, tak když by se příště v restauraci místo Holby točila Plzeň, bude to úplně stoprocentní 😁 Díky za závod!

Výsledky Blinduro Podzim 2019

Text: Andrea Drengubáková / Foto: David Peška a Robin Nevřala