Enduro Race Špičák a Rockový cvrček (report A.D.)

Erzety, ve kterých potřebujete náhradní ruce a transfery, kde by se hodily ještě jedny plíce nebo srdíčko navíc! Předposlední závod České Enduro Série na Špičáku trochu přitvrdil a namixoval to nejlepší ze šumavských hrabanek a špičáckých parkových lajn.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tomáš Rucký, Michal Hoffmann, Rob Trnka

Špičák, respektive Železná Ruda, jsou mou rodnou vískou, ale nemyslete si, že bych znala všechny traily zpaměti. V dobách, kdy jsem na Rudě bydlela, bylo ještě enduro v plenkách, takže jsem drtila kiláky na pevňáku po šumavkských asfaltkách… Hlavní výhodou „domácí půdy“ je pro mě spíš „mama-hotel“ s bůčkem a krkovičkou.

Do závodu nastupuju s vysokým číslem, protože jsem se zapomněla přihlásit do neděle a přihlašovala jsem se až na místě, budu to ale možná praktikovat častěji, protože jsem konečně zažila občerstvovačky v plné parádě! Ale nemusela bych report začínat hned „žrádlem“, takže zpátky na tratě 😜

Na první erzetu se škrábeme rovnou na vrchol Pancíře, odkud vede asi nejdelší stage celého seriálu a z toho důvodu je zřejmě určená jen kategorii Race. Vystartuju a chytám flow od samého začátku, takže za pár zatáček dojíždím závodníka startujícího přede mnou, který vzorově uhýbá dřív, než k němu vůbec dojedu.

To mi přijde strašně hezký, moji kamarádi mají totiž v cíli opačnou zkušenost s pouštěním na tratích, takže týpkovi náležitě poděkuju a on mi ještě stihne říct i „není zač“. No mohli jsme pokecat, kdyby se nám to neměřilo, že!

Do závodu jdu konečně s novými „velkými“ pedály, stejně mi pak ale kámen někde vykopne nohu a já tradičně šmodrchám podrážkou na pedálu bez většího úspěchu v podobě zpětného nacvaknutí. Aha. Takže pedálama to nebylo!

Nakonec se zadaří a já si doslova užívám ryze přírodní charakter erzety, kdy některé kořeny přeskakuju, některé se snažím s dostatečnou rychlostí předrncat ideální stopou. Celkově jsem si na zdejší lesní hrabance našla to svoje. To si říkám do doby, než projedu tunýlkem pod silnicí.

Tam mi totiž neskutečně dojde a následné šlapání střídavě zvedám a sesouvám sedlovku, protože se zakyselenýma nohama nemůžu přijít na žádnou optimální polohu, kdy to pojede samo.

Poslední část trati je super hravá, leč já už si jen v duchu přeju konec, protože mi tuhnou nejen nohy, ale i ruce a možná už i ušní lalůčky. Do cíle přijíždím s nohama jak ze sádry a rovnou si lehám na zem. Ty vole! Dyť já už jsem úplně hotová, jak chci jet ještě 4 erzety? Abych nevytuhla, popadnu kolo a pěšky ho tlačím z nejhlubšího šumavského údolí opět pod vrchol Pancíře.

RZ2

Na druhou erzetu se ale neskrývaně těším. Už se v rámci enduroserie nějaký ten pátek jezdí a nijak se nemění, což je dobře, protože dobrý věci změny nepotřebují. Po startu si člověk musí sice vsugerovat, že je Sagan a spurtuje si pro vítězství na Tour de France, alespoň do doby, než se ale trail začne zalamovat z kopce dolů!

Zde máte ještě chvíli na to potlačit ublinknutí a v plné parádě se vrhnout do otevřených zatáček protkaných pavučinami větších i menších kořenů.

Druhá erzeta není nijak prudká, přesto když si flow nezkazíte nějakou přebržděnou zatáčkou (což jde docela snadno), jede se svižně bez nutnosti příliš šlapat. Zhruba v půlce se těším na kamenitou pasáž, protože vím, že tam bude fandit taťka, Tom i moje nejlepší kámoška Štěpánka, která se na mě přišla podívat vůbec poprvé.

Náležitě agresivně tedy vjedu do šutrů a nechávám kolo najít si svoji stopu. Pak ale vidím vyvrácený šutr na prostředku přes kamenný val přímo v místě, kudy jsem plánovala projet. Nějak mě to najednou celé vystraší a já vysrabeně vycvakávám nohu, abych se o ní na vrcholu kamenité pyramidy opřela, místo abych to celé prostřelila stylem „panna-orel“ a udělala tak na kamarádku dojem.

Stejně to ale komentovala se slovy: „proletěl růžovej blesk a byla jsi fuč“, takže to úplně nevypadá, že by se na mě měla přijít podívat i příště.

Konec tratě zahrnuje táhlé zatáčky přes louku, kde snad poprvé v životě nezmatkuju namotaná v mlíku a pěkně naklopená je na čistotu projíždím. Kousek před cílem mě trochu znervózní nějaké cinkání v kole, vše ale funguje, jak má, takže za pár chvil už slyším cílové pípnutí.

V cíli se ukazuje, že jsem si praskla drát u ráfku. Sice si s sebou vezu dvě sady nářadí, ale štípačky nemám, takže spoléhám na Michala v Giantu v zázemí závodu, kam se dostáváme po třetí erzetě.

RZ3

Na trojku sice nejdřív tlačím, pak se ale na kole konečně rozjedu a nebuší mi aspoň tolik srdce, jako když jsem tlačila kolo do kopce z cíle jedničky. Další výhodou tohohle vysokého startovního čísla je fakt, že na erzetách se nekumulují davy bikerů, takže přijedu na start a rovnou můžu jet a limit závodu mě tentokrát nijak nestresuje.

Doufám tedy, že jsem vám teď prozradila strašný tajemství a příště se všichni budeme hlásit až na místě.

Hned po startu je potřeba zadupat do pedálů a proplést se mezi stromy křížem krážem přes lesní korýtko, a i nadále se erzeta vlní spíš pozvolně s potřebou si někde šlápnout, než že by tu člověk visel na brzdách. V polovině trati přijde i na regulérní rubačku po lesní cestě a já překvapivě poctivě šlapu tentokrát netradičně bez hekání.

Až po dlouhé rovině se konečně jede pořádně z kopce a následující pasáž je díky zákeřným pařízkům a schovaným kořínkům víc než nepředvídatelná! Prudká pasáž se mi ale jede výborně a mám ze své jízdy nefalšovanou radost. Kousek před cílem si sice málem rozbiju hubu mezi stromy!

*To jsem ještě nevěděla, že chvíli po mě si jí tam doopravdy rozbije Kuba Říha a zajistí si tím pobyt v nemocnici se zlomenými žebry a pneumotoraxem – tímhle posílám samozřejmě healing vibes!

Sice nejdu na tlamu, ale přece jenom se ten manévr mému kolu asi nelíbil, protože najednou to zní, jako bych drandila na starém fichtlu. Když šlapu, tak tam něco dře, když nešlapu, tak můj cvrček spíš než cvrká, řádí na rockovém koncertě. Do cíle už to je jen pár metrů a já okamžitě přicházím verválu na kloub – prasklý drát jsem si namotala do kazety.

Ani se nerozčiluju, dva roky dozadu jsem v tomhle místě otočila řídítka a v panice jsem místo rovnání běžela do cíle s kolem na rameni. Takže tohle je úplně v pohodě!

RZ4

Před čtyřkou si nechávám drát ucvaknout a točím nohama pro změnu na vrchol Špičáku. Jedu úplně sama – přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Přijde mi to tak divné, že si začnu v duchu projíždět erzety, jestli jsem nějakou omylem nevynechala.

Kousek pod vrcholem mě sice nějaký ten závoďák dojede, i tak je ale na startu prázdno, takže nenechávám vychladnout nohy a rovnou startuju do ryze bikeparkové erzety Black Friday.

I když se mi daří spíš na přírodních erzetách než v bikeparku, Black Friday se mi jede výborně! Do kamenité rock garden v pasáži „Only expert“ vlítnu, jak se sluší a patří a špičatým kamenům se vůbec nesnažím vyhnout, takže děkuju vynálezcům cush coru a plášťů se zesílenými boky.

Ruce ale začínají tuhnout a do toho se přidávají ještě dropíky přes kládičky, proto se silou vůle snažím řídítka nepustit z rukou. Oddechnu si až na přejezdu sjezdovky! Kdyby zmíněná pasáž trvala ještě o kousek déle, tak bych už asi musela jít pěšky.

Sakra, ale ono to vlastně nekončí!!! Úplně zapomenu na prudkou pasáž v kořenech, takže se rychle snažím zmobilizovat zbylé síly a koncentrovat se na trať.

Chci si následující zatáčku nadjet, jako včera při tréninku, ale najednou to nejde! Co je? Trať se asi včera ještě přemlíkovala a zatáčka se teď nedá brát vnitřkem a jedinou možností je to poslat to stylem hop nebo trop do kořenovitého koryta, kde si to v první chvíli mířím rovnou na strom.

Leknu se tak, že pustím brzdy, a kolo se samo rozjede správným směrem – můj šikovnej Framr mě tak zachrání od kůry ze stromu v obličeji§ Díky Ghostíku!!!

Následující stopu jsem si tedy plánovala trochu jinak, operativně se ale přizpůsobím mým už nefunkčním rukám a zbytek kořenů předrncám spíš s elegancí než s nějakým race modem. S blížícím se cílem ale roste počet fanoušků na trati, takže se ještě hecnu, naostřím lokty a lehce vycením zuby, ať to teda nějak vypadá!

RZ5

Na poslední erzetu se vezu lanovkou a opět přijíždím k prázdnému startu, takže jen zkontroluju tlak v předním kole, otevřený tlumič a vyrážím. Úvod se jede po černé špičácké trati Struggle, která servíruje jeden šutr za druhým, pak se ale vjede na hrabankovou endůro lajnu, kde se ve svižném tempu drandí po kamenech a kořenech.

Tady to je prostě přesně pasáž na vyřádění našich enduro ořů! Vjezd znovu na sjezdovku značí jediné – bude následovat poměrně zrádná technická pasáž v zavřených zatáčkách se schody z kořenů.

Akorát si chci vydechnout, abych si před technikou trochu odpočinula, ale to už na mě kluci od Franty Žíly a Kéfy křičej, jako bych jela olympiádu.

V následné technice se ale něco pokazí – nevím přesně co, jestli mě rozhodil schovaný kámen nebo kořen, ale najednou jdu málem přes řídítka!!! Snažím se to ustát a naštěstí si z kola vystupuje jen jedna noha, záhy ale celý proces zopakuju znova, takže kdo má video tohoto mého představení – sem s ním!

Pak už jen cvak a najednou jsem dole a nechápu jak, protože takovéto random-projetí jsem si vůbec neplánovala! Na druhou stranu si docela gratuluju, že to bylo bez vystupování a náhodou jsem tím třeba ani tolik neztratila.

Do cíle už se trať vlní lesní hrabankou, která svým mixem jehličí a prachu dělá trať do poslední chvíle docela nepředvídatelnou, ale finišovou pásku protínám už bez ztráty kytičky a s rohlíkem na tváři, protože erzety mi na Špičáku zkrátka sedly a pomalou i rychlou techniku skrz šumavské hvozdy si nešlo neužít!

Celkově bych se asi nebála vyzdvihnout tenhle závod, protože díky létům strávených na Šumavě dobře vím, jak obtížné může být pořádat takovouto událost přímo v Národním parku! Tady jsme se přitom letos opravdu dostali na kolech do těch nejkrásnějších zákoutí a na lesní traily, které člověk může jet jen jeden den v roce – a to na Enduro Sérii.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tomáš Rucký, Michal Hoffmann, Rob Trnka (fotoalbum na facebooku)