Alpine Enduro Series – Kronplatz | Report Milan Myšík

Závěrečný třetí závod Alpské Enduro série, na kterou jsem se letos zaměřil, se konal v jižním Tyrolsku na italské straně, ve středisku Kronplatz. Do této lokality jsem se vydal poprvé a upřímně konstatuji, čekal jsem více!

Text: Milan Myšík | Foto: David Schultheiß, Martin Vittek

Do Kronplatzu jsem vzal s sebou i Martina Vitteka, ambasadora KUR sportu, který fotí a zároveň jezdí. Jak se mi lokality Alpské série líbily (Paganella, Reschenpass), tak Kronzplatz mě nikterak nezaujal. Traily a vlastně celý závod se jely z 95 % v bikeparku. Ano, bylo tam pár trailů, které měly délku 2-3 minuty a byly přírodní, ale vlastně to bylo furt stejné: brzda – plyn, brzda – plyn!

Během pátečního tréninku jsme s českou skupinou stihli projet většinu z 10 měřených RZ, ale nějaké překvapení jsme si samozřejmě nechali a dali si to na oči. Sluníčko svítilo, lanovky jezdily a pohled na Alpy byl opravdu ohromující. A když jsme to v poledne vytunili těstovinami a kávičkou, nemělo to chybu.

Po tréninku nás čekal ještě tradiční prolog, který byl alespoň trošku zábavný, oproti minulým závodům. Prolog se přitom tradičně do závodu nezapočítával, pouze nás rozdělil do startovních skupin.

reklama

RACEDAY 1 (sobota)

V sobotu tradičně startujeme až později. Naplánováno je 6 RZ, takže nic lehkého. Na jedničku jsme jeli po svých okolo půl hodiny, slunce pálilo a neřekl bych, že v polovině září bude v Alpách tak krásně. Ale bylo to rozhodně příjemný.

Jednička je velmi podobná jako sedmička, mají stejný začátek i konec a obě otevírají oba závodní dny. Dvojka je asi nejnudnější trail, který jsem poslední dobou jel – opravdu úroveň pro začátečníky, mírně pokročilé a z kopce to moc nebylo! V race modu to znamenalo 9 minut sprintování ze zatáčky do zatáčky, které byly navíc odkloněné, takže nic moc!

Trojka byla typická bikeparkovka, kde to místy pěkně frčelo. Nejtěžší stage prvního dne byla RZ číslo 4 – dlouhá, bikepark, technika, měla vše! Líbila se mi asi nejvíc. Pátá RZ byl pro změnu jen bikepark s klopenkami a šestka byl super vršek a spodek, ale pro změnu prostřední část tuhle stage celou pokazila, když to zase bylo natažené, jako v Čechách, zleva doprava!

První den byl docela vyčerpávající, sice transfery hodně lanovkami, ale vlastně se jen závodilo v RZtách a člověk si musel občas před startem vydechnout a odpočinout.

V cíli prvního dne beru 3. místo, což je docela překvapení, necítil jsem se úplně komfortně, přede mnou Stönig o 22 vteřin a Michal Prokop o 4 sekundy. Za mnou M. Reiser o 7 vteřin, který je vyznavač bikeparku a sedí mu to.

V cíli potkávám zbytek kluků z české crew, což je úplně super, že to můžeme společně hned prokonzultovat a říct si zážitky. Dáváme si jednoho radlera, někteří jich tam posílají víc a čekáme na večeři, která je tradičně součástí startovného, stejně jako první den i oběd.

Večeře byla vydatná, několikachodová a vše je v pořádku. Po příjezdu na apartmán klasická mezizávodní rutina, která mě úplně nebaví, ale chci se dát do pořádku na neděli a urvat poslední body do celkového pořadí.

RACEDAY 2 (neděle)

Nedělní program je tradičně výrazně kratší než sobotní. 4 RZ, nikterak extra náročné a začínali jsme jako v sobotu transferem, kde se člověk pěkně zahřál. Sedmička hodně podobná jedničce a stejně jako v sobotu i tuhle RZ vyhrávám.

Osmá RZ byl opravdový vtip. Start 40 sekund do kopce v hrabance, pak furt: levá – sprint – pravá! Zatáčky v čerstvém trailu strhaný, několikrát mi tam sjede přední kolo a zase rozjezd z nuly.

Po dvou minutách už je to fakt nuda a poslední minuta šlapání v mechu. No prostě stage, která měla 3 minuty ale antiflow. Devítka byla bikeparkovka, spodek byl však čerstvější a dost vlhký na to, aby tam uklouzlo přední kolo. I tahle stage se mi kupodivu nějak povedla, a přestože jsem se necítil ve své kůži, nějak to utíkalo celkem rychle.

Poslední 10. RZ navazovala hned na devítku, takže jsme dávali delší pauzu před poslední stagí, která byla celkem hezká a kde nechyběl 30sekundový sprint po štěrkové cestě do kopce.

Opět v cíli čekáme na výsledky a posléze na vyhlášení. Posunul jsem se na druhé místo, Rakušana Stöniga jsem stahoval, vyhrál jsem většinu RZ, ale náskok ze soboty měl komfortní, a tak jsem ztratil 13 sekund na vítěze! Bohužel ani druhé místo mi v celkovém pořadí nestačilo na lepší než třetí místo v celkovém hodnocení.

reklama

Celkově vyhrál Frky, druhý Stönig a já třetí. Parádní závody, každý závod byl dost vyrovnaný – tahle série se mi opravdu líbí! Stage až na Kronplatz srovnatelné s EWS, takže určitě i dobrý trénink.

Po vyhlášení už zbývalo jen napakovat ceny do auta Škoda Scout a hurá do zácpy, která se táhla Itálií až do Mnichova… Kolo mi vzali Jarda Stardherr do Jablonce, aby ho Pšenda pofackoval a já ho zas mohl pořádně protáhnout ve Finale Ligure příští týden. Tím pádem, i přes dlouhé kolony, zpáteční spotřeba 5,5 litrů bez kola za autem – parádička 😜 

Jsem rád, že i v druhém evropském seriálu, na který jsem se letos zaměřil, jsem dokázal urvat podium, ačkoliv to bylo dost náročné kombinovat EWS European a Alpskou Sérii. Hlavně to cestování ze závodu na závod! Ale podařilo se a já jsem rád, že mám splněno a už mě čekají „jen“ ty závody, ve kterých už nemusím zajet výsledky, ale můžu si je užít. Tím myslím Trophy Of Nations s českým týmem a poslední závod České enduro série na Klínovci začátkem října.

Díky moc pořadatelům z Trail Trophy za první ročník Alpine Enduro Series a všem partnerům, bez kterých bych to neobjel!

Text: Milan Myšík | Foto: David Schultheiß, Martin Vittek

Původní reportáž na webu: milanmysik.com