Milan Čižinský – Myslel jsem, že letos ještě stihnu EWS…
Milan Čižinský, alias Číža, je při svém věku 45 let svým způsobem legendou a stálicí české MTB scény, a to po řadu let (závodí od roku 1994). Borec, co si dříve užíval především sjezd a DH závody (mistr ČR v DH) se před pár lety, podobně jako řada dalších jemu podobných, zhlédl v tehdy nově definované závodní kategorii enduro, kde se mu rozhodně daří.
Číža přitom není žádný troškař, který by se spokojil s „hezkými výsledky“ v rámci domácí Enduro Serie, nebo by se pachtil za titulem českého mistra v enduru, kteréžto mistrovství se letos ani nekoná… Ne, ne, Milan míří výš, minimálně do Evropy, kterou loni na klíčovém závodě ovládl, ale vlastně ani to mu tak úplně nestačí. Jeho posedlostí totiž není nic jiného než závody Světové Enduro Serie – Enduro World Series (EWS).
V Enduru to již dotáhl na třetí místo v celkovém hodnocení EWS (kategorie M40 – Masters, rok 2016), o dva roky později k tomu přidal titul mistra Evropy v kategorii Masters (2018) – RESPEKT!
Závodů EWS se ale samozřejmě, a celkem pravidelně účastní i řada dalších českých matadorů, obvykle ale kluků klidně i o pár dekád mladších. Za všechny jmenujme mladého enduro vlčáka Vojtu Bláhu, jenž je na EWS Čížův častý parťák, podobně jako třeba jeho jmenovec Milan Myšík.
Vtipná a zároveň docela hořká je přitom shoda okolností, k níž došlo tento rok. Jistě jste si nemohli nevšimnout, že jsme se zhruba před rokem skamarádili s Milanem Myšíkem (myšleno redakce BnR), díky čemuž máme od něj řadu zajímavých reportáží ze závodů EWS či z Evropského enduro poháru. Letos na jaře se přitom ozval „druhý Milan“ (Milan Čižinský) s tím, že se mu líbí formát našich reportů a jestli se nedomluvíme na spolupráci? Na to se nedalo udělat nic jiného než kývnout!
Tasmanie a stop!
Jako první výkop této nově se rodící spolupráce poslal Milan (Číža) report z Tasmánie, kde dojel na solidním devátém místě, což ale pro něj, jak jsem ho již stačil poznat, není nic moc uspokojivého. Jakmile se alespoň nepřiblíží bedně, tak…
Zkraťme to! Po návratu Milana z Tasmánie jsem se těšil na další šťavnaté reporty ze všech možných koutů světa, jenže ejhle! Jedno ráno koukám na Instáč a Myšák, Charvát, Přéma a další borci sdílejí fotky Číži z nemocničního lůžka s krkem fixovaným pevným límcem!!! „Cože? Pád, úraz, zlomená páteř? Čeká se na operaci!!!“
Tak dobří kamarádi, abych za ním hned osobně běžel do nemocnice ještě nejsme, tak ten příspěvek jen dále sdílím a posílám mu alespoň virtuální support po síti. Nemocnice také bohužel znám dost dobře, a to včetně té Motolské, kde jsem v dětství… Ale to sem nepatří!
Milanovu zdravotní situaci jsem pak dále průběžně sledoval (podobně teď sleduju Libora Podmola, který si letos fakt slušně sešrotoval nohy při závodech v Mnichově) a byl jsem moc rád, když jsem viděl, že se operace podle všeho vydařila, on je ze špitálu venku, hýbe rukama i nohama, chodí! Uffff!!!
No a teď už jen ta závěrečná tečka – udělal jsem si takhle zastávku na pár dní v Rychlebech, abych si, pokud možno, odpočinul od psaní o kolech jízdou na kole, sdílím záměrně jen útržky a záběry z poklidného lesa, najednou mi pípne zpráva: „Čau, ty jsi také v Rychlebech? Potkáme se na trailu a něco vymyslíme? Milan Č.“ Přesně tak se i stalo! Druhý den jsme se potkali na začátku Superflow, dojeli společně dolů, večer se sešli u piva v Trail Housu… Výsledkem je rozhovor níže!
reklama
Milan Čižinský – pád, operace, rekonvalescence a plány na příští rok
Pojďme začít asi tou nejvíce ožehavou záležitostí, tvůj letošní pád a úraz, který vyústil ve zlomený krční obratel! Kde a jak se ti to vlastně stalo?
„On to dohromady nebyl žádný děsivý pád. Stalo se to poté, co jsme se vrátili s klukama ze Zélandu a Tasmánie, kde to výsledkově bylo docela dobrý, ale jak mě znáš, tak jsem spokojenej úplně nebyl, jelikož se nepodařila bedna (viz letošní Milanův report z Tasmánie)! Proto jsem si po návratu docela nakládal v tréninku. Pád a úraz pak přišel na konci jednoho tréninkového kolečka, kdy jsem to drtil asi šest nebo sedm dní po sobě, což bylo zhruba tři týdny před dalším startem na EWS, na který jsem chtěl být v Topu (13. dubna 2019 – pozn. red.).
Byli jsme zrovna s Komárem u mě na trailech, kde jsem jezdil do kopce full-speed a dolů také full-speed. Ten den bylo mokro, ale to k tomu vlastně jinak zásadně nepřispělo. V lesích za barákem jsem si postavil jeden takový trochu víc Advanced trail, kde trénuju techniku. Paradoxně se mi to ale stalo na jedné z jednodušších sekcí. Shodou okolností jsem ten den měl novou vidlici s jiným offsetem a nová řídítka, takže se kolo chovalo trochu jinak než předchozí dny. Pak přišla jedna sekce, kde jsem to zřejmě trochu víc přitáhl, kolo šlo do komprese a já prostě letěl na hlavu…
Jindy bych řekl pohoda, takových pádů bylo milión, ale teď to teda úplně v pohodě nebylo. Posadil jsem se a zjistil, že mi levá ruka nefunguje! Tak jsem se chtěl zvednout a ona nefungovala ani levá noha! Trochu jsem si tedy srovnal krk, tím že jsem zatočil hlavou, přitom v tom ale nehezky zapraskalo. Po pár minutách se mi každopádně začal vracet cit do levé půlky těla, takže jsem se začal pomalu zvedat, ale už jsem věděl, že to není dobrý. Cítil jsem takový nepříjemný tlak v krku, který vlastně cítím ještě dnes.
Když jsem se dal trochu dohromady, tak jsme se vypravili na cestu dolů, Komár mi vzal kolo a já vedle něho šel pěšky. Pak mě ale začalo štvát, jak to jde pomalu, tak jsem si na kolo sedl a opatrně dojel pod kopec, kde jsem zavolal ženu (Líba), aby pro mě dojela a hodila mě do nemocnice. Tam mi na rentgenu překvapivě nic nenašli, proto jsem myslel, že to bude OK, sednu si doma ještě na trenažér a kouknu na Giro.
No jo, jenomže pak přišel jinej doktor, kterému se to nezdálo, poslal mě ještě na CT, kde se ukázalo, že mám jedničku obratel asi na šest kusů! V tu chvíli totální panika, límec, zákaz jakéhokoliv pohybu! Následně volali do Motola, kde jsou na tato zranění specialisti s tím, že mě objednali na operaci asi tři dny po tom, co se mi to stalo.
Ono se totiž ukázalo, že je moje zranění dost komplikované, přičemž u nás to dokáže opravit snad jen jeden člověk, přednosta příslušné kliniky v Motole, který měl ale holt čas až zhruba za ty tři dny. Díky tomu jsem měl dostatek času přemýšlet co se stalo, co to může znamenat atd. Naštěstí mě ale navštívilo pár kámošů – Matěj Charvát, nebo Kuba Vencl (díky kluci) –, taky mě dost lidí posílalo support přes sociální sítě, což bylo rozhodně fajn. Ale stejně, čekat tři dny na operaci, která může rozhodnout o celém tvém dalším životě, to je dost na palici.“
Byly nějaké varianty, možnosti operace a dalšího vývoje, co ti doktoři nastínili?
„Oni se tam doktoři s tebou moc nebaví, ale po zákroku říkali, že dobrý, přitom ale není jasný, zda je to definitivní, nebo jestli budou ještě nějaké kroky či operace následovat. Co se týká těch možností, tak byla lepší varianta, že se to podaří sešroubovat, pak se to železo nechá nějaký čas v těle, aby to srostlo a následně by se vše co tam nepatří po X měsících zase vyndalo.
Druhá možnost, ta horší, byla, že by mi vzali kostní štěp z nohy, a de facto spojili hlavu, jedničku a dvojku obratel tak, aby to srostlo dohromady. Jako lepší než přijít o hybnost skoro celého těla, ale takhle bych měl do smrti zablokovaný krk, a to by bylo fakt blbý!
Proto jsem si vlastně hned poté, co jsem se probral z narkózy, sahal rukou na stehno, jestli je tam steh, jestli brali ten štěp nebo ne. Naštěstí noha byla čistá, díky čemuž se mi v té chvíli dost ulevilo. Pak jsem hned samozřejmě zkoušel, jestli se hýbou ruce a nohy, jestli cítím celé tělo a také tohle bylo v pohodě, takže jsem byl fakt šťastnej, že to alespoň takhle vyšlo!“
Máš od té operace, krom zafixované hlavy, nějaké další omezení, nebo jiná omezení?
„Z počátku mě tak různě brněly jednotlivé části těla. Jednou obličej, pak ruka, a tak se to nějak střídalo. Někdy při chůzi zase cítím takové kovové nárazy, ale tohle všechno se postupem času zlepšovalo. Dokonce, zhruba před dvěma týdny, jsem byl vážně dobrej, žádné problémy, žádní brnění apod. Díky tomu se snažím dost trénovat, udělám 10-12 shybů, váhy zvedám místy větší než před úrazem, což jsem ale možná trochu přehnal! Brnění, zejména v ruce, se poslední zhruba týden zase občas ozývá. Ale beru to tak, že mě to svým způsobem vrací do reality, a že bych měl krapet ubrat.“
Když se o kousek vrátím, jak dlouho jsi vlastně strávil v nemocnici?
„To nebylo moc dlouho. Nejdřív ty tři dny čekání na zákrok a pak to bylo asi sedm dní a šel jsem domů. Oni se tam snaží lidi na lůžku dlouho nenechávat, naopak je co nejdřív posílají domů, takže těch mých sedm dní bylo spíš nadstandardně dlouhých (doma 22. dubna 2019, pozn. red.). Běžně tam pacienti chodí domů třeba i čtyři dny po operaci, když se vše podaří. On je tam asi docela tlak na to dostat na sál další pacienty, vždyť jen já čekal na zákrok tři dny.
Navíc když se to dobře udělá, když to zafixujou, tak už není moc co dalšího by tam s tím na tobě dělali. Navíc, když jde o krk, tak sice člověk skoro nehýbá hlavou, ale jinak je poměrně v pohodě. Naopak když máš třeba zlomenou bederní páteř, tak seš dost omezenej, pět měsíců si nemůžeš sednout a musíš buď ležet, nebo stát. Nic mezi tím.
Ještě jedna věc, která byla dost nemilá. Když jsem pomalu končil v Motole, setkal jsem se na chodbě s Michalem Kotrbou, kluk z Prahy, který jezdil hodně DH. Jeho tam přivezli, když já už byl po operaci. Kluci přitom byli jezdit tuším někde v Liberci. On přitom také nějak „lehce spadnul“, neměl ale páteřák a něco si křupnul právě v bederce! Ale už je snad v pohodě, alespoň v rámci možností.“
Jo, to jsem zažil (nepřímo), když jsem před lety potkal Fabiena Barela, který měl právě zlomenou páteř, nosil krunýř, a přitom furt vyprávěl veselé historky, zatímco jsme jeli autem, kde on měl sklopenou sedačku a ležel. Vtipkoval o tom, jak letušce vysvětloval, že si nemůže sednout, že si maximálně lehne do uličky. Tak prý nakonec celý let stál. Když o tom tak mluvím, Fabien měl takový fixační postroj, ty jsi nosil límec i po operaci?
„Jo, nosil a doktoři si mysleli, že ho budu nosit snad až do teď, ale to nevyšlo. Nějaký čas jsem ho měl, ale pak jsem ho musel sundat, abych se mohl trochu hýbat a něco se sebou dělat.“
A jaký je předpoklad dalšího vývoje, léčení atd.?
„To je docela jednoduchý. Teď čekám, jestli se domluvíme na termín další operace, při níž by mi šrouby a všechno ostatní, co mi teď napevno spojuje lebku a první dva obratle, zase vyndali a já bych pak mohl postupně rozhýbávat hlavu. Na konci srpna mám domluvenou kontrolu, kde mi definitivně řeknou co dál. V plánu je další vyšetření na CT a pak si řekneme, jestli mi to vyndají a případně kdy. Ono už jen dostat volný termín na takovou operaci není úplně snadné.
Každopádně třeba můj fyzioterapeut si myslí, že už by bylo zapotřebí železo z hlavy vyndat. Protože třeba ty různé blokády, brnění apod. můžou být způsobené právě tou fixací a šroubama, takže kdyby to bylo pryč a vše se tam postupně uvolnilo, tak by to mělo fungovat líp a postupně se hojit a rovnat.“
Druhá část předchozí otázky – v případě, že se šrouby podaří vyndat a tvůj stav se zase o něco zlepší, chceš se vrátit do závodního kolotoče, nebo si dáš nějakou pauzu?
„Pauzu rozhodně ne, pokud to nebude nutné. Na začátku jsem si dokonce myslel, že to půjde rychleji, že už bych to mohl mít z hlavy venku a stihnout letos ještě nějaké EWS, ale to už nejspíš nedopadne… Každopádně věřím, že to letos s tou operací vyřešíme, já se dám přes zimu dohromady a příští rok bych chtěl zase objet celé EWS.
Pro mě je to prostě srdcovka, navíc když se pojede Kolumbie a Chile. Tam se mi to vážně líbí. Je to totiž úplně jiný pocit závodit někde, kde je okolo tratí třeba i 70 000 lidí. Navíc tam jsou zvyklí už i na naši kategorii, takže přestože jedeš jako Master, tak jsi tam pro ty lidi hrdina a star!
I když na druhé straně bych na tyhle končiny nemusel mít úplně dobré vzpomínky, jelikož jsem si v jižní Americe před dvěma lety zlámal lopatku. Tohle jsou přitom země, kde si nechceš způsobit nic vážného, proto jsem to tehdy udělal chytře a tu zlomenou lopatku si dovezl do Čech! Tady mi ale stejně řekli, že se s tím nedá nic dělat, že je prostě potřeba počkat až to sroste, podobně jako zlámaná žebra.
Každopádně po tomhle zranění mám docela velkou dysbalanci – pravá levá strana těla. Teď na tom vlastně můžu dost pracovat, když nezávodím, zejména pomocí speciálních cviků, a řekl bych, že se to docela slušně srovnalo. Teda než se zase ozvalo to brnění. Ale do další sezóny je ještě dost času.“
reklama
Jak dlouho už vlastně jezdíš na kole? Myslím od operace. Respektive, jakým způsobem ses vracel do tréninku?
„Na kole jezdím zhruba tak měsíc. Předtím jsem zkoušel trenažér, ale to každej asi ví, jaká je to zábava, takže mi to dlouho nevydrželo. Na horským kole je to docela v pohodě, když jedeš hladké věci, ale problém je samozřejmě v případě, když to víc drncá. Naopak na silnici je to dost nepříjemný, protože tam máš jiný posed a všechno ti jde přímo do krku, takže bys na tom musel sedět jak starej dědek.
Před tím, než jsem začal s kolem, tak jsem hodně plaval, když tak koukám na Stravu. Jeden čas jsem plaval každý den.“
Plavání při takovém úrazu nevadí?
„Trochu vadí, ale dá se to. Vtipné bylo, když jsem přišel do bazénu poprvé a viděla mě tam trenérka holek, tak říkala, že to prostě nejde, že bych musel plavat znak! Jenže já jí rychle vysvětlil, že bych pak furt narážel do zdí bazénu a bylo by to spíš horší. Takže jsem plaval normálně prsa, nějakých 500 m na jeden trénink. Člověk musí opatrně, zvedat při nádechu z vody celé tělo, nejen hlavu, ale nakonec to šlo docela dobře. Pak už jsem chodil plavat pravidelně, každý den kolem těch 500 m.
Dva měsíce po operaci jsem už cvičil z váhama, kolo zhruba také 2 měsíce po operaci. Já bych to zkusil i dřív, ale oni byli doktoři v tomhle dost striktní. Začal jsem vlastně s protahováním, jógou apod.“
Milane díky za tvůj čas, držím palce, aby byla kontrola na konci srpna OK a ať ti ty šrouby brzy vyndají z hlavy! Ono to pak bude zase nějaký týden dva na prd, vzpomínám na svou rozlámanou čelist, ale jak to bude venku, tak věřím, že zase rychle naladíš formu a příští rok zas budu mít zpět svého dvorního dodavatele reportů z EWS 😁
PS: S Milanem jsme se, krom jiného domluvili, že by tento příběh, tento rozhovor nemusel být striktně omezen tím, co zde aktuálně zaznívá, ale že jej pak doplníme třeba podzimním pokračováním, informacemi o tom, jak dopadlo vyšetření, jak to bylo s operací, nakolik dobře se Milan vrací do formy a co vše se bude snažit objet příští rok. Ale nebojte, o tom všem se zavčasu dozvíte!
Text: Štěpán Hájíček / Foto: Štěpán Hájíček, archiv Milana Čižinského
PS: Omluvte slabší kvalitu fotek. Tento rozhovor nebyl dopředu připravený, fotili jsme kamerou, něco je z telefonu atd. Prostě spontánní akce 😉🤘
