EWS #7 Whistler, konečně v TOP 40! (report Milan Myšík)

Už po několikáté jsem se vydal na Crankworx do Whistleru. Letos jsem ale vynechal veškeré Crankworx disciplíny a soustředil se jen na Enduro EWS, které patří k těm nejtěžším, co se po světě jezdí!

Text: Milan Myšík / Foto: Boris Beyer, Sean Lee, Peter Taylor

Do Whistleru jsem odjel s dostatečným předstihem, pro což mám hned několik důvodů. Ten hlavní je, že tady mám super kámoše a prostě to tu miluju. Druhý důvod byl samozřejmě aklimatizace a zvykání si na přeschlé traily. Týden ježdění a speciálních tréninků utekl celkem rychle. Tentokrát jsem tolik nehobloval bikepark, abych zbytečně neničil materiál. Ve Whistleru bylo letos poprvé dvoudenní EWS, jedna stage z Top Of The World v sobotu a dalších pět v neděli.

Čtvrteční tréninky jsem objel s českou crew, která se tu na EWS sešla celkem pohodově, stejně tak jsme se sešli i na páteční tréninky, které už tak příjemné nebyly, protože už nebylo tolik lanovek a muselo se dost chrtit do kopce. Zatímco na tréninky bylo hezké teplo, tak na víkend předpověď nevěstila nic dobrého…

Když jsem na páteční trénink nasadil připravené závodní zadní kolo, tak mi samozřejmě utíkalo, a tak jsem musel furt dofukovat. Naštěstí v sobotu jsem startoval až pozdě odpoledne, tak jsem v pátek večer přilil mlíko, a už to bylo v cajku. Zaplaťpánbůh, protože mordovat se s ucházejícím kolem během závodu prostě nechceš (to už tady bylo loni).

reklama

RACE DAY 1 – stage 1 TOP OF THE WORLD

V sobotu nastala lehká změna počasí a nad Whistlerem se začaly od rána stahovat mračna. Vzhledem k pozdnímu startu jsem byl celý den pěkně nervózní a nevěděl moc co dělat, vyjma warm upu.

Tahle stage prostě patří k Whistleru, 20 a více minut totálního mordoru a sbíječky.

Nahoře na Top Of The World teploty sotva atakovaly 8°C. Mraky se honily celkem rychle. Mlha, že občas nebylo vidět ani na 10 metrů a nervozita byla znát. Kdo to někdy jel, tak ví, že tady se dá závod téměř ztratit. Chytit tu defekt není problém.

Když jsem odstartoval, tak ze mě všechna nervozita naštěstí okamžitě spadla a já se tak snažil jet čisté lajny. Tlaky v pneu 1.3 a 1.8 bar byly na můj jízdní styl trochu málo, protože jsem během první poloviny asi 15x slyšel zazvonil předek i zadek! Mlátilo to i přes použití MrWolfa v obou kolech, takže jsem se trochu strachoval, že to brzy prorazím!

Když se v půlce odbočovalo z express way do trailu No Joke, už jsem měl ruce v ohni, a to mě čekalo ještě dost techniky. Ve spodní části už to byla z mé strany totální autopilotáž, proto jsem jen doufal, že netrefím nějaký strom.

Navrch jsem v tom nejužším trailu dojel závoďáka přede mnou, tedy přesně v místě, kde nebylo kam uhnout, takže jsem něco zde trochu času ztratil, ale celkově jsem dojel 43., což byla super výchozí pozice! Každopádně to kolem mě bylo dost natřískaný.

Jen co dojeli do cíle nejlepší včetně Rudea, který nadělil druhému v pořadí hned v jedničce půl minuty, tak začal pořádný ceďák a lilo celou noc! Přemýšlel jsem, zda nemám ještě rychle přezout gumy, ale nechtěl jsem riskovat, že to bude zase utíkat, a tak jsem tam nechal obutí na sucho…

RACE DAY 2 – stage 2-6

Ráno jsem se napakoval tyčinkami Iswari, kopnul tam jeden Big Shock a vzal jsem si i pár chews od GUčka, protože 7 hodin je prostě šichta, natož v dešti! Ještě jsem vytunil kšilt a nandal strhávačky a „let’s go na start do mlhy.“

Hned na první RZ, trail Jaws, jsem zjistil, jak moc místní rock slaby kloužou na mokru! Několikrát mě to vykosilo do mlíka podél trati, ale uff, první stage jsem nějak sklouzal! Co bylo super, že i v tom dešti bylo hodně diváků.

Jako bych se neponaučil a v druhé RZ hned po 100 metrech na dalším rock slabu jdu mimo trať, což mě mrzí, protože tuhle RZ jsem jel docela dobře, až na 400 metrů výjezd po pískové cestě, kde jsem málem chcípnul. Tohle byl jeden z nejhorších climbů ever a v cíli jsem to dlouho rozdejchával.

Další stage 4 a 5 byly zase plný hadic a kořenů, což bylo pro mě dost utrpení, ale nějak jsem se snažil najít flow i přes pár výstupů, zejména v nové RZ číslo 5, která se mi fakt nelíbila, jsem zajel 31. místo.

Poslední stage jsem rozjel dost dobře a ačkoliv jsem nesledoval průběžné výsledky, jel jsem docela hranu, ale ve zhruba polovině jsem vletěl mimo trail pod strom, a to byla chyba, která mě stála určitě 10 vteřin, než jsem se vyhrabal!

Pak jsem jel totální hranu, abych to stáhnul a už jsem se těšil do cíle, jenže poslední technika opět prověřila! Diváci nás ale hnali, tak jsem se snažil odbrzdit. Po 7 hodinách jsem konečně v cíli totálně rozbitej, zabahněnej, ale až na pár chyb jsem spokojenej. Nakonec to dalo na 40. místo, což je můj nejlepší výsledek v EWS vůbec a myslím, že za posledních pár let i nejlepší český výsledek v EWS obecně!

reklama

Byl jsem fakt překvapený, kolik bylo diváků, kteří nás hnali dopředu! V každé RZ jsem dokonce slyšel fandit Čechy, což bylo fakt hustý – díky! V cíli už na mě čekala naše house skupinka pod taktovkou pana Slavíka s Veseláčem a připravili mi solidní překvápko. Jo jsem happy, super těžký závod, diváci, kámoši v cíli, prostě tohle asi jinde na EWS nezažiju, takže Kanado, zas za rok!

Ještě nesmím zapomenout zmínit, že v tom bahně fakt vydrželo kolo, což byl základ k úspěchu a upřímně poprvé můžu říct, že mě nezklamaly brzdy, které mi fungovaly špičkově. Díky táto!

*Původní report na webu: www.milanmysik.com

Text: Milan Myšík / Foto: Boris Beyer, Sean Lee, Peter Taylor