Enduroserie Klíny – když řežou trenky (report Andrea D.)

Ač jsou Klíny opakující se lokalitou České Enduro Série, každoročně si pro závodníky připraví nové erzety a nové perličky, což nelze než kvitovat. Pestrá všehochuť Krušných hor mi v první polovině závodu moc nechutnala, po hořkých soustech ale přišlo i na třešinky na dortu v podobě 4. a 5. erzety.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Jára Sijka, Jirka Kafka

Pro kategorii Hobby si na Klínech připravili pět rychlostních zkoušek, závodníci skupiny Race se mohli těšit na šest erzet. V obou případech jsme se dvakrát svezli lanovkou. (Ne)tradičně se na Klínech startuje rovnou do erzety, takže chybí zahřívací transfer, kde člověk roztočí nohy a setřepe případnou nervozitu.

Mně osobně takový zahřívací transfer docela chyběl, protože na startu jedničky, přímo v zázemí areálu, předvedu ukázkové civění. Po Filipovi Štruncovi se šteluju na start, rovnám si pedál a poslouchám průvodní komentář Michala Berky, který zmiňuje něco v tom smyslu, že se se mnou má na bedně počítat…

Hypnotizuju Michala očima a čekám, kdy mě teda odstartuje. Mezitím na mě promluví pípač: „Můžeš jet.“

„Cože? Jak to?“, zeptám se jen tak mimochodem, protože mě týpek trochu vyrušuje u startování. „No už jsem tě odpípl…“

reklama

Najednou mi to dojde! Celou dobu, co zírám na Michala Berku, jsem nějak vytěsnila borce na startu, jehož přiložení krabičky k čipu jsem ani nepostřehla a dál jsem stála a čuměla jako tele na nový vrata! Ještě chvíli otálím, jestli to teda radši nezopáknem celé znovu a já si pohledem budu hlídat teda jiného kocoura, ale pak jen u nacvaknutí druhé nohy ze sebe vyplivnu „ty voléé“ a odevzdaně zašlapu vzhůru do první erzety dne…

Sice se nepovedený start snažím okamžitě vytlačit z hlavy, ale stejně je to moje šlapání mezi zatáčkami na sjezdovce poměrně vlažné. Trochu mě rozhodí přemlíkování jedné zatáčky, kde se v sobotu dal jezdit vnitřek, teď je to ale nejpomalejší stopa.

Alespoň jsem se z kuloárů doslechla, že bude nakonec zavřený skok „přes klopenku“ a bude otevřený jen skok „do klopenky“. Neobjíždím a skáču do klopenky tak, jak se mi to nepovedlo ani při tréninku. První světlý bod závodu!

I zbytek erzety se veze po jedné z tratí Klíneckého bikeparku, takže není nouze ani o lavice, přičemž jednu přeskakuju za dopad a málem to napálím rovnou do odpalu následujícího skoku! Jednička jinak není žádná velká technika, ale relativně krátká bikeparková lajna s klopenkami určená hlavně na rozehřátí, korunovaná v cíli naším nejoblíbenějším a nejrychlejším pípačem panem Webrem.

Na druhou erzetu chytám Petra Mančíka, který se mnou konečně po letech jede závod, a to mě těší, protože právě on mě původně k enduru a tomuhle stylu ježdění přivedl. Dvojku už mi startér odstartuje slovy 3-2-1-teď, takže na sebe aspoň nekoukáme a já hned pálím do závodu.

Erzeta vede lesní pěšinkou okořeněnou umatlanými kořínky, což z ní, oproti sobotnímu tréninku, činí poněkud zrádnou záležitost. Trefuju stopu docela dobře a daří se mi neztrácet rychlost, dokonce se hecuju i trochu víc k pouštění brzd. Pak se ale najednou trail rozdvojí a je tu možnost volby různých variant. To si z včerejšího tréninku vůbec nepamatuju a najednou ani nevím, kam mám jet?

Pravá? Levá? Pravá? Nakonec udělám tu největší blbost – podívám se doprostřed mezi stopy, kde se tyčí strom, a jak je vám už asi jasné, nevyberu si ani pravou ani levou, ale pošlu to prostředkem rovnou do něj!

Naštěstí před stromem nemám nijak valnou rychlost, takže mě ze sedla nesundá! Prostě se jen zastavím řídítky o jeho kmen. Připadám si trochu jako trubka, když slézám z kola, abych si ho posunula o kus vedle a mohla jet dál. Ještě chvíli sice lovím pedál a jezdím tak nejhorší možné stopy, pak se ale chytnu a na dlouhém šlapavém úseku se snažím i zašlapat, ať to trochu vypadá…

Po přejezdu přes sjezdovku se vjíždí na černou bikeparkovou trať, což je takový prudký rychlý tobogán a za mě to je možná nejlepší sekce z celé dvojky. Povzbuzuje tu kamarád Jirka, ale místo „dávej, dávej!“, slyším „Neboj séééé!“. Ehm, horší hláška už byla asi jen před lety na Špičáku, když na mě křičeli: „Němky jely rychlejš!“. Takže díky Jirko, aspoň, že si mě hezky vyfotil!

U pána, co ukazuje směr pokračování erzety u nástupu lanovky, div nezastavím, protože si myslím, že je cílový pípač, jenže erzeta pokračuje dál pod lanovku. Drandím si to už s docela vykvetlýma nohama dál do lesního trailíku, který mě docela baví, i když mám občas namále. Naštěstí ale můj Ghost FRAMR všechno s klidem pobírá.

Až tedy na poslední část, kterou už léta letoucí projíždím špatně a ani tentokrát neudělám výjimku. Najedu si špatně před položeným ohnutým stromem a přední kolo mi ustřeluje na kořeni. Jen tak tak stihnu vycvaknout nohu a zapřít se o ní, takže to tam naštěstí nerozvěsím jak velké prádlo na šňůru.

Na ohnutý strom už ale nemám žádnou rychlost, takže na něj dokoloběžkuju a myslím si, že s jednou nohou na zemi ho prostě nějak přeskočím. Jenže nízký střed se mi kousne na kmeni a najednou to nejede ani dopředu, ani dozadu.

Připadám si podobně inteligentně jako s těmi řídítky ve stromu, jak tam rozhoupávám kolo, aby se hnulo alespoň jedním směrem! Nakonec se povede, ale pedál zas lovím skoro až do cíle. Ok, ok, jakmile dopíšu report, jdu si objednat aspoň pedály s ohrádkou!!!

Na třetí erzetu jsem docela zvědavá. Je nová, určená jen pro kategorii Race a dlouhým výjezdem do kopce si ji musíme pořádně zasloužit. Začátek představuje cik-cak natažený mezi stromy, kde já v tom slalomu hledám ten správný race mode!

Technická náročnost raw trati je poznamenaná deštěm a průjezdem minimálně stovky závodníků, takže to tu není o bezduchém puštění brzd, ale o koncentraci nad čistými průjezdy zatáčkami, ve kterých se není do čeho opřít a vyhýbání se oslizlým kořenům.

Těším se sice na kamenitou pasáž v prostředku, brzy mi ale dojde síla v rukách, ztrácím kontrolu nad kolem a nedokážu se soustředit na víc než na první metr před kolem. Navíc si absolutně nepamatuju trať! V jednom místě mě zmate přetržené mlíko a já místo abych jela doprava, pokračuju rovně…

Jasně, mohla jsem to celé propálit a totální zkratkou vlézt zpátky do trati, ale to bych večer neusnula. Místo toho jsem ten den opět slezla z kola, postavila jej na trať tím správným směrem a jen tak tak jsem uhnula za mnou jedoucímu závoďákovi.

Panejo. Nějak si nepamatuju, kdy mě v enduroserii naposledy někdo v erzetě dojel…

Frajerovo tempo mi docela pomůže se vzpamatovat, a já díky jeho stopě jedu konečně trochu normálně. Sice mi po nějaké chvíli ujede, ale bylo to příjemně osvěžení a vytržení z mojí turistiky. Asi bych holt potřebovala v každé erzetě alespoň na chvíli vodiče, abych se dokázala trochu zmáčknout.

Když přijedu do cíle, ptá se mě Petr, jestli jsem měla defekt. To mluví za vše. Z mojí jízdy na trojce se mi chce regulérně brečet (viz můj facebookový příspěvek), nakonec to ale zadržím, abych si náhodou nerozmazala řasenku, byť je voděodolná, ale co kdyby…

Na čtyřku jedeme lanovkou, ale protože chytáme poslední balík, čekáme na lano asi 40 min, takže ještě, že jsem nestihla najít ten zatracenej race mode, protože tady bych o něj zaručeně přišla. Při jízdě na lanovce je dost času sledovat závodníky na šesté erzetě, kdy je u řady z nich poznat, jak moc jim tuhnou nohy.

Pak ale jede jeden týpek fakt dobře, pěkně ostré lokty, dává to s přehledem, a už ho chceme pochválit, když si najednou na krátké rovince sedne a začne si rovnat trenky v kraťasech. Smíchy málem spadneme z lanovky a oceňujeme bikerovy priority! 😂

U výstupu z lanovky se na nás směje ta nejlepší občerstvovačka z celé Enduro Série v čele s domácí pizzou, koláči, koblihami nebo škvarkovou pomazánkou. Protože to máme s limitem docela na knop, doplňuju jen vodu, do kapsy cpu gel a doufám, že tady nějaké dobroty zbydou i poté, až přijedu do cíle.

Na transferu se k nám přidává kamarád Lukáš, který má v hobby už odjeto a půjčil si ještě k otestování e-bike, že nám bude někde fandit. Po cestě nám líčí skvělé erzety 4 a 5 – prý jdou skoro bez brzd a celkově je ze závodu nadšený (to každej, kdo už má odjeto, že jo). Jeho veselá společnost nám ale přišla vhod, Petr měl za sebou pád na dvojce a jel s pěkně naraženým loktem, vedle toho já považovala za úspěch, že nemám rozmazanou řasenku, takže nám Lukáš vlil do žil chuť ještě si trochu zazávodit.

A měl pravdu. Začátek čtyřky se nesměle vinul lesem po čerstvé pěšině, kde měli flow jen ti, co včas a správně reagovali na překážky, jako byl třeba padlý strom. Pak se ale trail rozjel do otevřených zatáček bez jakýchkoli záludností, a to bylo konečně ono! Konečně jsem jela to svoje, opírala se správně do oblouků, pumpovala, přišlápla si, když to bylo potřeba, najednou jsem se prostě probudila a začala se tratí bavit až do jejího konce.

Pátá erzeta se odehrála v podobném stylu, krásné hrabankové flow, zatáčky opět otevřené a na erzetě mám jen dva „škraloupy“ v podobě dvou výjezdů v uklouzaném terénu. Na první výjezd mám pěknou rychlost a už to i vypadá, že kopeček vyjedu, ale zbytečně tam hážu lehčí převod a zadní kolo začne prokluzovat, takže slézám z kola (po kolikáté dnes??) a popoběhnu.

Chci naskočit na kolo, ale nevšimnu si zvednuté sedlovky, tak skáču jak panďulák se špičkou sedla v kostrči, než mi to celé dojde. Před cílem je nastražený ještě jeden mini výjezd, kde si pro změnu kopnu pedálem do země, což mě opět stopne a já předvedu asi už z principu kostrčového panďuláka ten den ještě jednou.

Limit mě pohání dopředu, takže na posledním kopci nechávám Petra (promiň, už se mnou asi víckrát Race nepojedeš, co?) a ve stoje uháním ke startu šestky, která vede opět bikeparkem. Na startu se domluvím se startérem na odpočítávání a Michal slibuje, že do toho nebude povídat.

Po lehce šlapavém úvodu přijde pár klopenek a nějaké skoky a následná příjemná flow sekce po Klíneckém trailu. Pěkně to frčí a já mám pocit, že až po tom výšlapu do Klínů mám konečně pořádně rozjeté nohy.

Dostávám se za zatáčku, kde si frajer rovnal trenky, a začnu se znova smát… Sice mě to do krátkého výjezdu přejde, následným sešupem a dvojáčkem s klopenkou se ale zase naladím na správnou notu. Zbytek erzety je akorátně technický a já si ho užiju bez většího zaváhání až do cíle!

reklama

Čip sice odevzdám v cíli u nástupu lanovky, ale penalizaci za nesplněný limit stejně neuniknu, což se mi popravdě stává poprvé za celé mé enduro ježdění! Penalizaci jsem přitom nedostala ani na EWS, a že bylo párkrát namále!!!

Sice mi to výsledek neovlivnilo, ale princip je k zamyšlení, protože pokud se tedy časově penalizuje, přikláněla bych se možná nakonec k pevným startům, které budou eliminovat minutové rozestupy, jež tradičně ústí ve dlouhé fronty před erzetami. Ale znáte to – sto lidí, sto chutí. Je potřeba hlavně vyzvednout nové Klínecké tratě, které jsou vždy příjemným svěžím vánkem na poli českých enduro závodů! 🤩

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Jára Sijka, Jirka Kafka