Endurorace Zadov – přírodní a hravý (report Andrea D.)

Třetí závod České Enduro Série hostil suchý a totálně prosluněný Zadov, který závodníky procvičil na lesních hravých trailech, rock gardenech, na tradičním odpalováku Temelín a taky dal mnohým nočního brouka do hlavy, jestli zídku na dvojce sjíždět, objíždět, nebo skákat. 5 erzet, tedy i 5 výjezdů bez lanovky v horkém počasí řádně prověřily fyzickou kondici všech jezdců a jezdkyň.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Michal Hoffmann, Rob Trnka

Zadov je oblíbeným závodem i díky sobotní večerní pohodě – už tradičně tu večer před závody probíhá opékačka buřtů, pivko, a tentokrát i vložený e-bike závod. Že šlo opět o fajn záležitost, se dozvídám hlavně z doslechu, protože sama se v sobotu účastním veselky kdesi u Pelhřimova… Tratě jsem ale na oči nejela a využila jsem možnosti pátečního tréninku.

reklama

Abych to urychlila, přesunu se rovnou na start závodní neděle, kdy se krátce před polednem už nemůžu dočkat, až budu drandit po trailech dolů. Vystřelím proto do prvního kopce, jako by se nahoře rozdávalo něco zadarmo, až se mému tempu diví i sparing partner Kuba Strach.

Do jedničky se taky rozjedu patřičně natěšeně, ale na kořenovitém lesním úvodu ne a ne najít flow a všude chodím natvrdo na brzdy. Strnulost přisuzuju respektu z odpalováku Temelín, kde jsem byla v tréninku zbytečně rychlá, a to na tenhle skok není úplně potřeba.

V závodě ale se skokem nemám žádný problém, takže krátce po něm se začnu chytat a zkouším vždycky aspoň na pár sekund pustit brzdy, jako bych po protančené sobotě teprve zkoušela, co všechno moje kolo doopravdy umí. Na závěr erzety už jsem plně v „race modu“ a do cíle regulérně dupu – takhle intenzivně letos snad poprvé!

Jednička je za mnou a já zjišťuju, že druhý transfer jedu v úplně jiném tempu než ten první. Zároveň mi dochází, že jsem sice jedničku s grácií zmákla, ale nejspíš jsem vyčerpala všechny svoje zásoby energie, a navíc se mi stáhnul žaludek, což mě nepustilo už do konce závodu! Nejdřív jsem jen postupně plivala kyselé sliny za jízdy, a pak…

No a pak jsem si musela dvakrát zastavit… Rozhodně tuhle nevolnost přisuzuju úpornému vedru, nikoli myjavské slivovici (ano, svatba byla česko-slovenská).

Ve dvojce, a de facto i v celém závodě, je mým jediným cílem dropnout tu pověstnou zídku. V tréninku jsem to jednou zkusila a jednou to vyšlo. Otázkou je, jestli to nebyla náhoda. No uvidíme, jestli tam bude kolem hodně diváků, ne-li fotograf či kameraman, rozhodně to musím skočit!

Ještě před tím bylo ale potřeba prodrncat poctivou rock garden, které předcházel kamenný dvojschod, který se vyjížděl do kopce. Popravdě, když jsem k tomuhle místu v tréninku přijela, myslela jsem si, že jedu erzetu obráceně.

V závodě kameny naštěstí vyjedu bez většího problému (no dobře, já nedělám skoro nic, celé to „požrala“ vidle Cane Creek…) a přes rock garden se vrhám do lesní klikatice, která je tvořená z hlavní části kořeny, místy i sypajícími se kameny. Když se přibližuju k zmiňované zídce, očekávám kotel diváků, ale ve skutečnosti kolem postávají tak tři až čtyři chlapi a vládne tam hrobové ticho.

Aha, takže vyhecovat se musím sama! Třeba vidí holku s copánkama a nechtějí mě polekat?

Blížím se k prostředku přímo k „odpalovacímu“ kameni, už je jasné, že skalku nebudu objíždět. Pořád ticho. Kuba Říha říkal, že tu nemám být příliš rychlá, že to pak kope do rukou. Dropuju tedy a když si ve vzduchu stíhám zkontrolovat, že nepadám na předáka a že se trefuju kolem přesně mezi kameny, považuju to za svoje hlavní vítězství dne.

Dopadnu na obě kola a v tu chvíli se teprve ozve ohlušující jásot a fandění, které slyším až do půlky lesa. Díky chlapi! Příště klidně křičte dopředu, když je ticho, tak se bojím, že jedu blbě 🤩

Po projetí louky nás pak trail ještě procvičí mezi většími kameny, kde o jeden zavadím pravým pedálem a břichem jdu rovnou na představec! Naštěstí ale zafunguje adrenalin i endorfiny dobré nálady a já to v modu supermanky nějak vymanévruju a do cíle se dostávám s vítězným „zídkovým“ skalpem.

Třetí erzeta je úplně nová, a i když mě v tréninku bavila, v závodě mi už tolik nechutná. Zatímco v tréninku úvod představovaly houpavé pasáže lesem, v závodě se sekce vyjela a spíš jsem vždycky předním kolem vrazila do nějaké boule, než že bych se přes ně dokázala plynule přenášet.

Prostřední část byla tvořená rychlými palbami po širokých lesních cestách – tady myslím, že byl potenciál se cestám vyhnout –, ale zase bylo potřeba i zadupat, což k enduru patří.

Jednou tu málem nevyberu zatáčku kolem značícího kolíku a když už to vypadá, že zavadím řídítkem a rozvěsím to, na poslední chvíli se rukou vyhnu, můj levý copánek už tak rychlý není a zavadím s ním o kolík. Zní to možná divně, ale fakt ve mně hrklo! Naštěstí se neoběsím a jen se mi přehodí za krk, fotka níže důkazem J

Závěr měl opět trochu více toho fun factoru, když se trail i zalomil do ostřejšího padáčku nebo se kousek před cílem protáhl přes muldu se sypkým kamením. Tam jsem jela v tréninku pravou stopu, leč Kuba byl na startu přesvědčený, že pravá už bude zasypaná a lepší bude ta levá. Dala jsem na něj, vlítla do levé a nějak jsem nebyla připravená na kamenný schůdek na konci a málem jsem šla přes řídítka! Tento výstup docela trefně okomentoval přihlížející pán slovy „Tos měla těsný“.

Čtvrtá erzeta startovala jako dvojka ze stadionu a krátce po úvodu bylo opět potřeba nechat kolo jet v kamenité rock garden, za kterou jsme byli následně odměněni pohodovým dvojáčkem. Kromě jednoho výšlapu v kořenech byl zbytek erzety doslova za odměnu – trail se hnal se svižným flow dolů, žádné zbytečné zpomalováky, žádné šikany, prostě hravý rychlý lesní trailík.

Na pátou erzetu sice vyjíždím v mdlobách, ale vidina studené Plzně v cíli mě naštěstí dostatečně motivuje. Krátce po startu ale dělám tu nejzbytečnější chybu v celém závodě… Měla jsem z pátku za to, že za rock garden se točí prudce doleva. Ano, točilo se doleva, ale ne až tak prudce. Takže jsem vyjela z trati, a jako když mi zhasnete, zastavuju a tupě zírám, kde je trail.

Když se otočím a vidím erzetu, počastuju se před nějakým pánem asi třikrát, že jsem „úplnej debil“ (pardon, ale znáte to v tom závodním rozpoložení), seskočím z kola, oběhnu strom a ještě trochu musím popoběhnout na rovině, aby se mi to aspoň trochu rozjelo.

Sice bych si za tohle nafackovala, ale paradoxně se mi následující rychlá lesní pasáž jede natolik dobře, že se dokonce kousnu i ve výšlapu po louce a jedu značnou dobu ve stoje! Jakmile se erzeta zase zalomí z kopce dolů, je to jedno velké rychlé labůžo! Rychlá lesní palba částečně v hrabance, částečně na kořenech, takže dojezd do cíle jak se patří!

Když srovnám zadovské tratě před několika lety a dnes, tak je to solidní posun vpřed! Zatímco v takovém roce 2014 šlo skoro o XC závod, dneska je technická náročnost tratí na daleko vyšší úrovni, o zábavnosti trailů nemluvě.

reklama